Ohromný dav se valí bulvárem. Lidé skandují hesla a drží cedule s nápisy: Vědou, poznáním a prací přemůžeme terorismus; Za Tunisko muslimské, moderní a tolerantní; Tunisko je otevřená země, země setkávání, přátelství a míru. Jsou jich desetitisíce a všichni přišli proto, aby vyjádřili nesouhlas s terorismem.

Každý, s kým se dám do řeči, je rozhořčený útokem, který se odehrál jen deset dní před tím v muzeu Bardo. Tunisané ho vnímají jako útok na svou zem a svobodu, za kterou tolik bojovali před čtyřmi lety v Jasmínové revoluci.

Pochodu proti terorismu se zúčastnili i významní státníci včetně francouzského prezidenta, ti jsou však pečlivě odděleni od „davu“, který několik hodin proudil ulicemi. Říct své Ne terorismu přišlo ohromné množství lidí. Tunisko zůstává nadějí arabského jara, přesto však situace není tak jednoznačná, aby nebyly důvody k obavám z budoucího vývoje.

Do Islámského státu odcházejí bojovat i vysokoškoláci

Nejmenší země Maghrebu mezi Alžírskem, Libyí a Středozemním mořem, rozlohou zhruba dvakrát tak velká jako Česká republika má bezmála jedenáct milionů obyvatel. Největším problémem současnosti jsou velká nezaměstnanost a hrozba salafismu — fundamentalistické až fanatické formy islamismu, která nezavrhuje ani použití násilí.

Když před čtyřmi lety svrhli Tunisané diktátorského prezidenta Bin Alího, vedla je k tomu zvyšující se nezaměstnanost, rostoucí ceny potravin a korupce, ale také pošlapávání lidských práv, mimo jiné i náboženské svobody. Lidé tehdy měli strach říkat své názory veřejně, neboť všudypřítomná tajná policie je odváděla na služebny, kde je bili a vytvářeli na ně a na jejich rodiny kompromitující složky.

Bin Alí mohutně pronásledoval i stoupence klasické islamistické strany Nahda, což přispělo k tomu, že se její představitelé stali jednou z vůdčích sil během revoluce a strana vyhrála první volby. Spolu se dvěma dalšími stranami vytvořila vládu „trojky“, která v různých obměnách vedla zemi dva roky, než byla loni nahrazena úřednickou vládou.

Dnes, pár dní po atentátu v muzeu Bardo, při kterém zemřelo jednadvacet lidí, označuje tuniská novinářka Rym Gacemová (40 let) vládu klasických islamistů jako jednu z příčin toho, že se v zemi rozšířili fanatičtí salafisté. „Islamističtí lídři, kteří přišli do Tuniska ze zahraničí, tady dělali se souhlasem vlády konference, agitovali na veřejnosti, což ovlivnilo zejména řadu mladých lidí. Ministr vnitra přiznal, že dnes tu je sto padesát mešit, nad kterými nemá stát kontrolu, a právě v některých z nich mají fanatici zázemí,“ přibližuje Gacemová současný stav. 

Novinářka Rym Gacemová považuje za nejdůležitější, že je v Tunisku pluralita a svoboda. A také, že je zde silná občanská společnost. 

Mešity byly za Bin Alího pod přísnou kontrolou. Po revoluci z nich ale salafisté vyhnali ministerské imámy pod záminkou, že se jedná o pohrobky minulého režimu. „Manžel mé kolegyně novinářky, který byl normální tolerantní a otevřený člověk, do jedné z těch mešit chodil, a pak se najednou sebral, nechal tu manželku i tři dcery a odjel bojovat do Sýrie. Za měsíc jí volali, že je mrtvý,“ popisuje Gacemová tragédii své kolegyně.

Odcházejí mladí lidé z chudých rodin, ale i lidé se vzděláním, kteří rozhodně bídou netrpí. „Do Islámského státu jdou bojovat i vysokoškoláci: architekti, přírodovědci, ale nejčastěji inženýři informatiky,“ vysvětluje energická novinářka.

Rym Gacemová není jediná, kdo vidí odpovědnost u předešlé vlády trojky. Je to rozšířený názor a také důvod, proč v podzimních volbách, které měly potvrdit demokratické směřování země, zvítězila strana Tuniská výzva.

