Je skutečně pozoruhodné, jak se z projednávání kauzy jakéhosi slovenského kněze zcela náhle může vynořit otázka týkající se nejhlubších problémů nejen člověka samotného, ale i současného dominantního pojetí lidské společnosti. Poslední dva odstavce článku I. Štampacha by vyžadovaly (a zasluhovaly) velice obsáhlou, a velice uvážlivou, do hloubky věcí jdoucí diskusi. Myšlenky v oněch dvou posledních odstavcích by měly být vlastně analyzovány bod po bodu, a v některých pasážích přímo slovo od slova.

Připomeňme si napřed ještě jednou, o co se zde jedná. Ačkoli sám autor úvahy to tak přímo nevyslovuje, fakticky se zde jedná o fundamentální dilema člověka na tomto světě, co má pro něj být nejvyšší prioritou: humanismus, anebo Bůh?

Jak řečeno, některé pasáže textu bude zapotřebí rozebrat dopodrobna slovo od slova. Napřed první úsek, týkající se humanismu: " Je jeho (tedy: křesťanské) pojetí člověka skutečně humanitní? Orientované na člověka a jeho blaho, zaměřené kosmopolitně, pacifisticky, svobodomyslně a demokraticky?"

Ivan Štampach zde tedy evidentně - jakožto nepochybnou samozřejmost - postuluje principy humanity a demokratismu, které by zřejmě měly za všech okolností platit. Podívejme se tedy jako první krok, zda jsou skutečně tak naprosto nezpochybnitelné.

Počněme pacifismem: ano, bezpochyby by jako normální charakteristika jak člověka, tak i celých (národních) společenství měl platit nenásilný, mírový, tedy pacifistický postoj, vztah k ostatním jednotlivcům i národům. Ovšem - jak se ukazuje právě v současné době, v reálném světě si s ryze pacifistickým postojem není možno vždy vystačit; a být absolutně zásadovým pacifistou může také znamenat otevřít zlu zcela volný prostor pro jeho ovládnutí světa. Už tento první - spíše jen vedlejší - bod nám jasně sděluje, jak velmi rozporuplný je nevyhnutelně vztah člověka k jeho světu. A že je sotva co natolik dobrého, ušlechtilého, aby to nemělo i svou druhou stránku.

Kosmopolitismus: ano, ve svém pozitivním vyznění samozřejmě znamená odstranění (umělých) hranic mezi lidmi a mezi národy, znamená praktikování radikální rovnosti všech lidí na této planetě. Ovšem - druhá stránka kosmopolitismu je vykořeněnost, plochost lidské existence. Tam kde vlastní osobnost nevyrůstá ze své vlastní, národní, jedinečné kultury, tam kde se bezcílně poskakuje sem a tam, kde tedy středobodem zájmu je jenom vlastní osoba, vlastní já - tam se nevyhnutelně ztrácí něco právě z humanitního hlediska nekonečně cenného, nenahraditelného.

Svobodomyslnost: jistě, tato hodnota je velkolepým výdobytkem tam, kde stojí v přímém boji a protikladu se zákazem svobodného myšlení, s diktátem ideologické doktríny jakéhokoliv druhu, politické či náboženské. Jenže - i tato zdánlivě nezpochybnitelná svobodomyslnost má svou druhou, negativní stránku, ona sice (byť i jen implicitně) sugeruje že svobodný člověk bude ze své nejhlubší přirozenosti této své svobody užívat k odpovědnému, intenzivnímu rozvíjení svého ducha, ve skutečnosti ale naopak pozorujeme znovu a znovu, že tato "svobodomyslnost", pokud je přenechána pouze sobě samé, velice často vede k naprosto svévolné, zcela neodpovědné formulaci abstruzních názorů, které daný jedinec prosazuje se vší vehemencí svého ryze individuálního přesvědčení. A navíc: když tato "svobodomyslnost" nestojí před výzvou konfrontace s nějakou vysokou, vyspělou ideou, s jejím propracovaným a komplexním myšlenkovým aparátem, pak takto "osvobozená" mysl v naprosté většině případů podléhá nezadržitelné tendenci k zploštění svého myšlení, k tomu že místo hledání skrytých podstat se spokojí pouze s popisováním vnější stránky fenoménů.

Demokratismus? - Tento pojem platí v současné době jako vrcholný princip společensko-politického uspořádání, respektive vztahování se k (druhému) člověku vůbec; ovšem tento pojem zůstává velice mlhavý, je pod ním možno si představit všechno stejně tak jako (téměř) nic. Co má tento "demokratismus" vlastně znamenat? Neomezenou vládu lidu? A co když se tento lid rozhodne pro ahumánní, násilnický způsob existence? Takže tento "demokratismus" daleko spíše znamená demokracii omezenou, limitovanou určitými (humánními) principy? A kdo zde má mít právo s konečnou platností rozhodovat, kde má být upřednostněna demokracie, a kde naopak humanismus?...

