„A jéje, naštěstí tam byla teč! Tak teď nám spadl obrovský puk ze srdce,“ křičí teatrálně z televizní obrazovky nejmilovanější sportovní komentátor národa Robert Záruba. Předvečer zahájení Zimních olympijských her 2018. Sedím se dvěma kamarádkami v oblíbené hospodě, teď už klubu české hospodské kultury. Roubenkovitý interiér, spolu s nostalgicky sépiovými snímky visí na zdi zarámovaná čestná členství pro Alexandru Udženiju a Ivana Bartoše, pravděpodobně pro jejich boj za zachování cigaretového smrádku v českých putykách.

„Otevíráme zlatou bránu olympijských her! Přepište dějiny!“ vyzývá Záruba v euforii nad uplynutím finálních vteřin poslední hokejové třetiny. Trojice starších mužů u vedlejšího stolu spolu nemluví. Židle pootočené směrem k televizi, jejich jedinému reálnému společníkovi. „Vždycky jsem byl hrdý, že jsem Čech. Jo a chtěl bych pozdravit mámu!“ zpovídá se už po zápase hokejista Petr Svoboda, který střelil rozhodující gól.

Nagano. Není to poprvé, co v této hospodě promítají hokejové finále olympijských her z roku 1998, v němž Češi ukořistili zlatou medaili. Zatímco my se nad emočními výlevy komentátorů a hokejistů řežeme smíchy, pro tři muže v rohu představuje dvacet let staré vítězství neotřesitelný důvod k národní hrdosti. „To je možná to nejkrásnější, co kdy zažili, chápeš?“ vrtí hlavou kamarádka, říkejme jí třeba Magda, a odchází na záchod. Zlaté Nagano. Když jsem týž podnik navštívila pár dní zpátky, reproduktory ovládal Ortel.

„No jo, už je to tady!“ směje se Magda — opravdu krásná žena — když se vrací ze záchodu. „Číšník na mě prej: Prosím tě, nemůžu najít telefon, nemohla bys mě prozvonit?“ Neprozvonila ho. Zkušeností s triky na lov telefonních čísel už za svůj život nasbírala dost. Jenom se pousmějeme. Nic zvlášť nepříjemného. Všednodenní realita života v těle mladé ženy. Náhle však Magda zvážní: „No a teď vám, dámy, povyprávím o svém zážitku od doktora!“

↗

Kdy u nás vznikne prostor pro to, aby mohly ženy o svých zážitcích otevřeně promluvit, místo aby přemýšlely, jestli si to prostě moc nevzaly? Foto Nensuria, Freepik.com

Magda si před měsícem objevila v podpaží lipom, tukovou bulku. Rychle se jí podařilo objednat se na vyříznutí, a to k doktorovi Nikolajovi Koršinskému na chirurgii ChirNet na Praze 6. Nad tím, že ji vzali tak rychle, za jediný týden, se podivil sám doktor. „To jste se musela druhému panu doktorovi líbit, jinak by vás tak rychle nevzal,“ usoudil Koršinskij. Navíc se mu bulka nezdála dostatečně velká. „Proč to vůbec chcete vyndat? To vám přeci nemůže vadit ani u sexu. Leda že byste se o sebe s partnerem hodně třeli,“ konstatoval znalecky.

Magda už v tu chvíli ležela na operačním stole. Na pokyn sestry pouze v kalhotkách a silonkách. Žádný přehoz přes sebe nedostala, takže si zkříženýma rukama alespoň kryla obě prsa. To Koršinského zamrzelo. „Slečno, vy jste nějaká vystresovaná. To mi asi prsa neukážete, co?“ zněla další z jeho hlášek. Magda ve své polonahé zranitelnosti, s podpažím rozkuchaným od sexisty v lékařském plášti, šokovaně mlčela. Vděčná, že sestru přemluvila, aby si mohla nechat alespoň ty silonky.

Když už šil Koršinskij ránu, sestra mu oznámila, že má v čekárně další pacientku. To lékaře překvapilo, na zákrok se prý měl dostavit jeho známý, muž. „A je to blondýnka? Jestli je to blondýnka, tak ji vezmu,“ zavtipkoval si doktůrek. Evidentně však s potěšením obtěžuje i neblondýnky. Když se brunetka Magda zeptala, kdy má přijít na kontrolu, odpověděl: „A co dnes večer?“

Na kontrole Magdu lékař upozornil, že nesmí sportovat, „a tím myslím i sex. I když věřím, že by to bylo hezké.“ A opět jí nabídl i večerní „kontrolu“.

„Vůbec jsem nevěděla, jak mám reagovat, jenom jsem mlčela a propadala se hanbou. V plný síle jsem si vlastně všechno uvědomila, až když jsem přišla domů,“ popisuje Magda a málem si to před námi vyčítá. Jak ale mohla reagovat, v situaci, kdy ležela polonahá na stole a autor výroků se jí nožem od její vlastní krve dloubal v podpaží? Lékař z ChirNetu — stejně jako mnoho dalších — zkrátka k beztrestné chvilce sexismu zneužil situace, kdy se ocital v jasné mocenské převaze. Kdy se objekt jeho zájmu neměl nejmenší šanci bránit.

„Když jsem to psala kamarádce, reagovala: Ale to už si snad vymejšlíš, ne, to přece není možný?! A já začala přemýšlet, jestli jsem si to prostě moc nevzala,“ pokračuje Magda, zatímco čeští hokejisté se v televizi dál rozplývají nad tím, co naše malá země dokázala. „A najednou jsem chápala všechny ty holky, kterým příběh sexuálního obtěžování ostatní nevěří, který se o tom bojí promluvit. Jenže tohle se fakt stalo, tohle mi fakt řekl!“

Postup na ChirNetu byl těžce neprofesionální i po dalších stránkách. Starší ze sester prý špatně viděla a stříkala dezinfekci na špatné místo. Umrtvovací injekce zabrala až napotřetí. Magda ani neobdržela zprávu z histologie. Na Koršinského už podala oficiální stížnost jak na ChirNet, tak na Lékařskou komoru.

Především je ale Magdin zážitek další slizkou fackou diskusi, jaká se v naší malé zemi vede o kampani #MeToo. Kdy budou moct přepsat dějiny ženy s podobně nepřijatelnými zkušenostmi? Kdy u nás vznikne prostor pro to, aby mohly o svých zážitcích otevřeně promluvit, místo aby přemýšlely, jestli si to prostě moc nevzaly? Jak bolavou facku potřebujeme, aby se v České republice debata o sexuálním obtěžování stočila potřebným směrem?