Spáchání úmyslného násilného trestného činu by mělo natrvalo omezit možnost pracovat s dětmi. Odsouzený násilník nemá co dělat ve škole, na dětském táboře nebo v roli vedoucího volnočasového kroužku. Přesně to však popírá jeden z návrhů, který se aktuálně projednává v Poslanecké sněmovně. Pod hlavičkou ODS vznikla právní konstrukce, která nevytváří ochranný štít, ale falešný pocit bezpečí — a ten je často nebezpečnější než vůbec žádný štít.

Takzvaný dětský certifikát má být užitečný nástroj. Jde o výpis z rejstříku trestů rozšířený o informace o rizikových trestech, který by školám a dalším institucím pomohl ověřit, zda může daný člověk bezpečně pracovat s dětmi. Takovou změnu jako členka podvýboru pro problematiku domácího a sexuálního násilí dlouhodobě podporuji — je to ostatně jedna z priorit, kterou jsme si v podvýboru vytyčili na začátku volebního období.

Na stole se však objevily návrhy dva. Jeden, na němž je shoda napříč většinou parlamentních stran (Piráti, STAN, KDU, TOP 09, ANO a SPD) a který pachatelům úmyslných násilných činů zakazuje práci s dětmi navždy. A druhý, z dílny ODS, ke kterému se hlásí zejména Marek Benda.

Podle Bendova návrhu by pachatelé i velmi závažných trestných činů, včetně těch sexuálních mohli být po několika letech považováni za bezproblémové. To je ovšem absurdní. Bendův návrh by paradoxně přivodil ještě horší situaci, než je ta současná. Rodiče dětí by totiž mohli získat falešný pocit bezpečí, že konkrétní člověk má bezproblémovou minulost, ač třeba před desítkami let sexuálně zneužil dítě.

Přílišné riziko

A pro to, že by nešlo jen o teoretické riziko, máme důkazy. Všichni snad máme ještě v živé paměti případ, kdy dvakrát odsouzený násilník provozoval dětský kroužek, ve kterém opět děti zneužíval. Můžeme se však podívat také na zcela čerstvý případ může z Lounska, který držel ve sklepě domu mladou ženu, již znásilňoval, týral, poutal řetězem a nechal hladovět, a který roky jezdil jako vedoucí na dětský tábor.

Případy, kdy se pachatel násilí po určité době „vrátil“ a došlo k recidivě, pak známe i z pedagogického prostředí. Ač se rozhodně jedná o excesy, a nikoliv normu, musíme takovým situacím maximálně předcházet. Jejich potenciální dopad je totiž fatální.

Myslet si, že trestní rejstřík, ze kterého záznamy po určité době mizí, dostačuje, je naivní a nebezpečné. Piráti proto dlouhodobě prosazují, aby pravidla pro práci s dětmi byla nastavena jasně, důsledně a bez výjimek. Spáchá-li někdo závažný násilný čin, zejména přímo na dítěti, nemá u dětí co dělat. Nikdy. Stejně jako máme zákonem definovanou bezúhonnost u policistů, hasičů, nebo jiných bezpečnostních složek, měli bychom na ní trvat i u těch, co pracují s dětmi.

Nestigmatizovat

Proto navrhujeme, aby se do certifikátu zahrnovaly i záznamy o závažných trestech z minulosti — a aby doba, po kterou pachatel zůstane evidovaný, platila doživotně. Tento záznam přitom nemá být obecnou stigmatizací, nýbrž výhradně signálem, že došlo k porušení důvěry, kterou už není možné obnovit. Ne v práci s dětmi. Pro výkon jiného zaměstnání by tento doklad samozřejmě nebylo nutné vůbec předkládat.

Celou stávající debatu negativně ovlivňují konzervativní tlaky, které opakovaně předsazují „druhou šanci“ pachatele před bezpečí dětí. Stejně jako při sabotáži ratifikace úmluvy o potírání násilí nebo při prosazování výhod pro církevní struktury i tady sledujeme snahu zlehčovat rizika, která reálně dopadnou na životy lidí, tentokrát dětí.

Společnost si ale selhávat v tak zásadní věci, jako je ochrana těch nejzranitelnějších, jednoduše nemůže dovolit. Dětský certifikát má smysl, pokud bude reflektovat skutečnost včetně rizik a nebude sloužit jen k formálnímu „očištění“ pachatelů. A hlavně — pokud opravdu napomůže tomu, aby se úmyslné násilí na dětech účinně eliminovalo. Při ochraně dětí a zranitelných skupin nesmíme dělat kompromisy.