Femicida: Ženy v Evropě během covidu trpěly i epidemií násilí, ukazují data
Daniel KoteckýUnikátní datová investigace devatenácti médií ukazuje, jak během pandemie přibylo vražd žen rukou svých partnerů a dalších forem násilí na ženách. Šetření poukazuje i na vážné nedostatky ve způsobu, jakým instituce násilí na ženách sledují.
Loni bylo v České republice rukou svého partnera zavražděno nejméně třiadvacet žen. Roste počet vražd žen i jejich brutalita. To alespoň uvádí centrum ROSA, jež pomáhá ženám a obětem domácího násilí a obdobně chmurné statistiky každoročně publikuje na základě monitoringu tisku.
Mnohé organizace v Evropě během pandemie bily na poplach a upozorňovaly na nárůst násilí na základě pohlaví. Oficiální data sbíraná Evropským institutem pro rovnost žen a mužů (EIGE), jež detailně vypovídají o násilí na ženách, jsou však dostupná naposledy za rok 2018 a jejich čerstvá várka bude k dispozici nejspíše až napřesrok. Data Eurostatu o úmyslných zabitích, znásilněních a sexuálním násilí na ženách zapříčiněném partnerem nebo členem rodiny jsou k dispozici do roku 2020 a občas obsahují mezery − například právě v případě České republiky. V poměrech posledních let tudíž trochu tápeme.
Abychom získali jasnější představu o tom, co se (nejen) v domácnostech během pandemických lockdownů dělo, rozhodlo se celkem devatenáct partnerů z European Data Journalism Network (EDJNet), sítě evropských médií zabývající se datovou žurnalistikou, sesbírat pod vedením řeckého investigativního centra MIIR aktuální data ohledně násilí na ženách a zejména femicid v zemích unijní sedmadvacítky a Srbsku. Projektu se za Českou republiku účastnil i Deník Referendum.
Dle našich zjištění ve více zemích během pandemie skutečně přibylo vražd žen rukou jejich partnerů a dalších projevů násilí na ženách. V mnoha zemích jsme však narazili na problémy ve sběru dat z oficiálních zdrojů, jež poukazují na značné nedostatky v tom, jak instituce násilí na ženách sledují.
Vraždy žen rukou partnerů
Za femicidu se označuje vražda ženy, jež byla spáchána na základě jejího pohlaví. Typickým případem může být právě vražda rukou partnera či rodinného příslušníka. Na základě aktualizovaných dat naše šetření odhaduje, že ve dvacítce evropských zemí, jež tento jev v minulosti sledovaly, bylo mezi lety 2010 až 2021 spácháno 3232 vražd žen rukou intimního partnera.
Tato data, zakládající se hlavně na policejních zdrojích, mohou ale ve skutečnosti femicidy podhodnocovat. Data Eurostatu ve stejné dvacítce zemí mezi lety 2011 a 2021 totiž uvádí 6593 vražd žen rukou partnera (4208) či příbuzného (2385).
Údaje o femicidách se ale neměří v jednotlivých zemích stejně. Vhodnější tedy může být sledovat procentuální nárůst či pokles femicid v každé zemi.
Z osmi zemí, u kterých se podařilo sesbírat data vypovídající o femicidách během období pandemie, se vzestupný trend potvrdil u poloviny. Nejznatelnější skok nastal v Řecku. V roce 2021 zde počet femicid meziročně vzrostl o 187,5 %. Právě v jihoevropské zemi byly během letošního léta zavražděny tři ženy během pouhých osmačtyřiceti hodin.
Řecko se také dlouhodobě umisťuje na dně evropského žebříčku rovnosti žen a mužů. Znatelný nárůst femicid během pandemie ale naše šetření ukazuje i ve Slovinsku a Německu a v omezené míře v Itálii.
Pro Českou republiku se bohužel data z oficiálních zdrojů za poslední léta sledují jen obtížně. Eurostat eviduje počet zavražděných žen v rukou partnerů či rodinných příslušníků jen do roku 2020 a za rok 2018 údaj chybí. Data Policie ČR před rokem 2019 tříděná dle pohlaví oběti nejsou podle Policie ČR dostupná z důvodu poškození databáze. A konečně Policie ČR ve svých statistikách rozlišuje pouze jestli byli oběť a pachatel příbuzní, ale ne už zda šlo o partnera či partnerku. Nelze tedy jednoznačně vyvodit, zda šlo o femicidu.
