„Promiňte, ale tady byste neměla sedět, jinak na vás budou muži divně zírat,“ upozorňuje mě kolemjdoucí dívka, zatímco kouřím svou vytouženou cigaretu na ušmudlaných schodech na rohu ulice, které jsem po půlhodinovém trmácením shledala prvním relativně vhodným místem k zastavení. Naoko chápavě pokývnu hlavou, ale kouřím dál. To jejich pohledy, nikoliv moje přítomnost, jsou špatně.

Žádné město, v němž jsem se kdy pohybovala, nebylo vůči mé zálibě v procházkách, ředěných zastávkami na cigaretu a zapsaní pár řádků do deníčku, tak moc nepřátelské jako indické Dillí. Pakliže se podél silnice line pruh, jenž má mít teoreticky funkci chodníku, zpravidla jeho průchodnosti brání vyviklané dlaždice a nánosy odpadků zezdola a rozbujelé příliš nízko rostoucí větve stromů seshora. Lavička znamená zázrak.

Veřejného prostoru je v indických městech hrubý nedostatek: třeba v Bombaji ho připadá pouze 1,3 metru čtverečního na obyvatele, tedy dvacetkrát méně než v Londýně. Za svrchované pány indických ulic platí motorová vozidla — kromě aut i tuktuky a motorky.

Na semafory se tu nedbá. Než přejdu silnici, dodnes občas raději vyčkávám na jejím okraji, dokud se nezjeví náhodný souputník, který všem těm uhoukaným monstrům na kolech nebojácně zkříží cestu spolu se mnou. Každé dva dny v indických městech auta zabijí tři chodce.

Jediným místem, v němž se s bezúčelným lelkováním veřejnosti počítá, jsou pečlivě udržované, zpěvem barevných ptáků prosycené parky. Ty jsou však bez ustání pod dozorem zraku veřejných činitelů, vstup do některých z nich je zpoplatněn a nejpozději s úderem osmé večerní zavírají. To aby se do nich náhodou neopovážili proplížit ti, kdo jsou na nepřátelském veřejném prostoru existenčně závislí — „obyvatelé chodníku”, jak se jim zde říká.

Chodník pracovištěm, koupelnou i holičským salonem

Rozcuchané ženy houpají v náručí svá nahá miminka za lomození motorů aut na betonových pruzích pod silničními mosty. Na chodnících, pruzích trávy, zkrátka všude, kde se dá, bivakují celé rodiny.

Některé lze ráno spatřit, jak vstávají, pročísnou si vlasy hřebínkem a jdou do práce, či jak se večer po šichtě umývají vodou z kovových kýblů přímo na chodnících. Podle výzkumu organizace IRCDUC v Indii tvoří většinu lidí bez domova námezdní pracovníci, kteří vydělávají méně než tři sta rupií, tedy devadesát korun, denně.

Na veřejném prostoru existenčně závisí i mnoho z těch, kteří žijí alespoň v přístřešku ve slumu, ba dokonce v bytě. Všichni ti pouliční prodavači kokosových ořechů, žvýkacího tabáku a džusu z cukrové třtiny, všichni ti, kdo na rozviklaných chodnících den co den otevírají svůj holičský salon.

Z jejich levné práce těží především příslušníci privilegovaných deseti procent indické společnosti. Ti vydělávají víc než pětadvacet tisíc rupií, tedy asi osm tisíc korun, měsíčně. Před všudypřítomnou chudobou svých služebníků se ukrývají do kaváren, kde má jedno smoothie cenu minimální denní mzdy, a do ploty obehnaných uzavřených rezidencí.

„Potřebuji mít čistý dům, ale nechci tě vidět — takhle by se dal shrnout přístup střední třídy k manuálním pracovníkům. I to je jeden z důvodů, proč privilegovaní příslušníci společnosti využívají veřejný prostor převážně pouze k přesunu z bodu A do bodu B. A nikoliv k trávení volného času,“ shrnuje akademička Madhurima Madžumderová, která se v minulosti podílela na výzkumném projektu Města a sexualita.

