Proč musíme vykopnout Zdeňka Hrabu ze Senátu?
Matěj MoravanskýPod padnoucím sakem a vizáží „slušného“ konzervativce Zdeněk Hraba skrývá ty nejhorší prvky české politiky. Bylo by službou české demokracii, kdyby voliči na Benešovsku jeho tažení za vylhanou „normálností“ ve volbách ukončili.
Stejně jako dalších více než deset tisíc lidí z Benešovska a Říčanska jsem před šesti lety volil v našem obvodu za senátora Zdeňka Hrabu. Ve druhém kolem mi připadal říčanský advokát kandidující za hnutí Starostové a nezávislí jako po všech stránkách přijatelnější než jeho protikandidát Jiří Kozák z Občanské demokratické strany. Byla to klasická volba menšího zla — domníval jsme se, že se za pana Hrabu nebudu muset stydět. Mýlil jsem se.
Hraba postupně odešel z hnutí STAN, začal více publikovat na Parlamentních listech, a kdykoliv jsem viděl nějaké jeho prohlášení, šlo o změť odsudků vůči aktivistům, genderu, dlužníkům nebo klimatické politice.
Koho jsem i já svým hlasem zvolil do horní komory parlamentu, mi naplno došlo v prosinci minulého roku. Po tragické střelbě na mé domovské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Hraba publikoval příspěvek, ve kterém varuje před „destrukcí zbraňové legislativy“, která nyní pod tlakem okolností údajně hrozila. Jen pár dní po střelbě bylo největší obavou pana senátora, že někdo upraví předpisy, které umožnily útočníkovi legálně nashromáždit významný arzenál zbraní a spáchat to, co spáchal.
I můj hlas tak přispěl k tomu, že jsme my, obyvatelé obvodu č. 41, poslali do Senátu člověka, který zosobňuje ty nejhorší proudy české politiky.
Paralelní vesmír pana Hraby
Zdeněk Hraba se uchází o znovuzvolení s podporou ultrakonzervativní směsice politických stran a hnutí. Podpořila ho ODS, Svobodní, Konzervativní strana a v zástupu Hrabových podporovatelů nechybějí ani monarchisté z hnutí Koruny české.
Po šesti letech mandátu je podle svých slov „hrdý“ na tři věci: vítězství návrhu na zrušení zdanění církevních restitucí u ústavního soudu, změna Listiny základních práv a svobod, do které nově přibylo právo na obranu prostřednictvím zbraně, a zablokování takzvané Istanbulské úmluvy. Zda mezi tři nejdůležitější témata v České republice patří kterýkoliv z Hrabových „úspěchů“, posuďte sami.