„Bylo by potřeba doplnit statistiky o ukazatel, který by to takto označil. Policisté údaje samozřejmě mají, protože případ prošetřují, takže by to nestálo žádné dodatečné úsilí, šlo by jen o jeden sloupeček v excelové tabulce navíc,“ řekla Deníku Referendum Jitka Poláková, ředitelka organizace proFem.
Dopomoci si tedy musíme neoficiálními zdroji. Podle již citovaného centra ROSA bylo v prvním pandemickém roce svými partnery zavražděno 24 žen, v následujícím roce 21 žen a loni 23. Nárůst případů centrum eviduje právě v posledních letech, jak Deníku Referendum řekla zástupkyně ředitelky Zdena Prokopová.
Doma s pachatelem
To, že dostupné statistiky v mnoha zemích neukazují na nárůst femicid, ještě neznamená, že se během pandemie nezhoršily ostatní projevy násilí na ženách. Cristina Fabre Rosellová, která v EIGE vede tým zabývající se genderově podmíněném násilím, upozorňuje, že absence nárůstu femicid může vyplývat z okolnosti lockdownů.
„Ženám často během pandemie femicida nehrozila, právě protože zůstávaly zavřené doma s pachatelem a ten se cítil jistější. Veškerá moc a kontrola byla v jeho rukou. Žena neměla kam jít, neměla žádné východisko. Takže se zvýšila míra partnerského násilí, ale ne jeho nejzávažnější forma, tedy femicida,“ řekla Fabre Rosellová našim partnerům z investigativního centra MIIR.
Fabre Rosellová také zmínila obavu, že budeme sledovat přírůstek femicid po konci lockdownů, kdy partneři nad ženami ztráceli dohled. Je možné, že k něčemu podobnému došlo i v České republice, jak připouští Prokopová z centra ROSA.
„Mezi výrazně rizikové faktory patří odchod od partnera. Násilný partner někdy prostě neunese fakt, že ztrácí objekt, vůči kterému se dopouští násilí. Neunese, že se oběť chce vymanit z násilného vztahu,“ vysvětlila Deníku Referendum.
Jak se tedy během pandemie vyvíjely jiné formy násilí na ženách? V prvním pandemickém roce sledujeme ve statistikách Policie ČR i Eurostatu pokles nahlášených případů znásilnění v České republice. Naopak ve zbylých z posledních pěti let evidují statistiky nárůst hlášení.
Zde je však dobré mít na paměti, že statistiky zakládající se na počtu nahlášených případů znásilnění neodráží skutečnou četnost případů. Oběti nahlašují jen zlomek případů. Nárůst hlášených případů tak spíše souvisí s tím, že se o sexuálním násilí více mluví a oběti mají menší obavy případy nahlašovat.
Ani statistický pokles v roce 2020 tedy nemusí odrážet skutečnost, jak vysvětluje výzkumná zpráva Blanky Nyklové ze Sociologického ústavu Akademie věd a Dany Moree z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy z února 2021. Během nouzového stavu domácího násilí — včetně sexuálního — pravděpodobně přibylo, přestože instituce státní správy zaznamenávaly spíše zklidnění.
Zvláště během prvního lockdownu se totiž zvýšil práh přístupnosti pro vyhledávání pomoci. Oběti se méně často obracely na oficiální orgány, tedy na policii, intervenční centra či orgány sociálně-právní ochrany dětí. Zato pomáhající organizace, jež poskytují nízkoprahové služby, jako ROSA, proFem nebo Acorus, zaznamenaly nárůst kontaktů takřka okamžitě.
Výzkumnice v rozhovorech s obětmi zaznamenaly především nárůst psychického násilí, jež se projevovalo třeba výhružkami, často doprovázených náznaky fyzického napadnutí, nadávkami, zesměšňováním či křikem a rozbíjením věcí. Oběti, které jsou psychickému násilí dlouhodobě vystavené, to může poškodit podobně, či dokonce více než mnohé projevy fyzického násilí, jež zanechá viditelné stopy.
Nelze opomenout ani ekonomické násilí, tedy násilnou situaci pramenící z finanční závislosti na současném či bývalém partnerovi. Tu může násilný partner využít k manipulaci oběti nebo k omezení jejích možností.
Poslední dostupná statistická data o ekonomickém násilí v České republice pocházejí z výzkumu EIGE mezi lety 2015 a 2018. Tehdy jsme pozorovali druhý nejvyšší nárůst tohoto jevu z desítky zemí, které údaj sledovaly, a to o více než čtvrtinu.
Z rozhovorů vyplývá, že zhoršená ekonomická situace tvořila důležitý rozměr celkové násilné situace. Některé ženy během pandemie například přehodnocovaly zamýšlený odchod od násilného partnera. Ty, které od partnera odešly, naopak finanční tíseň leckdy tlačila k návratu. A jiné ženy nemohly samy zavolat sociálním pracovnicím o pomoc, protože neměly peníze na kredit.
„Nárůst násilí ve vztazích nelze připsat čistě následkům opatření proti covidu,“ upozorňuje nicméně Naďa Gubová, vedoucí sociálních služeb organizace proFem, s odkazem na souběh vícero krizí, včetně války a související finanční tísně.
Nedostatečná data a legislativa
Epidemie násilí na ženách ovšem neprobíhala ve vakuu. Česká republika si během pandemie vedla špatně i v jiných oblastech genderové rovnosti. Podle EIGE se v roce 2021 v České republice na intenzivní péči o děti podílely ženy ve větší míře než ve většině členských států. 58 % žen oproti 11 % mužů pečovalo o děti do jedenácti let úplně samo.
Jen 4 % mužů oproti 30 % žen pečovalo o starší lidi nebo osoby se zdravotním omezením déle než čtyři hodiny denně. Rozdíl je nejvyšší v Evropě. A ženy oproti mužům uváděly, že je u nich osmkrát pravděpodobnější, že domácí práce vykonávají zcela nebo převážně samy (konkrétně je to 65 % žen oproti 8 % mužů). I zde je propast jedna z nejvyšších v Evropské unii.
Jsme také jednou z posledních členských zemí, které dosud neratifikovaly Istanbulskou úmluvu, jež si bere za cíl předcházet a potírat domácí násilí a stanovuje kritéria pro prevenci násilí na základě pohlaví. Ta se zaměřují právě i na sběr dat. Šetření našich partnerů ukázalo, že po ratifikaci Úmluvy se v několika zemích, například Španělsku, Rakousku a Slovinsku, sledování dat zpřesnilo.
Zůstáváme tak v nepříliš lichotivé společnosti Bulharska, Maďarska, Litvy, Lotyšska a Slovenska — tedy vesměs zemí, které se podle indexu EIGE rozhodně nemohou pyšnit vysokou mírou rovnosti žen a mužů.
Zde se snad věci dávají do pohybu. Evropský parlament v půlce února vyzval Radu EU, aby s ratifikací již neotálela a schválila Úmluvu většinově. Rada EU týden nato rozhodla, že by k ní Evropská unie měla přistoupit jako celek. A české Ministerstvo spravedlnosti poslalo návrh na její ratifikaci do mezirezortního připomínkového řízení s lhůtou do půlky března. Povinnost sběru dat v Evropské unii připravuje také návrh evropské směrnice o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.
Na potřebu lepšího sběru dat ze strany orgánů státní správy ukazuje už samotný fakt, že získat potřebná data trvalo devatenácti novinářským týmům několik měsíců a výsledné údaje se i tak srovnávají jen s obtížemi. Přístup k lepším datům by pomohl odhalit skutečný rozsah násilí páchaného na ženách.
Projekt přeshraniční datové investigace koordinovalo řecké médium Mediterranean Institute for Investigative Journalism (MIIR.gr) v rámci sítě European Data Journalism Network (EDJNet). Analýzu a vizualizaci dat provedl iMEdD Lab (incubator for Media Education and Development), kontrolu analýzy dat provedla Kelly Kiki (iMEdD Lab).
