Název Flégrovy knihy "Zamrzlá evoluce, aneb, je to jinak pane Darwin" může evokovat u laika představu, že autor "popírá" Darwinovu evoluční teorii, resp. že ji zcela nahrazuje nějakou jinou teorií. Ve skutečnosti se snaží rozšířit vysvětlení "mechanismu" evoluce. Mechanismus, který primárně upřednostnil Darwin se týkal druhové změny v závislosti na interakci organismu s prostředím, Flégr reinterpretuje evoluci v závislosti na poznatcích genetické teorie, teorie "memů" (Dawkins) a vlastním výzkumu, z něhož plyne jeho teorie "zamrzlé evoluce". Podle ní se mnohé druhy už druhově nezmění a vyhynou. Tato teorie má ve vědecké komunitě řadu kritiků jak s ohledem na její konceptuální, tak i empirickou bázi.

Každopádně není to "jinak", jak tvrdí titul, ale "poněkud jinak" ve smyslu rozšíření poznatků o evoluci, kdy mnohé z původní koncepce se udržuje jako platné, mnohé doznává změny. Spíše se tedy ukazuje, že koncept evoluce je složitější "mechanismus", než jak si jej představoval Darwin. A Flegr to také tak myslí a zdá se, že ono „jinak“ používá pouze jako provokativní marketingovou upoutávku.

Máme zde analogie z dějin fyziky. Mnozí čtou (zjevně pod vlivem postmodernismu) přechod od newtonovské k einsteinovské a ke kvantové mechanice jako příběh popírání předchozí. Ale ony všechny platí s ohledem na kontext „vesmíru“, o kterém mluví – makroskopicky, megaskopický, mikroskopický. Všechny potvrzují svůj faktický význam v podobě bezpočtu užitečných technických produktů a praktik, jež jsou součástí našeho každodenního života. Sjednotit tyto teorie do jedné – „vše-vysvětlující“ – je legitimní vědecký počin, který se zatím nedaří, ale i kdyby se podařil, nebude to znamenat zneplatnění předchozího stádia poznání. Vědecké poznání se vyvíjí kumulativně; víme o světě stále více, i když toho ještě mnohem více zřejmě nevíme. Kloním se spíše k názoru, že něco jako „singularita“ se nám bude spíše vzdalovat než přibližovat (jak se o tom vedou spory v oblasti AT).

S ohledem na to, že moderní vědecké poznání je úzce spojeno s „fakty“, netvrdil bych, jako autor, že různé výklady evoluce jsou „interpretacemi“, resp. pouhými interpretacemi. Jsou interpretacemi opírajícími o experimenty a jejich prostřednictvím o ověřená fakta. Pokud by tomu tak nebylo, pak by např. astronomie měla stejnou pravdivostní váhu jako astrologie. Jinými slovy, i když naše výpovědi o světě jsou všechny interpretacemi, ne všechny interpretace se opírají o fakta. Mohou se opírat a také se často opírají o pouhé domněnky, výmysly či bludy. Chtějí-li žít mnozí Indové brojící proti „západní vědě“, ruští „euroasianisté“ či američtí kreacionisté v bludech, je to jejich „svobodná“ volba. Naši „západní vědu“ bychom ale měli před bludy bránit.

Tvrzení, že dnešní matematika jako základ přírodních věd má kořeny v Indii, odkud ji do Evropy přinesli muslimští Mauři, kteří ovládali od raného středověku Pyrenejský poloostrov, mi připadá jako hodně zjednodušené. Kořenů dnešní matematiky je víc, což význam toho indického nesnižuje. Ve středověkém arabském světě, jehož byli andaluští Mauři evropským výhonkem, se díky překladům matematických pramenů podařilo zachovat, syntetizovat a obohatit vlastním přínosem poznatky řecké, perské a samozřejmě i indické.

Ale to jen tak na okraj. Vytěsňování vědy z dosahu nastupujících generací je smutné, ať už se to odehrává kdekoli.

dovolím si s Tebou hodně ostře nesouhlasit. Naštval jsi mě tou "naší vědou", i přes ty úvozovky.

Svobodná volba bludu je jeden z mála spolehlivě západních vynálezů -- A je to fajn vynález. Žiju v ulici s antivaxery, odpíračkou očkování a člověkem, který věří na austerity jako společenský všelék. Vesměs jsou to milí lidé, kteří se velmi dobře vyznají v tom, čím se živí a rád je vídám. Neshodneme se v jedné věci, víme to o sobě, tu a tam to kvůli tomu zajiskří, ale život je příliš pestrý a zábavný, abychom se přeli jen o ní.

Takže prosím, rozšiř své mnohé Indy, Rusy a Američany také o obyvatele západní a střední Evropy, jakožto i Balkánu. I my máme právo na blud.

Jenomže součástí práva na blud je také určení arén, kdy je nutné stanovit, co je blud a co podle stavu našeho poznání považujeme za pravdu: věda, politická diskuse a vzdělání. Odporně těžký, nekonečný úkol, Diův trest za používání ukradeného ohně. Ale opět nevím, jak bych ospravedlnil, že budu tolerantnější

k populistickým zásahům do vzdělání v Indii než v Srbsku, Polsku a Chorvatsku (evropské země, ve kterých v tomto století proběhl vážný pokus o zavedení kreacionismu ve výuce biologie).

A řečeno ještě jinak: mám větší sounáležitost s tisící Indy, kteří proti destrukci vědeckého poznání a vzdělávání aktivně bojují, než s uvážlivou českou novinářkou, která ve jménu všeobjímající tolerance píše o tom, že by mohlo být vhodné, vykládat podle evoluční teorie a podle kreacionismu konkurenčně, ať si děti kriticky vyberou.

