Bývalý poslanec Dominik Feri byl zatím nepravomocně odsouzen za dvě znásilnění a jeden pokus o ně. Podle názoru Johany Nejedlové z organizace Konsent by se patrně Ferimu prokázalo ještě více trestných činů, kdyby platila redefinice znásilnění jako jakéhokoli sexu bez souhlasu.

I české forenzní odbornice, jako například Ludmila Čírtková, uznávají, že české právo pracuje se zastaralým obrazem znásilnění, ve kterém hraje velkou roli použití fyzické síly. Obecně se považuje za logické, že pokud je někdo znásilňovaný, začne se aktivně bránit. Ale důvodů, proč se to nestane, je mnoho — ať už ztuhnutí oběti, vztah s násilníkem či násilnicí nebo prostý ohled na vlastní bezpečí, pokud oběti připadá méně nebezpečné vystavit se sexuálnímu násilí než jít do přímé konfrontace.

Tak se může stát, že akt je nedobrovolný, ale přesto nezazní jasné „ne“. Pokud však chceme v naší společnosti posilovat nenásilí a pokud uvažujeme o těle druhého člověka jako o něčem, na co nemá nikdo druhý automaticky „právo“, je třeba předefinovat znásilnění jako jakýkoli akt bez souhlasu.

Projevit nesouhlas, pokud se dostaneme do takové nekonsenzuální situace, je důležité. Může to násilníky odradit, neboť ti si prokazatelně předem vybírají oběť, která vypadá bezmocně, opile nebo unaveně, a tudíž předpokládají, že jim vyjde vstříc „bez boje“. Podle policejních záznamů se navíc typičtí násilníci vyznačují nedospělou osobností — zpravidla jde o muže mladší třiceti let, kteří sami v raném věku zažili sexuální zneužití.

Setkáváme se zde jevem, který byl často zmiňován například při zneužívá dětí kněžími v církvi — i tam pachatelé bývali někdejšími obětmi. Právě proto je důležité proti šíření tohoto násilí činit ochranná opatření — ať už je to osvěta mezi širokou veřejností, zahrnutí do školních kurikul nebo podpora veřejných institucí, které pracují s přeživšími či pachateli, nebo se obecně tématu věnují.

Trauma ze znásilnění i z přístupu systému

Zažít znásilnění v České republice může totiž být traumatizující zkušenost nejen kvůli samotnému násilnému aktu, ale také kvůli reakci „systému“. Ačkoli znásilnění zažije každá desátá Češka, pro péči o přeživší dosud neexistuje komplexní centrum. Každou jednotlivost, ve které oběť tento čin poškodí, je proto nutné řešit samostatně.

Být znásilněná v České republice tak znamená začátek složitého procesu, ve které se oběť souběžně snaží nepřijít o práci kvůli náhlým výpadkům paměti, nepřijít o partnera či partnerku kvůli ztrátě libida, léčit sebe sama, aby znovu nabyla důvěry k blízkým lidem, ale přitom o znásilnění nemluvit před necitlivými lidmi, kteří by tvrdili, jak si za to oběť mohla sama.

Zároveň je často nutná lékařská péče kvůli méně či více pochopitelným bolestem, vyšetření na gynekologii kvůli možnému těhotenství nebo pohlavním nemocem a u dalších lékařů z hlediska psychického zdraví.

I když si třeba oběť najde čas zavolat na krizovou linku a sejít se ještě s právničkou, což už je samo o sobě trochu heroický výkon, následné sepisování trestního oznámení a smíření se s tím, že se na zmíněné události mohou ještě různí lidé několikrát detailně vyptávat, už bývá nad možnosti většiny přeživších.

A tak není divu, že nenahlášeno zůstává přes devadesát procent všech znásilnění a náš zdravotní, právní ani pracovní systém není ani v nejmenším na událost znásilnění připravený. Samozřejmě, že se jednotlivé případy mohou různit, ne všechny oběti jsou raněny stejně a rychlé vyhledání lékařské pohotovosti může celou situaci zjednodušit.

Naopak přitěžující roli hraje fakt, že v devadesáti procentech případů přeživší oběť pachatele znala a v polovině případů je to její partner či partnerka. Přejít ve vztahu k druhému z pozice nejužšího propojení do pozice, kdy proti sobě svědčíte na policii, není jednoduché.