„Když už se v Indii mluví o rozvoji veřejného prostoru, zpravidla se tím myslí omezení veřejného prostoru. I vstupenka za dvacet rupií zabrání vstupu manuálních pracovníků a učiní z parku prostor výhradně střední třídy. Takzvaný rozvoj veřejného prostoru tak v Indii vede paradoxně ke gentrifikaci,“ upřesňuje.

Typická indická manželka

Jak na ulici, tak v uzavřených komunitách, napříč kastami, třídami, náboženstvími, regiony, městy i vesnicemi nicméně platí, že drtivou většinu pracujících tvoří muži. Pouhých dvacet procent indických žen starších patnácti let pracuje či práci aktivně hledá — a to i po započítání neformálního sektoru, v jehož rámci si svépomocí obstarává obživu většina společnosti. Z mezinárodního průzkumu agentury Reuters vyšla Indie jako země, v níž nejvyšší podíl dospělých souhlasil s tvrzením, že ženy zkrátka patří domů.

„Moje žena je doma spokojená, nechce chodit ven,“ tvrdí Anurag, zatímco nás veze domů svým tuktukem večerními ulicemi vonícími po batátech pečených na ohni. Anurag tráví většinu dní před nejbližší stanicí metra, kde se nejenom snaží přivábit zákazníky do své „indické helikoptéry“, jak zde tuktukům přezdívají, ale kde se zároveň ve volných chvílích veselí se svými kolegy.

Dnes jsem se k nim přidala i já. Vrtěli jsme boky do rytmu bollywoodských písní, smáli se, koloval joint, v časech hojnosti se poštěstí i levná whisky. „Rodina není všechno, bavit se je také důležité!“ provolával Rádž, temperamentní muž v košili s velrybami.

„A baví se i tvoje žena?“ zeptala jsem se bezelstně. „Moje žena je typickou indickou manželkou — ženou v domácnosti,“ odvětil bez zaváhání.

U Anuraga, který mě k sobě pozval pět minut poté, co jsem v den svého příjezdu do Dillí nasedla do jeho tuktuku, jsem strávila celý týden. Jeho žena Priya po celý týden ani jedinkrát neopustila dům. Kdykoliv Anurag zatouží po čaji, stačí zahalekat přání a pod nos mu přistane, co si umane. „Střední škola, to jsou zlatý časy, kamarádi, zábava! Manželství je samá regulace,“ lamentovala Priya svým zvonivým hlasem nad kýblem s prádlem, když Anurag nebyl doma.

Navzdory své nepřátelskosti je veřejný prostor v Dillí plný lidí, kteří v něm stejně jako Anurag od rána do noci pracují. Ale i klábosí nad černým čajem se zázvorem a mlékem, polehávají, lelkují. Drtivá většina z nich je však mužského pohlaví. I v Bombaji, údajně nejbezpečnějším městě pro ženy v Indii, ženy napříč čtvrtěmi a denními dobami tvoří pouze čtvrtinu všech osob ve veřejném prostoru.

Kam nedohlédne otec, dohlédne instituce

Jak se píše ve fenomenální knize Proč lelkovat? Ženy a risk v ulicích Bombaje, přítomnost žen ve veřejném prostoru je společností vnímána jako legitimní, pouze má-li jasný účel: nakoupit či se přepravit do práce.

Zároveň se od žen na veřejnosti očekává adekvátní, tedy krotké a cudné, chování. To zahrnuje oblečení zahalující většinu těla a vhodný doprovod, jímž by rozhodně neměl být muž, který s ženou není příbuzen či ženat. A hlavně: žena má v zájmu své ochrany před sexuálním násilím vycházet z domu pouze přes den.

Většina Indek nicméně nemá svobodu vycházet ven ani za jasným účelem: nadpoloviční většina z nich nesmí bez svolení manžela či otce ani do obchodu s potravinami. Kam nedohlédne oko otcovo či manželovo, tam dohlédne instituce.

