Napřed tedy k diagnóze. Vojtěch Petrů konstatuje narůstající příklon mladé generace (a to nejen té české) k pravici; příčiny tohoto trendu pak vidí v těchto faktorech:

"Důvodů je jistě vícero, základní tkví v tom, že žádná ze stran, které jsou k dnešku třetím rokem u vlády, nemůže představovat svěží, ba protestní alternativu. Takovou náladu naopak umnou prací se sociálními sítěmi podchytává současná opozice.

Na pozadí toho navíc probíhají dlouhodobější procesy, které souvisejí s akcelerací krizí, které se dotýkají zejména nejmladší generace a drtivě ovlivňují jejich životní perspektivy. Kromě abstraktního a těžko uchopitelného problému změn klimatu je to především dramatická a stále se prohlubující krize bydlení."

Shodou okolností právě před několika dny vyšel v německém deníku Süddeutsche Zeitung obsáhlý rozhovor s jedním německým výzkumníkem veřejného mínění, který podle svého vyjádření interviewoval 1 500 příslušníků německé mladé generace. A to sice právě s explicitním cílem zjistit, proč stále více mladých Němců dává své hlasy krajně pravicové, populistické AfD. Výsledky jeho zkoumání víceméně plně potvrzují názor, který zde vyjádřil V. Petrů. Ano, převládající pocit této mladé generace je pocit ztráty životních perspektiv; pocit že ona sama nemůže nic ovlivnit; pocit hlubokého odcizení od světa oficiální politiky. Přičemž rozhodující je zřejmě právě onen výraz či postoj protestu mladé generace vůči celé etablované politice, kde se v rámci tohoto protestního nastavení ztrácejí klasické politické protiklady mezi pravicí a levicí. Tato mladá generace tento rozdíl považuje do značné míry za překonaný; takže v jedné partě mladých lidí spolu mohou bez problémů navzájem koexistovat volič Zelených a někdo, kdo svůj hlas dává AfD. Přičemž ovšem obecně strana Zelených u mladých lidí čím dál tím více ztrácí svou někdejší auru antisystémové, protestní strany, a je stále více chápána jako součást politického establishmentu.

Co se tedy diagnózy příčin týče, proč současná mladá generace stále více inklinuje k pravici, v tomto ohledu má V. Petrů zřejmě nezpochybnitelnou pravdu. Poněkud problematičtější budou ovšem jeho názory na to, jak si s tímto problémem poradit. V tomto směru se zdají jeho představy trpět určitými nedůslednostmi.

A to především v souvislosti s jeho požadavkem, aby mladé generaci byla poskytnuta větší možnost zúčastnit se voleb. Zde se ukazuje první protimluv: když mladá generace čím dál tím více volí (extrémní) pravici - proč tedy tomuto pravicovému extrémismu ještě více otvírat dveře? Proč raději nepočkat, až tito "mladí bouřliváci" časem přece jenom získají trochu více imunity vůči svůdným, jednoduchým heslům a pseudořešením radikální pravice?...

Druhá nedůslednost leží v tom, že V. Petrů na jedné straně konstatuje odcizenost, sterilitu sféry politiky - a zároveň žádá, aby mladá generace měla větší možnost vstoupit právě do tohoto světa politikaření, šíbrování, partajních tahanic. Jistě, on si od toho slibuje že mladá protestní generace do této zkostnatělé politiky vnese svěží vítr; ale nebude tomu spíše daleko naopak, totiž že tyto žernovy etablované, etatizované politiky svou mocí semelou všechny, kdo - třeba i s tou nejčistší duší - do ni vstoupí? Výstražným příkladem zde může být právě německá strana Zelených, která kdysi do vládní politiky vstupovala jako vyhraněně protestní, alternativní subjekt, jako onen "svěží vítr" - jenže postupem let byla oním zaběhaným politickým mechanismem sama pohlcena, takže jak už zmíněno dnes už u velké části mladé generace vůbec neplatí jako strana, která by měla potenciál reprezentovat zájmy mladých, jmenovitě těch protestně naladěných.

