Soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 Petr Novák v listopadu loňského roku odsoudil psychiatra Jana Cimického za devětatřicet případů vydírání a znásilnění, kterých se měl dopustit na svých pacientkách a studentkách. Útoky spadají do období mezi lety 1979 a 2019. O případu jsme mluvili s moderátorkou a scenáristkou Martinou Hynkovou Vrbovou, jednou z žen, které se rozhodly veřejně promluvit o chování lékaře Cimického.

Martina Hynková Vrbová s ním před dvaceti lety spolupracovala na pořadu Co mám dělat, když...?, kde byla nejen moderátorkou, ale i autorkou scénáře a přípravy rozhovorů. Cimický v pořadu jako odborník radil divákům, jak se vyrovnat s různými životními situacemi. Pořad byl zaměřený především na náctileté a řešil témata, jako jsou šikana ve škole, rozvody rodičů nebo jiné problémy, s nimiž se mladí lidé mohou setkat.

V loňském roce proběhly hned dva soudní procesy týkající se sexuálního násilí, které zahrnovaly společensky známé osobnosti. Po exposlanci Dominiku Ferim si na konci roku vyslechl rozsudek i psychiatr Jan Cimický. Zatímco Feri již pobývá ve vězení, Cimický se proti rozsudku odvolal. Martino, vy jste byla jednou z žen, které s Cimickým pracovaly, a také jste se později rozhodla veřejně vystoupit a popsat, jak se k vám lékař choval. Vzpomínáte si na ten moment, kdy jste si řekla: „Dost, musí se o tom začít mluvit nahlas!“?

Vzpomínám si na to naprosto přesně. Seděla jsem na pohovce a poslouchala reportáž pořadu 168 hodin, kde byl rozhovor s ženou, která byla opakovaně znásilňována psychiatrem Cimickým. Když paní svůj příběh dovyprávěla, řekla jsem si: „Já už nemůžu mlčet.“

Druhým důležitým momentem bylo to, když se po odvysílání reportáže začaly objevovat hlasy různých vlivných mužů, tehdy například doktora Uzla nebo režiséra Adamce, kteří zpochybňovali výpovědi žen popisujících své zkušenosti s Cimickým. Právě to mě nakonec přimělo se k přidat.

Tehdy jste to sepsala na svůj profil na Instagramu. Dívala jsem se, že i tam se objevovaly komentáře typu: „Proč jste s tím čekala dvacet let? Měla jste to nahlásit už dávno,“ a také komentáře od lidí, kteří vaši zkušenost zpochybňovali...

V době, kdy se mi to stalo, mi bylo něco málo přes dvacet let. Byla jsem víceméně začínající moderátorka, zatímco on byl ve vrcholné fázi své kariéry — člověk, který byl často v médiích, všichni ho poslouchali a jeho rady si brali k srdci. Koneckonců i náš pořad, na kterém jsme spolupracovali, byl zaměřený na to, že Cimický radil náctiletým.

Jiná byla ale také tehdejší společnost. Bylo mi naprosto jasné, že s tím nemám šanci uspět. Jeden moment mě v tom ještě více utvrdil: týden poté, co se to stalo, jsem přišla na natáčení s očekáváním, že mi pan doktor vše vysvětlí a řekne, proč se tehdy ve své ordinaci zachoval tak, jak se zachoval. Proč mě povalil na pohovku a začal osahávat a pokračoval v tom, přestože jsem ho skopla.

Jenže on vyšel ze dveří a řekl mi: „Jak se máš, Martino? To jsem rád, že tě vidím.“ V tu chvíli mi bylo jasné, že prostě bude dělat, jako by se nic nestalo. Bylo mi jasné, že všechno zapře a sama nemám žádnou šanci uspět. Řekla jsem štábu, co se stalo, a vysvětlila, že pořad už nemůžu připravovat. Bylo mi řečeno, abych šla domů. Tím jsme kontakty přerušili.

Zneužité ženy ve svých výpovědích zmiňovaly, že je jejich okolí odrazovalo, aby si na lékařskou celebritu stěžovaly...

Cimický byl opravdu celebrita. Měl široké kontakty a přátelil se s mnoha vlivnými lidmi. Byla tedy zcela reálná obava, že udělá vše pro to, aby se ubránil.

Napadlo vás už tehdy, že se takto nezachoval pouze k vám, že nemusíte být sama?

Vůbec ne. I sama jsem si na začátku myslela, že se mu ten den něco stalo. Očekávala jsem, že mi to vysvětlí, a proto jsem na to natáčení o týden později šla, ale vysvětlení jsem se nedočkala.

Nejdřív jsem zpytovala sama sebe. Oběti sexuálního zneužívání a napadení často začnou dávat vinu samy sobě. Procházela jsem si velmi detailně celou situaci, od svého příchodu až po útěk. Rekonstruovala jsem, jestli jsem někde něco nenaznačovala. Stále jsem si kladla otázky: „Proč to udělal? Proč mně to ten člověk udělal?“

Při procházení paměti jsem ale na nic nepřišla a řekla jsem si, že je to celé jeho věc. On vše od počátku plánoval. Měl předem připravený scénář. Volal mi tři dny dopředu, že bude mít po pracovní době čas na přípravu pořadu, na kterém jsme spolu pracovali, a že se mám zastavit. Stala jsem se součástí plánu, který on znal, ale já ne.

