Chci přispět X

Hašiš je život. Tady nemáš na výběr

Severu Maroka chybí školy, nemocnice i práce. Ignoraci regionu ze strany krále řeší místní všelijak. Někdo vyrábí hašiš, někdo loví mečouny mimo povolenou sezónu, někdo těží uhlí v uzavřených dolech. A tisíce lidí demonstrují.

_estn_ctka

Petra Dvořáková

20.01.2018 09:44

Severomarocký přístav Tangier zalévá nejenom neprosincové sluneční teplo, ale jak státní, tak zahraniční investice. Zatímco v minulém století se těšil oblibě amerických literátů a umělců, v posledních letech v něm našel zalíbení i král Mohamed VI. Moje oblíbená pláž se s děsivou rychlostí mění v linii drahých hotelů a rezidenčních bytových jednotek, přístav se má brzy převtělit v blyštící obchodní zónu.

Cesta hlouběji do regionu, do oblasti Ketama v pohoří Rif, však hrubne. Autobus se opatrně kolébá mezi čím dál vyššími horami. Kamenitá půda se třpytí africkým sněhem. Změna krajiny a podnebí je sama o sobě nejvýstižnější metaforou. Vlaky sem nejezdí, autobus se pere se špatnými silnicemi šest a půl hodiny, přestože Ketama je Tangieru vzdálená dvě stě patnáct kilometrů. Tohle území investice nezalévají.

Právě tady byly téměř poprvé proti civilním obyvatelům použity chemické zbraně. Berberští partyzáni byli v boji proti španělským kolonizátorům natolik úspěšní, že se Španělé rozhodli vyléčit poraženecké bolístky trávením už tak neúrodných polí a řek. Aby Berbery vyhladili, tak jako škodlivou zvěř, vysvětloval španělský král Alfonso XIII. Rakovina zde zabíjí dodnes.

Po vyhlášení marocké nezávislosti převzali nadvládu nad dříve autonomním regionem Arabové – kteří původní berberské obyvatele do neplodných hor kdysi vyhnali – a připojili jej k Maroku. Lidé demonstrovali, bojkotovali obchody, opouštěli vesnice, protestovali proti placení daní a jakýmkoliv poutům k centrální vládě. Vláda se rozhodla připoutat je k sobě bombami. Další tisíce obětí.

Infrastrukturu, školy i nemocnice sliboval obyvatelům Rifu už první marocký král Mohamed V. v roce 1957. Rif v arabštině znamená „okraj kultivované země“. Právě odtud pochází velká část Maročanů, kteří prchli do Evropy v šedesátých a osmdesátých letech minulého století. Od vzniku samostatného Maroka demonstrovali Berbeři proti ignorování regionu nesčetněkrát. Naposledy vloni.

Čest, pohostinství a pomsta
Ve vesnici Issaguen na mě čeká Nabil zahalený do tradičního, na zem padajícího hábitu s kapucí. Nikdo z jeho početné rodiny – kromě něj a bratra – neumí jinak než arabsky a berbersky. Komunikujeme sdílením mátového čaje, granátových jablek a obrovského hrnce s tadžinem, pokrmem z brambor a zeleniny. „Jídlo pro tři se dá vždycky sdílet se čtyřmi lidmi. Nebo s pěti. Nebo s šesti,“ usmívá se Nabil, zatímco si ze společné porce nabírá chlebem fazole. Můžu prý zůstat třeba měsíc.

Čest, pohostinství a pomsta. Tři principy, které po většinu historie znamenaly pro berberské kmeny v Rifu jediný přípustný zákoník, jedinou autoritu. Přemýšlím, jak by cizího Maročana přijali doma horalové z Krkonoš. Ač, jak přiznává Nabil, pohostinství místních má co do činění se – zpravidla naplněným – očekáváním, že si od nich cizinec koupí pár gramů hašiše.

Pěstování konopí a výroba hašiše jsou řešením, kterým si většina horského regionu nahrazuje neexistující pracovní trh. Panorama člení políčka o dvaceti metrech čtverečních, která díky sestupnosti terénu a čtyřhranným pseudoplůtkům tvořeným kamením a větvemi vypadají z dálky jako terasovitá.