Samotné integrování mladé generace do systému a mechanismů etablované politiky tedy sotva může být cestou k nějaké zásadní změně. Vojtěch Petrů ovšem zmiňuje i jinou cestu, jinou alternativu:

"Aby se věci daly do pohybu, musí zájem o politiku samozřejmě projevit i sami mladí lidé. Musí se organizovat, a cílevědomě spoluvytvářet sebevědomou občanskou společnost. "

Ano, to všechno je dozajista pravda; jenže... Jenže i tato zdánlivě zcela oprávněná výzva má svůj háček. Autor článku zde i při vší své kritičnosti reprodukuje zcela klasickou chybu, totiž že tuto "občanskou společnost" pojímá jako jakési nadčasové abstraktum, existující víceméně mimo čas a prostor, to jest mimo dosah působnosti konkrétních systémových faktorů dané společnosti.

To znamená: aby byla reálná vyhlídka na to aby mladá generace mohla, či spíše aby vůbec měla motivaci začít vytvářet odpovědnou občanskou společnost, to by předpokládalo přítomnost takového obecného společensko-politického prostředí, kde jsou přítomny cíle, ideje které tuto mladou generaci dokáží oslovit, zaujmout, strhnout.

Jenže - jaké ideové motivace může poskytnout společnost, která je sama polapena v bezduchém způsobu existence, fixovaném na neustálou honbu každého jednotlivce za svým vlastním materiálním prospěchem, za neustále maximalizovaným konzumem?

Karel Marx by tento protimluv vyjádřil ze své perspektivy třídního konfliktu: "Za podmínek kapitalismu může dělnická třída rozhodovat nanejvýš o tom, jakým způsobem má být třídou kapitalistů vykořisťována."

Jistě, tento Marxův výklad společenského dění je tímto svým fixováním na třídní konflikt poněkud zúžený; nicméně právě tímto fokusováním na tento centrální konflikt velice názorně demonstruje, v čem vězí jádro věci, jádro problému: za rámcových podmínek kapitalismu, tedy společnosti zisku a konzumu, zbývá jen velice málo toho, co by i ta nejangažovanější občanská společnost mohla reálně ovlivnit, reálně změnit. Právě proto se sféra politiky v kapitalistických zemích stala natolik sterilní, natolik odcizenou - protože tato politika sama poznala, že (přes všechny fráze o "demokracii" a o "vládě lidu") ve skutečnosti nemůže prosadit nic, s výjimkou pouze víceméně kosmetických úprav stále rychleji se roztáčejícího soukolí produkce, zisku a kapitálu. Je to tedy napřed reálně odcizený svět materiální existence této společnosti, který teprve sekundárně vede k odcizení sféry politiky. A k pocitu marnosti u mladé generace.

Ještě jednou tedy: bylo by iluzí se domnívat, že jen takovým prostým opatřením jako větším zapojením mladé generace do struktur stávající politiky bude moci zásadně zlomit, překonat ty negativní momenty, ten pocit odcizení, které vyplývají ze samotného základního nastavení stávajícího - kapitalistického, buržoazního - společenského respektive ekonomického uspořádání. Pokud je cílem zásadní změna ve sféře politiky, pak se napřed musí od základu změnit hodnotové nastavení celé společnosti - ale toto hodnotové nastavení společnosti se samo nijak zásadně nezmění, dokud bude formováno principiálně odcizeným světem kapitálu a zisku.

Jednou větou: pokud se žádá změna, pak se musí začít od základů - a nikoli od střechy. Zasáhnout se musí do samotných odcizených struktur a mechanismů kapitálu, tedy materiální produkce - a teprve poté se může otevřít prostor pro zralou, uvědomělou a odpovědnou občanskou společnost.