Když v dubnu 1986 bouchla elektrárna v Černobylu, všude po Evropě se bilo na poplach. Dokonce i v tehdejším komunistickém Polsku. Jen vedení Československa se tvářilo, že se nám radioaktivní mrak vyhnul, že vše je jako dřív a jede se dál.

Prý nějaké hysterky nám budou něco vykládat o radioaktivitě, když selský rozum říká, že se nic nestalo. Babička i prababičky chodila na pole, i když padaly kroupy, tak co nám teď někdo bude vykládat, ať nechodíme s dětma na pískoviště.

Jako by se dnes opakovala situace s MeToo. Jako by se nás ta záležitost v Čechách a na Moravě netýkala. Média nechala na jaře ženy trochu se vypovídat, lidově řečeno se vykecat, a tím to mělo skončit. V rámci „debaty“ se ozvalo pochopitelně nemálo hlasů, které celé to obtěžování žen na veřejnosti, osahávání v práci, uslintané vtípky na pracovištích a dvojsmyslné nabídky studentkám, jak dostat od pana docenta zápočet, zesměšnily a zpochybnily.

Jako náhodou to byly hlasy mužské, které samozřejmě vědí nejlíp, že se ženám nic neděje a že si jen pár hysterek něco vymýšlí. Jejich manželkám nebo dcerám se přece nic takového nikdy nestalo (asi se jich zapomněli zeptat).

Přidalo se k nim i pár žen. Buď měly to štěstí, že je nikdy nic podobného v životě nepotkalo (v populaci je takových jen mizivé procento, bohužel), nebo si podobné zážitky vytěsnily, popřípadě se ztotožnily s machistickým přesvědčením, že takhle to je v pořádku a že co svět světem stojí, chlapi na ženy dotírali a nedali jim pokoj a ty to moje drahá nezměníš.

V politice se takovým jedincům říká užitečný idiot. Nebo v sociální psychologii švédský syndrom, kdy se oběť snaží zalíbit násilníkovi. K MeToo se dokonce konala na pražské akademické půdě konference: řečníky byli až na jednu ženu vesměs muži, a všichni měli jasno. Prý zbytečné hysterizování.

MeToo otevřelo mnoha mužům na Západě oči

V Západní Evropě a v USA ale o svých traumatických zážitcích s určitým typem mužů mluví stále víc žen. Téma jejich obtěžování se otvírá ve stále nových a nových oblastech práce a života. Začaly herečky, protože jsou ve světle ramp a protože muži téhle branže berou za samozřejmé, že herečky spí s kdekým.

Jiskra ale přeskočila do mnoha dalších oblastí. Showbusiness, korporace, studentky, lékaři, právníci, atd atd. Ukázalo se, že nechutnosti a ponížení sexuálního obtěžování zažila v životě většina žen. Že to je fenomén celospolečenský, že to nejsou jen traumatické zážitky několika mála z nich.

Co je důležité: nejde jen o to, že ženy našly odvahu a začaly o svých zážitcích mluvit veřejně. Často po mnoha letech, když viděly, že už nejsou samy a že jim bude možná nasloucháno. Jde hlavně o to, co s tím. Co změnit, co pro to udělat. Kdo se toho tématu chopí.

V některých zemích se z konstatování faktů začaly vyvozovat důsledky. Ve Francii Macron navrhl nové zákony, francouzská lékařská sdružení a některé nemocnice se pustily do anket mezi pracovnicemi, aby si zjistily, nakolik je fenomén rozšířený. Podobně v prostředí advokacie. Ve Švédsku vystoupily masově herečky. Kvůli letitému obtěžování žen ze strany jednoho muže prakticky padl Nobelův výbor pro literaturu a věc došla tak daleko, že letos se cena neudílela.

Ve Španělsku se konaly velké pouliční manifestace za změnu zákonů, za přísnější pohled na zneužití a násilí. Požadavky tam podpořila i konzervativní ministryně. A Weinstein je v Americe před soudem.

Co v Čechách a na Moravě? Jako by nic. Jako by šlo jen o letmý skandál, který po třech dnech vytlačí jiná senzace. Žádná seriózní debata, žádná snaha zjistit pomocí průzkumů, jak se věci mají.

Nebylo slyšet nic o tom, že by ministra zdravotnictví nebo vedení lékařské komory zajímalo, jak to je s mladými lékařkami a sestrami. Že by to zajímalo herecké prostředí. V médiích se objevilo pár článků, několik odvážných novinářek odhalilo, co všechno zažily ve vlacích, v metru, na školních chodbách. Ale dál nic. Opravdu to je všem jedno?

Vlaštovka z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy