Pravidelně se ocitáme v situacích, které si vynucují zaujetí jasné pozice na jedné ze dvou stran. Často je takové rozhodnutí nekomfortní, ale umožňuje nám také promyslet a případně přehodnotit naše dřívější postoje.

Takovým momentem byl i teroristický útok na bratislavský gay klub Tepláreň, který si právě před rokem vyžádal životy dvou mladých queer lidí — třiadvacetiletého bisexuála Matúše Horvátha a sedmadvacetiletého nebinárního Juraje Vankuliče.

Lidská práva buď hájíme, nebo nehájíme — nic mezi tím

Vrahem byl devatenáctiletý mladík, který ve svém více než šedesátistránkovém manifestu rozvíjel teorie o světovém spiknutí židů a homosexuálů a vyzýval k „boji za bílou rasu“. Kromě queer lidí v něm útočil na slovenské politiky v čele s tehdejším premiérem Eduardem Hegerem, židovské duchovní a postavy slovenského veřejného života s židovským původem. Inspiroval se mimo jiné útokem ultrapravicových teroristů na muslimskou komunitu v novozélandském městě Christchurch v roce 2019.

Reakcí každého, kdo nechtěl být vytlačen na samý okraj veřejné debaty, muselo být útok ostře odmítnout — a s ním i násilí, teror a nenávist k jakékoliv menšině — genderové, vztahové, národnostní či etnické. Většina slovenských politiků včetně těch, kteří si na útocích vůči queer lidem postavili politickou existenci, tak učinila. Čeští homofobové povětšinou mlčeli.