Mohu jim jejich bludy rozmlouvat, ale nebudu je proto ostrakizovat -- vím, že se paní Š. své holčičce věnuje mnohem víc, než jsem to Chtějí-li žít mnozí Indové brojící proti „západní vědě“, ruští „euroasianisté“ či američtí kreacionisté v bludech, je to jejich „svobodná“ volba. Naši „západní vědu“ bychom ale měli před bludy bránit.

Vůbec jsem nemyslel, že právo na blud mají jen ti, které jsem vybral spíše namátkou k autorem zmiňovaným Indům. Kdybych nebyl příslušník a stoupenec západní liberální kultury, nebyl bych asi schopen říci "je to jejich „svobodná“ volba". Jestli někdo chce věřit nejrůznějším šamanským proroctvím, vkládat svůj osud do konstelace planet, věřit že svět byl stvořen přesně tak, jak o tom hovoří první odstavce Genesis, a nachází v tom smysl života, budiž.

Vědu je ale třeba proti bludům tvrdě bránit, což je onen komplexní terén, který zmiňuješ. A když myslím "naší vědu", myslím tím specifickou kognitivní praxi vynalezenou západní kulturou v 16.-17. století (samozřejmě s některými vlákny sahajícími do antického Řecka a ještě hlouběji do minulosti). Že jde o "západní" produkt je způsobeno řadou historických okolností, ale její rozvoj má tento univerzální geo-politicko-kulturní přesah.

Věda je tak na rozdíl od filozofie a literatury kosmopolitní; zjednodušeně řečeno, když budu číst filozofickou literaturu, řeknu si, tohle mohlo být nejspíše vymyšleno v Německu (racionalismus), tohle v Anglii (empirismus), tohle v Indii (esoterismus) a tam to bude také asi nejvíce všeobecněji přijímáno. (Opravdu si nedokážu představit, že něco jako Bytí a čas by mohl někdo napsat v Americe, na něco takového "hlubokého" jsou Američané poněkud "pitomí", ačkoli mnohé aspekty fenomenologické filozofie probrali již dávno předtím.) O zákonech klasické mechaniky tohle říci nelze. Ano, "vynalezl" je nějaký Angličan, ale to je s ohledem na jejich "pravdivostní" význam spíše vedlejší. Musí je uznat každý vědec v každé zemi, pokud si nárokuje být vědcem. Onen luxus být "lokální", "národní", "provincionální", si nemůže dovolit.

Mne ale vlastně nejde ani tak o otevřené popírače vědy; zásadně mi vadí bludy, které o vědě šíří nejrůznější populární mudrci v rámci "studies of science" ovlivnění postmodernismem, postrukturalismem či tzv. dekonstrukcionismem, kteří podkopávají její univerzalistickou bázi. Po těchto módních a často anti-západních sebemrskačských filozofických vlnách "rozumění" vědě posledních pěti dekád se vůbec nedivím, že jsme se ocitli v "postfaktickém světě", ve kterém jsou názory, že země je kulatá, resp. placatá, považovány za stejně relevantní. Jestli kdy existoval nějaký skutečný "soumrak Západu", tak v tomhle.

Problem je v tom "naše". Ano, moderní věda -- není to jen soubor kognitivních praktik -- se z poměrně složitých historických podmínek, z nichž jen některé sdílíme s mnoha dalšími historickými lidstvy dovyvinula právě v oblasti západní latinské kultury v raném novověku.

Ale jak sám říkáš, svým nárokem na platnost je kosmopolitní (mimochodem toto její určení je už v široce sdíleném antickém dědictví -- oheň hoří podle stejného zákona v Persii i v Athénách) a proto se stala majetkem i jiných lidí -- indických programátorů stejně jako čínských inženýrů. Takže to "naše" je buďto relativní k "my" globální lidstvo, nebo nedává smysl.

Prostě Indie je jednou ze zemí, kde aktuální formy populismu provozují represi vědeckého poznání a vzdělání. Jestli to tam dělají ve jménu obhajoby původní indické gnoseologie, tradičních hodnot nebo náboženského fanatismu, zatímco v Alabamě a v Polsku vynechávají tu gnoseologii a odvolávají se na jiné tradiční hodnoty (i když až na jméno nepříliš odlišné) a jsou fanatici jiného náboženství -- co do represivní funkce a nepřijatelnosti je to dost jedno.

Ta univerzální platnost je vždy podmíněná možnostmi vyslovení a porozumění. Jak připomněl Pavel Kolařík, aby mohla dnešní fyzika obdivovat jasnost Newtonových zákonů, musela zapomenout na velkou část textů, ve kterých je formuloval. A soudě podle Leibniz-Clarcovy diskuse, nemohl by je přitom bez té velké hromady raději zapomínaného vůbec vyslovit. Jen nejde o chválu Boha (ta e z pohledu řečených zákonů irelevantní), ale o teologickou fundaci prostoru a času, konečnosti vesmíru atd.

Samotný fakt biologické evoluce je dobře prokázaný a pochybovat o něm je asi něco podobného jako pochybovat zda je Země kulatá.

Darwinova teorie se tento fakt evoluce pokouší nějakým způsobem vysvětlit. Darwinistická interpretace nezpochybnitelného evolučního dění tedy nemusí být nutně správná.

Otázka zní, zda Darwinova teorie vysvětluje fakt evoluce uspokojivě. Debata o tom, JAK evoluce funguje, mezi biology stále probíhá.

Bohužel nejen v Indii jsou dnes s vědou na štíru. Například požadavek západní „korektnosti“ na zapsání stejnopohlavního páru jakožto „rodičů“ do rodného listu dítěte je zatím s těmi nejnovějšími vědeckými poznatky o rozmnožování (a možná dokonce i se starou evoluční teorií o vývoji druhů prostřednictvím přirozeného výběru) dost v rozporu.