Teď, v prosinci, se sice nezelenají, zato však celá vesnice bubnuje. Zima je obdobím zpracování. Do paliček zelených, tedy do účinných částí rostlin, se tluče paličkami dřevěnými a z výsledného prášku se stlačí hašiš. Pracovníci se učí tlouct ve stejném rytmu, aby místní provázela po celý den primitivní hudba, nikoliv nesynchronizovaný rámus.

Nabil věří, takže nikdy nepil ani nehulil. Máma mu prý vždycky říkala, že kdyby celá rodina hulila, neměli by co prodávat – a ani co jíst. „Někdo tvrdí, že hašiš je haram. Hřích,“ ušklíbá se. „Hašiš je život. Tady nemáš na výběr.“ Studium ekonomie na tangierské univerzitě ukončil, aby převzal péči o pole po stárnoucím otci. Pozemek s konopím zpravidla živí celou rodinu. A ta má průměrně osm dětí.

Farmáři prodávají gram hašiše za třicet korun. Skutečně na něm vydělávají až dealeři v Evropě, kteří za něj chtějí desetinásobek. Berberské rodině, která kvůli ilegalitě konopí čelí celý život hrozbě zatykače, vynese pole o dvaceti metrech čtverečních okolo sta tisíc korun ročně. Což je asi desetkrát víc, než by vytloukla z pěstování obilí.

S pověstnou vzpurností regionu ostře kontrastuje klid a nezvratitelný koloběh života místních vesničanů. Ženy pečou chléb a vyprovázejí děti do školy. Muži si v létě lámou záda na polích a v zimě bubnují. Až Nabilovy malé sestřenice vyrostou, provdají se za někoho z vesnice, přestěhují se k jeho rodině a zatímco budou vařit tadžin, i jejich choťové budou trávit čas s konopnými stonky.

Hřeji se s dětmi v jídelně, jediné místnosti disponující kamny. Tady čas teče jinak. Tady čas nekrájí deadliny v práci nebo upozornění v kalendáři. Krájí ho objem dřeva zbývajícího na zimu, vrásky na čele matek, růst dětí, výška slunce.

S tímhle regionem nemá král nic společného
Nabilova sestřenice onemocněla. Ptám se na zdejší lékařskou péči. Jeden doktor na třicet tisíc lidí. Z bývalé nemocnice zbyly bezstřeché stěny. „Ale teď sem král slibuje investovat, ne?“ ptám se s předstíranou naivitou. Smířené pousmání. „Jsme naprosto izolovaní. S tímhle regionem nemá král nic společného.“

Projekt rozvoje regionu představila vláda už v roce 2015. Kvůli jeho neplnění král v říjnu odvolal čtyři ministry. Králův tah však působí jako směšný alibismus. Maroko je oficiálně konstituční monarchií, reálně však mutantem na půli cesty mezi autoritářstvím a demokracií. Král hýbe politickou scénou a činí zásadní rozhodnutí. Odvolat ministry, kteří byli ve funkci půl roku, za selhání projektu starého téměř tři roky, je neférovým zříkáním se politické zodpovědnosti.

Zmiňuji loňské demonstrace v Al Hoceimě, hlavním městě regionu. „Demonstrace?“ krčí Nabil obočí, jakoby nevěděl, o čem mluvím. Což je vzhledem k rozsahu protestů nesmysl. Možná o nich mluvit nechce, možná k nim nemá co říct. Tady se nedemonstrovalo. Tady se vesničané spokojili s rodinnou vzájemností, krásnou přírodou a chlebem s olivovým olejem.

Šedesátiletý hlad

Kupuji si jízdenku do Al Hoceimy, vzdálené asi sto kilometrů (tedy tři hodiny cesty). Vzpomínám na Ahmeda, rodáka z Al Hoceimy a jednoho z prvních Berberů, kterého jsem dva roky zpátky poznala. Ahmed se zavíral do samoty svého pokoje s black metalem a temnými artovými filmy, zatímco na vnější stěnu útočilo nesouhlasné pokřikování jeho silně věřící matky. Ahmed nevěřil v boha, v Maroko ani v lidi.

