Když v dubnu 1986 bouchla elektrárna v Černobylu, všude po Evropě se bilo na poplach. Dokonce i v tehdejším komunistickém Polsku. Jen vedení Československa se tvářilo, že se nám radioaktivní mrak vyhnul, že vše je jako dřív a jede se dál.

Prý nějaké hysterky nám budou něco vykládat o radioaktivitě, když selský rozum říká, že se nic nestalo. Babička i prababičky chodila na pole, i když padaly kroupy, tak co nám teď někdo bude vykládat, ať nechodíme s dětma na pískoviště.

Jako by se dnes opakovala situace s MeToo. Jako by se nás ta záležitost v Čechách a na Moravě netýkala. Média nechala na jaře ženy trochu se vypovídat, lidově řečeno se vykecat, a tím to mělo skončit. V rámci „debaty“ se ozvalo pochopitelně nemálo hlasů, které celé to obtěžování žen na veřejnosti, osahávání v práci, uslintané vtípky na pracovištích a dvojsmyslné nabídky studentkám, jak dostat od pana docenta zápočet, zesměšnily a zpochybnily.

Jako náhodou to byly hlasy mužské, které samozřejmě vědí nejlíp, že se ženám nic neděje a že si jen pár hysterek něco vymýšlí. Jejich manželkám nebo dcerám se přece nic takového nikdy nestalo (asi se jich zapomněli zeptat).

Přidalo se k nim i pár žen. Buď měly to štěstí, že je nikdy nic podobného v životě nepotkalo (v populaci je takových jen mizivé procento, bohužel), nebo si podobné zážitky vytěsnily, popřípadě se ztotožnily s machistickým přesvědčením, že takhle to je v pořádku a že co svět světem stojí, chlapi na ženy dotírali a nedali jim pokoj a ty to moje drahá nezměníš.

V politice se takovým jedincům říká užitečný idiot. Nebo v sociální psychologii švédský syndrom, kdy se oběť snaží zalíbit násilníkovi. K MeToo se dokonce konala na pražské akademické půdě konference: řečníky byli až na jednu ženu vesměs muži, a všichni měli jasno. Prý zbytečné hysterizování.

MeToo otevřelo mnoha mužům na Západě oči