Loni bylo v České republice rukou svého partnera zavražděno nejméně třiadvacet žen. Roste počet vražd žen i jejich brutalita. To alespoň uvádí centrum ROSA, jež pomáhá ženám a obětem domácího násilí a obdobně chmurné statistiky každoročně publikuje na základě monitoringu tisku.

Mnohé organizace v Evropě během pandemie bily na poplach a upozorňovaly na nárůst násilí na základě pohlaví. Oficiální data sbíraná Evropským institutem pro rovnost žen a mužů (EIGE), jež detailně vypovídají o násilí na ženách, jsou však dostupná naposledy za rok 2018 a jejich čerstvá várka bude k dispozici nejspíše až napřesrok. Data Eurostatu o úmyslných zabitích, znásilněních a sexuálním násilí na ženách zapříčiněném partnerem nebo členem rodiny jsou k dispozici do roku 2020 a občas obsahují mezery − například právě v případě České republiky. V poměrech posledních let tudíž trochu tápeme.

Abychom získali jasnější představu o tom, co se (nejen) v domácnostech během pandemických lockdownů dělo, rozhodlo se celkem devatenáct partnerů z European Data Journalism Network (EDJNet), sítě evropských médií zabývající se datovou žurnalistikou, sesbírat pod vedením řeckého investigativního centra MIIR aktuální data ohledně násilí na ženách a zejména femicid v zemích unijní sedmadvacítky a Srbsku. Projektu se za Českou republiku účastnil i Deník Referendum.

Dle našich zjištění ve více zemích během pandemie skutečně přibylo vražd žen rukou jejich partnerů a dalších projevů násilí na ženách. V mnoha zemích jsme však narazili na problémy ve sběru dat z oficiálních zdrojů, jež poukazují na značné nedostatky v tom, jak instituce násilí na ženách sledují.

Vraždy žen rukou partnerů

Za femicidu se označuje vražda ženy, jež byla spáchána na základě jejího pohlaví. Typickým případem může být právě vražda rukou partnera či rodinného příslušníka. Na základě aktualizovaných dat naše šetření odhaduje, že ve dvacítce evropských zemí, jež tento jev v minulosti sledovaly, bylo mezi lety 2010 až 2021 spácháno 3232 vražd žen rukou intimního partnera.

Tato data, zakládající se hlavně na policejních zdrojích, mohou ale ve skutečnosti femicidy podhodnocovat. Data Eurostatu ve stejné dvacítce zemí mezi lety 2011 a 2021 totiž uvádí 6593 vražd žen rukou partnera (4208) či příbuzného (2385).

Údaje o femicidách se ale neměří v jednotlivých zemích stejně. Vhodnější tedy může být sledovat procentuální nárůst či pokles femicid v každé zemi.

Z osmi zemí, u kterých se podařilo sesbírat data vypovídající o femicidách během období pandemie, se vzestupný trend potvrdil u poloviny. Nejznatelnější skok nastal v Řecku. V roce 2021 zde počet femicid meziročně vzrostl o 187,5 %. Právě v jihoevropské zemi byly během letošního léta zavražděny tři ženy během pouhých osmačtyřiceti hodin.

Řecko se také dlouhodobě umisťuje na dně evropského žebříčku rovnosti žen a mužů. Znatelný nárůst femicid během pandemie ale naše šetření ukazuje i ve Slovinsku a Německu a v omezené míře v Itálii.

Pro Českou republiku se bohužel data z oficiálních zdrojů za poslední léta sledují jen obtížně. Eurostat eviduje počet zavražděných žen v rukou partnerů či rodinných příslušníků jen do roku 2020 a za rok 2018 údaj chybí. Data Policie ČR před rokem 2019 tříděná dle pohlaví oběti nejsou podle Policie ČR dostupná z důvodu poškození databáze. A konečně Policie ČR ve svých statistikách rozlišuje pouze jestli byli oběť a pachatel příbuzní, ale ne už zda šlo o partnera či partnerku. Nelze tedy jednoznačně vyvodit, zda šlo o femicidu.

„Bylo by potřeba doplnit statistiky o ukazatel, který by to takto označil. Policisté údaje samozřejmě mají, protože případ prošetřují, takže by to nestálo žádné dodatečné úsilí, šlo by jen o jeden sloupeček v excelové tabulce navíc,“ řekla Deníku Referendum Jitka Poláková, ředitelka organizace proFem.

