Převrat na lidovou objednávku

Středeční zásah egyptské armády se od předchozích liší jak charakterem, tak kontextem. Svou vinu na něm má i sesazený prezident Mursí. Převrat však nutně neznamená konec demoktratického experimentu, jako spíš jeho fázi.

Pouze rok poté, co byla moc v porevolučním Egyptě konečně předána civilistům, opět zakročila armáda, a sesadila prezidenta Muhammada Mursího. V Egyptě vře diskuse o tom, zda to byl vojenský převrat a zda tím končí demokratický experiment. S výjimkou příznivců Muslimského bratrstva poněkud paradoxně převládá názor, že ne, či že jde o převrat na lidovou objednávku.

Zatčení prezident armádou, i když jej budou rychle následovat volby, určitě potvrzuje neúspěch první fáze demokratického experimentu. Zásah armády podrývá autoritu volených institucí a marginalizuje celý politický proud. Islamisté budou teď těžko znovu získávat důvěru v politické procesy; možná se budou snažit je i blokovat svým aktivním nesouhlasem.

Počet těch, kteří se cítí armádou zrazeni, lze jen obtížně odhadnout. V ulicích jich bylo výrazně méně; nejlépe se snad dají přiblížit počtem hlasů, které Mursí dostal v prvním kole prezidentských voleb, 25 procent, z nichž se dle mého odhadu řada mezitím od něj odklonila, a zůstali především dlouhodobí příznivci Muslimského bratrstva. Tedy stále ještě možná až pětina Egypťanů.

Role protestujících, role armády
Je očividné, že krizi politické legitimity výkonu prezidentské funkce neiniciovala armáda, ale spustilo ji nečekaně široké bleskové protestní hnutí. V Egyptě panuje od roku 2011 napětí mezi nenaplněnými požadavky a systematicky neresponsivní vládou. Demonstrace se opakují s železnou pravidelností; samotný Mursí vyvolal na podzim 2011 masivní a násilnou protestní vlnu s legitimními požadavky.

Červenec 2013 byl jedním z mála momentů, kdy se široký lidový odpor dočkal satisfakce. Po letech frustrací je tento moment přinejmenším silně oživující a posiluje důvěru v jakousi lidovou sebeobranu proti zneužívání moci. Ukazuje také, že se změnil vztah mezi masami a mocí. To pravé politické sdělení v pravý moment může spustit drtivou mobilizaci. Vládnutí je v nových mediálních a ideových podmínkách stále náročnější disciplína.

Zároveň je ale jasné, že bez armádního zásahu by se protesty kvůli neústupnosti prezidenta úspěchu nedočkaly. Nešlo jen o hrozbu násilím, ale především o zásah do patové situace sílou, která je (na rozdíl od Mursího) schopná řídit stát. Když armáda ohlásila, že se vkládá do konfliktu mezi protestujícími a vládou, reakce řady byla téměř živelná: Státní média, justice, ale i občanská společnost, které se Mursího strana snažila ovládnout či omezovat, se k odporu přidala. V momentě krize se jasně projevila autorita instituce, do které i její kritici periodicky vkládají očekávání.

Ovšem je to i instituce s určitou historií: v minulosti se už Bratrstvo několikrát pokusila zničit, jeho vládnutí neusnadňovala a dlouhodobě s islamisty soupeří o vedení národa. Do historie armády patří i demonstrace moci a manipulace s nacionalismem, připomenuté odstavením islamistických televizních kanálů bezprostředně po projevu generála Sisího, a přemíra vlajek a kouřových a tryskových srdcí, které po obloze nad Tahrírem roztáhlo egyptské letectvo.

Zákonnost vs. legitimita
Vypočítávat Mursího chyby bylo dlouhé a samo o sobě by to ještě převrat neospravedlnilo. Je ale užitečné připomenout, že podrývání důvěry v budované instituce začalo už minulé léto během ústavního procesu, ze kterého byli postupně vyšachováni všichni neislamisté. Základní zákon Egypta byl nakonec střižen na míru jen části veřejnosti, což sotva zakládá funkční demokracii. Lepší způsob korigovat tuto základní chybu by jistě bylo skrze obnovený ústavní proces. Ten však nebyl na pořadu a bylo těžko představitelné, že by začal bez krize či bez (odkládaných) parlamentních voleb. Mursí ztratil respekt Egypťanů, když systematicky dokazoval, že brání partikulární zájmy a nejedná jako sjednocující instituce. Mursího Strana svobody a spravedlnosti (FJP) potom zdiskreditovala celý politický projekt islamismu.

Největší chybu ovšem Mursí udělal během protestů: neuznal ani v nejmenším, že masový odpor představuje politický problém. Jeho trapné odvolávání se na zákonnou platnost vlastní volené funkce nemohlo zakrýt skutečnost, že jeho legitimita je přinejmenším sporná a že jediný demokratický způsob, jak krizi řešit, je říct si ve volbách o nový mandát. Právě ignorování lidového požadavku a následná neschopnost smysluplně odpovědět otevřela prostor pro v té chvíli již nezbytnou intervenci a stála Mursího funkci.