Kdybych zjistila, že úředníci, zapisující dva tatínky do rodného listu dítěte, věří, že dítě bylo počato vzájemným pářením těchto tatínků, dost by mě to znepokojilo. Dala bych vám zapravdu, že takový blud může být příznakem degradace vědy v povědomí lidstva. Ale v existenci takového bludu nevěřím. Naopak si myslím, že ti úředníci dobře vědí, že dítě se vyvinulo z embrya, které vzniklo spojením mužských a ženských pohlavních buněk, přesně jak to popisuje věda. Slovo "rodiče" používají pro lidi, kteří na sebe berou právní a morální závazek o dítě pečovat.

Evoluce postihuje i darwinistický výklad. Fakt, že se živočišné druhy vyvíjejí a že jejich stav, včetně našich předků, byl před miliony let úplně jiný než je dnes, zůstává základem vědeckého poznání. Něco z původní Darwinovy teorie bylo doplněno a upřesněno. Přírodní výběr prostřednictvím proměny životních podmínek dnes není považován za jediný způsob /mechanismus/ změn druhů. Konkurenční nazírání na existenci lidského rodu, které hledá oporu v Bibli, je něco, co je úplně mimo vědu a co nemá vliv na možný vývoj našeho poznání. Kritizovat původní znění Darwinova textu nemá smysl, protože jak píše správně pan Nushart, vědecká debata o způsobech vývoje druhů zdárně pokračuje. Otec evoluční teorie Darwin by tím byl nepochybně nadšen.

Pokud vím, paní Zemanová, rodný list je doklad, do kterého se zapisují rodiče biologičtí, nikoliv rodiče adoptivní. Ti úředníci tedy samozřejmě zatím ještě stále vědí, že se dítě vyvinulo z embrya vzniklého spojením mužských a ženských pohlavních buněk, ale musí předstírat, že to nevědí, aby mohli zapsání toho nepravdivého údaje akceptovat. Požadavek na úřední schválení falešného údaje vychází nejspíše z potřeby „korektního“ maskování reality – neschopnosti tuto realitu si bez újmy na vlastním sebehodnocení přiznat.

Předpokládejme, že tento trend bude pokračovat a například rodinná anamnéza sestavená na základě nepravdivých údajů bude pro lékaře časem také povinně relevantní údaj, což budeme konečně moci chápat jako opravdový triumf západní pokrokové vědy oproti zpátečnickému indickému tmářství.

Anebo ten učitel do kostela nechodí a třeba je zarputilý ateista. Ale pokud za něco stojí jako učitel, tak se ani jeho víra, ani ateismus nepozná z toho, jak žáky učí biologii.

Když jsem chodil na gymnázium, byl v osnovách věnován zcela neproporční prostor neurotransmiterům. Teprve o nějakých dvacet let později jsem se při studiu nějaké diskuse z počátků normalizace dozvěděl, že za tím byl určitý, ze Sovětského svazu dovezený ideologický záměr -- podle skupiny komunistických tupců fyzikální přenos podnětů do mozku dokazoval neexistenci duše. (Dnes to opakují jiní tupci a celému argumentačnímu postupu se vysmál už ateista Condorcet někdy koncem 18. století). Ke cti jak autorům českých učebnic, tak mých středoškolských učitelek nutno říct, že ta souvislost s duší nejen mne, ale nikoho ze širokého okruhu mých vrstevníků nenapadla. Prostě jsme věděli, že do moderní biologie duše nepatři.

Pokud oddělíme výuku biologické evoluce a náboženství a oba světy se budou korektně respektovat, stejně teisté dříve nebo později vytáhnou téma "designu" a je po korektnosti. Oba světy na sebe prudce narazí v otázce "A jak to všechno vzniklo?". Tady bude, zdá se, ateistický evolucionista vždy tahat za kratší konec špagátu (z pohledu teisty, ale i člověka "zdravého rozumu"). Takže vždy tu bude prostor pro metafyziku, teologii a dokonce mystiku.

ohledně zápisu do rodného listu v případě adopce máte mylné informace. Dítěti je vystaven nový rodný list, kde jsou jako jeho rodiče uvedeni osvojitelé.

Naprosto souhlasím s Pavlem Kolaříkem s tím nelezením si do zelí.

Takže to zjednodušme: věřící v Boha věřící v evoluci vs nevěřící v Boha věřící v evoluci. Tohle nesmíříte tím, že budete mluvit o jakési dělbě práce mezi "smyslem", který evoluci propůjčuje věřící a "popisem", o který jde nevěřícímu. Nevěřícímu evolucionistovi žádný smysl nedává mluvit o smyslu evoluce a odvolávat se na Boha (viz Dawkins, Boží blud). Může to dokonce považovat za nesmysl a překážku dalšího bádání a hlubšímu porozumění. Ale pokud je liberál, tak se k takovému věřícímu evolucionistovi chová zdvořile či "korektně". Neměla by v tom být ale póza nadřazenosti a shovívavosti ve smyslu "falešné korektnosti". Z druhé strany bych očekával to samé od věřícího evolucionisty. Je to z obou stran těžké, protože řešením není se o tom přestat bavit (tedy "navzájem si nelézt do zelí"). Přesto se o to musíme donekonečna snažit.

Pokud jde o "design", to s tím souvisí. Mnozí věřící evolucionisté, když se ocitají tváří tvář funkčně či esteticky "dokonalým" organismům či jeho částem (např. motýlí křídla) tvrdí, že i když to vzniklo evolučně, tak na začátku tu musel být plán, resp. účel. Podobně jako na začátku postavení nějakého stroje musí být plán, i když se pak může realizovat postupně různými adaptacemi způsobů, jak jej realizovat. Zdá se, že tenhle plán, který je dílem Stvořitele, je to, co věřícímu dává evoluci smysl. Jinými slovy, evoluce nemůže být čistě náhoda, či výsledek interakce slepých sil.

Ale toto je můj pohled z břehu nevěřícího evolucionisty na Váš břeh. Vy to můžete ale vidět úplně jinak.

