„A jéje, naštěstí tam byla teč! Tak teď nám spadl obrovský puk ze srdce,“ křičí teatrálně z televizní obrazovky nejmilovanější sportovní komentátor národa Robert Záruba. Předvečer zahájení Zimních olympijských her 2018. Sedím se dvěma kamarádkami v oblíbené hospodě, teď už klubu české hospodské kultury. Roubenkovitý interiér, spolu s nostalgicky sépiovými snímky visí na zdi zarámovaná čestná členství pro Alexandru Udženiju a Ivana Bartoše, pravděpodobně pro jejich boj za zachování cigaretového smrádku v českých putykách.

„Otevíráme zlatou bránu olympijských her! Přepište dějiny!“ vyzývá Záruba v euforii nad uplynutím finálních vteřin poslední hokejové třetiny. Trojice starších mužů u vedlejšího stolu spolu nemluví. Židle pootočené směrem k televizi, jejich jedinému reálnému společníkovi. „Vždycky jsem byl hrdý, že jsem Čech. Jo a chtěl bych pozdravit mámu!“ zpovídá se už po zápase hokejista Petr Svoboda, který střelil rozhodující gól.

Nagano. Není to poprvé, co v této hospodě promítají hokejové finále olympijských her z roku 1998, v němž Češi ukořistili zlatou medaili. Zatímco my se nad emočními výlevy komentátorů a hokejistů řežeme smíchy, pro tři muže v rohu představuje dvacet let staré vítězství neotřesitelný důvod k národní hrdosti. „To je možná to nejkrásnější, co kdy zažili, chápeš?“ vrtí hlavou kamarádka, říkejme jí třeba Magda, a odchází na záchod. Zlaté Nagano. Když jsem týž podnik navštívila pár dní zpátky, reproduktory ovládal Ortel.