Daniel Krutý a další pasti na mladé
Vojtěch PetrůKřiklavým rysem naší složité doby jsou lidé nabízející jednoduchá řešení. Jejich adresáty už přitom nejsou jen senioři, ale také mladí lidé. Takovým prorokem je i Daniel Krutý, který svou faleš neutajil.
Vědět o sobě dal výrazněji v závěru loňského roku, zejména po svém virálním vystoupení v diskusním pořadu Česká televize Máte slovo! Osmnáctiletý Daniel Krutý a jeho nové hnutí výmluvně nazvané Generace chce prorazit a začít obhajovat zájmy mladých lidí v politice. Tyto zájmy zatím sám pro sebe definuje — a ve veřejném prostoru artikuluje — především jako boj proti zadlužování a za „efektivnější“, a slabší, stát.
Krutého Generace se hlásí k pravicové orientaci, důrazu na volný trh a nízké daně a posilování soukromého sektoru namísto veřejného, což kombinuje s otřepaným manažerským populistickým apelem. Ve svém programu například slibuje redukci počtu státních úředníků o padesát procent, souběžně s tím ale slibuje zvyšování majetkových daní a redukci daňových úlev.
Krom toho také hlásá rozsáhlou digitalizaci a modernizaci, zavedení eura a podporu Evropské unie a Ukrajiny. Za pozornost určitě stojí, že životnímu prostředí se hnutí věnuje až na závěr, stručně a nekonkrétně, v celém „programovém dokumentu“ termín změna klimatu vůbec nezaznívá.
„Fialova vláda zklamala v základních pilířích. Říká, že konsoliduje finance, ale umíme si spočítat, že nekonsolidují. Slibovala, že zastaví hrozivé zadlužování a uklidí po Andreji Babišovi, přičemž nominálně se za Fialovy vlády dluh zvýšil více než za té předchozí (…) Schodek rozpočtu 240 miliard v nekrizových časech není normální a neměli bychom to dopustit,“ uvedl o pohnutce ke svému politickému angažmá Krutý například v DVTV, jednom z řady médií, kterým poskytl v posledních týdnech rozhovor. Aspirující mladý politik dobře mluví, nebojí se emocionálně podbarvené intonace, na sociálních sítích jeho videa sklízejí úspěchy.
S Ruskem v zádech
Vlastní hnutí založil proto, že současné strany představují „staré struktury“. Kritizuje jak strany Fialovy vlády, které zklamaly, tak opozičního lídra Andreje Babiše (ANO), který se chová autoritářsky a povede Českou republiku maďarskou a slovenskou cestou. Založit hnutí se mladý Daniel údajně rozhodl na dovolené s rodiči, když mu bylo patnáct let.
Finance na rozjezd mu prý poskytl jeho otec Marek Krutý, který má přitom, jak upozornil Voxpot, zřetelné osobní a podnikatelské vazby na Rusko. A právě ruské zázemí je dalším z řady problematických aspektů vycházející hvězdy Daniela Krutého — ať už to sám myslí s politikou vážně a má poctivé úmysly, či nikoliv.
Krutého hnutí přitom zdaleka není jediným obskurním projektem poslední doby, který se s větším či menším úspěchem snaží mladou generaci oslovit. Mediální pozornost vzbuzují nové organizované spolky mladých podporovatelů Motoristů sobě, uhranutých postavou ultrapravicového influencera Filipa Turka, stejně jako snahy vrcholných představitelů opozičního ANO oslovit mladé voliče, jejichž nejobscénnějším projevem z poslední doby bylo video na sociální síti TikTok, v němž předsedkyně poslaneckého klubu ANO Alena Schillerová vystupuje v kostýmu balíčku hranolek.
Obrat mladých lidí především ke krajní pravici, která efektivně opanovala nastupující sociální sítě v čele s jmenovaným TikTokem, je přitom zřetelný i v dalších zemích nejen regionu, ale i západní a severní Evropy. Tato komunikační ofenziva se nemusí projevit bezprostředně, ze střednědobé perspektivy však trendy v dosavadní voličské podpoře nejmladší generace proměňuje citelně.