Svobodu obyvatelek ženských univerzitních kolejí či ubytoven pro pracovnice často omezují večerky či předepsaný dresscode. Na spořádaném chování žen totiž závisí koncept rodinné cti, který je v Indii stále velmi vlivný.

Přístup hinduistických žen z vyšších kast do veřejného prostoru je často svázán rozličnými regulacemi ještě výrazněji než přístup žen znevýhodněného původu, jež do ulic mnohdy vhání nutnost obživy. Navzdory oficiálnímu sekularismu a zapovězení kastovní diskriminace totiž kasta nadále představuje základní organizační jednotku indické společnosti.

Pro zachování kastovního systému je přitom zásadní právě dozor nad pohybem a sexualitou žen. Ve velmi vzácných případech mezikastovního sňatku žena přejímá kastu manželovu. A je proto v zájmu rodiny dohlédnout, aby se dcera neopovážila nalézt zalíbení v muži z nižší kasty, či dokonce jiného náboženství.

A co tam dělala?

„Dnes si jdeme vzít zpátky jedno z nejzákladnějších práv, které nám je upíráno — právo procházet se,“ prohlašuje bojovně Dýpšika poté, co si rozpustí drdol, načež se podél jejích zad snesou až pod zadek spadající lesklé a zatraceně nádherné tmavé vlasy.

„Policisté nás občas zastavují a ptají se nás, co tu děláme, kam jdeme, posílají nás domů. Jenom proto, že jsme ženy a že přítomnost žen v nočních ulicích není normální,“ pokračuje, zatímco míjíme shrbeného muže, jenž se za námi otáčí s očima vykulenýma údivem. „Proč nemám stejné právo být venku jako on?“ dodává rozhořčeně.

Dýpšika se za mé přítomnosti už poosmé účastní akce Women Walk at Midnight, v doslovném překladu Ženy se procházejí o půlnoci. Jde o hromadnou noční procházku žen, jež má za cíl bezúčelnou přítomnost žen ve veřejném prostoru v jakoukoliv denní dobu normalizovat. Indické ženy akci pravidelně organizují ve městech napříč celou zemí už od roku 2013.

Do konce první dekády tohoto tisíciletí indické feministky usilovaly především o právo žen na placenou práci. Zlom nastal v roce 2012, kdy byla v jedoucím nočním autobuse brutálně hromadně znásilněná třiadvacetiletá studentka Džioti Singhová, která svým zraněním následující den podlehla.

„V Indii někteří reagovali otázkou: A co tam dělala? Na což jiní reagovali otázkou: A proč by tam neměla být? Právě tehdy si indické feministky uvědomily, že rovnost mezi pohlavími nezávisí pouze na přístupu k placené práci, ale i na přístupu do veřejného prostoru — a to na přístupu bezpodmínečném,“ vzpomíná výzkumnice Madhurima Madžumderová.

Kličkování mezi odpadky a pohledy

Na jednu stranu platí, že omezení přístupu žen do veřejného prostoru má především politický účel zachování patriarchálního a kastovního pořádku. To se ukázalo třeba v roce 2009, kdy hinduističtí nacionalisté, jež ženy nabádají ke zdržování se za domovními zdmi údajně v zájmu jejich bezpečí, fyzicky hromadně napadli ženy, které se bavily v hospodě ve městě Mangalúr.

Na druhou stranu však stejně tak platí, že veřejný prostor zkrátka není pro ženy v Indii bezpečný. Ve veřejném prostoru se necítí bezpečně až devět z deseti žen — a více než tři čtvrtiny z nich v něm zažily obtěžování či násilí.

Pohyb venku pro ženy neznamená pouze kličkování mezi odpadky a vozy, ale i mezi slizkými pohledy, nevyžádanými komentáři ke vzhledu či chování, hrozbami rádoby neúmyslných i demonstrativně úmyslných doteků. Sexuální obtěžování ve veřejné dopravě je tak časté, že v některých částech země kvůli němu dívky předčasně ukončují školní docházku. Ze statistik o sexuálním násilí pak vychází nejhůř Dillí, jenž si vysloužilo přezdívku „hlavní město znásilňování“.

