V loňském roce se v šesti evropských zemích — v Řecku, Chorvatsku, Bulharsku, Maďarsku, na Slovensku a v České republice — uskutečnil unikátní výzkum problematiky sexuálního obtěžování na pracovišti. Výsledky výzkumu pod záštitou Friedrich-Ebert-Stiftung a CELSI, doplněné o českou národní zprávu, ukazují znepokojivý obraz: v roce 2024 mělo v českém veřejném sektoru osobní zkušenost s některou formou sexuálního obtěžování téměř dvacet procent zaměstnanců a zaměstnankyň. U žen mladších čtyřiceti let to je dokonce až neuvěřitelných třicet devět procent.

I když převládaly nekontaktní formy, fyzické obtěžování a násilí také není výjimečné. Přesto většina těchto incidentů zůstává bez jakékoli reakce — třetina obětí incident vůbec neřešila, často proto, že se bály důsledků nebo se domnívaly, že „o nic nešlo“. Často také nevěděly, na koho se obrátit, případně měly pocit, že by se stejně nic nevyřešilo.

Kultura mlčení

To je symptom hlubšího problému. Jak vyplývá nejen z výzkumných zpráv, ale i ze zkušeností zástupců a zástupkyň odborových organizací ze zemí, kde se výzkum prováděl, hlas obětí je v praxi často umlčen nejen pracovním či soukromým okolím, ale i institucemi, které by měly poskytovat ochranu.

Čtvrtina těch, kteří se pokusili incident řešit, neviděla žádnou změnu, a jen čtrnáct procent obětí uvedlo, že obtěžování ustalo. Nejde přitom o drobnosti: 6,6 procent respondentů zažilo nevyžádaný fyzický kontakt, téměř devět procent čelilo urážlivým poznámkám o těle či soukromí a jedno procento bylo přímo vydíráno sexuálním návrhem výměnou za práci nebo kariérní postup.

Česká zpráva navíc upozorňuje na to, že oběti často zůstávají samy i kvůli nedůvěře v zaměstnavatele, obavu z odvety či strach ze ztráty pozice. Přes formálně existující právní rámec (např. antidiskriminační zákon nebo zákon o ochraně oznamovatelů) selhává implementace — často pro nedostatek vůle nebo kapacit. Zaměstnanci a zaměstnankyně se v těchto situacích až na výjimky neobracejí ani na odbory, a to dokonce ani tehdy, pokud jsou jejich členy.

Nevidíme, nebo nechceme vidět?

Výzkumná zjištění i odborné debaty ukazují na jedno — i na pracovišti se v problematice sexuálního obtěžování projevuje stále přetrvávající společenská bagatelizace. A zjištěný rozpor mezi pocitem, že sexuální obtěžování je u nás běžné, ale svá pracoviště vnímáme jako „v pořádku“ ještě nutně nemusí znamenat, že to tak skutečně je. Možná jen problémy u sebe v práci nechceme vidět, protože bychom pak třeba museli čelit nepříjemným důsledkům.

Těm se ale tak jako tak nevyhneme a nevyhne se jim ani zaměstnavatel. Neřešené obtěžování má obdobné důsledky jako šikana na pracovišti, klientské násilí a další toxické jevy, které v práci narušují sociální bezpečí. Zhoršují atmosféru, zvyšují nemocnost, chybovost, fluktuaci. O dopadech soudních sporů, náhrad škody a právního postihu ani nemluvě.

Pracovní, nikoli osobní

Nanejvýš krátkozraké je rámovat sexuální obtěžování jako čistě individuální problém zúčastněných osob. Je načase přestat mluvit o obtěžování jako o „nepříjemnosti“ nebo „pocitu“ — a začít ho vnímat jako to, čím je: závažné porušení důstojnosti, které má reálný dopad na psychiku, kariéru i ekonomickou stabilitu obětí. Řešení jsou nezbytná v politické rovině — například důsledné uplatnění již ratifikované Úmluvy o násilí a obtěžování Mezinárodní organizace práce z roku 2009.

Velké úkoly toto téma klade i na odborové organizace, které by v tomto kontextu mohly být majákem bezpečí a podpory. Odbory ale musí být vybaveny znalostmi, nástroji i důvěrou. V rámci navazujících částí projektu Friedrich-Ebert-Stiftung připravujeme specifické vzdělávání právě pro odbory tak, abychom mohli být připraveni — metodicky i lidsky — na to, že se na nás oběti obrátí.

Ochrana důstojnosti na pracovišti nesmí být závislá na štěstí, zda narazíte na osvíceného nadřízeného. Musí být garantovaná systémem. Bezpečná a důstojná práce je lidské právo. A žádný pracovní kolektiv by neměl fungovat tak, že ženy „počítají“ své zkušenosti s obtěžováním, jak to popsala jedna z respondentek studie: „Úplně jsem přestala počítat, kolikrát jsem zažila nějakou formu sexuálního obtěžování. Prostě jsem věděla, že takhle to bude.“