Dopomoci si tedy musíme neoficiálními zdroji. Podle již citovaného centra ROSA bylo v prvním pandemickém roce svými partnery zavražděno 24 žen, v následujícím roce 21 žen a loni 23. Nárůst případů centrum eviduje právě v posledních letech, jak Deníku Referendum řekla zástupkyně ředitelky Zdena Prokopová.

Doma s pachatelem

To, že dostupné statistiky v mnoha zemích neukazují na nárůst femicid, ještě neznamená, že se během pandemie nezhoršily ostatní projevy násilí na ženách. Cristina Fabre Rosellová, která v EIGE vede tým zabývající se genderově podmíněném násilím, upozorňuje, že absence nárůstu femicid může vyplývat z okolnosti lockdownů.

„Ženám často během pandemie femicida nehrozila, právě protože zůstávaly zavřené doma s pachatelem a ten se cítil jistější. Veškerá moc a kontrola byla v jeho rukou. Žena neměla kam jít, neměla žádné východisko. Takže se zvýšila míra partnerského násilí, ale ne jeho nejzávažnější forma, tedy femicida,“ řekla Fabre Rosellová našim partnerům z investigativního centra MIIR.

Fabre Rosellová také zmínila obavu, že budeme sledovat přírůstek femicid po konci lockdownů, kdy partneři nad ženami ztráceli dohled. Je možné, že k něčemu podobnému došlo i v České republice, jak připouští Prokopová z centra ROSA.

„Mezi výrazně rizikové faktory patří odchod od partnera. Násilný partner někdy prostě neunese fakt, že ztrácí objekt, vůči kterému se dopouští násilí. Neunese, že se oběť chce vymanit z násilného vztahu,“ vysvětlila Deníku Referendum.

Jak se tedy během pandemie vyvíjely jiné formy násilí na ženách? V prvním pandemickém roce sledujeme ve statistikách Policie ČR i Eurostatu pokles nahlášených případů znásilnění v České republice. Naopak ve zbylých z posledních pěti let evidují statistiky nárůst hlášení.

Zde je však dobré mít na paměti, že statistiky zakládající se na počtu nahlášených případů znásilnění neodráží skutečnou četnost případů. Oběti nahlašují jen zlomek případů. Nárůst hlášených případů tak spíše souvisí s tím, že se o sexuálním násilí více mluví a oběti mají menší obavy případy nahlašovat.

Ani statistický pokles v roce 2020 tedy nemusí odrážet skutečnost, jak vysvětluje výzkumná zpráva Blanky Nyklové ze Sociologického ústavu Akademie věd a Dany Moree z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy z února 2021. Během nouzového stavu domácího násilí — včetně sexuálního — pravděpodobně přibylo, přestože instituce státní správy zaznamenávaly spíše zklidnění.

Zvláště během prvního lockdownu se totiž zvýšil práh přístupnosti pro vyhledávání pomoci. Oběti se méně často obracely na oficiální orgány, tedy na policii, intervenční centra či orgány sociálně-právní ochrany dětí. Zato pomáhající organizace, jež poskytují nízkoprahové služby, jako ROSA, proFem nebo Acorus, zaznamenaly nárůst kontaktů takřka okamžitě.

Výzkumnice v rozhovorech s obětmi zaznamenaly především nárůst psychického násilí, jež se projevovalo třeba výhružkami, často doprovázených náznaky fyzického napadnutí, nadávkami, zesměšňováním či křikem a rozbíjením věcí. Oběti, které jsou psychickému násilí dlouhodobě vystavené, to může poškodit podobně, či dokonce více než mnohé projevy fyzického násilí, jež zanechá viditelné stopy.

Nelze opomenout ani ekonomické násilí, tedy násilnou situaci pramenící z finanční závislosti na současném či bývalém partnerovi. Tu může násilný partner využít k manipulaci oběti nebo k omezení jejích možností.

Poslední dostupná statistická data o ekonomickém násilí v České republice pocházejí z výzkumu EIGE mezi lety 2015 a 2018. Tehdy jsme pozorovali druhý nejvyšší nárůst tohoto jevu z desítky zemí, které údaj sledovaly, a to o více než čtvrtinu.

