Brzy padne rozsudek v ostře sledovaném procesu s Dominiquem Pelicotem. Ten po dobu devíti let pravidelně uspával svou ženu Gisèle silnými benzodiazepiny, načež zval do jejich domu cizí muže, aby ji znásilňovali. Jeho počínání odhalila policie poté, kdy jej zadržela za takzvaný upskirting neboli nedovolené pořizování záběrů zpod sukní žen.

V počítači pak policie našla složku s videi, na nichž Dominique Pelicot a další desítky mužů bezvědomou Gisèle znásilňují. Policii se podařilo identifikovat padesát pachatelů, kteří jsou obžalovaní spolu s Dominiquem Pelicotem. Soudní proces začal v září, rozsudek má padnout do 20. prosince. Státní zástupkyně pro Dominiqua Pelicota žádá nejvyšší možný trest dvaceti let odnětí svobody.

Zatímco Pelicot se ke svému zločinu přiznává, někteří z ostatních pachatelů se vymlouvají, že situaci považovali za součást manželské hry. To však Pelicot důrazně odmítá — nabíral je koneckonců v internetových skupinách pro muže, kteří fantazírují o znásilnění.

„Když jste vkročili do ložnice, v jakém momentu vám udělila paní Pelicotová souhlas? (…) V jakém momentu jste si uvědomili, že něco není v pořádku? Odešli jste okamžitě?“ konfrontovala je s nesmyslností takových báchorek sama Gisèle Pelicotová.

Gisèle Pelicotová Francii ohromila, když požádala, aby soudní proces probíhal v rozporu s normou veřejně — protože to pachatelé se mají stydět, nikoliv ona. „Je čas, aby se tato machistická patriarchální společnost, která trivializuje znásilnění, změnila. Je čas, abychom změnili způsob, jímž nahlížíme na znásilnění,“ prohlásila ve své závěrečné řeči před soudem.

O tom, jak soudní proces s Dominiquem Pelicotem a dalšími padesáti pachateli mění francouzskou společnost jsme hovořili s novinářkou francouzského deníku Libération Marlène Thomasovou.

Státní zástupkyně Laure Chabaud stejně jako francouzský premiér Michel Barnier označili proces s Dominiquem Pelicotem za zásadní milník: hovořili dokonce o době „před a po tomto soudním procesu“. Jaká byla francouzská veřejná debata o sexuálním násilí před procesem?

Zásadní milník ve Francii tak jako jinde znamenalo hnutí MeToo. Obětem sexuálního násilí se od té doby naslouchalo mnohem víc než předtím, tématům sexuálního násilí se dostalo mnohem více viditelnosti v médiích, díky čemuž se rozšířilo povědomí o jeho systémové povaze.

Na politické úrovni jsme nicméně stále zaostávali. Třeba v oblasti rozpočtů přidělených na boj s genderově podmíněným násilím, a zvláště na boj s násilím sexuálním. V roce 2019 vláda svolala Kulatý stůl proti manželskému násilí a přijala v této věci několik důležitých, ač nedostačujících opatření.

V červnu měla výsledky své činnosti ve věci sexuálního násilí prezentovat bývalá ministryně pro rovnost Aurore Bergéová — jenže pak padla vláda a o výsledcích její práce jsme se tak nikdy nedozvěděli.

Jak vypadá debata o sexuálním násilí ve Francii po započetí procesu s Dominiquem Pelicotem?

Jde vskutku o historický moment. Kultura znásilnění, kterou po desetiletí zviditelňovaly svými akcemi a texty výhradně feministky, nikdy nebyla tolik nasvícená. O téma sexuálního násilí se najednou zajímají lidé, kteří si ho do té doby nevšímali, baví se o něm každá rodina. Není člověka, který by o procesu neslyšel, který by k němu byl lhostejný.

Politici se však ke kauze zatím stavěli zády. Je tedy vůle změnit právní definici znásilnění zavedením pojmu „pozitivní souhlas“ (francouzsky consentement positif — znásilněním by v takovém případě byl každý sex, k němuž by pachatel nedostal jasný souhlas, pozn. redakce). O tom se nicméně jednalo už před procesem — ještě před ním se totiž této otázce věnoval Emmanuel Macron, který redefinici znásilnění nejprve oponoval, ale posléze obrátil. Několik ministrů na proces reagovalo právě oprášením tohoto návrhu — domnívali se totiž, že to od nich společnost čeká.

Není to ale tak, že by se na návrhu nutně shodly všechny feministky. Některé tuto změnu rozhodně podporují a poukazují na příklady Švédska či Španělska. Jiné se obávají, že by měla na oběti negativní dopad, protože by jejich chování podrobila ještě větší kontrole a přesunula by pozornost od agresora k nim. Zároveň by to dle nich znamenalo dát znásilnění do spojitosti se sexualitou, nikoliv s násilím a nadvládou.

Nadto existují obavy, že by se z tématu redefinice znásilnění stal „výstavní exponát“, který by umožnil vyhnout se jiným systémovým změnám nutným pro boj se sexuálním a genderově podmíněným násilím. Feministky proto volají především po zákoně o boji proti sexuálnímu násilí, který by pojal více opatření najednou.

Rozpočet na boj s genderově podmíněným násilím pak sice každý rok roste, jak ale upozorňuje feministická organizace Fondation des femmes (Nadace žen), to, co potřebujeme, je rozpočtová revoluce.

Francouzská vláda tento týden padla. Co to pro redefinici znásilnění či jiné zákonné změny znamená?

Nacházíme se ve stavu velké nejistoty. Vše bude opět záležet na politické vůli. Pro Macrona představuje rovnost mezi pohlavími zásadní téma jeho druhého funkčního období. Realita nicméně za politickými sliby dost zaostává. Dokud na boj s násilím nepřesuneme významné finanční prostředky, nezmůžeme nic než drobná opatření, která systém mužské nadvlády zásadně neovlivní.

Většina politiků se navíc od procesu držela stranou. Jako platformu k upozornění na nutná opatření pro boj proti násilí jej využili jen minimálně. Soudní proces tak sledovalo několik političek a politiků, především z levice. V publiku na soudních stáních jsme pak mohli zahlédnout také Sandrine Jossovou, centristickou poslankyni, která byla stejně jako Gisèle Pelicotová obětí znásilnění za použití drog a která toto téma přinesla i do parlamentu.

Gisèle Pelicotová je vyzdvihovaná za svou odvahu zpřístupnit soud veřejnosti a svůj případ využít k boji proti kultuře znásilnění. Objevily se ve francouzské veřejnosti i negativní reakce, které její případ bagatelizovaly?

Najdou se tací, kteří se dodnes ptají, jak je možné, že o tom devět let nevěděla — a to v situaci, kdy jsme takřka u konce procesu, během něhož bylo předvedeno nespočet přesvědčivých důkazů o tom, že byla v bezvědomí. Velmi útočně se vůči ní chovali obhájci obviněných, kteří se pokoušeli prokázat, že je exhibicionistka. Jako důkazy předkládali její intimní fotografie, na nichž je bdělá. I v tomto případě se tak navzdory ohromnému množství nashromážděných důkazů našli ti, kdo ze znásilnění obvinili oběť.