Stejně jako dalších více než deset tisíc lidí z Benešovska a Říčanska jsem před šesti lety volil v našem obvodu za senátora Zdeňka Hrabu. Ve druhém kolem mi připadal říčanský advokát kandidující za hnutí Starostové a nezávislí jako po všech stránkách přijatelnější než jeho protikandidát Jiří Kozák z Občanské demokratické strany. Byla to klasická volba menšího zla — domníval jsme se, že se za pana Hrabu nebudu muset stydět. Mýlil jsem se.

Hraba postupně odešel z hnutí STAN, začal více publikovat na Parlamentních listech, a kdykoliv jsem viděl nějaké jeho prohlášení, šlo o změť odsudků vůči aktivistům, genderu, dlužníkům nebo klimatické politice.

Koho jsem i já svým hlasem zvolil do horní komory parlamentu, mi naplno došlo v prosinci minulého roku. Po tragické střelbě na mé domovské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Hraba publikoval příspěvek, ve kterém varuje před „destrukcí zbraňové legislativy“, která nyní pod tlakem okolností údajně hrozila. Jen pár dní po střelbě bylo největší obavou pana senátora, že někdo upraví předpisy, které umožnily útočníkovi legálně nashromáždit významný arzenál zbraní a spáchat to, co spáchal.

I můj hlas tak přispěl k tomu, že jsme my, obyvatelé obvodu č. 41, poslali do Senátu člověka, který zosobňuje ty nejhorší proudy české politiky.

Paralelní vesmír pana Hraby

Zdeněk Hraba se uchází o znovuzvolení s podporou ultrakonzervativní směsice politických stran a hnutí. Podpořila ho ODS, Svobodní, Konzervativní strana a v zástupu Hrabových podporovatelů nechybějí ani monarchisté z hnutí Koruny české.

Po šesti letech mandátu je podle svých slov „hrdý“ na tři věci: vítězství návrhu na zrušení zdanění církevních restitucí u ústavního soudu, změna Základní listiny práv a svobod, do které nově přibylo právo na obranu prostřednictvím zbraně, a zablokování takzvané Istanbulské úmluvy. Zda mezi tři nejdůležitější témata v České republice patří kterýkoliv z Hrabových „úspěchů“, posuďte sami.

V aktuálním složení Senátu Hraba platí za ultrakonzervativního trolla: vybírá si záměrně témata kulturních válek, rozdmýchává nenávist kolem všech a všeho, co nezapadá do konceptu „normálnosti“, a pokud se v posledních šesti letech rýsovala v české politice nějaká pozitivní změna, která by posunula republiku ze zatuchlých vod pozdní normalizace a devadesátek, dělal Hraba vše proto, aby takovou změnu zmařil.

Tomu odpovídá i skupina politiků a aktérů, k nimž Hraba vzhlíží. Z těch českých je to například Dominik Duka, z globálních pak Hraba obdivuje úsilí Elona Muska o svobodu slova nebo boj argentinského prezidenta Javiera Mileiho a Giorgie Meloniové proti „progresivismu“.

Hrabovi je zřejmě sympatické, že z bojovníka proti husákovskému režimu Duky se stal jeden z nejodpornějších ultrakonzervativců současnosti s blízkým vztahem k Miloši Zemanovi a dezinformační scéně. U Elona Muska mu zřejmě imponuje, že využívá svůj majetek a moc k rozkládání americké demokracie, u Meloniové nejspíš to, že prosadila legislativu trestající investigativní novináře, u Javiera Mileie pak to, že vede Argentinu do ještě hlubšího sociálně-ekonomického kolapsu, než v jakém je.

Budete-li sledovat Hrabova veřejná prohlášení, můžete velmi rychle nabýt dojmu, že největším problémem Benešovska a Říčanska jsou potraty, hrozící zákaz zbraní, neomarxismus na školách, migranti a notoričtí neplatiči dluhů.

Hraba by zrušil šílený Green Deal, místo genderové ideologie by dětem naordinoval brigády, byl by přísný na lidi v exekucích, bytovou krizi by vyřešil zrušením ministerstva pro místní rozvoj, každému by dal do domu zbraň, protože „ti, co mají zbroják, jsou nejvíce zákona dbalými občany“, a hlavně žádné migranty.

V ideálním světě Zdeňka Hraby tak hlavy mladých neotravují všemožní blázniví aktivisté s genderovými nebo klimatickými nesmysly a místo rozvíjení svých talentů kopou ve volném čase školou povinní škarpy u silnic nebo fritují hranolky, aby si přece „vydělali nějakou tu korunu“. Nikde žádný migrant, všude střelnice a auta se spalovacím motorem. To je panečku krásný, normální svět!

Apoštol fašistické normálnosti

A právě normalita je něco, co Hraba hlásá, kudy chodí a soustavně, s až úzkostlivou pečlivostí se snaží prezentovat jako „normální“ člověk. Podle Jana Gregora, místopředsedy Aliance pro rodinu, ultrakonzervativního spolku, který za „ochranu rodiny“ vydává potlačování ženských práv, je Zdeněk Hraba „autentický a pracovitý politik, který zastupuje nás, občany“. Gregor tvrdí, že místo řešení hloupostí, které si vymýšlejí novináři v pražských redakcích, pan Hraba řeší věci, které trápí „obyčejné lidi“.