Bylo pak pro mě obrovské překvapení, kolik nás je. A věřím, že nás bude určitě mnohem více. Soud zatím hovoří o devětatřiceti sexuálně motivovaných skutcích za čtyřicet let. Z pochopitelných důvodů se některé ženy neozvaly. Rozumím jim a respektuji to.

Mluvila jste o tom, že před dvaceti lety byla společnost jiná. V čem se tedy podle vás posunula?

Hnutí MeToo, které odstartovalo v Americe, otevřelo dveře i nám, a divím se, že až tak pozdě. Mám pocit, že máme jako společnost nízkou citlivost vůči sexuálnímu násilí a obtěžování. Máme tendenci to zlehčovat nebo vinit oběti. „Ona byla opilá, měla krátkou minisukni.“ Ale i kdybych přišla k Cimickému pouze v podprsence, nemá právo na mě sáhnout.

Také vnímám posun v chování společnosti vůči přeživším. Vidím, že část společnosti cosi pochopila. Že to není tak, že si dám sprchu a život pokračuje dál. Je to obrovský zásah do duše člověka. Ne nadarmo se říká, že znásilnění je vražda duše. Duše sice není vidět, ale je to, jako byste měla v sobě uvnitř zapíchnutou kudlu.

Když na vás útočí člověk, kterému věříte a máte k němu respekt — ať už to jsou trenéři, učitelé, lékaři nebo kdokoli, kdo má v tu chvíli nad vámi určitou moc — nejste na to vůbec nachystaní. Vás ani nenapadne, že by to mohl udělat.

Pamatuji si, jak jsem byla v šoku. Nemohla jsem vůbec pochopit, že doktor, a navíc můj kolega, mi udělá něco takového. Přiznávám, že jsem byla pár vteřin paralyzovaná. Pak jsem ho ale skopla.

Změnila vás taková zkušenost v něčem?

Dlouho jsem si nesla pocit bezpráví a také pocit, že jsou zde lidé, kteří neznají a nechtějí uznat vaši hranici. Dokážu si ale představit, že v mnoha ženách to zanechalo nejen trauma, ale také nedůvěru. V případě Cimického to mohla být nedůvěra v lékaře. Přestože pak třeba potřebovaly pomoc lékaře, nešly za nikým. Kvalita jejich života se tak velmi zhoršila.

V různých rozhovorech jste popisovala, jak jste byla naštvaná a měla vztek, že Cimickému to tak dlouho procházelo. Jak jste přijala, když jste si 15. listopadu přečetla, že byl odsouzen na pět let vězení s ostrahou a desetiletý zákaz výkonu lékařské činnosti?

Mluvilo se o třech letech, ale státní zástupkyně mu přidala. Pro mě je to pozitivní signál. Ale kdyby to bylo na mě, přidala bych mu víc. Zdaleka to není trest, který sama vnitřně pokládám za adekvátní.

Čekala jsem také, že se omluví. Ve mně mnoho let přetrvával pocit bezpráví, pocit, že mi ublížil. Bohužel se to nestalo, neomluvil se. Cimický se na soudy ani nedostavoval a podle mě nám tím ukazoval: „Vy mi za to nestojíte, abych tam vůbec chodil.“ Jeho obhájce to vysvětloval tak, že nás nechtěl iritovat. Byly ale ženy, které ho chtěly mít u výslechu. Chtěly mu to říct do očí.

Vy jste o tom veřejně promluvila v roce 2021. Co vám dává sílu pokračovat a mluvit o tom dál?

Můj manžel, který mě velmi podporuje. Reakce různých lidí, kteří mě podpořili a podporují. A také síla žen, které promluvily.

Dostávám ale i negativní reakce. Jeden známý, také psychiatr, mi například řekl, že jsem měla být poctěná, že mi pan doktor recitoval báseň. Cimický mi totiž při obtěžování začal také recitovat báseň o Šípkové Růžence.

Jsou podle vás oběti v České republice dostatečně chráněné?

Potřebujeme být mnohem citlivější vůči násilí na ženách, dětech a seniorech. Tím, že tomu nevěnujeme dostatečnou pozornost, umožňujeme dalším a dalším, aby v tom pokračovali, aby dál ubližovali. Potřebujeme být více pozorní a důvěřovat obětem. Když se vrátíme k Cimickému, před dvaceti lety jsem to řekla, nahlásila ho štábu, ale skončilo to tak, že jsem musela odejít já, on zůstal.

Potřebujeme stále vzdělávat instituce, které řeší násilí. Nemůže se stát, že žena přijde nahlásit znásilnění a policie ji vyhodí. Potřebujeme se naučit naslouchat obětem, nesoudit je.

Byl nějaký moment, kdy jste si řekla, že jste o tom nikdy neměla mluvit nahlas?

Tlak byl velký, ale nenapadlo mě to ani jednou. Jsem moc ráda, že jsem se k ženám, které se rozhodly promluvit, přidala. Zaplať pánbůh za Janu Fabiánovou, která to odstartovala a udělala ten nejtěžší krok. My všechny ostatní jsme se přidaly k tomu, co ona začala. Sama mám dvě dcery a chci, aby žily v bezpečnějším prostředí. Jsem ráda, že jsem to mohla udělat.

FATIMA RAHIMI