Na to, že mladá generace volí liberálně a proevropsky, už se zkrátka nebude možné spoléhat. Doby, kdy ve studentských volbách vítězili Piráti a za prezidenty chtěli středoškoláci vždy z drtivé většiny oponenty Miloše Zemana či Andreje Babiše, jsou pryč.
Napříště mohou antisystémově v daleko větší míře volit i mladí lidé, ačkoliv takové politické preference byly dosud spojovány hlavně s generací jejich prarodičů. Důvodů je jistě vícero, základní tkví v tom, že žádná ze stran, které jsou k dnešku třetím rokem u vlády, nemůže představovat svěží, ba protestní alternativu. Takovou náladu naopak umnou prací se sociálními sítěmi podchytává současná opozice.
Na pozadí toho navíc probíhají dlouhodobější procesy, které souvisejí s akcelerací krizí, které se dotýkají zejména nejmladší generace a drtivě ovlivňují jejich životní perspektivy. Kromě abstraktního a těžko uchopitelného problému změn klimatu je to především dramatická a stále se prohlubující krize bydlení.
Gerontokracie
Co s tím? Obranou proti politickým obchodníkům může být leda jasné přisvojení témat mladých lidí a jejich cílené zapojení do veřejného života, z nějž jsou dnes bez přehánění vylučováni. A to jak prostřednictvím žalostného vzdělávacího systému, tak působením bariér, které dnes participaci mladých lidí ve veřejném prostoru brání. Ať už jde o nesmyslně nastavené překážky pro přímou účast v politice, jako je uzavření jedné ze dvou parlamentních komor lidem mladším čtyřiceti či v případě sněmovny mladším jednadvaceti let. Jde ale také o vyloučení šestnáctiletých a sedmnáctiletých z voleb.
Aby se věci daly do pohybu, musí zájem o politiku samozřejmě projevit i sami mladí lidé. Musí se organizovat a cílevědomě spoluvytvářet sebevědomou občanskou společnost. Stav věcí totiž nikdy není jen vinou nekompetentních politiků, neboť podoba politiky vždy odráží ochotu širších občanských vrstev se o ni zajímat, participovat na ni a ovlivňovat ji. To nakonec není nic, v čem by mladá generace nebyla odrazem české společnosti obecně, která se nachází v nekončícím kruhu odcizení od politiky a neochoty se o její změnu soustavně zasazovat.
Nemusíme přitom hovořit abstraktně, nejpřímočařejším takovým případem z poslední doby je nedostatek míst na středních školách, který zavinili krajští politici, pěstující si bez okolků klientelistické vztahy s lokálním průmyslem. Ti politici, které tam zvolili lidé, kteří dost možná neznají ani jejich jména, natož postoje ke vzdělávací politice: volili pouze značku tak, aby vytrestali strany celostátní vládní koalice.
Falešné cíle
Mladé lidi není možné dál explicitně z politických procesů vylučovat, a to zvlášť ve světě, s jehož polykrizí se ve svém životě budou potýkat — a už potýkají — právě oni. Není nejspíš náhodou, že problémy, které nejtíživěji dopadají především na mladou generaci, nejsou politiky ani zdaleka adekvátně řešeny: ať už jde o bydlení či klima, ale také třeba o investice do vzdělávání. Stejně tak není náhodou, že namísto řešení těchto palčivých problémů čeští politici rozdmýchávají absurdní kulturní konflikty, jako třeba ten loňský o úmluvě o prevenci a potírání násilí na ženách, tzv. Istanbulské úmluvě.
Nevidíme-li perspektivu ve standardních procesech proto, že je naši reprezentanti neustále znevažují, potom ji snadno mohou nabídnout ti, kdo proti systému radikálně bojují a chtějí ho zničit, a ti, kteří okatě nabízejí svou falešně šlechetnou motivaci. Zda si sem dosadíme Daniela Krutého, Filipa Turka nebo Alenu Schillerovou, to už je nepodstatné.