S ním končí i jedinečná šance Muslimského bratrstva na vůdčí roli v egyptské politice, která by přináležela nejorganizovanější a nejstarší arabské politické organizaci. Tradiční islamisté se nepokusili dokázat své přednosti konstruktivní politikou, věřili netrpělivě příliš tomu, že jim moc náleží, snažili se ji zajisti řadou rádoby trvalých změn ve svůj prospěch (změna ústavy, obsazování institucí) a nebyli schopni politický proces stabilizovat tím, že jej otevřou. V neposlední řadě nedovolili ani přirozenou diverzifikaci vlastního islamistického proudu, ke které teď dojde bez jejich hegemonie. MB/FJP se pravděpodobně vyvine v normální stranu, oddělenou od náboženského hnutí, jako je tomu v Turecku.

Republika pod dohledem
Vrací se tedy do Egypta vojenský režim? Autoritářské způsoby vládnutí armády, během kterého docházelo k systematickému a masovému porušování lidských práv a k rozsáhlé manipulaci s násilím, svědčí o tom, že od armády samotné nelze očekávat aktivní pozitivní změny. Na druhou stranu i armáda svým zákrokem riskuje. Během roku a půl, kdy po revoluci vládla, ztratila kredit a čelila neustálým protestům. Za Mursího potom naopak dosáhla uzákonění svých privilegií, především nevídané ochrany před civilním dohledem v ústavě. Zneplatněním ústavy, které je součástí „převratu“, armáda otevírá otázku její revize.

Do jisté míry lze sázet na to – a činí tak řada egyptských liberálů –, že armáda se poučila a přímou vládu nebude považovat za svůj zájem; a dále i na to, že dokázaná schopnost veřejné vzpoury zamezí opakování nejhorších projevů autoritarismu.

Armáda se zatím zachovala podle ústavní tradice: předala moc, alespoň nominálně, ústavnímu soudu, a deklaruje snahu o rychlý přechod k legitimní civilní vládě. Zda bude ze zákulisí či skrze civilisty-prostředníky politiku manipulovat – to lze také očekávat. Pomáhá tomu paradoxní výsledek hnutí lidového odporu: navrácení důvěry v armádu jako garanta národního zájmu. Ovšem kontext se změnil.

Zkušenost se dvěma vládami – vojenskou a islamistickou – snad poučila politiky o potřebě sdílení zodpovědnosti různými politickými silami. O vojenském režimu lze tedy zatím hovořit jen ve zvláštním slova smyslu - jako o určité republice pod dohledem. Míra kontroly armády bude pak záviset na míře (ne)schopnosti politických stran formulovat cíle a společné strategie a na tom, zda vznikne demokratický politický projekt podobně silný, jako byl ten islamistický.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

London_2013-04-07_122_640x480_

Milan J. Bílek - Polity-českij rukovoditel

Analýza je psána z chybného předpokladu, Pátek, 5.Července 2013, 17:16:32

cituji: "Převrat však nutně neznamená konec demoktratického experimentu, jako spíš jeho fázi. " Není ani jí nemůže být.

V rámci politologie existuje obor, který se věnuje zkoumáním výzkumu jaké podmínky musí existovat, aby proces přechodu k demokracii mohl být realizovatelný. U byrokraticko-militaristického autoritativního režimu, jímž podle J. Linze Mubarakův režim bezesporu byl, je ta šance vždy velmi malá. V Tím, že Mursí nepřistoupil na politické řešení současné krize, procec tranzice neúpěšně jako ve většině případů skončil a to dle výše uvedené Linzovy klasifikace návratem ke stejnému typu autoritativnímu režimu, jen s generační výměnou.

Volby, které byly během vojenského převratu přislíbeny, mají de facto pouze umožnit vnitropoliticky, aby se všechny relevantní politické síly opět nespojily proti armádě a zahraničněpoliticky, aby došlo k uznání nového režimu. Nezastavení vojenské pomoci USA v roční výši přes miliardu dolarů toho bude v brzké době relevantním důkazem.
A pokud suspendovanou ústavu přijatou v referendu nahradí ústava oktrojovaná nelze rozhodně hovořit o příštích volbách jako demokratických, přestože tak určitě budou nazývány.

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Pátek, 5.Července 2013, 17:39:41

eh, trochu se v tom, pane Bílku, ztrácím: čeho myslíte, že bude nezastavení americké dotace egyptské armádě v brzku důkazem? Toho, že volby nebudou mít jinou funkci než drolit politické síly a vytvářet dojem demokracie? V jakém smyslu důkazem? Mně přijde, že zrovna tyto věci spolu nesouvisejí.

