Marocký král Mohammed VI. si koupil nové sluneční brýle. V době mého pobytu v Maroku jsme se se spolubydlícími smáli, že v obleku a slunečních brýlích à la agent vypadá, jako by vypadl z Matrixu. Nyní však vsadil na kulaté hippie obroučky a s oblibou začal měnit klasický černý oblek za košili s hadím potiskem, kožené hnědé sako a úzké khaki kalhoty. Na fotografii s DJem Snakem vypadá spíše jako jeho parťák ze svobodomyslné hudební branže než jako vládce západoafrické země.

„Mohammed VI., neoholený a s krátce zastřiženými vlasy, vypadá spíš jako filmová hvězda než jako monarcha,“ psaly už v době králova nástupu na trůn The New York Times. S oblibou v outfitech souvisí i další Mohammedův koníček — selfies.

Marocký král se fotí nejen s DJ Snakem, ale i s obyčejnými obyvateli své země, tím spíš pokud se jedná o děti nebo stařenky na invalidním vozíku. Za účelem hromadění takových fotografií vznikla na Facebooku stránka Roi du Maroc: Mohammed 6. Na ní se — za provolávání lásky a věčného života monarchovi — kupí i kýčovité koláže vládce s růžemi a srdíčky, v jejichž středu se skví zelený pentagram z marocké vlajky.

Stránku provozuje Soufiane el-Bahri, který dle svých slov krále „šíleně obdivuje“, ale osobně ho nezná a „pouze“ spolupracuje s vládou. Podle francouzského historika Pierra Vermerena  se jedná o jasnou strategii ministerstva komunikací. Vzhledem k ústavně zakotvené nedotknutelnosti královy osoby je navíc vysoce pravděpodobné, že zveřejnění fotografií schvaluje palác.

Přes možnou zmanipulovanost stránky ale platí, že Mohammed VI. je miláčkem velké části marocké společnosti. Moci se chopil po téměř čtyřiceti letech autoritářské vlády svého otce Hassana II., za nějž si v zemi jakékoliv opoziční názory ani neškrtly.

Mohammed VI., mladý a svobodný muž v džínách, se ihned po svém nástupu rozjel na turné po celé zemi. Stovkám tisíc lidí, kteří ho v ulicích nadějeplně zdravili, sliboval demokratizaci, sociální spravedlnost, nové školy a pracovní místa hlavně pro vesničany, mladé a hendikepované, za což si vysloužil přezdívku král chudých. Sliby jsou koneckonců vedle selfies další Mohammedovou zálibou.

Bakšiš, problémů se zbavíš — anebo možná umřeš mezi odpadky

Jistý posun správným směrem se Mohammedovi upřít nedá. Reformoval třeba zákon o rodině, který přiznal ženám právo na rozvod nebo na péči o dítě nebo založil Národní iniciativu pro lidský rozvoj, která poskytuje zdravotní péči a pracovní rekvalifikaci Maročanům žijícím v extrémní chudobě. Jenže Mohammed VI. je zároveň největším marockým byznysmenem s vysokými podíly v největší bance nebo těžební společnosti, který tráví mnoho času na zahraničních cestách.

A patnáct procent obyvatel žije s třemi dolary na den — Mohammed VI. je králem chudých věru i nadále. Míra nezaměstnanosti mezi mladými obyvateli měst dosáhla téměř čtyřiceti procent. Každý čtvrtý Maročan nemá přístup ke kvalitním hygienickým zařízením — ano, tedy k čistému, „civilizovanému“ záchodu. Pro patnáct procent obyvatel je kvalitní zdroj vody nesplněným přáním. Marockým všelékem na potenciální problémy je pak bakšiš, tedy úplatek, korupce prolézá veškerá patra veřejné správy.

Není divu, že Maroko neminul náboj arabského jara. Zatímco v ostatních zemích regionu demonstrace shazovaly stávající vládce, aktivisté z marockého Hnutí 20. února za králem stáli. Požadovali dodržování lidských práv, skoncování s korupcí, nezávislé soudy a rovnoměrné rozložení moci, nikoliv Mohammedovu rezignaci. A tak král zase sliboval... Přetesal ústavu, které se ministerstvo komunikací díky své moci nad tradičními médii postaralo o PR a jejíž reformu v lidovém referendu schválilo 98,5 procent voličů. Ubral si pár pravomocí, zaručil trochu víc práv a svobod a protesty postupně utichly.

Jenže chudobě občanskými svobodami — které beztak nadále nejsou dodržované — ústa nezavřeš. Protesty statisíců lidí probíhajících převážně na severu země s přestávkami od listopadu 2016 bývají připodobňovány k demonstracím z roku 2011, dokonce se na nich několik aktivistů z Hnutí 20. února podílí. Novému hnutí Hirak ale nejde o to, jak moc rovnoměrně je v zemi rozložena moc. Členům hnutí jde o to, aby se jejich děti měly kde učit, jejich rodiče kde léčit a aby oni sami měli kde pracovat.

Dalo by se říct, že příběh nynějších demonstrací se začal psát po smrti rybáře Mouhcineho Fikriho ve městě Al Hoceima, který v listopadu ulovil mečouna mimo sezonu. Policista mu kořist zabavil a vyhodil rybu do odpadků. Fikri, který prý odmítl strážníka uplatit, skočil rybu vylovit a následně ho přejel odpadkový kompaktor.