Člověk, který v souvislosti s evolucí klade otázku /dle pana Kolaříka zajímavou/, jaký to má všechno smysl, by nejdřív měl odpovědět na jinou otázku: Proč by to mělo mít nějaký smysl? Ta páně Kolaříkova otázka implikuje, že nějaký smysl tu je. Jenže co když hledání smyslu žádný smysl nedává, kromě toho, že jím je Bůh a jeho vůle? A to už jsme hodně blízko zelí, do kterého není radno lézt.

Rodný list, se paní Zemanová, vydává po narození dítěte, je tam datum vydání rodného listu. Osvojení dítěte, pokud k němu dojde, probíhá až následně, na základě rozhodnutí soudu – to zabere nějaký čas. Ano, máte pravdu v tom, že osvojitelé se pak do matriky zapíší jako rodiče dítěte a může být vydán nový rodný list. Datum tam samozřejmě bude zapsáno také, z čehož chytré dítě nejspíše může nejspíše něco usoudit...

O osvojení nemůže být rozhodnuto bez souhlasu dítěte, biologických rodičů dítěte, nebo osob, které jsou oprávněny dát souhlas za rodiče. Má-li dítě alespoň dvanáct let je k osvojení vždycky potřeba jeho souhlas. Soud ale vyslechne dítě vždy když je to možné a bere jeho vyjádření na zřetel s ohledem na stupeň jeho duševního vývoje. Osvojitel je povinen dítě o osvojení informovat nejpozději do zahájení jeho školní docházky. Jakmile dítě dosáhlo svéprávnosti, vzniká mu právo seznámit se s obsahem spisu, který byl veden v řízení o jeho osvojení.

Výše uvedené je s nově navrženou praxí (utajení identity biologických rodičů před dítětem) vesměs v rozporu.

Že jsem ateistka, pane Kolaříku, to jistě ano. Ale proč to adjektivum "fundamentální"? Jaký má význam? Člověk buď v Boha věří nebo nevěří. Tertium non datur. Někomu to prostě není dáno, což je můj případ. I kdybych se rozkrájela a věřit chtěla, protože víru považuju za nepochybný přínos pro smíření s koncem lidského života, je mi to houby platné. Boha nikde nevidím, nemám ho v sobě ani jinde, a stejně tak nevidím smysl v existenci vesmíru, Země, lidstva, evoluce. Jestli je to fundamentalismus, nevím. Ale jinak myslet neumím. Není to chtěné, naučené, odněkud převzaté. Je to takhle ve mně - zrovna jako je v jiných lidech víra.

naše rozmluva vznikla z nejasnosti, kdo a proč může být zapsán v rodném listu dítěte.

Smyslem zápisu adoptivních rodičů není utajení rodičů biologických, ale uznání, kdo má rodičovská práva a kdo ne. To je všechno. Že povinností adoptivních rodičů je seznámení dítěte ve vhodném věku s faktem, že je adoptované, je pravda a nikdo to myslím nepopírá.

Paní Zemanová, pokud se například stejnopohlavní pár dvou mužů (před využitím náhradního mateřství za účelem získání dítěte) domluví, že ani jeden z nich v budoucnu nebude pátrat po tom, kdo z nich je skutečným otcem dítěte, pak samozřejmě smyslem takovéto domluvy je utajení biologického otce.

Já bych řekla, pane Nusharte, že ten vámi uváděný případ bude pravděpodobně dost ojedinělý. Běžné případy, kdy se dítě nedozví, kdo je jeho biologický otec, s homosexuály vůbec nesouvisí.

Mrzí mě to, pane Kolaříku, ale jste úplně vedle.

"Velmi rychle a ochotně jste naskočila na interpretaci článku jako článku proti víře, proti náboženství. Uvědomila jste si vůbec, že Ivan Štampach (i když to často zakrývá) je přece jenom křesťan, věřící člověk? Opravdu si myslíte, že by napsal článek o škodlivosti křesťanské víry jako takové?"

Nic takového neplatí. Interpretace, jako že Štampach napsal článek proti víře či proti náboženství, mě vůbec nenapadla.

Když jsem v reakci na váš příspěvek načala otázku hledání smyslu, byla to podle mne připomínka provokativní, to přiznávám, ale podrážděná?

Rozhodně nehodlám nikomu bránit v hledání a nalézání smyslu existence vesmíru, lidstva či čehokoli. Jen jsem chtěla upozornit, že to není taková samozřejmost, jak by se vám mohlo zdát. Tady jste myslím při zmínce, že by v tom všem nemusel být smysl žádný, zbytečně podrážděný vy. Asi je to pro vás až příliš převratná anebo spíš podvratná myšlenka.

S kreacionismem je to přece jen složitější. Nemusí být nutně fundamentalistický (míněno v doslovně podle příslušné americké derivace protestantismu) a jeho vztah ke Genesis může být podstatně volnější, důraz se může posouvat na argumentaci ve prospěch inteligentního postupu evoluce oproti jejímu fungování prostřednictvím slepé náhody (berličku slepé náhody Darwin zavedl do své teorie neoprávněně a tak sám ty dvířka pootevřel).

Nicméně i v těch nejdůstojnějších případech platí, že kreacionismus vzniká z promiskuity vědecké a náboženské argumentace. A oproti extramatrioniálním vztahům tato promiskuita nikdy nic dobrého nezplodí.

Jinak má pravdu paní Zemanová: Buď v Boha věřím, nebo nevěřím. Tercium non datur. A tom nic nemění, že mohu nevěřit jako ateista nebo jako agnostik a že mohu věřit otevřeně nebo fanaticky. Mohu dokonce jako nevěřící i hledat smysl tváří v tvář absurditě světa (Diderot, Camus) anebo věřit v Boha a zároveň s hrůzou přijímat definitivní absurditu světa (Kierkegaard). Ale otázka, zda věřím v Boha? opravdu připouští jen odpověď Ano/Ne.