Vyprávěl mi, jak v Al Hoceimě jako v jediném městě celé země zemřelo při demonstracích v rámci Arabského jara v roce 2011 několik lidí. Vypraví mi o dvou mrtvých a desítkách zraněných na fotbalovém zápase mezi Casablancou a Al Hoceimou. O silném zemětřesení v roce 2004, které asi šest set lidí usmrtilo a dalších patnáct tisíc připravilo o domov. „Moje rodné město je prokletím této země,“ procedil hořce přes rty.

V říjnu 2016 v Al Hoceimě přejel odpadkový kompaktor rybáře Mouhcineho Fikriho. Ulovil mečouna mimo povolenou sezónu a kořist mu proto zabavil policista, který prý neúspěšně žádal o úplatek. Rybářova smrt zafungovala jako spouštěč několik měsíců probíhajících demonstrací soustředěných právě do Ahmedova prokletého rodného města.

Krotké tresty pár měsíců vězení udělené osobám zodpovědným za zbytečně ztracený život demonstrující neuchlácholily. Tady, ve městě, už nelze lepit zanedbání ze strany státu pěstováním konopí. Tady, na polích z betonu, mají i po šedesáti letech královských slibů lidé hlad. Hlad doslovný, hlad po vzdělání, příležitostech či veřejných službách.

Hlavně, že máme mešity
Sleduji z okénka nepravidelnost oranžových hor posetých zelenými fleky nízkých olivovníků. „Maroko je lepší než Evropa, ne?“ otáčí se na mne spolusedící, aby se mi následně pochlubil, že žije v Melille, tedy španělské enklávě. Tedy ve Španělsku. Snad chtěl říct spíš „krásnější“. Ale to už přijíždíme do Al Hoceimy, kde na mě čeká Faysal.

„O politice a náboženství se nebavím. Jednou jsem hostil italského novináře, který začal fotit hned za prahem domu. Kdyby policisté pátrali po tom, u koho spí, mohl bych z toho mít problémy,“ předestírá Faysal, aniž bych formulovala svou zvědavost nahlas.

Večer se obestření dýmem z úzké dřevěné dýmky sebsi bavíme o České republice, jejím ateismu, rekatolizaci národa německými Habsburky. „To přesně se stalo i mému národu. To přesně má co do činění s protesty. Do arabizace jsme v Alláha nevěřili. Chybí tu nemocnice, v celém regionu nestojí jediná univerzita, takže se lidé dychtící po vysokoškolském vzdělání musejí stěhovat do Fesu nebo do Tangieru. Hlavně, že máme mešity,“ gestikuluje Faysal, který studoval ve Španělsku.

Mezinárodní institut připravující studenty na univerzitu vybudovali v Al Hoceimě stejně jako další školy už Španělé. Kolonizátoři prakticky vytvořili celé, pouhé století staré město. Fasády domů oblékli do modré a bílé barvy, barev nebe a moře. Barev přírodních sil, barev hlavních zdrojů místní obživy. Nádhernými plážemi a národním parkem přitahuje Al Hoceima turisty, moře dává městu rybolov.

Snad pro absenci památek mi i přes večerní konverzaci druhý den, když míjíme mešitu, padá z úst věta „Ta je krásná.“ „Ano. Je krásná. Ale co s ní? Máme v ní snad prosit Boha, aby zde byly nemocnice?“

Maroko je z padesáti zemí, kde mají muslimové většinu, osmým státem s nejvíce mešitami na světě. Na jihu země v Agadiru teď místní podepisují petici proti stavbě další. Drahé útočiště modlících má totiž stanout ve čtvrti, kde chybí základní veřejné služby.

Terorismus na Facebooku
Loňské protesty v Al Hoceimě vláda potírala slzným plynem a zatýkáním aktivistů, v červenci je úplně zakázala. Stalo se tak před 20. červencem, výročím slavného vítězství berberských partyzánů vedených Abdelkrimem El Khattabim nad španělskými kolonizátory v bitvě u Annualu v roce 1921.

Přesto vešli obyvatelé Al Hoceimy na výročí svého úspěšného vzdoru do ulic – a solidární pochody desítek tisíc lidí proběhly i v Casablance či Rabatu. Šlo však na dlouhou dobu o jednu z posledních demonstrací protestního hnutí přezdívaného Hirak. A přinesla první oběť. Za nevyjasněných okolností se v ulicích smrtelně zranil dvaadvacetiletý Imad El Attabi.