Napřed tedy k diagnóze. Vojtěch Petrů konstatuje narůstající příklon mladé generace (a to nejen té české) k pravici; příčiny tohoto trendu pak vidí v těchto faktorech:
"Důvodů je jistě vícero, základní tkví v tom, že žádná ze stran, které jsou k dnešku třetím rokem u vlády, nemůže představovat svěží, ba protestní alternativu. Takovou náladu naopak umnou prací se sociálními sítěmi podchytává současná opozice.
Na pozadí toho navíc probíhají dlouhodobější procesy, které souvisejí s akcelerací krizí, které se dotýkají zejména nejmladší generace a drtivě ovlivňují jejich životní perspektivy. Kromě abstraktního a těžko uchopitelného problému změn klimatu je to především dramatická a stále se prohlubující krize bydlení."
Shodou okolností právě před několika dny vyšel v německém deníku Süddeutsche Zeitung obsáhlý rozhovor s jedním německým výzkumníkem veřejného mínění, který podle svého vyjádření interviewoval 1 500 příslušníků německé mladé generace. A to sice právě s explicitním cílem zjistit, proč stále více mladých Němců dává své hlasy krajně pravicové, populistické AfD. Výsledky jeho zkoumání víceméně plně potvrzují názor, který zde vyjádřil V. Petrů. Ano, převládající pocit této mladé generace je pocit ztráty životních perspektiv; pocit že ona sama nemůže nic ovlivnit; pocit hlubokého odcizení od světa oficiální politiky. Přičemž rozhodující je zřejmě právě onen výraz či postoj protestu mladé generace vůči celé etablované politice, kde se v rámci tohoto protestního nastavení ztrácejí klasické politické protiklady mezi pravicí a levicí. Tato mladá generace tento rozdíl považuje do značné míry za překonaný; takže v jedné partě mladých lidí spolu mohou bez problémů navzájem koexistovat volič Zelených a někdo, kdo svůj hlas dává AfD. Přičemž ovšem obecně strana Zelených u mladých lidí čím dál tím více ztrácí svou někdejší auru antisystémové, protestní strany, a je stále více chápána jako součást politického establishmentu.
Co se tedy diagnózy příčin týče, proč současná mladá generace stále více inklinuje k pravici, v tomto ohledu má V. Petrů zřejmě nezpochybnitelnou pravdu. Poněkud problematičtější budou ovšem jeho názory na to, jak si s tímto problémem poradit. V tomto směru se zdají jeho představy trpět určitými nedůslednostmi.
A to především v souvislosti s jeho požadavkem, aby mladé generaci byla poskytnuta větší možnost zúčastnit se voleb. Zde se ukazuje první protimluv: když mladá generace čím dál tím více volí (extrémní) pravici - proč tedy tomuto pravicovému extrémismu ještě více otvírat dveře? Proč raději nepočkat, až tito "mladí bouřliváci" časem přece jenom získají trochu více imunity vůči svůdným, jednoduchým heslům a pseudořešením radikální pravice?...
Druhá nedůslednost leží v tom, že V. Petrů na jedné straně konstatuje odcizenost, sterilitu sféry politiky - a zároveň žádá, aby mladá generace měla větší možnost vstoupit právě do tohoto světa politikaření, šíbrování, partajních tahanic. Jistě, on si od toho slibuje že mladá protestní generace do této zkostnatělé politiky vnese svěží vítr; ale nebude tomu spíše daleko naopak, totiž že tyto žernovy etablované, etatizované politiky svou mocí semelou všechny, kdo - třeba i s tou nejčistší duší - do ni vstoupí? Výstražným příkladem zde může být právě německá strana Zelených, která kdysi do vládní politiky vstupovala jako vyhraněně protestní, alternativní subjekt, jako onen "svěží vítr" - jenže postupem let byla oním zaběhaným politickým mechanismem sama pohlcena, takže jak už zmíněno dnes už u velké části mladé generace vůbec neplatí jako strana, která by měla potenciál reprezentovat zájmy mladých, jmenovitě těch protestně naladěných.