Pane Novotný, touto otázkou se svého času zabýval už Aristoteles. Stojí za to si jeho myšlenky připomenout.

Napřed ale jeden zásadní moment v celé diskusi: opravdu není možné celou problematiku - dejme tomu - jsoucnosti člověka a světa rozštěpit na dvě zdánlivě zcela autonomní sféry, které si "nepolezou do zelí". Je holý fakt: pokud bychom se spokojili jenom a pouze se scientisticko-evolučním výkladem světa, pak nám nevyhnutelně zcela mizí otázka po smyslu. Otázka po smyslu by pak nebyla ničím jiným nežli evolučně vzniklou funkcí lidské psychiky; ale z objektivního hlediska by nemělo žádný (vyšší) smysl naprosto nic, a ani zdejší spory o evoluci by neměly žádný smysl. Veškeré diskuse o smyslu našeho bytí by byly pouhou fikcí, iluzí, sebeklamem našeho (ne)vědomí.

Ale zpět k Aristotelovi. Aristoteles se k možnostem empirických věd ohledně poznání jsoucího světa vyslovil takto: "Je možné, že fyzikální vědy skutečně mohou naprosto přesně popsat, jak funguje jsoucí svět. Nikdy ale nebudou schopny vysvětlit, proč tento svět existuje právě tak jak existuje; ani to, proč existuje vůbec."

Tohle a právě tohle je ten klíčový moment, pane Novotný. Všechny empirické, faktografické vědy mohou nakonec jenom a pouze popisovat, ale nikoli vysvětlovat. Přinejmenším poslední (respektive naopak: prvotní) příčiny nikdy nedokáží vysvětlit. A právě zde se otvírá prostor pro úvahy metafyzického (případně teologického) rázu.

Ostatně: tento zásadní deficit přiznává i současná fyzika sama. I zde platí naprosto přesně to, co konstatoval už Aristoteles: i ta nejmodernější fyzika dokáže sice relativně velice přesně popsat, jakým způsobem se vyvíjel náš vesmír už od několika nepatrných zlomků sekundy po Velkém třesku; nicméně tato fyzika nedokáže dát naprosto žádnou odpověď na to, proč náš vesmír existuje právě v takové podobě v jaké existuje, ani proč existuje vůbec.

-----------------------------

Nicméně na straně druhé je nutno konstatovat i jedno: jestliže limity pozitivních, empirických věd otvírají prostor pro úvahy rázu metafyzického a teologického, pak to v žádném případě neznamená, že je možno - jmenovitě s odvoláním se na autonomii víry - tvrdit cokoli. Fundamentální konflikt mezi racionálním a mezi teologickým způsobem uvažování stále ještě existuje; a doposud nebyl překonán.

Konkrétně, k diskutovanému vztahu evoluce a (křesťanské) teologie: víru v Boha-Stvořitele je s vírou v evoluci možno sloučit pouze tehdy, když bychom vyšli z předpokladu, že zákony evoluce stvořil, určil Bůh. To sice není možno vyloučit; nicméně se nutně staví otázka, že pokud existuje možnost, že evoluce vznikla sama sebou, k čemu by ještě měla zapotřebí Boha. (Jsme zde opět jednou u proslulé Occamovy břitvy.) V daném ohledu je mimochodem možno vřele doporučit četbu knihy M. Veverky "Evoluce svým vlastním tvůrcem".

Zde není prostor řešit všechny otázky související se vztahem evoluce a smyslu; závěrem tedy zopakujme základní body:

- není možno společenský diskurs rozštěpit, separovat na dvě zdánlivě nesouvisející sféry, které by si "nelezly do zelí"; vždy zde budou nějaké styčné body

- sama empirická/pozitivní věda není schopna odpovídat na celou řadu zcela fundamentálních otázek po základech, po výchozích principech našeho světa, našeho vesmíru, našeho bytí

- na straně druhé ale (křesťanská) teologie nikdy nemůže doložit, proč by ke vzniku světa, života a člověka byl nezbytně nutný Bůh-Stvořitel; a proč by tedy v daném ohledu teologické výklady vzniku světa nebyly "nadbytečnou hypotézou".

Jistě, v bezprostřední rovině tomu tak je; buďto tento svět stvořila nějaká imateriální, duchovní, mystická bytost - anebo ale nikoli, a tento svět existuje (a vyvíjí se) svým vlastním samopohybem, tedy bez přítomnosti onoho božsky-mystického momentu.

Nicméně - chci tvrdit, že ve skutečnosti je nutno hledat právě ono "třetí". Totiž ve smyslu dialektické syntézy, která oba momenty původního (zdánlivě neslučitelného) protikladu zanechává za sebou, jako pouze dílčí, podmíněné pravdy, spojené s nižším stupněm vývoje lidského vědomí.

Nechci zde tuto záležitost řešit ve věci samé; budiž zde jenom připomenuto, že samotná otázka "Existuje Bůh?" je postavena naprosto falešně. Tato otázka je tak jako tak - z hlediska možností lidského poznání - principiálně nezodpověditelná.

Pravá otázka zní: "Proč určitý podíl lidské populace věří v Boha?" Při takto položené otázce se pak už ocitáme někde zcela jinde; kde pak by se (při dostatku dobré vůle z obou stran) už mohl otevírat prostor pro onu zmíněnou syntézu výchozího protikladu.

"Takže říkám, že někdo respektuje teorii evoluci, mám tím na mysli to, že ji uznává za prokázanou vědeckou teorii, že ji nepopírá. Ne že v ni "věří", tak jako se věří v Boha."

Nemůžete si slovo "víra" spojovat jen s vírou v Boha. Ve vědě "věřit" znamená mít to za vědecky prokázané. (Věřím těm hypotézám, které jsou experimentálně prokázané.) Jsou různé víry vycházející z různých zkušeností, včetně náboženské.

