„Obžalovaný spáchal trestný čin využívaje nouze a tísně poškozených. Přicházely k němu jako psychiatrické pacientky, byly zranitelné. A on využil závislosti vztahu lékař-pacient ke spáchání trestného činu,“ přečetl z rozsudku v pátek soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 Petr Novák. Psychiatra Jana Cimického soudce následně nepravomocně poslal na pět let do vězení a na deset let mu zakázal činnost.

Veřejně známý lékař a prozaik je obviněn ze čtyř znásilnění a více než třiceti případů vydírání se sexuálním podtextem. Další delikty, z nichž je podezříván, již byly promlčeny. Trestnou činnost měl podle obžaloby páchat od sedmdesátých let až do roku 2019.

V zemi, kde až polovina znásilnění končí podmíněným trestem a bez odškodnění oběti, je pětiletý trest na horní hranici trestní sazby přece jen něčím nestandardním. Nemá velký smysl debatovat nad tím, zda je pětiletý trest pro šestasedmdesátiletého násilníka dostatečný nebo příliš nízký. Hodnota desítek zničených a nenávratně poškozených životů se roky za mřížemi vyčíslit nedá. Význam případu ale nespočívá jen v satisfakci pro jednotlivé oběti, ale hlavně ve společenském posunu toho, jak uvažujeme o znásilnění.

Od rozsudku neuplynul ani týden a v médiích se objevily první bagatelizace. Pět dní od soudního řízení prohlásil prezident České lékařské komory Milan Kubek, že jedním z hlavních problémů kauzy je skutečnost, že se oběti neozvaly dříve. „Je to škoda, protože ty ženy, kdyby se některá z nich odhodlala k tomu, věc oznámit, tak mohly překazit páchání další trestné činnosti a ochránit další poškozené,“ uvedl Kubek v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Dopustil se tak jedné z nejkrutějších veřejných reakcí na již tak nesmírně traumatizující události — namísto usvědčeného násilníka v podstatě obvinil desítky jeho obětí. Přestože bylo podle pacientek Cimického jednání v lékařských kruzích „veřejným tajemstvím“, Kubek své výčitky neobrací na Cimického kolegy ani na ředitele Psychiatrické léčebny Bohnice, ze které doktora propustili právě kvůli nevhodnému chování. Za velké množství obětí jednoduše viní další oběti. Jako by ho debaty o sexualizovaném násilí v posledních letech vůbec nic nenaučily.

Nedůvěra rodí ticho

Česká lékařská komora se od veřejného odhalení kauzy v roce 2021 hájí tím, že jí od poškozených žen žádná stížnost na lékaře nepřišla. Kubek a lékařská komora zřejmě nejsou s to pochopit, že svěřit se s něčím tak traumatizujícím, jako je znásilnění, je nesmírně těžké, a to i v případě, že okolí oběti věří. V České republice to ostatně dělá jenom asi pět procent obětí.

Advokátka obětí Lucie Hrdá například vypověděla, že během výpovědí v případu Cimický některé její klientky kolabovaly či zvracely. Svěřit se o zkušenosti znásilnění je těžké i z důvodu, že oběti ze zločinu často nepřímo viní i samy sebe. To ostatně vypověděly i některé z Cimického pacientek. Pokud si tedy lékařská komora spolu s většinou společnosti přeje, aby oběti znásilnění činy okamžitě nahlašovaly, musí jim konečně začít důvěřovat.

V případě Cimického totiž nejde o nijak ambivalentní případ. K soudu bylo předvoláno více než osmdesát svědků a před soudem o jeho dlouhodobé a systematické činnosti promluvily desítky žen. Jde navíc o ukázkové zneužití autority — Cimického oběťmi byly ženy ve zvláště zranitelném postavení. Často šlo o nezletilé dívky, navíc pacientky s psychickými nebo jinými zdravotními problémy.

Cimický jako zaměstnanec Psychiatrické nemocnice Bohnice některým z nich vyhrožoval, že je bude „léčit“ elektrošoky, když o sexuálním násilí promluví, nebo že je nechá hledat, pokud za ním samy nepřijdou, a podobně. Jedna z pacientek v pořadu 168 hodin uvedla, že jí agresorovo jednání dovedlo až k pokusu o sebevraždu.

Jen odvaha nestačí

Soud nepřihlédl k polehčující okolnosti, tedy dosavadní trestní bezúhonnosti obžalovaného. „Ano, ve formálním smyslu obžalovaný dosud nebyl soudně trestán. Ale v materiálním slova smyslu obžalovaný páchal trestnou činnost téměř celou svoji dospělost. Jen nebyl odhalen,“ uvedl v rozsudku soudce Novák.

Důkazy proti Cimickému hovořily jasně a veřejná debata mu v současnosti skutečně není nakloněna. Mezi politiky, veřejně činnými osobnostmi i lidmi na sociálních sítích panuje vesměs shoda o jeho vině. Úplně jinak to ovšem vypadalo před třemi lety, když kauzu na svém Facebooku otevřela zpěvačka a herečka Jana Fabiánová.

V reakci na státní vyznamenání, které měl Cimickému udělit tehdejší prezident Miloše Zeman, na sociální síť napsala, že ji známý lékař napadl, když jí nebylo ani třiadvacet let. A veřejná reakce? Odpor, kyberšikana, výhrůžky. Ne směrem k pachateli, ale vůči oběti, která se odvážila veřejně promluvit.

Dnes nad tím možná mávneme rukou se slovy, že byla jiná doba. To bychom ale na podobné reakce nesměli narážet neustále znovu a znovu. Ať už jde o Cimického nebo exposlance Dominika Feriho. I v případě jeho chování šlo o zneužití postavení — Cimický byl vlivný primář a lékařská autorita nejen zdravotnického světa, Feri byl populární politik, nadějný student a poslanec sněmovny. Oba byli shledáni vinnými za své činy. A v obou případech čelily obrovské šikaně jejich oběti, ženy, které dokázaly překonat strach a svěřit se s otřesnými zážitky.

Rolí profesních institucí není ptát se, proč oběti nenahlásily zločin dříve. Namístě není ani radovat se nad stavem společnosti, ve které člověk, který čtyřicet let znásilňoval ženy, konečně stanul před soudem. Naším úkolem by mělo být zajistit, aby se případné oběti znásilnění už příště neostýchaly ozvat.