Snímek Ondřeje Provazníka vychází z kauzy okolo českého dirigenta a sbormistra Bohumila Kulínského. Ten od svých osmnácti let vedl pěvecký sbor Bambini di Praga, který roku 1973 založil jeho otec spolu s manželkou Blankou. Po několik dekád patřil soubor mezi nejprestižnější pěvecké sbory, vystupoval například ve Spojených státech, Německu, v Jižní Koreji nebo na Tchaj-wanu.

Hvězdná dráha Bambini di Praga významně zakolísala v roce 2004, když Kulínského ml. zadržela policie a obvinila ho ze zneužívání nezletilých členek sboru a ohrožování mravní výchovy mládeže. Obětí bylo podle policie téměř padesát. Roku 2009 soud poslal Kulínského na pět a půl roku vězení, v roce 2011 byl podmínečně propuštěn. Český sbormistr o sedm let později zemřel. Ke svým činům se nikdy nepřiznal ani se za ně neomluvil.

Promrhaný talent?

Případ tehdy přirozeně vzbudil značný zájem médií i veřejnosti. Z dnešního pohledu jde mimo jiné o svědectví o tom, do jaké míry se diskuse o sexualizovaném násilí v České republice během dvaceti let vyvinula. Ačkoliv si Kulínský opakovaně stěžoval na „novinářskou štvanici“, absence empatie se dotýkala především jeho obětí.

Psychiatra Jiřího Lose, který kauzy trestním oznámením společně se svou manželkou a bývalou partnerkou Kulínského vynesl na světlo, titulky popisovaly jako „pronásledovatele“. Média naznačovala, že případ je pomstou za náročné hudební tréninky. Jiná zase zveřejnila příběh o tom, jak tehdy dvanáctiletá členka Bambini di Praga sbormistra k sexuálnímu styku „přímo a bez okolků vybídla“.

I umělecká scéna na kauzu reagovala s určitou mírou bagatelizace. Zdůrazňoval se Kulínského talent a potenciál, na oběti se v debatě zapomínalo. Profil sbormistra jednoduše neodpovídal stereotypní představě predátora, sexuální násilí jako by u nadaného muže představovalo pouze drobnou výstřednost, nikoliv zločin.

Řada kulturních osobností pak v návaznosti na soudní proces podepsala petici na Kulínského podporu. „Kulínský je jedním z nejvýznačnějších českých hudebníků a vazba jeho další umělecké působení ohrožuje,“ stálo v textu. Umělci se v něm zaručili, že se obviněný v případě propuštění nedopustí další trestné činnosti a nebude kontaktovat členky sboru. Petici podepsali například Jiří Korn, Marta Kubišová nebo Ivo Mathé.

Zpěvák David Koller Kulínského zase obsadil do klipu k jedné ze svých písní, zpěvák v ní zpívá: „K ránu bejvaj nebezpečný, všechny romantický slečny.“ Sbormistr ve veřejném prostoru jednoduše zastával roli geniálního umělce, jehož talent dokáže omluvit „občasné pochybení“.

Sám Kulínský v médiích opakovaně dostával prostor a čile poskytoval rozhovory. Novináři se ho v nich ptali například na pobyt ve vězení, zda se cítí jako postava z filmů od Alfreda Hitchocka nebo proč ženy, kterým ublížil, tak dlouho mlčely. Ještě roku 2012 sbormistr vesele žertoval s moderátorem Janem Krausem v jeho show.

Lekce pro českou společnost

Za posledních dvacet let se debata o sexualizovaném násilí v České republice značně proměnila. V důsledku kauz okolo dvou veřejně činných sexuálních násilníků, exposlance Dominika Feriho a psychiatra Jana Cimického, se Češi pomalu učí poskytovat přeživším znásilnění důvěru a empatii. Změny v přístupu k obětem se zvolna promítají rovněž do české legislativy a přirozeně i umění.