Za právo na procházku

Po znásilnění Singhové následovaly masové demonstrace a kampaně. Ženy začaly organizovat hromadné jízdy autobusem, přespávání v parku, tanec, čtení či lelkování na ulici nebo právě noční procházky. Organizovaná a hromadná povaha takových akcí účastnicím zaručuje právě jindy nedostatečný pocit bezpečí.

„Můj bratr se občas prostě zvedne a řekne, že se jde projít. Já, když se chci jít večer projít, tak to s ostatními ženami organizuju týden dopředu,“ glosuje trpce malá žena s culíkem v bílé košili, když se naše desetičlenná skupinka zastavuje, abychom spolu v kolečku sdílely, jak se cítíme a co to pro nás znamená, moct se procházet v noci.

„Všechno to ‚strategizování‘, které každému pohybu venku předchází — co na sebe, jaký dopravní prostředek zvolit, kudy jít — vyžaduje strašně moc energie,“ reaguje Šíta. Jelikož s námi jí nic nehrozí, dnes se Šíta — vedrům navzdory jako jediná z nás — oblékla bez obav do lososových šatů nad kolena. Některé z přítomných připouštějí, že když jsou venku, často svou lokaci sdílejí online se sestrou či kamarádkou.

„Je to super, moct se procházet v noci, ale vlastně mám pořád uvnitř zvláštní pocit, že to není bezpečné,“ připouští žena v bílé košili. „Dosud jsme kromě nás nepotkali jedinou ženu, jen samé muže — a nebylo jediného muže, který by na nás nezíral,“ dodává moje spolužačka Cora. „To je pravda, ale víte co, já na to kašlu, vedu s vámi skvělé konverzace a pohledů si nevšímám!“ prohlašuje s rozzářenýma očima Priya.

Kde je cukr, tam lezou mravenci

Od roku 2012 indická vláda vyhradila na zajištění bezpečnosti žen zvýšené finanční prostředky z veřejných rozpočtů. Krajně pravicoví politici, kteří se v současné Indii těší moci, nicméně na násilí na ženách nadále odpovídají v souladu se svými mocenskými zájmy: apelují na zvýšenou kontrolu žen.

Šivraj Singh Čauhan, předseda vlády státu Madhjapradéš, vloni navrhoval, aby se ženy před každou cestou do práce registrovaly na nejbližší policejní stanici. Ve státě Uttarpradéš politici navrhují zavést systém rozpoznávání obličeje, jenž umožní rozeznat na ženině tváři známky stresu a upozornit na to nejbližší policejní stanici.

Mnoho indických politiků pak v minulosti ze zažitého násilí otevřeně vinilo oběti — žena prý „nemá být takovým dobrodruhem“ a pohybovat se v noci venku, či vycházet o silvestrovské noci ven bez doprovodu mužského rodinného příslušníka, protože „kde je cukr, tam lezou mravenci“.

Snaha ženy systémově sledovat a jinak omezovat za údajným účelem jejich ochrany je přitom slepá k zásadní skutečnosti. Ačkoliv Indie z mezinárodních srovnání vskutku vychází jako jedna z nejnebezpečnějších zemí pro ženy na světě, i zde platí, že drtivou většinu pachatelů násilí na ženách tvoří ženiny blízcí, zpravidla manželé či příbuzní. Statisticky tak domov představuje daleko nebezpečnější místo než veřejný prostor.

Právo riskovat

Právě proto autorky ve své knize Proč lelkovat? Ženy a risk v ulicích Bombaje argumentují, že namísto iluze bezpečí podmíněné restrikcemi a moralistickými normami ženy ve vztahu k veřejnému prostoru potřebují „právo riskovat“.