To stejně platí o "smyslu". Už jsem to napsal výše. Vy si myslíte, že ateistickému evolucionistovi nedává evoluce smysl? Že jsou to pro něj jen holá potvrzená fakta? Že aby získala evoluce smysl, musí tam zavést "veličinu" Boha? Pokud to tak cítíte, prosím. Ale nevytvářejte dojem, že když to ateistický evolucionista takto necítí, že o něco podstatného přichází - o smysl evoluce. (V tomto směru se mi zdají poznámky paní Zemanové relevantní.)

Tohle nějak souvisí s naším přetrvávajícím zlozvykem polarizovat svět - na svět faktů a svět hodnot. Odtud se pak vedou "tolstojovské" útoky proti vědě, která nám údajně sice popisuje jak věci fakticky fungují, ale už nám není schopná říci, jak máme správně žít. Mnozí dokonce vědu haní, že může za holocaust. (Mimochodem tohle je jeden z argumentů Putinových euroasianistů proti upadlému Západu, a protože to tvrdí i "zápaďáci", považují to za jeho "slabost", kterou je třeba využít.) To by bylo další velké téma, které článek a diskuse pod ním implikuje.

Říkáte: "Slovo "design" se mi po pravdě řečeno jeví příliš banálně, ale pro věřícího člověka není žádných pochyb o tom, že Bůh má plán nejen s celým stvořením, ale i s každým člověkem jednotlivě. Nevěřící tomu samozřejmě nevěří, ale jak říkám - to nijak nesouvisí s evolucí."

Ale souvisí, protože mnoho věřících v Boha se na stranu evoluce přidalo, když osvícenští teologové moudře rozhodli, že nemá cenu s vědou vést kulturní válku a přidali se na její stranu. (Ostatně asi nemohli, když mezi vědci bylo a je tolik věřících.) Proč vědu nezarámovat teologicky a bojovat proti pověrám? Dnes ateističtí i teističtí vědci svorně opovrhují kreacionismem. Je tam ale ze strany těch druhých doložka - ono to nakonec přece jen "potvrzuje" ten Boží plán. Ti první to korektně ignorují, anebo trucovitě tvrdí, jako Dawkins, že to je stále ještě "blud". Připomíná mi to takovou "studenou" kulturní válku.

Snažím se pochopit oba "tábory", prezentované zde sporem mezi panem Kolaříkem a paní Zemanovou, i když se řadím do jejího tábora.

Když se dnes hodně spekuluje o důsledcích AI, jedni s varováním, jiní s nadějí mluví o "singularitě" a interpretují to jako situaci, kdy člověk vyrobí hardwear se softweary , které dokáží nahradit jeho mozek a jakmile se to stane, Bůh přestane být téma. Vzhledem k tomu, že si myslím, že se od takového stavu spíše vzdalujeme (čím více toho budeme vědět, tím více si budeme uvědomovat, že toho ještě více nevíme), tak se mi to nezdá. Ale je možné, že nějaký ten ultra-ultra-ultra výkonný softwear se stane vůči jeho lidskému inženýrovi z nějakých důvodů nepřátelský a vyhubí jej i s jeho "pravdami", "věrami" a "bludy". A bude vymalováno. Jak to ale opravdu dopadne, se mne s ohledem na můj věk naštěstí netýká.

Pokud se tak ale nestane, něco jako Bůh zde bude stále s námi, co mnohým dává smysl, co mnozí budou popírat, korektně ignorovat, anebo se nad tím (jako Dawkins) vztekat. A naše mozky a stále výkonnější softweary budou zasypávat staré a hloubit nové díry.

To jsou dvě různé věci. Jedna je otázka: „Věřím v Boha?“ a při odpovědi na ní není žádná syntéza možná. Buď mi byla dána milost víra, nebo mi byla odepřena.

A jiná otázka je, jak ve svém osobním i společenském životě spojujeme různé způsoby utváření světa.

Přitom je nutné říct, že právě člověk, který klade důraz na vědecké poznání se rozhodně neobejde bez smysluplného světa. Už jen z banálního důvodu, že sice mohu poznávat -- z naivně vědeckého pohledu "nalézat" -- přírodní zákony, ale nemohu nikdy nikde empiricky nalézt zásadu, že se přírodní dění děje podle nějakých zákonů. Ale ani věřící člověk -- jako byl Leibniz nebo Kant --nemusí tuto smysluplnost světa nutně zakládat vírou v Boha (i když to je, jak víme nejpozději od Descartových dob, velmi komfortní řešení).

Zdejší diskuse, její způsob a úroveň mě těší. Snad se brzy dostanu k tomu, abych do ni také přispěl.

Nyní bych chtěl pouze poznamenat, že pocity "nemožnosti věřit" pro odpor svědomí, který zmínil Hus a o němž psal Kosík, v (hypotetickém) případě vyznání s kostnickým koncilem, že dvě a dvě je pět, jsou sice i mou zkušeností, že však zároveň vím, jaké množství lidí by klidně vsadilo vše na to, že nikdy neuvěří, a o vše by přišlo, když přece uvěřili. Asi mnozí jsme se setkali s podobnými případy. Nezáleží, jak jsme je u dotyčných vnímali, zda jako dobré východisko, neutrálně, nebo jako regres. Myslím proto, že zde platí známé: Nikdy neříkej nikdy!

Smysl života? Ale ten Vy nevidíte také. Právě tak jako ho neslyšíte, nehmatáte, necítíte a nechutnáte. Není to nic, co by se dalo uchopit smyslovou zkušeností.

Docela dobře si vystačím, abych jednou souhlasil s oblíbenou autoritou pana Poláčka, s Aristotelem. Smysl života je v jeho sebezáchovné reprodukci.

