Arabské ústavy: krok vpřed či dozadu?

V Egyptě schválili již druhou porevoluční ústavu, v Tunisku zatím jen debatují nad návrhem. Přesto je menší z obou zemí v mnohém dále. Cesty Egypta a Tuniska od revoluce srovnává arabistka Zora Hesová v analytickém komentáři.

Zh_1_

Zora Hesová

18.01.2014 13:42

A1

Od svržení Husního Mubaraka (vlevo) a Zína Ben Alího uplynul už třetí rok. Repro archiv EFI

Egypťané schválili v půli tohoto týdne svoji již druhou ústavu od revoluce, zatímco tuniský parlament se pomalu sbírá z krize a se zpožděním přijímá teprve první návrh ústavy, který byl celý minulý rok zablokován v nefunkční sněmovně. Kontrast však nemůže být větší: Tunisané a především tamní islamisté svou krizi nakonec řešili obtížnými kompromisy, zatímco egyptská politická houpačka vyhodila islamisty zcela z kola ven. Pouze v Tunisku má ústava šanci se stát základem funkčního systému. V Egyptě je naopak referendum další z nucených kroků k neproduktivní stabilitě.

Tento týden volili Egypťané už po třetí: provizorní ústavní změna v březnu 2011 po revoluci vydržela pouze týden; armáda doplnila dekretem zvolené změny do nové provizorní ústavy. Hned se ukázalo – i když to tehdy nebylo ještě jasné –, že volby a referenda nebudou měnit obsah a hráče politiky, ale pouze fungovat jako plebiscity pro toho, kdo je vyvolává.

Druhé ústavní referendum v prosinci 2012 bylo rovněž plebiscitem: islamisté u moci přehlasovali v ústavním výboru protestující liberální opozici, vyvolali politickou krizi, a referendum pak pojali jako jakýsi akt vydírání: přijetí ústavy mělo krizi ukončit.

Nynější referendum se podobá tomu předešlému. I druhá ústava má pomoci v ukončení období vlády armády.

Plebiscit místo volby
Předešlá ústava nebyla ani katastrofální, ani dobrá. O právě schválené lze říct v zásadě totéž. Neobsahuje již ústavní roli pro islámské koncepty a instituce a o něco lépe definuje obranu různých občanských práv. Tentokrát byly navíc mnohé debaty v armádou sestaveném ústavním výboru přenášeny televizí a účastnili se jich jak odborníci z občanských iniciativ, tak islamisté, z nichž ovšem vytrval až do konce jen jeden. Avšak i tato ústava konzervuje politickou roli a privilegia armády daleko nad úroveň obvyklou v demokraciích a posiluje roli prezidenta. Slabá účast – jen o trochu vyšší než v referendu za loňské krize – přitom ukazuje na rostoucí nezájem Egypťanů o politiku vůbec.

Červencové převzetí moci armádou vedlo k agresivnímu potlačení vládnoucí islamistické strany, k politickému násilí jak ze strany malých teroristických skupin na Sinaji a jinde, tak i ze strany státních orgánů, k masivnímu tlaku proti-islamistické a nacionalistické propagandy. Egypt, ještě před rokem a půl plný debat a očekávání, je dnes skoro k nerozpoznání. Místo plánů a reforem se vrátilo známé dilema svoboda nebo stabilita, stará známá konfrontace mezi armádou a islamisty a nacionalistické slogany. Na rozdíl od mubárakovských dob dnes ale nesvobodnou stabilitu bývalá opozice podporuje – nejen média, ale i velká část intelektuálů, novinářů a spisovatelů, udávajících tón intelektuálního života, včetně u nás překládaného revolučního Aly Aswáního. Egypťané si po dvou letech konfrontací přejí stabilitu a národní jednotu. Pouze mizivá menšina zaujímá kritičtější postoj, odmítá alternativu nacionalismu a islamismu a bývá za to osočována z druhého tábora.

Může se zdát, že Egypt za poslední tři roky pouze ztratil. Výbuch svobody, informovanosti, politizace a naděje nedoprovázela žádná – ani jedna – konstruktivní politika, pouze polarizace, zmatek a konflikt. Ani jedna strana nemá program kromě plánů na to, jak se dostat k moci, a celá politika se redukovala na otázku, kdo bude vést stát a kde na to vzít v zahraničí peníze. Tedy daleko od rozvažování, jak jinak a lépe zemi vést. Tolik potřebné reformy se ještě dlouho nestanou tématem; Egypt bude celý příští rok volit a stabilizovat se. Než se začne reformovat, bude muset vyřešit násilnou konfrontaci s islamisty, což může znamenat další roky stagnace.