Výslovný zákaz vlády neminul ani demonstrace plánované na první výročí smrti rybáře Fikriho. Protestní napětí ve vzduchu tak vystřídala vůně ryb. Žebráci dál smířeně líbají zem. Lidé chodí s taškami mandarinek zdravit racky na pobřeží. „Vidíš ty tmavě zelené stany a auta? Tam kempují od léta státní policisté, kdyby se lidé opovážili vejít opět do ulic,“ ukazuje Faysal na parkoviště přeměněné v khaki tábor před vstupem do centra města.

Ve vazbě mezitím měsíce čeká na proces asi čtyři sta účastníků demonstrací, hlavně těch, kteří dění streamovali na sociálních sítích, a to včetně vůdce protestů Nassera Zefzafiho. Obviněni jsou – již tradičně – z ohrožování vnitrostátní bezpečnosti či teritoriální integrity.

Král jich v dalším směšně alibistickém gestu omilostnil pouhých čtyřicet. Mnozí uvěznění drží protestní hladovky, stěžují si na špatné zacházení či dokonce mučení. Jejich blízcí je mohou navštívit jen zřídka, protože většinu aktivistů drží ve vězení v Casablance, téměř šest set kilometrů od Al Hoceimy.

Jeden z aktivistů Elmortada Iamrachen byl v listopadu odsouzen k pěti letům vězení za oslavování terorismu. V roce 2016 na Facebooku sdílel článek o vraždě ruského ambasadora v Turecku. „Vražda ruského ambasadora je teroristickým činem a vražda je vždy zločinem na motivy nehledě,“ komentoval odkaz údajný fanoušek terorismu. Není to poprvé, co stát překroutil znění protiteroristického zákona, aby umlčel své kritiky.

Soud s dalšími aktéry byl opakovaně odsouván, jak už je ostatně v Maroku zvykem. Proces s padesáti čtyřmi zadrženými včetně lídra Zefzafiho začal v lednu, slyšení se mohl účastnit pouze úzký okruh státních médií.

Podle obžaloby jsou aktivisté separatisty propojenými s Hnutím 18. září za nezávislost republiky Rif a hrozí jim až dvacet let vězení. Sedmnáct z nich už bylo odsouzeno k odnětí svobody na deset měsíců až tři roky. „Zemřu jako mučedník pro tuto zemi,“ žádal soud Zefzafi o trest smrti, „necháváme za sebou děti, mladé ženy, mladé muže. A ti jednou získají naši zem zpátky.“

Skutečné ohrožení pro teritoriální integritu
Jenže zatímco král se náhle ohání propočítáváním částek, které již do regionu stát investoval a investovat bude, slogany hnutí Hirak se zpívají v ulicích i dnes, tři sta kilometrů od Al Hoceimy. V Jeradě, městu nedaleko severní hranice s Alžírskem, na konci prosince zemřeli na dva horničtí bratři. Ilegální svépomocná těžba v uzavřeném uhelném dole představuje pro místní muže mnohdy jedinou šanci na chléb.

Ale kromě šance na chléb též skoliózu – nebo rovnou smrt. Mnozí z nich umírají pouze proto, že se jim včas nedostane lékařské péče. Lidé, kteří nemají na spotřebiče, ve schránkách nalézají účty za elektřinu i za dva a půl tisíce korun.

Za lepší sociálně ekonomické podmínky vyšlo po smrti bratrů v čtyřicetitisícovém městě do ulic dvacet tisíc lidí. Nové protesty zatím na tvrdou pěst represe nenarazily. Naopak, každý den se přidávají další města. Solidární demonstrace už zachvátily i největší město Casablancu.

Už šedesát let bojuje sever Maroka za respekt k základním potřebám lidí. Zdá se, že teritoriální integritu neohrožují zadržení aktivisté. Separatistické tendence daleko spíš podněcuje král a jeho pokrytecké pojetí péče o obyvatele okrajových regionů.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Aleš Morbicer - Ostrava

Sobota, 20.Ledna 2018, 16:42:32

Ze španělského imperiálního bláta do islámské louže.
Dalo by se říct.
--------------------------------------------

Zhruba před týdnem jsem koutkem ucha zachytil, jak jedna známá řeší urychlený odlet své vnučky z Maroka.
Neměl jsem to k čemu přiřadit...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.