Jiná otázka je, jaký je smysl mého pobývání na světě? A nemyslím, že by byla k dispozici nějaká zvnějšku daná odpověď. Smysl tomuto pobývání mohu dát jen já sám -- ale abych mohl, musím mít díky druhým lidem podíl na lidském duchu (tedy na lidské kultuře v tom nejširším slova smyslu). A podle všeho, co vím -- ale nemohu to vědět definitivně, takže je to vlastně víra sui generis -- nemohu na to dát dobrou odpověď jinak než v pobývání s druhými lidmi (v lásce, pomoci, soutěži, rozpravě a hlavně vzájemném uznání naší lidskosti), tedy jako člověčí odpověď. A ano, odpovědnému přijetí takového smyslu své existence může pomáhat, pokud se to pobývání s druhými rozšíří o vztah k Bohu jakožto zdroji důvěry nebo útěchy z nutných selhávání při přijetí vlastní odpovědnosti (opět, jsem nevěřící, ale tohle věřím Kierkegaardovi a Masarykovi, věřícím, kteří to dokázali sdílet, a proto sdělit).

Se smyslem života, tedy se smyslem jednoho lidského života, je to tak, že si ho každý musí dosadit sám.

Jestli pan Kolařík usoudil, že můj život žádný smysl nemá, vzal to asi z toho, že jsem napsala, že nevidím smysl v existenci vesmíru, Země, lidstva, evoluce a tak dále.

Jaký smysl jsem dala svému životu, tu nebudu rozebírat. Pro tuhle debatu to není podstatné.

A přece, pane Profante - takhle to nesmí platit. Ano, v bezprostřední linii skutečně platí pouhá mechanická dichotomie: buďto věřím, anebo nevěřím.

Jenže to o co se jedná je právě to, nezaseknout se na této primární, v posledku vysloveně triviální úrovni pouhého (empirického) konstatování: ten věří, a ten druhý zase ne. Tím by nevyhnutelně končil jakýkoli dialog; a co hůře, končilo by jakékoli další uvažování o věcech lidských (i božských).

Omezený horizont tohoto pouhého konstatování "věřím - nevěřím" je nutno prorazit, probít nutnou následnou otázkou: "PROČ věřím?" (A stejně tak ovšem: "Proč nevěřím?")

Takto položená otázka nás totiž rázem posouvá někam zcela jinam. Ne ovšem tehdy, když by nyní obě strany začaly vypočítávat své osobní důvody ("Bůh mi dává smysl"; "nenalézám v sobě Boha"); tím bychom zůstávali stát v pouze subjektivní, tedy omezené, omylné rovině. Je nutno pokročit o krok dále, podívat se po objektivních příčinách skutečnosti (jak jsem to zmínil minule), proč určitá část lidské populace inklinuje k víře, a druhá část k ateismu.

Asi nebude nutno rozvíjet nějaké složité spekulace, abychom dospěli k poznání, že se zde setkávají (a srážejí) dvě základní formy lidského vědomí. Tyto dvě formy se zřejmě vyvinuly evolučně (fakticky zřejmě všechno co je v životě společnosti trvalou konstantou má tak či onak své kořeny v evoluci); a proto jsou obě tyto formě stejně platné, a stejně nezrušitelné.

Jedna z těchto forem vědomí je lineárně-racionální, jejím účelem je prakticko-pragmatická orientace v reálném, materiálním světě. Bez této schopnosti by lidský rod vůbec nebyl schopen svého přežití.

Ovšem - vedle tohoto lineárně-racionálně pracujícího vědomí se evolučně vyvinula i jiná forma vědomí, která je opakem oné formy první, ale zároveň je k ní evidentně komplementární; jejím účelem a smyslem je doplňovat a kompenzovat deficity, které jsou spojeny s oním pragmaticko-lineárním modem operandi. Tato forma vědomí vnímá, zpracovává a hodnotí fenomény tohoto světa nikoli lineárně, nýbrž komplexně, nikoli racionalisticky, nýbrž intuitivně, pocitově. Opakuji ještě jednou: obě tyto základní formy vědomí jsou nejen objektivně existentní, nýbrž stejně platné, obě jsou evidentně výsledkem samotné evoluce.

To pro nás znamená: když se podíváme na naši záležitost pod tímto úhlem pohledu, pak se nám ukáže, že ona dichotomie "věřím - nevěřím" je fakticky stav rozštěpeného vědomí, kdy obě formy vědomí nedokázaly nalézt cestu k sobě, a místo aby se pochopily jako jeden jediný komplementární celek, vedou nepřetržitý (a zničující) boj jedna proti druhé.

Když se na věc podíváme tímto způsobem, pak se nám ukáže, že evolučně vzniklou a nutnou formou vědomí (v oné druhé větvi) je toliko onen intuitivně-holistický, duchovní modus vztahování se ke světu; ale že naprosto není nevyhnutelná víra v (personálního) Boha. Tato víra v personálního Boha je pouze jednou z forem, ve kterých se může vyjadřovat ona druhá, holisticky uvažující složka či forma vědomí.

Co tím vším má být řečeno: ještě jednou, spokojit se s onou prostou dichotomií "věřím - nevěřím" neznamená nic jiného, nežli se natrvalo zaseknout na rovině (vzájemného) nepochopení. Člověk musí dokázat (dnes nebo v dobách budoucích) překonat tuto dichotomii, musí si dokázat uvědomit sám sebe jako jednu individuální součást tohoto komplementárního vztahu. Člověk nesmí ustrnout u pouhé individuální evidence stavu svého vlastního vědomí (věřím - nevěřím), nýbrž musí být schopen své vlastní sebereflexe, objasnění si hlubších příčin toho, proč je právě takový jaký je.

Paní Zemanová mě trochu předběhla. Právě jsem chtěl uvést jednu dávnou vzpomínku, která dochází ke stejnému závěru jako její poslední výrok na dané téma. Nicméně přesto tuto vzpomínku připomenu, v její pregnantnosti je jedinečná.