Lidé jí dali svůj hlas v naději, že tím odstaví islamistickou stranu, které celá řada lidí přičítá také odpovědnost za smrtelné atentáty na dva opoziční levicové politiky, po nichž následovaly mohutné demonstrace. Jenomže nakonec se na přání prezidenta vytvořila vláda široké koalice, ve které islamisté opět figurují, byť jsou v menšině a nemohou výrazně ovlivňovat směřování země.

Zúčastnit se jí odmítly jen některé levicové strany. Řada voličů považuje paktování s islamisty za zradu. A k tomu se přidávají i vážné ekonomické problémy.

Rádi by založili rodinu, ale nemají práci

Pětatřicetiletý Salim je vystudovaný učitel zeměpisu a dějepisu. Pobírá podporu v nezaměstnanosti ve výši 75 eur měsíčně (150 dinárů, 1950 korun). Ze své situace nevidí východiska, jediná možnost je přivydělat si v létě, kdy do země přijíždějí turisté.

I on viní vládu z toho, že problémy neřeší a zavírá oči nad vzestupem salafismu. A širokou koalici s islamisty považuje za podvod na voličích.

Když mluvíme o budoucnosti a jeho osobním životě, ptám se, proč se ještě neoženil: „Aby člověk mohl v Tunisku založit rodinu, musí mít peníze, sám nemám dost peněz na to, abych se najedl každý den, na rodinu můžu zapomenout,“ říká rezignovaně.

V podobné situaci jsou mnozí další mladí lidé a nepomůže jim ani vzdělání. Nezaměstnanost sice v posledních třech letech klesla z osmnácti na patnáct procent, ale mezi ženami je nezaměstnanost jednadvacet procent a mezi mladými lidmi do pětadvaceti let je to dokonce třicet procent. Nejohroženější skupinou vůbec jsou mladí lidé s vysokoškolským vzděláním, mezi těmi je pětačtyřicet procent nezaměstnaných.

Třicetiletá inženýrka agronomie Rim Ouniová po dokončených studiích nesehnala práci. Mluví perfektně francouzsky i anglicky, studium ji baví a má rodiče, kteří ji uživí, takže se rozhodla pokračovat a dělá si doktorát. 

Další studium je pro inženýrku Rim Ouniovou východiskem z nouze.

Vlastní rodinu podle svých slov zatím založit nemůže. Mladých lidí, kteří jsou bez práce, potkávám desítky a všichni mají stejný problém: rádi by se usadili, měli děti a žili normální život.

Nejenže ekonomická situace Tuniska není příznivá, ale teroristický útok ohrozil navíc jeden z nejdůležitějších zdrojů peněz: turistiku. V rozhovorech s lidmi cítím obavy z budoucnosti. Promítá se do debat se všemi lidmi: s obchodníky, taxikáři, lidmi ve službách, ale i s dlouhodobě nezaměstnanými, kteří si aspoň v letních měsících díky brigádám v přímořských letoviscích něco vydělají.

Budou-li se útoky opakovat, tak v létě nepřijedou turisté z Evropy a země se pohrouží do ekonomické recese. A to by hnalo vodu na mlýn radikálům.

Inženýrka Rim Ouniová je sama praktikující muslimka, modlí se, zakrývá si vlasy šátkem a nepije alkohol, což rozhodně není v Tunisku pravidlem. Nerozumí tomu, jak někdo může její náboženství, které podle ní vede k toleranci a lásce k bližnímu, zneužívat a obhajovat jím terorismus.

Navíc si uvědomuje, jaký příkop narůstá mezi muslimy a většinovou populací v Evropě. Během půlročního studijního pobytu ve Švédsku se setkala s odmítavými reakcemi: „Na univerzitě byli všichni milí a vstřícní, dokonce jim ani nevadilo, že nepiju alkohol a chápali to,“ pochvaluje si Rim, „ale na ulici se mi občas stalo, že se na mě dívali lidé nevraživě, někteří dokonce jako by měli strach,“ uzavírá drobná žena zamyšleně.

Z rapera islamistou

Podobné otázky jako Rim Ouniová si klade celá řada Tunisanů. Když před třemi týdny odešel rapper Emino, známý svým rozmařilým životem, bojem za svobodu a poukazováním na policejní násilí, bojovat do Sýrie po boku džihádistů, vzbudilo to zájem veřejnosti.

