Sportovkyně jsou údajně k poruchám příjmu potravy náchylnější. Gabriele Koukalové se jí podařilo zbavit až po olympiádě v Soči roku 2014. Podobnými problémy prý trpěla už od puberty, vše měla spustit především kritika ze strany trenéra Jindřicha Šikoly. Ten prý Gabrielu stavěl před zrcadlo, aby se podívala, jak je „odporná a tlustá“, popisuje sportovkyně ve své knize. Koukalová následně zkoušela nejrůznější diety, nutila se do zvracení nebo nejedla vůbec. Pomohl jí až její manžel Petr Koukal — ten ji přesvědčil, aby vyhledala odbornou pomoc.

„Promluvit o tom do médií pro mě nebyla cesta, většinou se tam vše překroutí a vyzní to nakonec úplně jinak, než by mělo. Tak jsem si řekla, že to zkusím sepsat do knihy. S ambicí upozornit na nepříliš populární zdravotní problémy, které řeší spoustu dívek a žen, a dodat jim odvahu to začít řešit,“ přibližuje Koukalová, proč se rozhodla v knize rozebrat své osobní problémy týkající se tématu, o kterém se moc nemluví.

„Každý rozumný člověk, který prošel vrcholovým sportem, musí uznat, že to, že jedla akorát snídaně a že byla na nějakých těch tamponech, je úplný nesmysl, protože to by asi nikdy takhle nesportovala a nezávodila,“ řekl Šikola pro Radiožurnál. Stejně tak o celé situaci pochybuje i Aleš Máslo, odborník na sportovní výživu. Šikola prý na postavě Koukalové příznaky poruchy nikdy nepoznal, a pokud by se něco takového dělo, v ženském sportovním kolektivu by se to prý hned rozneslo. Koukalová si prý chce „vylívat zlost nebo se mediálně vozit na trenérech“.

Zpochybněním takto osobní výpovědi trenér Šikola shazuje nejen zkušenost Koukalové, ale i celý problém. S prezentací Koukalové v médiích můžeme nesouhlasit, ale není v pořádku, že v případě, kdy se někdo veřejně odhodlá promluvit o svých psychických problémech, následuje nedůvěra a bagatelizace. Argumentace tvrzením, že se něco nestalo jen proto, že si toho trenér nevšiml, působí zároveň trapně.

Poruchy příjmu potravy jsou sice spojené se snímky extrémně vychrtlých dívek, rozhodně tomu tak ale nemusí vždy být. Jedním z příznaků poruchy příjmu potravy je navíc právě fakt, že ji nemocný tají. „Byla jsem hrozná, strašně se za to stydím. Není jednoduché o tom mluvit,“ řekla sama Koukalová ke svým zdravotním problémům v rozhovoru pro MF DNES.

Sousloví poruchy příjmu potravy odkazuje k poměrně širokému spektru abnormalit v přístupu k jídlu. Na začátku jde hlavně o obsesivní, nepravidelné a chaotické stravovací návyky — vynechávání jídel nebo hladovění v dlouhých časových intervalech, omezení některých skupin jídel či užívání laxativ, což může předznamenávat další vývin klinické poruchy příjmu potravy.

Patří sem anorexie, kdy jedinec odmítá jíst a cítí intenzivní strach z toho, že by mohl přibrat na váze, nebo bulimie, kdy se jedinec přejídá a následně se snaží zabránit přibírání na váze zvracením, užíváním laxativ či přehnaným cvičením. Poruchu doprovází celá řada mylných představ a obecně nedostatek respektu k těm, kteří přiznají, že jí trpí — nemocní jsou často obviňováni z toho, že na sebe chtějí pouze upozornit.

Přestože právě sportovkyně jsou k poruše příjmu potravy náchylnější, v souvislosti se sportem se o ní v našem prostředí příliš nemluví. V rámci Týdne informovanosti o poruchách příjmu potravy doktorka Carolyn Plateau z univerzity v Loughborough popisovala, že sportovci jsou celkově k poruchám daleko náchylnější. Zatímco ve společnosti poruchou trpí přibližně jedno procento lidí, v prostředí sportu jde o každou pátou ženu a každého dvanáctého muže. Spojuje se tu touha zvítězit kombinovaná s tlakem ze strany trenérů na snížení tělesné váhy — a zároveň i všeobecný požadavek, aby sportovkyně vypadaly atraktivně.

Váha sportovce může mít vliv na jeho finální výkon. Pokud sportovci zhubnou, často se to v krátkodobém horizontu pojí se zvýšeným výkonem, a to hlavně ve vytrvalostních sportech, jako je běh na dlouhou trať nebo cyklistika. Zatímco krátkodobě to může fungovat, dlouhodobé hubnutí má za následek spíše pokles výkonnosti v průběhu času, a především nárůst závažných zdravotních rizik. Právě nízký příjem energie má u žen vliv na kosti a menstruaci a může vyústit až v osteoporózu či úplnou absenci menstruačního cyklu.

O poruchách příjmu potravy se stále mlčí nebo se o nich začíná mluvit až tehdy, kdy je situace už velmi vážná a zřejmá. Zároveň se s nemocnými často nezachází s dostatečným respektem. Jde o něco velmi osobního, za co se většina lidí, kterých se to týká, spíše stydí.

Porucha je mylně brána jako osobní selhání či snaha na sebe upozornit, podobně jako tomu bývá například u deprese. Jako tabu toto téma vnímá i sama Koukalová — v příspěvku na své facebookové stránce poznamenává, že doufá, že právě kapitola o poruše příjmu potravy v její knize aspoň částečně napomůže toto téma zbořit. Aby byly anorexie a bulimie širší společností vnímány takové, jaké doopravdy jsou — jako nebezpečná diagnóza a psychická porucha, kde je odmítání jídla spíše symptomem.