A proč si myslíte, že Egypt dostane oktrojovanou ústavu?

London_2013-04-07_122_640x480_

Milan J. Bílek - Polity-českij rukovoditel

Vždyť jsem psal Petře Jedličko, Pátek, 5.Července 2013, 19:00:11

že příslib voleb má dvojí význam vnitropolitický a zahraničněpolitický. Odstavení v zahraničí uznané vlády vzniklé z voleb, z kterých nebyla vyloučena předem žádná relevantní poitická strana, znamenají mezinárodní problém pro každý politický režim egyptský nevyjímaje, zvláště, když je velmi závislý na vojenské pomoci USA a půjčkách z ostatních arabských zemí.

Politické síly netřeba drolit, už jsou přeci od pokusu zavést Mursího dekrety vloni opět rozdělené. Právě příslib voleb má znemožnit opětovné jejich spojení, ke kterému už přeci došlo po svržení Mubaraka, jehož výsledkem byly právě prezidentské volby před rokem.

Riziko, že nynejší prezident sepíše ústavu nechá si ji nejdřív schválit v referendu spočívá v tom, že mu jí hlasy Mursího příznivců a jiných islamistických stran zamítnou. Nechat ji odsouhlasit v parlamentu v situaci, kdy předáky nejsilnějšího politického uskupení držíte v internaci také dost dobře nejde. A pokud znáte způsob uvažování lidí jistých si svou náboženskou vírou, ti se zlomit nedají ani mučením. Na hořící keř to taky nevypadá, takže zbývá oktrojovaná ústava z vůle výboru veřejného národního usmíření, jehož vznik už byl ohlášen.

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Pátek, 5.Července 2013, 21:27:40

Díky za vyjasnění, už chápu. Ano, i tak to lze číst a popsaná rizika existují, ale je to jeden z výkladů. Jednání rozhořčených lidí ani chování dalších vlivných aktérů nelze jednoduše předvídat ... nechovají se vždycky, jak by logicky měli. Řadu faktorů, co je ovlivňují, navíc vůbec neznáme. Vzpomeňme Irák a tamní pokus oktrojírku nebo o protlačení zákona o ropě. A to byly v zemi přítomné cizí armády a vojenský dohled na úplně jiné úrovni ... no, uvidíme. Osobně ostatně soudím, že zásadnější po vývoj v Egyptě bude spíš gradující sociální krize než situace v politice, ale to je na jinou debatu.

Ale ještě k těm Američanům - já tu vidím dvě otázky: jaký Egypt by vlastně chtěli (je celkem jasné, že spojenecky či klientsky oddaný, a přitom vnitřně stabilní, ale méně jasné už, jak demokratický) a jaký mají na tamní generály vlastně vliv. To už tak jasné není. O těch penězích se ví a ví se také, že špičky egyptské armády mluvily jak před svržením Mubaraka, tak s nyní s americkým ministrem obrany či přímo s Obamou ... problém ale je, že neznáme obsah těch rozhovorů. Jistě, mohla být konzultována realizace nějakého konkrétního plánu na půl roku dopředu i na delší dobu ... ale stejně tak nebo mohly být sděleny jenom nějaké obecné požadavky. Nebo mohla být pouze vyjasněna hranice, kterou armáda nesmí překročit, pokud chce dál dostávat ty peníze.

Spojené státy podporují řadu zemí a řadu armád. A míra jejich ochoty plnit představy Američanů o žádoucím vývoji se přeci dost různí ...

London_2013-04-07_122_640x480_

Milan J. Bílek - Polity-českij rukovoditel

Já vím, že hřát si v srdci Sobota, 6.Července 2013, 08:13:7

naději, že teď, když Mursí byl odstaven od moci se otvírá nová příležitost pro občanské politické síly, aby se dostaly příští rok skrze volby k moci je lákavá.

Jenže je to naděje klamná a z ní pak vychází článek samotný i Váš poslední komentář. Tranzitologie tento politologický obor má už cca dvě generace ověřené na desítkách případů kvalitní nástroje sociální analýzy, jak každý jeden proces přechodu od jednoho režimu k druhému zkoumat. A vzít klidně dvě tři teorie (postupy) a na konci v egyptském případě vám vyjde, že středečními událostmi končí varianta, že by se Egypt mohl vyvíjel směrem k demokracii.

Důležitější než o čem si špitá momentálně Obama s egyptskými generály do ouška, je spíše otázka, jaký vliv to bude mít na syrskou občanskou válku, potažmo na etablování se Turecka na regionální mocnost.. A samozřejmě se egyptskými událostmi z tohoto týdne mění i pozice USA pro případné vyjednávání s Íránem.
Ač to každému idealistickému humanistovi bude asi znít nelibě. Další vnitropolitický vývoj v Egyptě už bude druhořadý, na rozdíl od věcí, které se díky vojenskému převratu v něm dávají v celé oblasti opět do pohybu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.