Smrt rybáře, z níž protestující viní policistu, někteří přirovnali ke smrti prodavače Mohameda Bouaziziho, který svým sebezapálením v Tunisku spustil vlnu arabského jara. Jenže — stejně jako u celého arabského jara — mrtvá oběť systému byla pouhým spouštěčem letité lidové frustrace. Demonstranty koneckonců neuklidnilo ani obvinění několika za smrt Fikriho potenciálně zodpovědných osob.

Chudí konopní farmáři

V severním regionu Rif žijí převážně etničtí Berbeři, tedy potomci původních obyvatel severní Afriky, které arabští beduíni v 11. století vytlačili do horských a pouštních oblastí. Berbeři v pohoří Rif vedli v minulém století partyzánskou válku proti španělským a francouzským kolonizátorům, za což jim marocké autority následně nechaly relativně volné ruce při řízení regionu. Zároveň ale zapomněly do území investovat. Oblast se doteď potýká s nedostatkem škol, nemocnic, kvalitních silnic i průmyslu.

Pro početnou berberskou rodinu mnohdy znamená jediný zdroj obživy políčko o pár metrech čtverečních, na němž pěstují konopí, rostlinu dostatečně odolnou pro zdejší hornatou půdu a náladové počasí. Na proslulém marockém hašiši sice vydělávají nejvíce až dealeři v Evropě a chudé rodiny se z pěstování sotva uživí, i tak tu ale pro mnohé znamená vzhledem k nevlídným podmínkám jedinou možnou cestu k obživě.

Zároveň pak pro farmáře představuje věčnou nejistotu hrozícího zatčení. Proto je Maroko mimochodem jedinou muslimskou zemí, kde se už léta diskutuje, zda — zatím zřejmě pouze léčebné a technické — konopí zlegalizovat a využít jeho potenciál.

Nejdřív reformy, potom selfie

Přestože první série listopadových protestů na čas ustoupila, zájem na změně v květnu lidem připomněl Nasser Zefzafi. Nezaměstnaný a nevzdělaný muž na sociálních sítích zveřejnil videa plná verbálního rozhořčení nad současným chodem státu. Ještě v květnu policie Zefzafiho zatkla a obvinila z podrývání státní bezpečnosti, měl totiž svými výzvami k demonstrování narušit bohoslužbu. V červenci už sedělo ve vazbě přes dvě stě aktivistů včetně sedmi novinářů.

Historie z roku 2011 se opakuje. Zatímco král slibuje regionu Rif miliardy dirhamů (marocká měna, jeden dirham je přibližně 2,5 koruny), policie nešetří represí. Slzný plyn, mlácení, zatýkání, blokování přístupu k náměstím, slabé internetové a telefonické připojení — v Maroku jsou vzhledem k sešněrovanosti médií pro veřejnou diskusi a občanskou angažovanost zásadní sociální sítě.

V červenci dokonce vláda protesty úplně zakázala — čímž spustila desetitisícové solidární pochody lidí v Rabatu, Casablance, Marrákéši nebo Agadiru, tedy nejdůležitějších městech celé země. V ulicích po sociálních reformách křičí nejenom nezaměstnání muži, ale i ženy s dětmi. Aktivistka Nawal Ben Aissa dokonce patří do nejužšího okruhu organizátorů protestů, což je v Maroku přes relativní vyspělost země v otázce ženských práv nevídané.

Mohammed VI. tak 29. července opět přislíbil velké investice do regionu, stažení policistů, a hlavně omilostnil mnohé zatčené aktivisty. Někteří aktivisté však stále sedí za mřížemi a dva z nich dokonce v srpnu umřeli v důsledku protestní hladovky.

Rozhodně se nejedná o první demonstrace od roku 2011. Třeba ve městě Imiden už od roku 2011 obyvatelé obsazují stříbrný důl spadající pod králův holding, který znečišťuje okolní vodu, za přístup k vodě se demonstrovalo i v dalších odlehlých oblastech na jihu. Nyní je to však poprvé od roku 2011, kdy se vláda cítí lidovými nepokoji — vzhledem k jejich rozsahu — ohrožená.

Maroko na své arabské jaro stále čeká. Změny ho nemusí rozhodně stát zahraničními politiky opěvovanou stabilitu země. Mohammed VI. je se jměním 5,7 miliardy dolarů nejbohatším africkým monarchou vůbec. Pokud bude více než do vlastního byznysu investovat do potřeb obyvatel, jeho vláda se ohroženou nestane.

Potřebné prostředky by vláda mohla získat i důsledným výběrem daní, na nějž nebudou dohlížet úplatní úředníčkové, a dalšími kroky vedoucími k přechodu marocké ekonomiky z šedé do oficiální zóny. Země na Mohammedem slibovanou demokratizaci a sociální spravedlnost čeká téměř dvacet let. Region Rif platí za problematickou a marginalizovanou oblast celé dekády. Právě tam by měl král chudých s péčí o své občany začít. Ti pak budou ze selfie, jimiž vymóděný monarcha demonstruje svůj zájem o Maročany, nepochybně nadšení.