Na šetření, jež probíhalo od října 2022 do února 2023, se podílelo 14 dalších členů sítě EDJNet: Deutsche Welle (Německo), Openpolis, OBC Transeuropa (Itálie), Civio, El Confidencial (Španělsko), Divergente (Portugalsko), CINS (Srbsko), Pod črto (Slovinsko), BIQdata/Gazeta Wyborcza, Frontstory.pl (Polsko), Deník Referendum (Česká republika), EUrologus/HVG (Maďarsko), PressOne (Rumunsko), Journalism++ (Švédsko). Další tři mediální týmy přispěly údaji ze svých zemí: Átlátszó (Maďarsko), Investigace.cz (Česká republika) a Noteworthy (Irsko). Hlavním vydavatelským partnerem je společnost EfSyn.
Účelově vytvořené slovo „femicida“ bohužel zcela zesměšňuje násilí na ženách a degraduje význam slova genocida.
Jeho definice jakožto „vražda ženy, jež byla spáchána na základě jejího pohlaví“ je asi tak rozumná, jako kdybychom vraždu definovali jakožto vraždu člověka, jež byla spáchána na základě jeho člověčenství (tedy proto, že zavražděný byl člověkem).
Člověk, který by chtěl vraždit ženy opravdu jen proto, že jsou to ženy, by se přece s takto vytčeným cílem určitě nerozhodl pro společný život se ženou jen proto, aby ji po nějaké době společného soužití zavraždil. Pokud by jeho cílem opravdu bylo vraždit ženy jen proto, že jsou to ženy, nepotřebuje k tomu navazovat vztah se ženou a nepotřebuje s ní dlouhodobě žít. Důvod násilí mezi partnery je tedy evidentně zcela jiný, důvodem určitě není samotná příslušnost partnera k určitému pohlaví.
Feminicida je docela korektní slovo, znamená prostě vraždu spáchanou na ženě, tak jako suicida vraždu spáchanou na sobě samém (sebevražda) a patricida vraždu spáchanou na otci (otcovražda).
Pokud chcete aktivistickému použití toho slova něco vyčítat, pak svévolný posun obsahu slova.
Kotecký -- zřejmě ve snaze zpřístupnit problém -- hřeší hned dvakrát.
Přebírá do českého jazykové prostředí termín z jazykové oblasti, ve které jsou posuny latinských významů obvyklé -- v češtině nikoliv a ono to pak zní divně i Nushartovi.
Za druhé, když už se pokouší to slovo zmermocnit a provázat s genderově motivovaným násilím, pak měl udělat pořádně. Sociologický jev, který popisuje, se týká vražd, u nichž hrálo roli, že vrah identifikoval oběť jako ženu -- a právě proto považoval její vraždu za něco morálně přijatelného. Nezabil ji tedy kvůli pohlaví, ale kvůli pojetí ženy -- její role, postavení a její nebezpečnosti --, kterou si vytvořil z nabídky poskytované mu kulturním prostředím, ve kterém žije.
Potíž je, že takovou motivaci v České republice nemáme v posledních desetiletích nijak výrazně dokumentovanou, statisticky zachycený trend vražd a závažných trestných činů domněnku o ní také nijak nepodporuje.
Nesetkal jsem se s tím, že v případě sebevraždy by se mluvilo „o suicidě“, obvykle se tedy mluvilo nikoliv o suicidě, ale o suicidiu.
-------------
Slova „femicida“ a „genocida“ jsou podobná – první, co většinu lidí napadne při vyslovení toho prvního slova, je to druhé slovo „genocida“, a to z toho důvodu, že jde o slovo frekventované a tudíž známé. „Femicida“ ovšem neznamená „úmyslné vyvražďování žen“. Tento význam je pouze předstíraný, v tomto kontextu jde tedy o použití účelové, cílem je vzbudit dojem, že ženy jsou masově vyvražďovány jen z toho důvodu, že jsou ženy (podobně jako třeba Židé byli vyvražďováni jen z toho důvodu, že šlo o Židy). To samozřejmě není pravda, vražda jednoho z partnerů partnerem druhým v jejich společném vztahu není – podobně jako třeba ve vztazích stejnopohlavních, vraždou z důvodu pohlaví oběti.
Trochu jasno, by do problému mohl autor článku vnést i tím, kdyby rozlišil, zda femicida je vražda ženy z důvodu jejího pohlaví, nebo vražda ženy z důvodu jejího genderu.