Ale i sám humanismus: co si pod tímto pojmem máme vlastně představit? "Orientaci na člověka a jeho blaho", jak píše autor úvahy? Jenže opět: co a kdo je vlastně tento člověk, a jaké hodnoty a jaké normy skutečně a objektivně prospívají jeho blahu, a které naopak - ačkoli mu jsou bezprostředně příjemné - vedou jenom k jeho zpovrchnění, které se v konečném efektu projevuje prázdným ryze materiálním konzumismem?

Jak je vidět, tato pasáž z textu I. Štampacha nám tedy nedává nijaký dostatečný fundament pro definitivní zodpovězení položené otázky. Ocitujme si tedy pasáž druhou: "Nebo je člověk v jeho (křesťanském) pojetí něco, co si samo nestačí, co je třeba přísně soudit a vlastně i překonat? Nebo je obojím, protože je prostě normální součástí rozporuplného lidského bytí?"

Zde se podle všeho už spíše dostáváme k samotnému jádru věci. Opusťme teď ale raději specifický vztah křesťanství k člověku, a podívejme se raději jak se k dané záležitosti - tedy nedostatečnosti člověka a možnostem jejího překonání - stavěla v obecnější rovině antika, respektive její velcí myslitelé.

Na jedné straně byl antický člověk vlastně "bez hříchu"; to jest, plné vyžití jeho vlastních, tělesných tužeb bylo pojímáno jako záležitost naprosto přirozená, dokonce přímo božská. Jenže - stejně tak na straně druhé platilo, že jedinec, aby byl plnohodnotným člověkem a plnohodnotným občanem, musí napřed projít cestou důsledné, přísné výchovy a kultivace. Především Platón (ale obdobně i Aristoteles) naprosto jasně postuloval, že člověk který se oddá pouze svým tělesným vášním ("tužbám břicha"), že ten se zcela míjí se svou vlastní lidskou podstatou. Cesta individua k plnému lidství (a tedy k pravému humanismu) je tedy podmíněna striktní výchovou, a důslednou vlastní sebevýchovou. V tomto smyslu tedy opravdu platí, že člověk je "něco, co si samo nestačí, co je třeba přísně soudit a vlastně i překonat". Ano, pokud člověka vezeme v této jeho "přirozené" tělesnosti, respektive přízemnosti jeho ve své podstatě pouze tělesných, animálních pudů - pak se skutečně jedná o něco o sobě nedostatečného, co je takto nutno "přísně soudit", a co je nutno překonat.

Můžeme tedy v tuto chvíli s klidným svědomím - ve zmíněném smyslu - zodpovědět položenou otázku? Tedy že člověk - pokud má dosáhnout své vlastní podstaty, tedy své vlastní pravé lidskosti - musí být po této cestě veden se vší přísností a důsledností?

Tato odpověď se právem nabízí; ovšem i zde je přítomna druhá stránka věci, totiž že každá takováto snaha "vychovat" člověka ve jménu určité doktríny nevyhnutelně vede k omezení jeho primární svobody. I když se toto omezení provádí v tom nejlepším úmyslu.

Vraťme se ke křesťanství: pro něj je člověk bez jakékoli pochybnosti "něco, co si samo nestačí, co je třeba přísně soudit a vlastně i překonat" - už pro fatální zatížení člověka "prvotním hříchem". Sice se tak děje dozajista v ušlechtilém úmyslu, před člověka je postaven předobraz Božího syna jako (byť i reálně nedostižný) ideál; ale na straně druhé je tímto obrazem člověku fakticky předepsáno myslet jediným určitým způsobem (ve smyslu křesťanské doktríny), což pak ovšem naprosto koliduje především s výše uvedeným postulátem svobodomyslnosti.

Ukazuje se nám tedy u každého jednotlivého kroku, že lidské bytí je nejen plné rozporů a protikladů, nýbrž že ono samo je vlastně ve své nejhlubší podstatě takovýmto rozporem. A že tedy jedině prostřednictvím této jeho bytostné rozporuplnosti je možno člověka skutečně adekvátně pochopit a uchopit. Ze všeho neblíže pravdě byla tedy zcela závěrečná věta s úvahy Ivana Štampacha: "Nebo je (člověk) obojím, protože je prostě normální součástí rozporuplného lidského bytí?"