Zároveň upozorňují, že převažující přístup a la „hlavně bezpečí“ bývá zneužíván jakožto záminka při volání po vyloučení jiných znevýhodněných obyvatel. Média s radostí přetřásají zvláště takové případy násilí na ženách, jehož se dopustili migrantští pracovníci, muslimové či muži z nižších kast, kteří jsou pak popisováni jako zdroj potenciálního nebezpečí pro ženy.

Důraz na bezpodmínečné bezpečí žen pak ústí v genderovou segregaci. V Indii fungují růžové policejní patroly složené výhradně z žen a zaměřující se výhradně na ženy. Ve veřejné dopravě jsou určité vagóny či sedadla určená výhradně ženám.

Taková opatření dávají vzhledem k rizikům, jimž ženy v současné Indii čelí, smysl. Přispívají však k vyloučení těch, kdo nezapadají do rigidního rozdělení společnosti na muže a ženy. Nemluvě o tom, že nedostatek kontaktu mezi muži a ženami, kteří si nejsou příbuznými, je součástí problému.

Tohle město patří mně i tobě

„Kdykoliv mám projít bezpečnostní kontrolou před vstupem do metra, cítím se hrozně. Mužští sekuriťáci mě po ochmatání posílají do řady pro ženy, protože prý nemám mužské tělo. V autobuse nevím, kam se mohu posadit. Nejraději jezdím rikšou, tu jedinou považuji za inkluzivní,“ vysvětluje Kamir, vousatý transmuž, jehož potkávám pod jeho náčrtem mentální mapy pohybu po městě na výstavě Města pro všechny.

Právě přítomnost rozličných skupin lidí: žen i mužů, cis i trans, pouličních prodavačů i bezúčelných lelkovačů, přitom přispívá k tomu, že se ženy — a kdokoliv další — cítí ve veřejném prostoru bezpečně. Privatizované bezpečí ve formě kamer a vyprázdněné noční ulice mívají naopak efekt opačný.

Jak koneckonců s dojemnou odhodlaností rapují náctileté obyvatelky slumu v jihovýchodním Dillí ve videoklipu Dívky z Khadaru: „Co je moje chyba? Že má Dillí šest případů znásilnění denně? Proč kvůli tomu pykám v domácím vězení já? (…) Řekni to se mnou nahlas: Tohle město patří mně i tobě.“

A bude hůř?

Krajně pravicová vláda Indické lidové strany nicméně přístup do veřejného prostoru čím dál více omezuje. A to nejenom pro ženy, ale pro všechny, kdo nejsou hinduistickým mužem z vyšší kasty, zvláště pro muslimy.

Letos v březnu soud posvětil rozhodnutí střední školy ve státu Karnataka zakázat muslimským studentkám v prostorech školy nosit hidžáb. Týž měsíc správa města Gurgaon stáhla povolení pro muslimy modlit se na speciálně vyhrazených místech ve veřejném prostoru poté, co modlící se muslimy verbálně napadali nacionalisté.

Hinduistický nacionalismus a s ním spojený nový důraz na čest a cudnost žen se mezitím šíří veřejností a ovlivňuje rozhodnutí řadových veřejných činitelů. „Když jsem v Dillí studovala před deseti lety, mívaly jsme s kamarádkou v zimě rutinu podvečerních procházek v Deer parku. Když jsme se tam vydaly naposled, dozvěděly jsme se od stráže, že ženy za tmy dovnitř nepouštějí — prý pro jejich bezpečí. Pachatelé sexuálního obtěžování a násilí za vlády Indické lidové strany znovu nabyli pocitu beztrestnosti,“ vysvětluje Madžumderová.

Připouští nicméně, že vše není jen černé: „Mám přístup k tomu, co si moje matka ani nedokázala představit. K placené práci, k mému vlastnímu příjmu. To mi umožňuje zacházet s veřejným prostorem úplně jinak. Ačkoliv nám kapitalismus mnoho vzal, ekonomická poptávka po ženské práci s sebou přinesla i svobodu. A pakliže je právo na přístup do veřejného prostoru čím dál více napadáno, děje se tak právě proto, že se o něj hlásí rostoucí počet žen.“

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.