Jeho přítel a právní zástupce Me Ghazi Mrabet poskytl novinám rozhovor, ve kterém vyjadřuje své překvapení nad tím, že mladý muž, který podle něj toužil po svobodné zemi po vzoru velkých demokracií, „přešel na druhou stranu“. V šoku je celá jeho rodina i blízcí, kteří ho znali.

„Samuel Huntington mluví o střetu civilizací, ale já žiju ve společnosti, jejíž jedna část tíhne k modernismu a pokroku, zatímco druhá k islámu, který není náš,“ analyzuje Me Mrabet. 

Signály, že otevřená a pluralitní společnost je ohrožená, trápí snad všechny, se kterými se během týdne v Tunisu setkávám.

Tunisko má být podle novinářky Rym Gacemové zemí pro všechny: „Můj otec vždycky říkával: Chceš se modlit? Tady máš mešitu. Chceš pít alkohol? Tady máš bar. To je to Tunisko, které chceme,“ vypráví a popisuje zážitek ze svatby, kde byla minulý týden. „Byly tam ženy se zahalenými vlasy, jako třeba moje dvě sestry, ale i ženy s minišaty a hlubokými výstřihy,“ ukazuje mi fotky.

A proto také občanská společnost bojovala za ústavu, která by jasně potvrdila směřování země ke svobodě. To se jí podle novinářky Rym Gacemové z velké části podařilo i díky tlaku levicových stran.

Tunisané nejsou pyšní jen na novou ústavu, ale na všechny symboly své státnosti. Doslova všude vlají tuniské vlajky, na shromážděních a pochodech zní hymna. Už od školních let si vštěpují vztah k symbolům státu a hrdost na to, že jsou Tunisané. Ta spočívá právě v tom, že je Tunisko tolerantní a otevřená země, což všichni rádi zdůrazňují.

Radost z tunisanství se projevuje i v odpovědi na to, jak se daří židovské menšině, která byla dříve pronásledovaná. „V Tunisu jsou dvě synagogy, Židé mají trochu jinou kulturu, ale problémy v soužití tu nejsou, vždyť jsou to především Tunisané!“

Tolerance k místním Židům ostře kontrastuje se vztahem ke státu Izrael, který se však jeví spíš jako zástupný. Hlavní problém pro řadu Tunisanů tvoří Spojené státy a jejich zahraniční politika, jež Izraeli toleruje to, co by nikomu jinému neprošlo. Skutečnost, že USA podporovaly islamistickou vládu trojky, si někteří vykládají tak, že Američanům vyhovuje destabilizace jejich země a celého regionu.

Jsme ve válce

Při pohybu po ulicích je na první pohled jasné, že tu ženy mohou chodit zahalené i odhalené, cudně i vyzývavě oblečené, nosit šátek a přitom se malovat a kouřit. „Jsou ženy, které se zahalují, přitom se ale ani nemodlí, někdy je to otázka víry, jindy jen módy,“ vysvětluje novinářka Rym překvapující rozmanitost.

Situace se trochu komplikuje, když si chce žena někde dát drink. Kavárny jsou pro všechny, ale nekoupíte v nich pivo. V restauracích, kam může každý, seženete i víno, ale musíte v nich jíst a jsou trochu dražší.

Pak jsou tu pivní nálevny, kde se ponejvíce prodává levné lahvové pivo tuniské výroby, tam ale ženy nechodí. V barech hotelů, kam ženy také mohou, seženete i tvrdší alkohol, ale opět je to drahé.

Když si chcete jako žena dát pivo za běžnou cenu, můžete jít do „smíšeného“ baru, jak jim tu říkají, ale zde je zase třeba vědět, kde je hledat. V centru jich je méně než na předměstích, kypících životem, kde byste ani nepoznali, že jste v muslimské zemi, kdyby občas nějaká žena neměla na hlavě šátek. 

Na většině podniků nepoznáte, zda do něj chodí ženy. Zde majitel hlásá nápisem, že čajovna je smíšená. 

Skutečnost, že do některých podniků ženy nechodí, se ukazuje i při mé schůzce s mladým novinářem a feministou Chekerem Belgacemem. Nějaký čas pracoval v propagačním oddělení Tuniské asociace demokratických žen, největší zdejší takto zaměřené občanské organizace. Zabývá se domácím násilím, ženskými, ale i obecně lidskými, právy.

