↗

Žádný pracovní kolektiv by neměl fungovat tak, že ženy „počítají“ své zkušenosti s obtěžováním, jak to popsala jedna z respondentek: „Úplně jsem přestala počítat, kolikrát jsem zažila nějakou formu sexuálního obtěžování. Prostě jsem věděla, že takhle to bude.“ Foto Edith Castro Roldán, Oscar Manuel Luna Nieto, WmC

V loňském roce se v šesti evropských zemích — v Řecku, Chorvatsku, Bulharsku, Maďarsku, na Slovensku a v České republice — uskutečnil unikátní výzkum problematiky sexuálního obtěžování na pracovišti. Výsledky výzkumu pod záštitou Friedrich-Ebert-Stiftung a CELSI, doplněné o českou národní zprávu, ukazují znepokojivý obraz: v roce 2024 mělo v českém veřejném sektoru osobní zkušenost s některou formou sexuálního obtěžování téměř dvacet procent zaměstnanců a zaměstnankyň. U žen mladších čtyřiceti let to je dokonce až neuvěřitelných třicet devět procent.

I když převládaly nekontaktní formy, fyzické obtěžování a násilí také není výjimečné. Přesto většina těchto incidentů zůstává bez jakékoli reakce — třetina obětí incident vůbec neřešila, často proto, že se bály důsledků nebo se domnívaly, že „o nic nešlo“. Často také nevěděly, na koho se obrátit, případně měly pocit, že by se stejně nic nevyřešilo.

Kultura mlčení