Samotné integrování mladé generace do systému a mechanismů etablované politiky tedy sotva může být cestou k nějaké zásadní změně. Vojtěch Petrů ovšem zmiňuje i jinou cestu, jinou alternativu:
"Aby se věci daly do pohybu, musí zájem o politiku samozřejmě projevit i sami mladí lidé. Musí se organizovat, a cílevědomě spoluvytvářet sebevědomou občanskou společnost. "
Ano, to všechno je dozajista pravda; jenže... Jenže i tato zdánlivě zcela oprávněná výzva má svůj háček. Autor článku zde i při vší své kritičnosti reprodukuje zcela klasickou chybu, totiž že tuto "občanskou společnost" pojímá jako jakési nadčasové abstraktum, existující víceméně mimo čas a prostor, to jest mimo dosah působnosti konkrétních systémových faktorů dané společnosti.
To znamená: aby byla reálná vyhlídka na to aby mladá generace mohla, či spíše aby vůbec měla motivaci začít vytvářet odpovědnou občanskou společnost, to by předpokládalo přítomnost takového obecného společensko-politického prostředí, kde jsou přítomny cíle, ideje které tuto mladou generaci dokáží oslovit, zaujmout, strhnout.
Jenže - jaké ideové motivace může poskytnout společnost, která je sama polapena v bezduchém způsobu existence, fixovaném na neustálou honbu každého jednotlivce za svým vlastním materiálním prospěchem, za neustále maximalizovaným konzumem?
Karel Marx by tento protimluv vyjádřil ze své perspektivy třídního konfliktu: "Za podmínek kapitalismu může dělnická třída rozhodovat nanejvýš o tom, jakým způsobem má být třídou kapitalistů vykořisťována."
Jistě, tento Marxův výklad společenského dění je tímto svým fixováním na třídní konflikt poněkud zúžený; nicméně právě tímto fokusováním na tento centrální konflikt velice názorně demonstruje, v čem vězí jádro věci, jádro problému: za rámcových podmínek kapitalismu, tedy společnosti zisku a konzumu, zbývá jen velice málo toho, co by i ta nejangažovanější občanská společnost mohla reálně ovlivnit, reálně změnit. Právě proto se sféra politiky v kapitalistických zemích stala natolik sterilní, natolik odcizenou - protože tato politika sama poznala, že (přes všechny fráze o "demokracii" a o "vládě lidu") ve skutečnosti nemůže prosadit nic, s výjimkou pouze víceméně kosmetických úprav stále rychleji se roztáčejícího soukolí produkce, zisku a kapitálu. Je to tedy napřed reálně odcizený svět materiální existence této společnosti, který teprve sekundárně vede k odcizení sféry politiky. A k pocitu marnosti u mladé generace.
Ještě jednou tedy: bylo by iluzí se domnívat, že jen takovým prostým opatřením jako větším zapojením mladé generace do struktur stávající politiky bude moci zásadně zlomit, překonat ty negativní momenty, ten pocit odcizení, které vyplývají ze samotného základního nastavení stávajícího - kapitalistického, buržoazního - společenského respektive ekonomického uspořádání. Pokud je cílem zásadní změna ve sféře politiky, pak se napřed musí od základu změnit hodnotové nastavení celé společnosti - ale toto hodnotové nastavení společnosti se samo nijak zásadně nezmění, dokud bude formováno principiálně odcizeným světem kapitálu a zisku.
Jednou větou: pokud se žádá změna, pak se musí začít od základů - a nikoli od střechy. Zasáhnout se musí do samotných odcizených struktur a mechanismů kapitálu, tedy materiální produkce - a teprve poté se může otevřít prostor pro zralou, uvědomělou a odpovědnou občanskou společnost.
Pane Poláčku, proč vidíte pořád dokola jádro problému v kapitalismu a proč upíráte právo mladým na vlastní názor? Všichni máme stejné hlasovací právo a co si tady většina zvolí, to musíme respektovat. Takže třeba se objeví někdo nový (mladý), kdo nás posune dál. Takže jen houšť mladí.