Evropský soud pro lidská práva začátkem dubna rozhodl, že švýcarské orgány neposkytly dostatečnou ochranu ženě, kterou brutálně napadl její partner, s nímž se chtěla rozejít. Přitom si byly — či musely být — vědomy, že ženě hrozí nebezpečí. Bylo tím porušeno její právo na život. Proč je toto rozhodnutí zajímavé z hlediska českého práva?

Evropský soud pro lidská práva v uvedené kauze (N. D. proti Švýcarsku) většinou pěti hlasů proti dvěma konstatoval porušení ženina práva na život. Švýcarské orgány ji totiž neinformovaly o tom, že její partner byl v minulosti odsouzen za znásilnění a vraždu.

Nutno dodat, že švýcarská právní úprava to v dané době ani neumožňovala. Tuto informační asymetrii však švýcarské orgány ani nijak nekompenzovaly, ačkoliv přijetí vhodných operativních opatření mohlo reálně vývoj událostí zvrátit a ženu ochránit.

Můžeme zde tedy vidět určitou souvislost s otázkou aktuálně tolik diskutovaného dětského certifikátu. Pojďme to však vzít popořadě — od toho, co se ženě přesně stalo, a odůvodnění porušení jejího práva na život až po souvislost s ochranou dětí před sexualizovaným násilím ze strany osob s určitou trestní minulostí.

S ohledem na značnou citlivost tématu se v následujícím textu v maximální možné míře vyhýbám právním pojmům jako pachatel, obviněný či odsouzený. Pracuji zejména s neutrálnějším — a neprávním — pojmem agresor, který nevypovídá nic o tom, jak se k agresi z jeho strany postavilo právo. Ostatně, naše právo ve vztahu k postavení (zvlášť zranitelných) obětí nepovažuje za relevantní, zda byl pachatel trestného činu zjištěn či odsouzen.

Proč porušení práva na život?

Ještě předtím, než jsem si rozsudek přečetla, mi na mysli vytanula otázka, proč asi Evropský soud pro lidská práva řešil ženinu stížnost z hlediska práva na život. Odpověď na tuto otázku jsem pochopila záhy. Agresor — ženin budoucí partner — byl v listopadu 1995 odsouzen za znásilnění a vraždu jiné ženy ke dvanácti letům odnětí svobody. V květnu 2001 byl podmíněně propuštěn. O několik let později proti němu bylo opět vedeno trestní řízení — tentokrát mimo jiné pro vyhrožování bývalé přítelkyni.

Z psychiatrické zprávy a posudku zpracovaného v tomto řízení vyplývalo, že vážnému nebezpečí z jeho strany jsou vystaveny zejména jeho intimní partnerky v okamžiku rozpadu vztahu.

Krátce po těchto událostech navázala žena s agresorem vztah. O jeho trestní minulosti nic netušila. Kvůli jeho chování však kontaktovala jeho lékaře, který jí doporučil, aby vztah ukončila, nicméně aby tak neučinila náhle. Tento lékař následně záležitost konzultoval i se soudním psychiatrem, který muže označil za „časovanou bombu“. Se souhlasem ženy navíc informoval i policii.

Ta ženu následujícího dne kontaktovala — daný policista tak učinil z vlastní iniciativy. Ženy se dotázal, zda má situaci pod kontrolou, nebo potřebuje pomoc. Sdělil jí, že může podat trestní oznámení nebo se obrátit na službu podporující oběti. Doporučil jí také, aby vztah ukončila. O trestní minulosti partnera ji neinformoval, podotknul však, že „není neškodný“. S obsahem znaleckého posudku nicméně obeznámen nebyl.

O pár týdnů později, v září 2007, žena vztah ukončila. Její — již bývalý partner — se však dostal do jejího bytu a unesl ji. Následujících jedenáct hodin ji brutálně týral — jeví se jako zázrak, že žena přežila. Ve své garáži se ji pokoušel zardousit, znásilnil ji. Opakovaně po ní vystřelil z kuše a zasáhl ji do hrudníku — střelu dvakrát vyňal, aby ji mohl opět použít. Následně ji spoutanou vozil několik hodin v kufru svého auta po městě. Po návratu ji ohrožoval nožem.

Ženě se nakonec podařilo jej přesvědčit, aby ji nechal promluvit si telefonicky s jeho psychologem, kterému naznačila, že se stalo něco vážného. Její utrpení krátce nato ukončil příjezd psychologa, záchranky a policie.

Agresor ještě téhož dne spáchal ve vazbě sebevraždu. Žena byla s těžkými zraněními letecky transportována do nemocnice. Psychickými následky trpí dodnes.

V čem švýcarské orgány pochybily?

Švýcarské právo v dané době neumožňovalo informovat třetí osobu o trestní minulosti jiné osoby, pokud s tím tato osoba nesouhlasila. To se změnilo až v říjnu 2017 — třetí osoby lze nyní informovat, je-li to nezbytné k odvrácení bezprostředního nebezpečí. Přitom je však třeba v maximální možné míře chránit i osobnostní práva toho, kdo je zdrojem ohrožení.