Falešné ohledy na pachatele nikomu neprospějí

Znásilnění vytvoří hluboké rány ve vztahu dvou osob. Ani mnoho velmi pokrokových společenství nebo komunit si s tím neumí poradit a raději sklouzne k zavržení oběti, případně navrhuje naprosto nevhodná řešení, jako je tlak na falešné usmíření, empatii s pachatelem, zametení pod koberec, protože se už prostě nechceme zabývat takovými špinavostmi.

Sexuální násilí ale může snadno přerůst v bludný kruh domácího nebo partnerského násilí. Tím, že nabádáme přeživší oběti k tomu, aby odpustily, pochopily, zapomněly, můžeme je vrhat zpět do násilného a potenciálně závislého vztahu. Dynamika domácího násilí se obvykle skládá právě z etap násilí a následných „líbánek“ plných omluv, usmíření, často falešných slibů.

Pro přeživší je přitom důležité z tohoto kruhu vystoupit. Jistě je možné a potřebné mluvit také s pachateli, ale pokud začneme přeživším předkládat perpektivu pachatele a vyzývat je k větší empatii vůči druhému, jsou naše slova většinou nejen neefektivní, ale mohou nakonec vést ke vzniku dalšího násilí.

Velkou výhrou je už to, když si oběť vůbec upřímně připustí, jak zdrcující zkušenosti byla vystavena, a najde si bezpečné místo, které umožní, aby se situace neopakovala.

Bez redefinice znásilnění se situace nezmění

Celospolečenská absence systémů podpory, které by si oběti sexualizovaného násilí zasloužily, jim zamezuje nahlášení znásilnění na policii, a tudíž brání i tomu, aby se nastartoval proces tolik potřebného léčení. Bez pochopení, přijetí a intenzivní péče je těžké nespadnout do závislostí, nevrátit se ke špatným návykům, udržet si psychické a fyzické zdraví. A to zde vůbec nezmiňuji společenský nebo mediální lynč, kterému byly vystavené třeba přeživší Feriho útoků.

Organizace Profem připravuje první centrum pro přeživší sexualizovaného násilí, kde bude možnost získat pomoc v oblasti krizové intervence i lékařskou prohlídku a informovat se o svých právech. Existence tohoto centra by maraton, který často čeká znásilněné osoby, mohla podstatně zjednodušit.

Psychická a fyzická bolest, která se zneužitím přichází, bývá ještě umocněna různými reakcemi okolí. Přitom pro to, aby se z děsivé zkušenosti nestalo trauma, je zásadní právě schopnost emoční seberegulace a podpůrná reakce okolí. Mně velmi pomohly reakce lidí, kteří dokázali odlišit svoje vlastní emoce od těch mých.

Bohužel jsem se ale často setkala s naprostým zděšením, které vedlo ke snaze mně přesvědčit, že se mi vlastně nic nestalo, nebo že to nebylo tak hrozné — i když jsem já sama třeba ani netvrdila, že bylo. Někdy se mi automaticky snažili vysvětlit, v čem jsem já udělala chybu. Důvody, proč byli lidé z mojí výpovědi o znásilnění zděšení, byly dva — buď sami zažili něco podobného a zatím tento zážitek úplně nezpracovali, případně na něj nechtěli vzpomínat, nebo se báli, že podobný čin sami v minulosti provedli.

Vyžadovat souhlas zní jako novinka, ale opravdu silně doufám, že už před kauzou Feri většina z nás považovala konsenzuální sex za zcela normální. Pokud váháme, jestli jsme někomu neublížili, je možné se zeptat — podobně jako u nejasné sexuální situace.

Určitou šedou zónou patrně bude sex z přesvědčení, že je to slušné, sex, protože chceme druhé či druhému udělat radost, nebo sex, ke kterému se necháme přemluvit. I zde je možné dopředu si ve vztahu vyjasnit, že nechceme, aby se druhý kvůli nám přemáhal. Nebo mluvit o tom, co nás k sexu naopak přitahuje.

Svůj podíl na celé kultuře znásilnění nese celková tabuizace tématu sexuality, genderové stereotypy, které pokládají ženu automaticky za pasivní, frigidní nebo neschopnou rozhodovat o svém těle. Do hry vstupuje také celkové vnímání člověka spíše jako nástroje k určité činnosti — reprodukci, potěšení pro druhé, regulaci našich emocí, k výkonu nebo uklidnění. To nás vede k tendenci druhé lidi nebo celé vztahy vnímat spíš jako nástroje k dosažení vlastních cílů. Je načase to změnit.