V Evropském parlamentu jsme tento týden odhlasovali zprávu, která vyzývá Radu EU, aby kvalifikovanou většinou ratifikovala úmluvu o prevenci potírání násilí vůči ženám. Jak totiž potvrdil Soudní dvůr EU už v roce 2021, na všechny členské země EU není nutné čekat. Zpráva ovšem také vyzývá šest zbývajících členských států (včetně České republiky), aby text konečně ratifikovaly.

O čem úmluva je?

O Istanbulské úmluvě panuje už roky (nejen) v české společnosti přehršel mýtů a dezinformací. Fakticky však Úmluva Rady Evropy představuje jednotný evropský přístup k ochraně žen před domácím a sexualizovaným násilím. Jejím cílem je odstranit předsudky a sociální nerovnosti mezi ženami a muži, které jsou prokazatelně a prokázaně hlavním zdrojem sexualizovaného i domácího násilí.

Dokument původně vznikl v reakci na trvale vysoká a těžko akceptovatelná čísla obětí genderově podmíněného násilí — statisticky nejvíce na ženách, úmluva se však týká i mužů. Ve stávající podobě se snaží chránit i další skupiny, jako je LGBT+, senioři, handicapovaní či děti, které jsou rovněž běžnými oběťmi. Fakt, že procentuálně jsou například mužské oběti zastíněny těmi ženskými, v žádném případě neumenšuje závažnost jejich utrpení.

Naopak, mužské oběti domácího či sexualizovaného násilí čelí genderově podmíněné stigmatizaci spojené s obrazem nedostatečné maskulinity. Pokud tedy úmluva hovoří o stereotypech, které jsou kořenem násilí, všímá si i těžkostí, které zažívá muž, jenž je obětí domácího násilí či znásilnění a obává se například výsměchu či bagatelizace.

Proč to potřebujeme i u nás

Jsem přesvědčená, že největším přínosem ratifikace úmluvy pro českou legislativu by v tuto chvíli byla tolik potřebná redefinice znásilnění tak, aby zřetelné násilí či prokázaná bezbrannost nebyly jedinou podmínkou trestnosti takového činu. Že s tím máme obrovský problém, se ostatně proslýchalo dlouho. Díky organizacím jako BezTrestu už to ale dnes víme zcela jistě.

Vzhledem k tomu, jak málo incidentů je nahlašováno a jak málo nahlášených je spravedlivě potrestáno, potřebujeme nutně impuls, který nám pomůže tuto problematiku řešit komplexně. Proto klade úmluva tak velký důraz například na větší osvětu mezi odbornými a bezpečnostními složkami.

Pokud chceme oběti skutečně chránit, musíme posílit jejich důvěru v systém. Budou-li totiž narážet na bagatelizaci a ignoraci ze strany systému spravedlnosti, bude žalostný stav, kdy se o většině případů ani nedozvíme, trvat dál.

Společný evropský postup, který jsme tento týden velkou většinou odhlasovali v Evropském parlamentu, je nepochybně důležitým impulsem. Po pandemii covidu-19 se situace s domácím násilím takřka všude zhoršila — mluví se tak dokonce o „stínové pandemii“, která v domácnostech po lockdownech propukla. Jde tedy o problém, který musíme — stejně jako pandemii — řešit koordinovaně.

EU v tomto musí jít příkladem. A Česká republika by už po letech otálení měla přestat ustupovat lobby, kterou reprezentuje, jak trochu provokativně říkávám, „čtyřprocentní menšina“ některých hlasitých zástupců KDU-ČSL.

Potřebujeme redefinici znásilnění, musíme prohloubit ochranu obětí, zefektivnit stíhání pachatelů a zavést větší osvětu jak veřejnosti, tak institucí, které jsou těmi prvními, s kým oběti zpravidla přicházejí do styku. A všechno tohle nám ratifikace úmluvy přinese. Stejně jako to podle dat GREVIO prokazatelně přinesla ostatním státům, které se zavázaly ji dodržovat.

Dezinformací, které se okolo úmluvy šíří, už bylo dost. Není na co čekat.