Zdá se, že děti v České republice mají smůlu. Zvlášť ty, které neměly štěstí na bezproblémovou rodinu, zdraví nebo bezpečný domov. V normální společnosti by péče o ty nejzranitelnější patřila mezi priority. U nás? Jen slova, sliby, gesta. A realita? Ta se zhoršuje každým dnem.

Odbory a profesní organizace sdružující zaměstnance v sociálně-právní ochraně dětí a péči o ně bijí na poplach už roky. Letos v dubnu to dokonce vypadalo, že se věci pohnou. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka přijal zástupce odborů, přikývl, souhlasil. Papír snese všechno — jenže realita pracovníků Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) se od té doby nijak nezměnila. Tedy ne k lepšímu. Spíš naopak.

Není to nadsázka: systém sociálně-právní ochrany dětí se rozpadá. Chybí kapacity, chybí personál, chybí jistota, že se sourozenci nedostanou do různých koutů republiky jen proto, že „jinde není místo“. Neexistuje bezpečné zázemí pro nejmenší děti do čtyř let. Starší děti jsou umisťovány nikoli tam, kde by měly být — ale tam, kde je alespoň nějaké místo. Představme si, že bychom takto organizovali zdravotní péči. Nikdo by to neakceptoval. Ale u dětí v nouzi? Ticho.

Proč? Protože pracovníci OSPOD jsou pro vládu neviditelní. Nehrozí stávkami, nechodí do debatních pořadů, nevytvářejí politický tlak. Jen dělají každodenně náročnou, emocionálně i administrativně extrémně vyčerpávající práci — a z ní nakonec odcházejí. Jsou přetížení, frustrovaní, mizerně zaplacení. A stát jim dává jasný vzkaz: počkejte si. Až bude politická vůle. Až bude vyrovnaný rozpočet. Až naprší a uschne.

Jenže životy dětí, které jsou nejzranitelnější — opuštěné, nezaopatřené, bez zastání —, zatím plynou. Jen to nevidíme ve statistikách. Není to v přehledech schválených zákonů. Na tiskových konferencích nebo roadshows vládních stran.

Děje se to v tichu úřadů, v čekárnách nemocnic, v zoufalých telefonátech a vyčerpaných očích těch, kdo drží ochranu dětí pohromadě, kolabujícímu systému navzdory. Tento plíživý rozpad se mezitím šíří celou státní a veřejnou správou. Bez zájmu politiků i většiny médií.

Odborový svaz státních orgánů a organizací spolu s Profesní komorou SPOD proto znovu a důrazně apelují: přestaňte oddalovat nevyhnutelné. Zajistěte pracovníkům OSPOD důstojné platy. Zbavte je zbytečné byrokracie. Stabilizujte financování, aby obce nemusely hádat, jestli jim na to vůbec přijdou peníze. A především — přestaňte mluvit o spolupráci, pokud nejste ochotni ji skutečně realizovat.

Ochrana dětí není doplňková služba. Je to zrcadlo společnosti. A to naše, bohužel, v tuto chvíli neukazuje zrovna lichotivý obraz.