V posledních letech vzniklo hned několik více či méně povedených interpretací sexuálního násilí a zneužívání na filmovém plátně či v televizi. Z posledních let stojí za zmínku například česko-slovenský debutový snímek Terezy Nvotové Špína z roku 2017. Ten znásilnění vyobrazuje hned v prvních patnácti minutách stopáže, dopouští se ho učitel matematiky na sedmnáctileté studentce Leně. Drama se pak zabývá zejména traumatickým dopadem, který na přeživší tato zkušenost zanechá.

Znásilnění se věnoval rovněž seriál Pět let Damiána Vondráška a Sáry Zeithammerové z roku 2023. Mladá žena se v něm svěřuje se znásilněním, kterého se měl dopustit její spolužák. V momentě, kdy ho žena po pěti letech kontaktuje, o společné noci už nepřemýšlí, dokončuje medicínu a chystá svatbu. Seriál Pět let českého diváka nutil konfrontovat zavedené představy o sexualizovaném násilí a ukazoval, že znásilnění ve skutečnosti vypadá o dost jinak, než si ho veřejnost běžně představuje.

Archetypální příběh

Režisér Ondřej Provazník s reáliemi skutečné kauzy okolo Bambini di Praga pracuje pouze skromně. Snímek zasazuje do porevoluční éry roku 1992 a nevěnuje se žádnému jasně rozpoznatelnému případu z procesu s Kulínským. Na jeho osobu nakonec nejvíc odkazuje stylizace slovenského herce Juraje Loje, který na plátně ztvárnil roli fiktivního sbormistra Vítězslava Máchy. Pro tvůrce ale v závěru postava titulního sbormistra klíčová není.

Vyprávění funguje jako typologický příběh značně distancovaný od reality, Mácha v něm archetypálně zastupuje prakticky jakoukoliv charismatickou osobu v mocenské pozici. Stejně jako dirigentem může být rovněž učitelem, vedoucím na táboře nebo rodinným přítelem. Film se pro svou vzdálenost od skutečných událostí stává univerzálním svědectvím o dosud tabuizovaném tématu.

Provazník dění sleduje perspektivou dvou sester — třináctileté Karolíny a patnáctileté Lucie. Zatímco Lucie v ústředním sboru vystupuje, Karolína po angažmá v prestižním souboru pouze dychtivě pokukuje. Když se ve sboru uvolní místo, Karolína se na Máchovo přání vydává se sborem na horské soustředění. Během něj sestry usilují o účast ve skupině dvaceti nejúspěšnějších zpěvaček, které čeká zájezd do Spojených států.

Lépe než kdy dřív

Ústřední problematika, tedy sexuální násilí, zůstává po většinu stopáže skryta. Provazník si uvědomuje, že diváci o Máchově vině předem ví, tudíž většinu filmu věnuje popisu vztahu mezi dvěma sestrami a vykreslení dynamiky ve sboru. Dospívající dívky sice o Máchovu pozornost pomyslně soutěží a jeho zájem si užívají, film na ně ale nikdy neukazuje prstem. Provazník po celou dobu zdůrazňuje, že veškerá vina leží na dospělém muži a ani v nejmenším neotevírá prostor pro viktimizaci sbormistrových obětí.

Samotný Mácha pak v dramatu příležitostně překračuje jisté společenské hranice, se sboristkami tančí, kontroluje, zda dívky dodržují večerku, a chodí s nimi do sauny. Dosud se ale neopouští ničeho trestného. A když na plátně dojde k tomu, co divák celou dobu předvídá, čin je o to více zničující.

Se sexualizovaným násilím navíc Provazník nakládá s nesmírnou citlivostí. V celém filmu mu věnuje pouze jednu scénu v hotelovém pokoji, znásilnění v ní přesto probíhá prakticky mimo záběr. Ani během něj se Provazník nevyžívá ve voyeuristických záběrech a nesnaží se umocnit divácké emoce exploatací dívčina utrpení.

Vzácné pochopení pro povahu sexualizovaného násilí se ve Sbormistrovi projevuje také v nestereotypní povaze zneužití. Karolína na plátně nekřičí a nekope kolem sebe, stále ale nejde o konsenzuální akt. Provazník znásilnění jednoduše ukazuje tak, jak se ve valné většině případů odehraje. Bez násilí a pláče, zato ze strany člověka, kterého oběť dobře zná.

