Když v dubnu 1986 bouchla elektrárna v Černobylu, všude po Evropě se bilo na poplach. Dokonce i v tehdejším komunistickém Polsku. Jen vedení Československa se tvářilo, že se nám radioaktivní mrak vyhnul, že vše je jako dřív a jede se dál.

Prý nějaké hysterky nám budou něco vykládat o radioaktivitě, když selský rozum říká, že se nic nestalo. Babička i prababičky chodila na pole, i když padaly kroupy, tak co nám teď někdo bude vykládat, ať nechodíme s dětma na pískoviště.

Jako by se dnes opakovala situace s MeToo. Jako by se nás ta záležitost v Čechách a na Moravě netýkala. Média nechala na jaře ženy trochu se vypovídat, lidově řečeno se vykecat, a tím to mělo skončit. V rámci „debaty“ se ozvalo pochopitelně nemálo hlasů, které celé to obtěžování žen na veřejnosti, osahávání v práci, uslintané vtípky na pracovištích a dvojsmyslné nabídky studentkám, jak dostat od pana docenta zápočet, zesměšnily a zpochybnily.

Jako náhodou to byly hlasy mužské, které samozřejmě vědí nejlíp, že se ženám nic neděje a že si jen pár hysterek něco vymýšlí. Jejich manželkám nebo dcerám se přece nic takového nikdy nestalo (asi se jich zapomněli zeptat).

Přidalo se k nim i pár žen. Buď měly to štěstí, že je nikdy nic podobného v životě nepotkalo (v populaci je takových jen mizivé procento, bohužel), nebo si podobné zážitky vytěsnily, popřípadě se ztotožnily s machistickým přesvědčením, že takhle to je v pořádku a že co svět světem stojí, chlapi na ženy dotírali a nedali jim pokoj a ty to moje drahá nezměníš.

V politice se takovým jedincům říká užitečný idiot. Nebo v sociální psychologii švédský syndrom, kdy se oběť snaží zalíbit násilníkovi. K MeToo se dokonce konala na pražské akademické půdě konference: řečníky byli až na jednu ženu vesměs muži, a všichni měli jasno. Prý zbytečné hysterizování.

MeToo otevřelo mnoha mužům na Západě oči

V Západní Evropě a v USA ale o svých traumatických zážitcích s určitým typem mužů mluví stále víc žen. Téma jejich obtěžování se otvírá ve stále nových a nových oblastech práce a života. Začaly herečky, protože jsou ve světle ramp a protože muži téhle branže berou za samozřejmé, že herečky spí s kdekým.

Jiskra ale přeskočila do mnoha dalších oblastí. Showbusiness, korporace, studentky, lékaři, právníci, atd atd. Ukázalo se, že nechutnosti a ponížení sexuálního obtěžování zažila v životě většina žen. Že to je fenomén celospolečenský, že to nejsou jen traumatické zážitky několika mála z nich.

Co je důležité: nejde jen o to, že ženy našly odvahu a začaly o svých zážitcích mluvit veřejně. Často po mnoha letech, když viděly, že už nejsou samy a že jim bude možná nasloucháno. Jde hlavně o to, co s tím. Co změnit, co pro to udělat. Kdo se toho tématu chopí.

V některých zemích se z konstatování faktů začaly vyvozovat důsledky. Ve Francii Macron navrhl nové zákony, francouzská lékařská sdružení a některé nemocnice se pustily do anket mezi pracovnicemi, aby si zjistily, nakolik je fenomén rozšířený. Podobně v prostředí advokacie. Ve Švédsku vystoupily masově herečky. Kvůli letitému obtěžování žen ze strany jednoho muže prakticky padl Nobelův výbor pro literaturu a věc došla tak daleko, že letos se cena neudílela.

Ve Španělsku se konaly velké pouliční manifestace za změnu zákonů, za přísnější pohled na zneužití a násilí. Požadavky tam podpořila i konzervativní ministryně. A Weinstein je v Americe před soudem.

