O těžkém životě ženy v symfonickém orchestru
Alena ZemančíkováHarfistka Dagmar Platilová hrála 26 let v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. Na otázku, proč po letech zcela ukončila kariéru, harfu prodala a odešla do ústraní, se snaží odpovědět dokument Šárky Skalákové.
Kampaň #MeToo se rozletěla světem (alespoň tím naším euroamerickým), zachvátila filmové festivaly a pronikla do kulturního povědomí. Některé ženy a muži ji považují za hysterickou, skandalizující, nepřiměřenou. Je to senzace, k níž patří i Gabriela Koukalová se svou zpovědí. Chtěla bych ale napsat o jedné zpovědi, která v žádném případě nechce být senzační, a přesto na mě zapůsobila jako příběh ženy, který do atmosféry MeToo zapadá.
Rozhlasová dokumentaristka Šárka Skaláková dostala objednávku, aby natočila dokument k 90. koncertní sezoně Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Mohl to být — a měl — takový oslavný dokument o skrytých stránkách orchestrálního hraní se všemi úspěchy, které ta řehole přináší. Autorka si však nevybrala jako hrdinu svého pořadu dirigenta, ale sólistku Dagmar Platilovou, harfistku, která 26 let se SOČRem hrála. A vytvořila dokument nejen o krédu hudebníka, jak zní podtitul jejího pořadu, ale i o životě ženy v maskulinním prostředí, jakým je symfonický orchestr.
Cituji z webu Českého rozhlasu: Dagmar Platilová byla poslušné dítě. Volbu rodičů přijala jako danost a s vrozenou svědomitostí a usilovností začala svůj talent kultivovat ve prospěch zvolených nástrojů: od šesti let klavír na hudební škole v Domažlicích a po gymnáziu v Praze harfa na Státní konzervatoři a Akademii múzických umění (AMU). Ctižádost v oboru ji ale hnala dál. Věděla, že nedosáhla maxima v technice harfové hry a také toužila poznat svět.
Mé subjektivní hodnocení 8 žen a 13 mužů v jejich pozici vedoucího pracovníka:
Ze 13 mužů jedno vynikající hodnocení, 11neutrálních hodnocení, 1 hororové
Z 8 žen 2 vynikající hodnocení, 3 neutrální hodnocení, 3 hororové.
Z jednoho zaměstnání jsem kvůli neúnosnému psychickému nátlaku odešel. Mým přímým nadřízeným byla žena.
Své zkušenosti s konkrétními lidmi v pozici mých nadřízených nikde nezveřejňuji, pokládám to za neslušné.
Z této malé soukromé statistiky pro mě vyplývá jeden závěr: Muže hodnotím většinou neutrálně, zatímco mé hodnocení žen je více vyhrocenější.
-------------------------------
"Je to zpráva o nelehkém životě našeho pracujícího lidu."
Samozřejmě uplatňovanou mužskou dominanci a to, jak ji ženy snášejí, můžeme racionalizovat i obracet do nekonečna. Ve firemní hierarchii se to dá řešit s pomocí antidiskriminačního zákona. V uměleckém prostředí se to rádo vydává za způsob, jak "dostat z umělce co nejvíc", ale neškodilo by položit si otázku, zda to je opravdu tak produktivní způsob, za jaký bývá vydáván.
Dirigent ani režisér nejsou hráčkám a hráčům ani herečkám a hercům nadřízení, v tom je umělecké prostředí specifické. Jsou spolu s nimi spoluautory interpretace. Proč by se vrcholného výkonu muselo dosahovat tím, že se dělají sexistické narážky a na lidi se řve?
Další smysl mého textu spočívá v tom, že poukazuje na některé stereotypy, které postrádají smysl. Například, že harfistka by měla být krásná. Anebo, když krásná je, že by kvůli tomu měla být hloupá. Nebo rozmazlená primadóna ( která však sama stěhuje a na zahrádku auta nakládá těžký nástroj).
Hrdinka toho dokumentu, harfistka Symfonického orchestru Českého rozhlasu, si na nic nestěžuje a nikoho neobviňuje - jen decentně, přitom však otevřeně leccos o životě v orchestru, o němž málo víme, řekne.
Podstata věci není v tom, zda jsou ženy lepší šéfky než muži nebo naopak či napůl, podstata je v tom, že spousta profesionálních pozic vyžaduje podřízení - a že je mírně řečeno nesympatické a ostřeji řečeno zavrženíhodné, když se toho nutného podřízení zneužívá k masáži vlastního ega.
V tom pořadu hovoří i dirigent Libor Pešek,který od orchestru spíš vyžaduje spolupráci než poslušnost - a má vynikající výsledky.
Reaguji jen na Váš článek. Velmi mě mrzí, že je zde v poslední době cíleně vytvářena atmosféra, ve které jsou muži líčeni jako příčina (snad téměř všeho) zla a ženy jako jeho obět. To je stereotyp.
Když pak nelze najít případ sexuálního násilí, napíše se alespoň o "dominantních mužských pozicích, hrubosti a hulvátství mužů"; pro #MeToo to stačí.
V životě jsem se setkal jak s dominantními a hrubými muži, tak i s dominantními a hrubými ženami. V mé "soukromé statistice" nejde ani tak o to, zda nejlepšími nadřízenými jsou muži či ženy, ale o to že že všichni mnou subjektivně nejhůře hodnocení lidé v pozici vedoucí(ho) používali psychický teror, někteří (jak muž, tak žena) na lidi řvali... Ve výsledku je rozdíl spíše v mé různé citlivosti k mužům a k ženám v pozici vedoucích. K ženám v těchto pozicích jsem (možná z pochopitelných důvodů) asi citlivější - tedy kritičtější, než k mužům. Nevím, zda to tak funguje obecně, a zda to je vnímáno zrcadlově obráceně z perspektivy žen.