Je potřeba jim zatnout tipec

Reportérka Deníku Referendum Saša Uhlová navštívila letošní Světové sociální fórum v Tunisku.

„Světová banka nám určuje podmínky, kvůli kterým se zvyšuje nezaměstnanost a zpomaluje naše ekonomika,“ rozhořčuje se šedesátiletý Tunisan ve stanu při jedné z diskuzí na Světovém sociálním fóru. „A naše vláda není schopná vyjednat lepší podmínky,“ pokračuje. Světové sociální fórum se letos konalo opět v Tunisku, ale ve stanu jsou lidé všech možných národností.

Diskutuje se v arabštině a ve francouzštině, tlumočí dobrovolníci, o kousek dál se zase mluví jen anglicky a v dalším stanu španělsky. Zorientovat se v mumraji stánků občanských organizací, hudebních produkcí, diskuzí, dílen, seminářů, uměleckých představení není snadné. Situaci ztěžuje i to, že se zde mluví mnoha jazyky, a ne vždy je přítomný překladatel. 




Světové sociální fórum se už podruhé odehrává v univerzitním městečku El Manar na předměstí Tunisu, a to poslední březnový týden. Letos má místo konání zvláštní neradostný význam.

Jen pět dní před zahájením WSF, zemřelo při atentátu v muzeu Bardo dvaadvacet lidí, což průběh fóra ohrozilo, účastníci se začali odhlašovat. Nakonec se mnozí rozhodli přeci jen přijet, účast však byla o něco nižší, než se očekávalo, a to mezi čtyřiceti a padesáti tisíci lidmi ze sto třiceti zemí světa.



Veletrh občanského aktivismu ve stínu teroru
Třináctý ročník fóra, které vzniklo v roce 2001 jako protiváha Světového ekonomického fóra konaného každoročně v Davosu, je vlastně ohromným veletrhem občanského aktivismu. První ročníky se konaly v brazilském Porto Alegre.

Světové sociální fórum stojí na myšlenkách alterglobalizace, teologie osvobození a udržitelného rozvoje. Alterglobalizaci, tedy spravedlivější a inkluzivnější formu globalizace, prosazuje světové sociální hnutí, jež hájí hodnoty participativní demokracie, ekonomické spravedlnosti, ekologické udržitelnosti, lidských práv, potravinové soběstačnosti, ochrany obecních zdrojů i kulturní i biologické rozmanitosti před ekonomickými zájmy neoliberální globalizace.

Tento „veletrh“ má sice své organizátory, ale ti jej neřídí a neurčují směr, kterým se diskuze a semináře povedou. Mezi přijatá pravidla patří i skutečnost, že nevzniká žádný závěrečný dokument, který by fórum shrnoval. Jednotlivé skupiny však vytvářejí své dílčí výstupy.

Tragická událost v muzeu Bardo ovlivnila letošní fórum i ve zvýšeném důrazu na bezpečnost. Každý, kdo chtěl vstoupit do univerzitního městečka, musel být nejen zaregistrován, ale musel se také podrobit prohlídce osobních věcí a projít bezpečnostním rámem. 



Nepříjemnost v podobě všudypřítomné policie a ozbrojených mužů snášeli účastníci s klidem. Všem bylo jasné, že ač není třeba poddávat se strachu, opatrnost je na místě. Atentát se stal ostatně častým tématem k diskuzím i o souvislostech terorismu a rozložení sil ve světě.



V areálu univerzitního městečka byla kromě stánků občanských organizací také řada stánků s občerstvením, kde se účastníci mohli levně a dobře najíst. U jednoho jsem se potkala s pětatřicetiletou učitelkou z jižní oblasti Tuniska, která přijela na Fórum dobrovolnicky tlumočit z arabštiny do francouzštiny.

Je nadšená z množství lidí, kteří zde proudí, i z toho, že se zde scházejí lidé různých vyznání či bez vyznání a v klidu a míru tu spolu diskutují. „Říkám vždy svým studentům, že na víře nezáleží, že si mají vážit hlavně sami sebe, aby si dokázali vážit ostatních a být k nim otevření,“ povídá.

Má radost, že se může účastnit velké události, na druhou stranu ji přejde přes obličej stín, když se začneme bavit o ekonomické situaci v jejím rodném městě. „Je tam strašně velká nezaměstnanost,“ svěřuje se mi, „bojím se, co bude, jestli se něco rychle nezmění. Moji studenti už teď vědí, jak strašně těžké pro ně bude sehnat práci, lidé v naší oblasti už ztrácejí naději,“ vypráví.

Po jídle se zastavuju u stánku organizace, která se zabývá ženskými právy v Tunisku. Kupuji si jejich publikace o domácím násilí, právu na potrat, dodržování práv dětí a situaci žen v chudých zemědělských oblastech.