Autor se zatím přiklonil k té první verzi definice femicidy, ale v dalším textu to zpochybňuje zmínkami o genderově motivovaném násilí. Jestliže autor nejprve použil místo slova „gender“ slovo „pohlaví“, znamená to, že v té jeho interpretaci se femicida týká pouze žen, které jsou ženami z hlediska biologického?
Takovéto dělení žen na „pravé ženy“ a ženy, které jsou ženami v důsledku svého osobního rozhodnutí, není ovšem zase z genderového hlediska morálně správné. Týká se tedy femicida i těchto žen? A změní se nějak ta data, když se pachatel vraždy ženy rozhodne být ženou a jít si odsedět svůj trest do ženské věznice?
Ona by statistika musela být, aby byla k něčemu, ještě diferencovanější. Nikoliv každá vražda ženy je genderově motivovaná. A to nemluvím o tom, že v České republice je naštěstí tak málo vražd, že z toho ani relevantní statistické závěry dělat nelze. On by to byl docela problém i v osmkrát lidnatějším Německu.
Máme kazuistiky a případy zcela očividné -- vraždy pro čest, vraždy spáchané tyrany žen na obětech, které se od nich pokusily utéct apod.
Ale jen mírně zmateného aktivistů napadne uplatňovat ve střední Evropě statistický přístup, převzatý ze zemí, kde už bohužel podobné statistiky relevantní jsou: USA, UK, Brazilie.
Mimochodem, jsem zastánce co nejrychlejší ratifikace Istanbulské úmluvy, ale v zemích s tak rozvinutou právní ochranou žen jako je ČR je prostě nonsens očekávat, že by se tím u nás jakkoli zvýšila bezpečnost žen před závažnými trestnými činy.
Souhlasím, je nonsens očekávat, že podpis (či ratifikace) Istanbulské úmluvy by měl za následek zlepšení situace žen, a to nejen v ČR, ale úplně kdekoliv. Postavení ženy ve společnosti je závislé na kultuře té které společnosti. Přijetí právního aktu, jehož cílem je destrukce místně příslušných zvyklostí a místní kultury, postavení žen nikde nezlepší, vyvolá totiž naopak odpor, ženám se to pak bude nespravedlivě vyčítat a jejich postavení ve společnosti se tím jen zhorší.
Myslím, že nemáte pravdu. Existuje velké množství zemí, kde by splnění závazků vyplývajících z Istambulské úmluvy ochranu žen proti násilí zřetelně zlepšilo.
On může být zákon, který tak trochu odporuje zdravému rozumu a společnost nijak neodsuzuje toho, kdo ho obchází -- a přesto do značné míry funguje. Například antipotratové zákonodárství v Polsku ty sice vyvolávají potratovou turistiku, ohrožení žen prasácky provedenými potraty a podobné ohavnosti, ale přes masivní nesouhlas velké části polské veřejnosti udržují potraty umělé interrupce velmi nízko. Proč by tedy neměly podobně fungovat zákony, které nejsou proti zdravému rozumu, jen nejsou v souladu s místními zvyklostmi.
V České republice by ale přijetí IU vyžadovalo velice málo zásahů do legislativy a žádný do trestního zákoníku.
To, zda nějaký zákon bude třeba i nevědomě působit alespoň jako podvědomý morální apel, kterým se třeba vědomě ani nechci řídit, to může záviset možná na tom, zda ten zákon je v souladu s (místní) kulturní tradicí. (Viz např. Káhirská deklarace lidských práv v islámu jako reakce na Všeobecnou deklaraci lidských práv; západní právo nebude nejspíše fungovat například v Afghánistánu, nelze ho přejmout do odlišného kulturního prostředí.) Pokud je ale explicitním cílem nějaké právní normy přímo samotná destrukce kulturní tradice, tak tato norma samozřejmě v souladu s onou kulturní tradicí být ani nemůže.
Západní kultura (podobně jako předtím křesťanství) chce být pro všechny ty velmi rozmanité části světa kulturou univerzální, vnímá sebe samu v intencích osvícenské tradice jako „zdravý rozum“, který musí platit objektivně a pro všechny. Toto její nadřazené postavení je tak přirozené, že ho ani nevnímáme. Otázkou ovšem je, v jakém stavu ta hegemonní kultura je.