Pravidelně se ocitáme v situacích, které si vynucují zaujetí jasné pozice na jedné ze dvou stran. Často je takové rozhodnutí nekomfortní, ale umožňuje nám také promyslet a případně přehodnotit naše dřívější postoje.

Takovým momentem byl i teroristický útok na bratislavský gay klub Tepláreň, který si právě před rokem vyžádal životy dvou mladých queer lidí — třiadvacetiletého bisexuála Matúše Horvátha a sedmadvacetiletého nebinárního Juraje Vankuliče.

Lidská práva buď hájíme, nebo nehájíme — nic mezi tím

Vrahem byl devatenáctiletý mladík, který ve svém více než šedesátistránkovém manifestu rozvíjel teorie o světovém spiknutí židů a homosexuálů a vyzýval k „boji za bílou rasu“. Kromě queer lidí v něm útočil na slovenské politiky v čele s tehdejším premiérem Eduardem Hegerem, židovské duchovní a postavy slovenského veřejného života s židovským původem. Inspiroval se mimo jiné útokem ultrapravicových teroristů na muslimskou komunitu v novozélandském městě Christchurch v roce 2019.

Reakcí každého, kdo nechtěl být vytlačen na samý okraj veřejné debaty, muselo být útok ostře odmítnout — a s ním i násilí, teror a nenávist k jakékoliv menšině — genderové, vztahové, národnostní či etnické. Většina slovenských politiků včetně těch, kteří si na útocích vůči queer lidem postavili politickou existenci, tak učinila. Čeští homofobové povětšinou mlčeli.

Čeští a slovenští politici dostali další příležitost pochopit, že lidská práva a demokracie buď hájí, nebo nehájí — nic mezi tím. Nelze k nim přistupovat selektivně. Právě tak nelze někomu verbálně vyjadřovat respekt a zároveň se stavět do opozice vůči formálnímu zakotvení jeho práv.

Odsuzujeme-li nenávist bratislavského střelce vůči židům, lidem odlišné barvy pleti a vůči demokracii, musíme stejně tak odsoudit i jeho útok vůči LGBTQ lidem. Bohužel se však zdá, že slovenští ani čeští politici obvykle nejsou mentálně tak daleko, aby si tuto spojitost uvědomili. S jejich svědomím hrůzný čin nikterak nepohnul.

Urážky a stigmatizace plodí násilí

Populističtí a ultrakonzervativní politici na Slovensku v čele s Robertem Ficem si homofobní vraždou rozhodně nenechali zkazit letošní předvolební kampaň, založenou na odporu vůči queer lidem, „genderové ideologii“, „duhovým nevládkám ve školách“ a „fašismu v duhových barvách“.

Nepoučili se však ani čeští politici. V českém prostoru bratislavské vraždy rezonovaly o něco méně, přesto hrály ve veřejné debatě výraznou roli. Zdánlivá vzdálenost Prahy a Bratislavy se stala záminkou k ohlušujícímu tichu homofobních politiků.

České organizace za práva LGBTQ Prague Pride, Jsme fér, Transparent či právnická organizace In Iustitia adresovaly vládě výzvu „Společně proti nenávisti“. V ní požadovaly schválení manželství pro všechny, jehož absence je v českém kontextu symbolem přetrvávající právní nerovnosti LGBTQ lidí.

Po celé České republice proběhly pietní akce. Pražský protest inspirovaný podobným protestem v Bratislavě byl pravděpodobně nejvýraznější demonstrací na podporu LGBTQ práv v posledních letech u nás. Vystoupili na něm mimo jiné šéf iniciativy Jsme fér Czeslaw Walek, majitel klubu Tepláreň Roman Samotný, vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková, redaktor Deníku N a publicista Filip Titlbach, influencer Karel „Kovy“ Kovář, herec Jan Cina, výherce Československé Superstar Adam Pavlovčin a další známé osobnosti spojené s queer a lidskoprávní scénou.

Během jara se však čeští LGBTQ lidé stali předmětem nevkusných politických her. Na program dolní komory se manželství pro všechny dostalo teprve začátkem června z iniciativy předsedkyně sněmovny Markéty Pekarové Adamové (TOP 09) a poté znovu těsně před začátkem prázdnin.

Sněmovní jednání byla pokračováním nedůstojné a vyprázdněné debaty plné nepřijatelných a urážlivých výroků zejména z úst politiků KDU-ČSL a SPD. Vynikla mezi nimi slova poslankyně Pavly Golasowské (KDU-ČSL), která prohlásila, že „každý muž, i homosexuální, si může vzít za manželku ženu, a diskriminace proto neexistuje“.

Její stranický kolega poslanec Šimon Heller (KDU-ČSL) podotknul, že „prostě u nás na jihu Čech je hovězí hovězí a kuřecí kuřecí. Všechno má prostě svůj název. Manželství je svazek muže a ženy.“ Poslanec Jan Síla (SPD) dokonce varoval, že manželství pro všechny povede k „přidělování dětí pedofilům“.

Diskuse ve sněmovně tak vůbec nereflektovala to, že podněcování nenávistné, velmi emocionální a vyhraněné rétoriky, démonizace menšin, argumentace bez špetky věcnosti, mnohdy bez ohledu na fakta a elementárního smyslu pro realitu jsou tím, co útoku v Bratislavě vytvořilo podhoubí. A stejně vyrůstají z obdobných urážek, stigmatizace a diskriminace nenávistné útoky i jinde, včetně homofobního násilí v České republice.

Poslanci a senátoři mohou podpořit rovnoprávnosti

Návrh na uzákonění manželství stejnopohlavních párů nakonec českou sněmovnou prošel. Pro návrh hlasovalo 68 poslanců, proti němu celkem 58 ze 141 přítomných poslanců, patnáct se zdrželo. Návrh tedy prošel do druhého čtení. Ještě širší podporu ovšem získal návrh na ústavní zákaz manželství pro všechny. Podpořilo jej 86 poslanců, proti zákazu bylo pouze 37, osm z nich se zdrželo.

Manželství pro všechny v hlasování podpořili jako celek všichni poslanci STAN, TOP 09 a Pirátů. Hnutí ANO bylo rozděleno zhruba půl napůl, ODS, lidovci a SPD většinově proti. Když se však hlasovalo o ústavním zákazu manželství pro všechny, hlasovali pro zákaz i někteří poslanci, kteří jindy manželství pro všechny podporují. Jinými slovy řada poslanců ANO hlasovala alibisticky souběžně jak pro návrh na uzákonění manželství pro všechny, tak pro jeho ústavní zákaz.

Oba návrhy aktuálně procházejí rozpravou ve sněmovních výborech. Výsledek hlasování rozhodne o tom, zda se v této zemi posuneme o něco dále směrem k rovnoprávnosti všech lidí. I v případě úspěchu se však těžko zbavíme veškeré pachuti ze všech vytáček, neochoty, politikaření a urážek, která proces zrovnoprávnění leseb, gayů a bisexuálů provázely.

V opačném případě, pokud se politici a političky rozhodnou upřít LGBTQ lidem rovnoprávnost a zvednou ruku pro ústavní zakotvení diskriminace, měli by si odpovědět na otázku, zda svým rozhodnutím nedávají vrahovi z Bratislavy za pravdu.