Cheker by mě rád vzal do novinářského klubu a navrhuje, že počkáme na mého manžela, abych tam šla v jeho doprovodu. Podrobným výslechem zjišťuji, že zde není žádný explicitní zákaz, který by stanovoval, že nesmím jít do klubu bez manžela, ale že jde o moji pověst.

Ujišťuji ho, že se se ztrátou dobré pověsti už nějak srovnám, a strávím tak příjemný večer ve společnosti Chakera a jeho kolegů novinářů. Během té doby se mezi padesátkou přítomných novinářů objeví i tři ženy novinářky, což ukazuje, že posezení v „mužském“ podniku je nakonec také otázkou osobní volby.

V novinářském klubu se zajímám o přítomnost islamistických novinářů, ráda bych se totiž s nějakým seznámila a pohovořila. Žádní tu ale nejsou, protože sem „žádní pravičáci nechodí“.

A tak se aspoň ptám na jejich víru svých tří společníků. Jeden je agnostik, druhý se považuje za vlažného muslima a třetí za nepraktikujícího muslima. Sami se smějí svým odpovědím, protože se o tom spolu nikdy nebavili. Představa, že lidé v Tunisku neustále řeší svou víru a náboženství prostupuje celým jejich životem, je zjevně mylná.

Dozvídám se také, že v Tunisku vznikly islamistické školky, které nejsou koedukované a jimiž se zejména z hlediska práv malých dívek zabývají ženské organizace, které je považují za psychické násilí. V Tunisku také není zákon, který by speciálně postihoval násilí proti ženám, i když to je velký společenský problém: 47 % tuniských žen se setkalo s násilím aspoň jednou v životě.

Celý týden přemýšlím nad tím, proč se někteří mladí lidé nechají zmanipulovat, aby šli bojovat do Sýrie, a tak se ptám i na tuto bolestivou otázku. Jeden z mých společníků, třicetiletý nezávislý novinář Khalil Zarrouk mi vysvětluje, že salafismus je extrémně pravicová ideologie, ke které se hlásí muži v celém arabském světě.

Ti se snaží naverbovat mladé lidi, aby odešli bojovat do Sýrie po boku „bratrů“ džihádistů. „Je to normální vymývání mozků a používají k tomu náboženství. Vybírají si v zásadě dvě skupiny, na které cílí: chudé lidi a lidi bez vzdělání,“ popisuje Khalil.

Oponuji mu, že přeci známe případy, kdy odešli lidé, kteří rozhodně nebyli chudí, nebo měli i vysokoškolský diplom. „To jsou dvě různá kritéria, podle kterých hledají své oběti. Hodně jich pochází z chudých oblastí, a co se vzdělání týká, nemám na mysli čistě formální vzdělání,“ upřesňuje.

Podle něj odcházející vysokoškoláci jsou téměř výhradně absolventy přírodovědných oborů, bez humanitního základu a schopnosti rozumět informacím v kontextu. „Postrádají tedy obranné schopnosti proti manipulaci, ve které jsou salafisté mistři. Nesmíš zapomínat, že své umění jak mladé lidi obalamutit dobře ovládají,“ uzavírá neradostné téma Khalil.

V přátelské atmosféře v klubu při povídání se zjevnou otevřeností všem možným tématům včetně mimomanželského sexu, prostituce, potratů, homosexuality a rigidnosti tradiční kultury se na takové věci snadno zapomene. Člověk lehce nabude dojmu, že Tunisko je moderní společností, v níž vše nakonec nemůže dopadnout jinak než dobře.

V závěru večera dorazil i můj manžel, mými společníky tolik očekávaný. Na fotce vpravo. 

Když však druhý den sedím s Chekerem v kavárně, telefonuje mu jeho přítelkyně, která pracuje pro nejsledovanější televizní stanici. Vypráví mu, že se jí i všem jejím kolegům někdo naboural do facebookových profilů.

Zajímám se, jestli mají nějaké podezření a Cheker velice vážně říká, že jsou to pravděpodobně teroristé, protože dva Alžířané, zřejmě džihádisté, natáčeli několik dní vchod do redakce, než je zatkla policie. Redaktoři televizního kanálu se totiž snaží rozkrýt to, co se děje v „nekontrolovaných“ mešitách.

Ptám se, zda má o svou přítelkyni strach. „Co ti na to mám říct,“ říká s obavou v očích, „jsme ve válce.“