K nedostatkům tehdejší právní úpravy se podle Evropského soudu pro lidská práva přidal i vadný přístup švýcarských orgánů. Na záznam v příslušné evidenci, učiněný policistou, který ženu telefonicky kontaktoval, totiž nenavazovala žádná další opatření, která by mohla ženu ochránit. To ukazovalo přinejmenším na nedostatek komunikace a koordinace mezi švýcarskými orgány, které ani neposoudily riziko hrozící ženě.

Žena sama si skutečného rozsahu hrozby nemohla být vědoma, jelikož — na rozdíl od švýcarských orgánů — nedisponovala dostatečnými informacemi. Proto na věci nic neměnilo ani to, že nepodala trestní oznámení. Tuto informační asymetrii měly švýcarské orgány kompenzovat zvýšenou ostražitostí.

Nelze samozřejmě spekulovat o tom, zda by určitá opatření skutečně napadení zabránila. Povinnost přijmout preventivní operativní opatření je však povinností prostředků, nikoliv výsledku. Zjednodušeně řečeno, stát musí vyvinout dostatečnou snahu útoku zabránit. I když mu třeba nakonec skutečně zabránit nezvládne.

Z odůvodnění je znatelný důraz na ochranu proti genderově podmíněnému násilí na ženách. Tento aspekt výrazně vyzdvihla i Kateřina Šimáčková, česká soudkyně u Evropského soudu pro lidská práva ve společném souhlasném stanovisku se soudcem Gilbertem Felicim (San Marino). Pracovali zde s pojmem femicidy, který označuje vraždu ženy — v tomto případě „pouze“ pokusu — jenom z toho důvodu, že je ženou v určité situaci.

Důvody, pro které k femicidám dochází, se v jednotlivých kulturách liší. V některých částech světa se lze setkat s tzv. vraždami ze cti, jinde jsou femicidy důsledkem představy, že muži mají právo ženy kontrolovat, sledovat a trestat. To je nejzřetelněji vidět v souvislosti s rozpadem vztahu z iniciativy ženy, jako v tomto případě.

Evropa se v tomto směru jeví být poněkud specifická — dosáhli jsme zde vysoké úrovně ochrany lidských práv, soukromí nevyjímaje, včetně absence registru sexuálních násilníků.

To je sice na jednu stranu z hlediska ochrany základních práv správné, na straně druhé je však třeba, aby stát tuto ochranu proaktivně doplnil o přijetí takových opatření, která by chránila jednotlivce v podobných situacích.

Nedbalost státu společně s leckdy přetrvávajícími „patriarchálními kulturními a sexuálními normami“ mohou přispívat k výskytu femicid, chápaných jako „trest“ pro ženu, která se odvážila vymanit z partnerovy kontroly.

Nejedná se jen o výjimečný individuální případ, nýbrž o zločin spojený s tradičním vnímáním ženy jako majetku. Jakýsi archetypální příběh, reprezentovaný například v díle o osudu Desdemony. Oba soudci ostatně v souhlasném stanovisku považovali za pozoruhodné, že Shakespeare tento příběh pojmenoval po vrahovi — Othellovi, nikoliv po oběti — Desdemoně.

Podobnost s dětským certifikátem?

Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutích týkajících se sexualizovaného násilí dovodil povinnost států v případě vymezených okolností přijmout operativní opatření na ochranu konkrétních osob — v tomto kontextu na ochranu dětí před sexualizovaným násilím. Tedy podobnou povinnost jako v popisovaném případě.

Jak lze pochopit z popisované kauzy, mohou se jednotlivá základní práva dostat do kolize. Právo na život proti právu na respektování soukromého života. Právo na ochranu před tzv. špatným zacházením v podobě sexualizovaného násilí proti právu na svobodnou volbu povolání.

Všechna tato práva je třeba chránit. Naprosto chvályhodná a správná ochrana soukromí jednoho člověka však nesmí vést k porušení práva na život jiného člověka — nota bene ve zranitelném postavení.

A stejně tak — stejně chvályhodná a správná — ochrana práva na svobodnou volbu povolání jednoho člověka nesmí vést k porušení základních práv dítěte, jedné z nejzranitelnějších skupin vůbec. Sexualizované násilí (nejen) jim bez nadsázky ničí životy — i když to na nich třeba na první (ani druhý) pohled nevidíme.

Rozhodně nezavrhuji možnost, že i člověk, který se dopustil sexualizovaného násilí, může v budoucnu vést řádný život. Takovému člověku by měla být dostupná veškerá možná podpora, aby to dokázal — a vyděláme na tom všichni. Vedení řádného života bychom však z mého pohledu neměli testovat na těch, kteří se dost dobře bránit nemohou.

Pojďme proto méně diskutovat o tom, zda je jedna strana spektra „populistická“ či zda druhá strana spektra „chrání sexuální predátory“, a naopak více o tom, jak dostatečně chránit děti a zároveň zachovat práva odsouzených v maximální možné míře. Vyjdeme z toho všichni o dost méně vyčerpaní a dost možná i s lepšími výsledky.

Mějme rovněž na paměti, že by se u Evropského soudu pro lidská práva mohl objevit i zcela jiný spor. Dětská oběť by mohla namítat porušení povinností státu, jelikož ji dostatečně nechránil proti sexualizovanému násilí. Umožnil totiž například, aby vůči ní autoritativně působil — jako pedagog či vedoucí na táboře — někdo, kdo má bohatou trestní historii sexualizovaného násilí na dětech. Jak by taková stížnost mohla dopadnout?