Z rozhovorů vyplývá, že zhoršená ekonomická situace tvořila důležitý rozměr celkové násilné situace. Některé ženy během pandemie například přehodnocovaly zamýšlený odchod od násilného partnera. Ty, které od partnera odešly, naopak finanční tíseň leckdy tlačila k návratu. A jiné ženy nemohly samy zavolat sociálním pracovnicím o pomoc, protože neměly peníze na kredit.

„Nárůst násilí ve vztazích nelze připsat čistě následkům opatření proti covidu,“ upozorňuje nicméně Naďa Gubová, vedoucí sociálních služeb organizace proFem, s odkazem na souběh vícero krizí, včetně války a související finanční tísně.

Nedostatečná data a legislativa

Epidemie násilí na ženách ovšem neprobíhala ve vakuu. Česká republika si během pandemie vedla špatně i v jiných oblastech genderové rovnosti. Podle EIGE se v roce 2021 v České republice na intenzivní péči o děti podílely ženy ve větší míře než ve většině členských států. 58 % žen oproti 11 % mužů pečovalo o děti do jedenácti let úplně samo.

Jen 4 % mužů oproti 30 % žen pečovalo o starší lidi nebo osoby se zdravotním omezením déle než čtyři hodiny denně. Rozdíl je nejvyšší v Evropě. A ženy oproti mužům uváděly, že je u nich osmkrát pravděpodobnější, že domácí práce vykonávají zcela nebo převážně samy (konkrétně je to 65 % žen oproti 8 % mužů). I zde je propast jedna z nejvyšších v Evropské unii.

Jsme také jednou z posledních členských zemí, které dosud neratifikovaly Istanbulskou úmluvu, jež si bere za cíl předcházet a potírat domácí násilí a stanovuje kritéria pro prevenci násilí na základě pohlaví. Ta se zaměřují právě i na sběr dat. Šetření našich partnerů ukázalo, že po ratifikaci Úmluvy se v několika zemích, například Španělsku, Rakousku a Slovinsku, sledování dat zpřesnilo.

Zůstáváme tak v nepříliš lichotivé společnosti Bulharska, Maďarska, Litvy, Lotyšska a Slovenska — tedy vesměs zemí, které se podle indexu EIGE rozhodně nemohou pyšnit vysokou mírou rovnosti žen a mužů.

Zde se snad věci dávají do pohybu. Evropský parlament v půlce února vyzval Radu EU, aby s ratifikací již neotálela a schválila Úmluvu většinově. Rada EU týden nato rozhodla, že by k ní Evropská unie měla přistoupit jako celek. A české Ministerstvo spravedlnosti poslalo návrh na její ratifikaci do mezirezortního připomínkového řízení s lhůtou do půlky března. Povinnost sběru dat v Evropské unii připravuje také návrh evropské směrnice o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.

Na potřebu lepšího sběru dat ze strany orgánů státní správy ukazuje už samotný fakt, že získat potřebná data trvalo devatenácti novinářským týmům několik měsíců a výsledné údaje se i tak srovnávají jen s obtížemi. Přístup k lepším datům by pomohl odhalit skutečný rozsah násilí páchaného na ženách.

Projekt přeshraniční datové investigace koordinovalo řecké médium Mediterranean Institute for Investigative Journalism (MIIR.gr) v rámci sítě European Data Journalism Network (EDJNet). Analýzu a vizualizaci dat provedl iMEdD Lab (incubator for Media Education and Development), kontrolu analýzy dat provedla Kelly Kiki (iMEdD Lab).

Na šetření, jež probíhalo od října 2022 do února 2023, se podílelo 14 dalších členů sítě EDJNet: Deutsche Welle (Německo), Openpolis, OBC Transeuropa (Itálie), Civio, El Confidencial (Španělsko), Divergente (Portugalsko), CINS (Srbsko), Pod črto (Slovinsko), BIQdata/Gazeta Wyborcza, Frontstory.pl (Polsko), Deník Referendum (Česká republika), EUrologus/HVG (Maďarsko), PressOne (Rumunsko), Journalism++ (Švédsko). Další tři mediální týmy přispěly údaji ze svých zemí: Átlátszó (Maďarsko), Investigace.cz (Česká republika) a Noteworthy (Irsko). Hlavním vydavatelským partnerem je společnost EfSyn.