Velký důraz na ženská hnutí a organizace usilující o práva žen je na fóru zjevný. Přítomná Ana Rosa Alcalde z Alianza por la Solidaridad to glosovala s tím, že udržitelné rozvojové cíle musí být feministické, nebo nebudou ani rozvojové, ani udržitelné. Silná účast žen, jejich odhodlání se za svá práva brát i výčet aktivit a témat, kterými se jejich organizace zabývají, ukazuje, že zde sílí hnutí, které možná změní svět víc, než si dnes dokážeme představit.



O kousek dál se dostávám do víru tance ve stanu, kde se připomíná osud Západní Sahary, území původně okupovaného Španělskem a později Mauritánií, která se ovšem časem stáhla, a nyní Marokem, o němž se v Evropě málo ví. O případu hladovky vůdkyně Západosahařanů Aminatou Haidarové jsme před lety podrobně referovali v Deníku Referendum.

Vedle stanu Palestiny je to jedno z nejživějších míst v areálu, po celý týden zde zní hudba i proslovy. Z reproduktorů znějí i zprávy o situaci v uprchlických táborech v Alžírsku, kde žije zhruba třetina lidí z okupovaného území v otřesných podmínkách. 



Trochu paradoxně tak působí jen o pár metrů dál divadelní představení tuniských studentů, které má představovat spojenectví mezi severoafrickými zeměmi, ohrožené společným nepřítelem – terorismem – jemuž se dokáží vzepřít jedině, budou-li jednotné. 




Potřeba regulovat přísněji nadnárodní korporace
Chaotické dění venku kontrastuje s vážností diskuzí, jež se vedou v učebnách univerzity, kde se konají po celý týden semináře. Drobná tmavovláska Mathilde Dupré sedí v panelu jednoho z nich, který pořádá nadace Friedrich-Ebert-Stiftung společně s Global Policy Forum a Social Watch. Mathilde Dupré hovoří o práci své organizace, Katolického výboru proti hladu a pro rozvoj. 

 

To je velká francouzská občanská organizace, která podporuje občanské aktivity, odbory, mládežnické skupiny i hnutí zemědělců v Africe, Asii a Jižní Americe. Ve Francii má deset tisíc dobrovolníků a snaží se vytvářet tlak na vládu a politiky, aby měnili zákony a politická rozhodnutí ve Francii, a když se zadaří, tak i na mezinárodní úrovni.

„Pracovali jsme roky na financování zemí Jihu a uvědomili jsme si, že na každé euro pomoci bohatých zemí rozvojovým připadá deset eur, které by rozvojové země vybraly na daních, kdyby se nevypařily v daňových rájích,“ vysvětluje Dupré. Souvisí to podle ní s korupcí, ale hlavně s daňovou politikou nadnárodních firem.

Korporace používají daňové ráje k tomu, aby zisk z výroby v rozvojových zemích nedanily. Daně tak neplatí ani v rozvojových zemích, ani v zemích, z nichž pocházejí.



„Kdyby se rozvojovým zemím povedlo vybírat daně, které jim náleží na základě aktivit nadnárodních firem na jejich územích, i bez pomoci by mohly mít mnohem ambicióznější sociální politiku,“ uzavírá Dupré. Kritika ilegálních finančních toků a daňových úniků patřila ke klíčovým tématům Fóra a objevovala se téměř v každé diskusi.

Na dalším setkání se probírala Treaty Alliance. Už roky se mluví o rezoluci, která by zavazovala nadnárodní korporace k dodržování lidských práv. V minulosti se vyskytlo několik pokusů, ale až teď to konečně vypadá, že se něco hýbe. Je to zásluha 650 organizací, které mají velice různou agendu, ale spojuje je přesvědčení, že je třeba nadnárodní společnosti více regulovat.

Ekvádor a JAR připravily rezoluci a v OSN se o ní hlasovalo. Země EU včetně České republiky a samozřejmě Spojených států hlasovaly proti, ale rozvojové země je přehlasovaly a vznikla pracovní skupina, která se bude zabývat tím, jak donutit nadnárodní firmy k dodržování lidských práv, jak v zemích jejich původu, tak v zemích, kde podnikají.



Země EU i Spojené státy byly proti této iniciativě zřejmě proto, že by podobná omezení zasáhla konkurenceschopnost „jejich“ firem. Pod tlakem občanských organizací ale nakonec Francie přistoupila k tomu, že bude pozorovatelem celého procesu, a Švýcarsko se hodlá dokonce aktivně účastnit.

Také další země EU mění postoj, a za určitých podmínek jsou připraveny změny podpořit. Cílem občanských organizací, které se sdružují v Treaty Alliance, je přesvědčit politické reprezentace, že deregulace podnikání nadnárodních firem, je prohrou jak pro zaměstnance v zemích Jihu, tak pro zaměstnance ekonomicky vyspělejšího Severu. Podle aktivistů je třeba vyjít z této logiky a zpřísnit všechny normy všude, aby firmy opravdu přispívaly k rozvoji komunit a regionů.



Kdyby dělal M. L. King cool akce, segregace by trvala dodnes
Diskuse na fóru se hodně točily kolem témat tří klíčových summitů OSN letošního roku: Financování pro rozvoj, Summit k udržitelným cílům tisíciletí a Mezinárodní klimatické konference.

Účastníci fóra kritizují dosavadní přípravy konference Financování pro rozvoj, které podle nich příliš směřují k dotování velkých firem z veřejných prostředků a málo myslí na podporu malého, středního a družstevního podnikání. Právě to je ale pro rozvoj zaostalých regionů klíčové.

Udržitelné cíle tisíciletí mají přispět k odstranění chudoby a ohromných sociálních a ekonomických rozdílů. K čemu se směřuje, prozatím vypadá lépe, než se mnozí obávali. Podle kritiků jsou ale příliš komplikované a nepůjde dobře měřit, zda se je daří plnit. A to je podle mnohých přítomných zásadní nedostatek, protože bez jasných kritérií nepůjde vymáhat jejich plnění. 

Zajímavé je i to, jak mnozí účastníci vnímají propojení lidských práv a životního prostředí. Setkala jsem se s Martou Benavides ze Salvadoru, která byla spolupracovnicí zavražděného biskupa Oskara Romera, a ta tvrdí, že klima a lidská práva jedno jsou, že ani jedno nemůže existovat bez druhého. Tato pozoruhodná žena dodnes prosazuje mír a nenásilné přímé akce. Nezahořkla ani po vraždách, emigraci a pronásledování jejích přátel.

Výrazným momentem byla i kritika dosavadních dopadů mobilizačních občanských akcí. Na mezinárodním koordinačním setkání klimatických organizací, které se konalo dva dny před zahájením Fóra, častý pocit vystihl kanadský ekologický aktivista Pat Mooney, když mluvil o potřebě důraznější akce ke klimatické konferenci v Paříži. „Naše akce by měla začít jako pochod v New Yorku a skončit jako pochod v Seatlu. Je potřeba jim zatnout tipec.“



Podobné výhrady k dosavadnímu vstřícnému postupu, který podle mnohých skončil naprostým nezájmem o jednání s občanskými organizacemi a hnutími, zazněly i na jednání celosvětové kampaně Akce/2015, kde se po skončení WSF sešlo na sto padesát delegátů. Amitabh Behar z mezinárodní sítě GCAP (u nás zastoupené Českem proti chudobě), zdůraznil nezbytnost přímých akcí, „aby si politici a úředníci konečně uvědomili, že naše výzvy směřují k nim.“

Tomáš Tožička ze SocialWatch k tomu v diskuzi dodal „Fancy a cool akce v boji proti chudobě jsou historickým omylem. Cyklojízdou do Washingtonu, nebo freezingem na náměstí v Montgomery by Martin Luther King svých cílů nikdy nedosáhl.“

Pochod za Palestinu
Celé Fórum začalo velkým pochodem k muzeu Bardo a již tradičně skončilo pochodem za Palestinu, kterého se zúčastnilo kolem deseti tisíc lidí. To bylo v sobotu, poslední den fóra a mnozí účastníci se již vraceli domů, za to přijeli podpořit myšlenku Palestiny lidé z okolí. 



Hesla jako „Izraelský stát, kriminální stát“, „svobodná Palestina“ a „Izraelská vládo, to vy jste teroristé“, nenechávají nikoho na pochybách, jak izraelsko-palestinský konflikt místní vnímají. Přítomný novinář původem z Maroka, který mi překládá, potvrzuje moje pozorování, že v Africe je nad touto otázkou velká shoda, ale zároveň chválí svou zemi za to, že jako první uznala právo izraelského státu na existenci. 



Skupinka mladých ze všech tří zemí Maghrebu, se kterými se dávám do řeči závěrem demonstrace, zase vnímá izraelsko–palestinský konflikt jako symbol amerického útlaku ve světě. A podle nich právě politika USA nahrává extremistům, náboženským fanatikům a polarizaci světa.



Vřelá atmosféra celého fóra byla protiváhou tíživých okolností, za kterých se konalo. Všichni Tunisané dobře věděli, že se zde Světové sociální fórum koná a byli vděční za to, že přijelo tolik lidí. Vnímali to jako solidaritu s nelehkou situací, do které se země závislá na turistice, atentátem dostala. 



Sounáležitost, kterou si zde lidé projevovali, ochota mladých Tunisanů, kteří zde dělali dobrovolníky, i všudypřítomné úsměvy všech účastníků zpříjemňovaly pohyb po univerzitním městečku, ale i po celém městě. Člověk tu cítil, že ústřední motto Světových sociálních fór – Jiný svět je možný – nejsou slova do větru.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.