Dopad traumatizující události zdůrazňuje také fakt, že sopranistku na plátně ztvárnila — v době natáčení skutečně třináctiletá — začínající herečka Kateřina Falbrová. A ačkoliv Karolína sama vnímá, že už není dítětem, tvůrci ji bez výjimky zobrazují jako realistickou dospívající dívku, nikoliv jako objekt milostné touhy.

Režisérovi a scenáristovi v jedné osobě se tak mistrně daří vyhýbat stereotypům, kterým v posledních letech podlehli jiní čeští tvůrci. Provazník neopakuje například vzorec filmu a pozdější série #annaismissing režiséra Pavla Soukupa. Ve dva roky starém dramatu tvůrci sledují události okolo zmizení patnáctileté Anny. O populární influencerce se divák postupně dozvídá, že udržovala vztahy s podstatně staršími muži.

Soukup dospívající dívku vyobrazuje jako zkušenou a nebezpečně krásnou manipulátorku. Okolo Anny se navíc neustále vznáší dojem, že si za všechno, co se jí stalo, vlastně může tak trochu sama. Jako by pro dospělé muže a otce rodin představovala největší nebezpečí právě hezká středoškolačka. Podobně nevkusně k tématu vztahů mladších žen se staršími muži v pozici autorit přistoupil také Jan Hřebejk ve svém seriálu Pozadí událostí z prostředí olomoucké filozofické fakulty. Roli manipulátorek zde zastávaly mazané studentky svádějící své nevinné profesory.

Očima oběti

Dětská perspektiva se ve Sbormistrovi projevuje také ve způsobu, jakým děj snímá šestnáctimilimetrová kamera Lukáše Miloty. Milota kombinuje široké záběry horské krajiny a živelného chaosu v Americe s detailní subjektivní perspektivou. Obraz tak společně s hudbou reflektuje upřímné nadšení v momentě, kdy se protagonistka dozvídá, že se sborem pojede na soustředění. Karolínu ale sledujeme také ve chvíli, kdy je na soustředění obětí šikany. Když zůstává jen v ručníku uvězněná v mrazech venku nebo když jí během sprchování zmizí oblečení, snímek pracuje téměř s hororovou atmosférou.

Karolínina perspektiva je akcentována rovněž v momentech, kdy o ni Mácha začíná projevovat zájem. Autorita jí imponuje mimo jiné proto, že ji ostatní dívky vnímají stále jako dítě. Mácha s ní ale jedná zcela opačně, považuje ji za krásnou a talentovanou ženu. Když se společně ocitnou v sauně a Mácha opakuje, že je dívka „opravdu výjimečná“, kamera soustředěně spočívá na její tváři a odhaluje protichůdné emoce, které dívka cítí.

Samotného Máchu pak snímek nijak neikonizuje ani neomlouvá, zároveň divákům účinně zprostředkovává fascinaci, kterou vůči jeho osobě sboristky cítí. Film symptomaticky nezačíná záběrem na Máchu, setkáváme se s ním až prostřednictvím Karolíny, která ho tajně pozoruje na hudební zkoušce. Sbormistr pro ni představuje vzdálený i znepokojivý idol.

Přednost filmu Ondřeje Provazníka spočívá také v jeho ambivalenci. Informovaný divák ví, že příběh Karolíny tvoří pouze jeden z mnoha podobných osudů, nikoliv izolovanou událost. Snímek tuto skutečnost ale pouze naznačuje. Neodpovídá ani na otázku, zda o zneužívání věděla Máchova matka, ani nerozebírá, do jaké míry se týká ostatních dívek.

Drama nekončí titulkem „inspirováno skutečnou událostí“ ani suchým konstatováním, kolik dívek zneužil skutečný Bohumil Kulínský. Jde o intimní studii jedné konkrétní situace, filmový náznak směrem k citlivější debatě o společenských ranách, o kterých dosud neumíme hovořit.