Tuniský protiklad
O to víc překvapuje srovnání s Tuniskem, které, ponořeno do podobných obtíží, zatím konfliktu vyhýbá a učí se pomalu otevřenější politice. Magrebská frankofonní země je jistě devětkrát menší, vzdělanější a o něco homogennější, ale politické krize, kterými prochází, jsou s Egyptem srovnatelné. Politizace islamistů byla v Tunisku násilnější od začátku: salafisté systematicky vyvolávali konfrontace s modernisty od podzimu 2011, polarizace mezi oběma tábory byla hluboká a od začátku násilná, Tunisko také zažilo sérii politických atentátů obrácených proti lídrům opozice a rovněž pocítilo džihádistické vlivy ze Sahelu. Podobně jako v Egyptě následoval revoluci ekonomický pokles a opět podobně jako v Egyptě se islamisté u moci ukázali jako nekompetentní, bezprogramoví a orientovaní pouze na konsolidaci vlastní moci. Krize vyvolaná atentáty vedla nakonec k naprosté stagnaci ústavního procesu během větší části minulého roku a k roční vládní krizi.

Pocit, že se země pohybuje na okraji zkázy (s Libyí hned vedle) byl stresující a veřejná nespokojenost akutní. Nakonec – po řadě propadlých dealů a po příkladu Mursího pádu v Egyptě – islamisté z vlády pod tlakem opozice ustoupili, dohodli se na technokratickém premiérovi a do pohybu se vrátil i o rok zpožděný ústavní proces.

Tuniská krize měla tedy podobné ingredience: kolaps hospodářství a institucí, stávky, radikalizaci salafistů, a ještě více násilí. V jednom však mělo Tunisko obrovskou výhodu: na rozdíl od Egypta se nenašla dost silná politická síla, která by mohla realizovat hegemonické cíle. Islamisté získali těsně pod 50 procent a byli nuceni jít do koalice; velmi aktivní občanská scéna jim razantně bránila v prosazení islámských článků do ústavy; a armáda je v Tunisku tradičně malá a nemá válečnou minulost.

Politické síly se tedy musely dohodnout – a dělaly to vlastně od revoluce. Tunisko rovněž udělalo několik šťastných institucionálních rozhodnutí: tranzici k volbám vedl velký kulatý stůl, existuje vzor v podobě proporčního volebního zákona a ústavu psal celý parlament a ne jen někým jmenované grémium.

Silná ruka vs. republika
Další rozdíly mezi tuniskou a egyptskou současností lze vidět v politické kultuře – tuniští islamisté jsou o něco liberálnější, liberálové radikálnější. Toto však nehrálo nutně velkou roli, protože hlavním problémem zastaveného vyjednávání o ústavě nebyl islám ale forma vlády – parlamentní či poloprezidentská. První případ favorizuje silné islamisty, druhý zase rozdrobenější modernisty. Ani v tuniské krizi tedy nešlo o přímo o demokracii, ale v první řadě o to, kdo bude po definitivních volbách vládnout.

Schopnost dohody podpořená absencí hegemonické síly umožnila Tunisku nacházet cestu z krize. K tomu ale přistupuje ještě jeden element, který představuje další a zásadní rozdíl: Tunisko má koncept republiky, tedy vlády skrze inkluzívní a vyvážené instituce, s aktivní veřejností, civilními politickými aktéry a omezeným státem bez zvláštních příjmů. Výrazem republikanismu bylo i to, že kolabující vláda a parlament nakonec viděli dohodu a kompromis jako jediné východisko z krize.

Centralizovaný byrokratický egyptský stát, postavený na armádě a nacionalismu, který je sám o sobě geopoliticky příliš důležitý na to, aby ho regionální velmoci nechaly padnout, a může si dovolit žít bez kontaktu s realitou, je jedním z důvodů toho, proč Egypt nespěje k politice, která by se vyjednávala u kulatého stolu, ale proč se navrací k politice dominace státu jednou z frakcí. Porevoluční egyptská garnitura tedy opakuje staré vzorce. Ani v Egyptě to však nebylo nevyhnutelné: i islamisté měli ve svých řadách moderní pragmatické a charismatické politiky, kteří by nedopustili hegemonický kurs Mursího – kdyby je stará garda hnutí v roce 2011 nevypudila.

I liberálové měli výrazně pozitivní osobnosti, které přistoupily na intervenci armády, ale snažily se vyhnout se násilné represi Muslimského bratrstva a umožnit návrat k tranzici. Když však plán Muhammada Baradeje – nechat islamisty protestovat, soustředit se na omezování bezpečnostního dopadu a vyjednávat – nebyl přijat a Baradej na protest proti násilí rezignoval, celá liberální scéna ho exkomunikovala jak zrádce země.

V Egyptě se tedy – na rozdíl od Tuniska – nakonec neprosadily místní občanské republikánské síly, ale opět vrátil na scénu neproduktivní nacionalistický etatismus. Jak shrnují Peter Harling a Sarah Birke, osvobozená asertivita občanů ve většině arabských zemí zatím nenašla způsob, jak rozbít autoritářské monopoly na politiku. Složitý vývoj v Tunisku je zatím jedinou šancí na to, že z obtíží nakonec vykrystalizuje pozitivní příklad efektivnější kooperativní politiky, který by mohl dlouhodobě působit jako alternativa k nutně stagnujícímu autoritářství.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.