Co v Čechách a na Moravě? Jako by nic. Jako by šlo jen o letmý skandál, který po třech dnech vytlačí jiná senzace. Žádná seriózní debata, žádná snaha zjistit pomocí průzkumů, jak se věci mají.

Nebylo slyšet nic o tom, že by ministra zdravotnictví nebo vedení lékařské komory zajímalo, jak to je s mladými lékařkami a sestrami. Že by to zajímalo herecké prostředí. V médiích se objevilo pár článků, několik odvážných novinářek odhalilo, co všechno zažily ve vlacích, v metru, na školních chodbách. Ale dál nic. Opravdu to je všem jedno?

Vlaštovka z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy

Naštěstí ne tak úplně. Už před nějakými devíti lety (sic) vypracoval na katedře genderových studií Fakulty humanitních studií UK jeden malý tým dvě studie. Pro pedagogy „Sexuální obtěžování na školách: proč vzniká, jak se projevuje, co lze proti němu dělat“ a pro studenty „Co je sexuální obtěžování a jak se mu bránit“. Teď by se hodily, vhodný odrazový můstek pro širší debatu. A hlavně pro aplikaci.

Je potěšujcí, že někdy na jaře se Ministerstvo školství začalo obtěžováním víc zabývat, vyzvalo školy a fakulty, aby braly věc vážně a doporučilo jim obě publikace. Co ale následovalo? Proběhly na školách nějaké ankety, udělalo se tam něco konkrétního? Pokud ano, škoda, že se o tom neví. Pokud ne, je nejvyšší čas.

Zvláštní je, že v kontextu MeToo - Mně taky (se to stalo), se výrazněji neozvaly české ženské spolky. Člověk by čekal, že právě ony téma zvednout a budou tlačit na instituce a na veřejnost, aby se začalo víc pracovat na změně machistického chování, kterého jsou stále plné ulice, hospody, metro, kanceláře. Kde jsou? Nebo se nedostanou do médií?

V tomhle kontextu je také smutným konstatováním, že nepřišly s žádnou ženskou kandidátkou při volbě hlavy státu. Nešlo by o to, zda by vyhrála nebo ne. Šlo by o to, že mohla téma zviditelnit a obhajovat na celostátní úrovni.

Mohla to být jedinečná příležitost, jak skutečnou rovnoprávnost, rozdíly v platech a obtěžování dostat do veřejné debaty. Prostor, jaký se jinak nenaskytne. Když ho mohlo v kampani dostat několik jedinců z velkého businessu, kteří reprezentovali sotva sami sebe, mohla tam být i kandidátka, jež by mluvila za zájmy poloviny národa.  

Pokud se nemýlím, žádný z mužských kandidátů se o tomto tématu nezmiňoval. Klasické mužské prostředí, podpořené katolictvím některých z nich. Už léta přitom existuje projekt Česká prezidentka, ve chvíli voleb ale nějak umlkl. Nebo mu jen média nedala vyniknout?

Obávaly se ženské osobnosti, že kdyby vstoupily do kampaně, musely by čelit vlně špíny? Žádná z českých politických stran nemá na ženské rovnoprávnosti v politice zájem. Tím spíš by se tématu mohly chopit spolky. Feministky.

V tomhle kontextu je taky nedobrou zprávou, že český parlament odsunul projednávání tzv. Istanbulské úmluvy, která má legislativně pomoci ženám v nouzi, bitým, zneužívaným. A nedobrou také proto, že na obranu oné úmluvy nebylo slyšet žádné výraznější hlasy, ženské ani mužské.  

Veřejnou debatu na tohle téma si dnes zmonopolizovaly krajně konzervativní katolické kruhy, které by ženy nejraději viděly na věky věků v zástěře u plotny. Proti takovému zákonu se dokonce vyslovila katolická hierarchie. A kde je slyšet liberály?