V zemi, kde řádí inflace a nedostatek bytů, oligarchové bohatnou na energetické krizi, zatímco se reálné mzdy většiny obyvatel republiky propadají, nám pan Hraba říká, že zcela zásadním problémem našich životů je to, zda projde, nebo neprojde Istanbulská úmluva.

Nepodpořil nejnovější návrhy na podporu bydlení, tedy kroky, které řeší skutečný problém lidí v této zemi a místo toho dokola opakuje stokrát vyvrácenou mantru o tom, že krizi bydlení vyřeší jen a pouze stavba nových bytů. To je samozřejmě voda na mlýn developerům, kterým jde právě a jen o to udržet co nejdéle ceny co nejvýše, stejně tak jako enormní poptávku po nových bytech. Jak ale uvedla organizace Arnika v komplexní studii zabývající se bytovou krizí v Praze, tak i přes mírný růst ve výstavbě ceny bytů dál raketově rostou a na developerskou výstavbu se prostě nelze spoléhat.

Dalším nesporným problémem Středočeského kraje jsou exekuce. V pasti dluhů je nyní v regionu na sedmdesát tisíc lidí. Pan Hraba má pro ně jasný vzkaz: kašlu na vás. Hraba a jeho kolegové při projednávání novely insolvenčního a exekučního řádu neváhali navrhnout úpravu, která umožní exekutorům zabavit více příjmů dlužníků.

Daniel Hůle, expert na exekuce z organizace Člověk v tísni, k tomu řekl: „Z analýzy zpracované Ministerstvem spravedlnosti vedeném ODS jasně vyplývá, že žádný z okolních států minimální srážku nemá a nízkopříjmovým dlužníkům se nic nesráží. Výše nezabavitelné částky je v České republice navíc výrazně nižší než u většiny srovnávaných zemí.“

Data jsou ale panu senátorovi zjevně úplně ukradená. Jeho hlavní obavou je, jak sám píše, „aby nebyli neplatiči a potížisté přehnaně chráněni.“

Z obou případů je tak nadmíru jasné, že Hraba nezastupuje „obyčejné“ lidi, nýbrž ty, kteří parazitují na bytové krizi nebo na tom, že někteří z nás spadli — ať už souhrou životních okolností nebo svým přičiněním — do dluhové pasti. Šlapání po těch, kteří jsou na tom hůř, bylo, je a bude znakem morálního dna, a to nemůže zakrýt ani pečlivě vyžehlené sako, natož pak pěstovaná image „autentického a pracovitého člověka“.

Hrabovi je naše budoucnost ukradená

Zdeněk Hraba patří mezi stále početnější zástup těch, které rakouský publicista Robert Misik popisuje jako „falešné přátele obyčejných lidí“. Tito „přátelé“ živí svou politickou popularitu na tom, že naštvání ze skutečných problémů transformují do mobilizace kulturněválečnými tématy.

Nás na Benešovsku trápí, jak vypadá zdravotnictví nebo že nejsou dostupné byty. Hraba a jeho kulturněváleční druzi ale místo toho hlásají, že skutečným problémem je až příliš vstřícný přístup k lidem, kteří upadli do pasti dluhů, nebo „Grýn Dýl“. Místo řešení přeplněných vlaků a zanikání vesnických hospod a obchodů, tedy v mnoha místech posledních prostorů pro setkávání lidí, nás Hraba zvedá do boje proti politické korektnosti a genderové ideologii.

Zatímco naše reálné mzdy kosí inflace a tučné účty za energie, ze kterých bohatnou nejrůznější oligarchové, Hraba vede zápas proti Istanbulské úmluvě. Na střední Čechy začíná dopadat klimatická změna, ale klimatická opatření jako Green Deal podle Hraby „mohou skončit propadem životní úrovně nás všech i našich dětí“. Že bez rychlého a rapidního snižování emisí skleníkových plynů a účinného řešení klimatické krize zřejmě propadne životní úroveň kvůli vlnám veder, suchu nebo silným povodním, je Hrabovi zřejmě úplně jedno.

Boj proti lidem v dluzích nebo proti aktivistům, kteří se snaží o větší rovnoprávnost v naší společnosti nebo o zápas s kořeny a dopady klimatické krize přijde panu Hrabovi jako zásadnější než řešení konkrétních problémů našeho obvodu. Ruku na srdce, máme mnoho skutečných problémů, které si zaslouží naši pozornost víc než jeden říčanský advokát s až příliš okatě manifestovanou krizí středního věku.

My, voliči v obvodu č. 41, máme k Zdeňku Hrabovi několik alternativ, o kterých zatím není důvod se domnívat, že by snad působili stejně tragikomicky jako pan Hraba. Za Piráty kandiduje Andrea Švojgrová, primářka rehabilitačního oddělení nemocnice v Rakovníku. Slušné šance má bývalý hokejový brankář Dominik Hašek. Bylo by bez nadsázky velkou službou české demokracii, kdybychom pana Hrabu v nadcházejících volbách ze Senátu vyprovodili.