Svého času totiž jeden německý psycholog či psychiatr v jakési televizní talk-show pronesl nadané téma hluboce moudrou větu: "Das Leben hat tatsächlich keinen Sinn. Man muss sich ihn holen!"

Čili: "Život skutečně nemá smysl. Člověk si pro tento smysl musí sám dojít!" (To jest, musí si ho sám vytvořit.)

Nikdo jiný to za nás neudělá. Nicméně - a to je také nutno dodat - je přece jenom určitý rozdíl, jestli toto své vlastní (lidské) vytváření smyslu konáme za podmínek, kdy vnější, okolní, objektivní svět sám žádný (vyšší) smysl nemá; anebo zda tak činíme za podmínek, kdy naopak jsoucí svět sám nějaký takovýto vyšší, metafyzický (teleologický, či přímo teologický) smysl sám má, nebo ho přinejmenším implikuje.

Vrátím se ještě k otázce, která padla v rámci diskuse: co je vlastně (více) "normální": věřit, anebo nevěřit?

Ve společně vydané knize Anselma Grüna a Tomáše Halíka "Gott los werden" (čili: "Zbavit se Boha") se především T. Halík (na rozdíl od mnohem tolerantnějšího Grüna) staví k existenci ateistů s nesmlouvavou tvrdostí, s až vyslovenou arogancí. Sice i on se staví do napohled neutrální pozice; nicméně je jasně znát, že v jeho očích jsou ateisté bytosti principiálně deficitní, deformované, ne-li přímo patologicky deviantní. Halík ateistům nemůže nijakým způsobem odpustit, že prý "zabili Boha".

Přitom - to je na tom zajímavé, a nemálo paradoxní - jak Grün tak i sám Halík v této knize otevřeně přiznávají, že sami ve svém životě mnohokrát trpěli, a stále vždy znovu trpí stavy hlubokých pochybností o existenci Boha!! Halík si tedy (mnohdy) není vůbec jistý sám svou vlastní vírou; ale to mu nijak nebrání v tom, aby hleděl svrchu na ateisty, jako při nejmenším na ty kdo "nic nepochopili".

Vrátím se ještě jednou k Occamově břitvě: za "normální" v daném smyslu musí být považováno nevěřit, neboť nevíra nepřidává nic svévolně dodatečného k tomu, co existuje evidentně a nepochybně.

Tím nemá být řečeno, že věřit (to jest: vyznávat duchovní hodnoty) by mělo být "nenormální"; má tím být řečeno pouze tolik, že ten kdo chce vyznávat takovýto spirituální pohled na svět, ten by měl mít k dispozici mnohem silnější odůvodnění, nežli pouhé osobní vyznání víry ("já věřím").

Snad mi nebude předhazováno grafomanství, když se vyjádřím ještě k uvedenému tématu které bylo taktéž zmíněno v diskusi; je to téma nepochybně klíčové.

"Bůh stvořil svět; a jeho dílo je dobré."

Nuže, při pohledu na jsoucí svět je v každém případě možno propadnout nemalé skepsi, zda tento svět (a způsob jeho existence) je skutečně bezpodmínečně dobrým. I když odhlédneme od světa lidí, se všemi jeho konflikty, nesváry, násilím a jinými špatnostmi (kteréžto faktum fatálního rozporu s "dobrým světem" se křesťanská teologie snaží obejít standardním poukazem na údajně "svobodnou vůli" lidské bytosti), podívejme se na život ostatních tvorů. Jak může být jako skrz naskrz "dobrý" charakterizován svět, kde naprostá většina živé přírody neustále požírá část druhou? Proč dobrotivý Bůh nestvořil takový svět, kde by všichni živí tvorové mohli vyžít jenom ze sluneční energie?...

Nicméně - i zde je stav věcí mnohem složitější, nežli aby bylo možno ho odbýt jedním jediným konstatováním, jedním jediným argumentem.

Připomeňme si výrok pana Profanta, kde zmiňuje Aristotela: "Smysl života je v jeho sebezáchovné reprodukci."

Pane Profante, nejsem sice žádný velký znalec Aristotela (ostatně mým mnohem oblíbenějším myslitelem je daleko spíše Platón); nicméně troufal bych si vyjádřit nemalé pochybnosti, zda tato Vámi předložená interpretace Aristotela je skutečně zcela korektní. To jest: zda skutečně postihuje celý horizont aristotelského myšlení.

Totiž - Aristoteles na rozdíl od Platóna, který jsoucí svět explicitně deklaroval (obdobně jako judaistické teologické spisy) jakožto "dobrý", tak mnohem věcnější a pragmatičtější Aristoteles takovýto hodnotový soud o jsoucím světě zřejmě skutečně nikdy nevyslovil. Nicméně - za prvé je vždy nutno mít na paměti Aristotelovu entelechii.

To jest: podle Aristotela každá entita (a tedy i sám člověk) má za cíl svého snažení ne snad jenom a pouze svou (čistě fyzickou či evoluční) reprodukci; nýbrž je zde přítomno něco více, každý takovýto subjekt či tvor směřuje ke svému vlastnímu zdokonalení, tedy k dosažení ideální formy své vlastní existence. A pokud je tento subjekt vybaven vědomím, pak toto dosažení ideálního stavu jeho existence vede ke stavu nejvyššího štěstí (eudaimonia).

Aristoteles tedy dovozuje, že účel života každého živočicha spočívá v tom "uskutečnit se v plném horizontu jeho možností". - Mimochodem, tuto Aristotelovu maximu můžeme snadno objevit i v Marxově postulátu ohledně komunistické společnosti, kde člověk osvobozený od třídního panství a nadvlády kapitálu bude moci plně rozvíjet "všechny své možnosti a potenciály".

To všechno znamená: dokonce i podle pragmatického Aristotela vše na zemi směřuje k dobru, ke svému ideálnímu naplnění. A za druhé: nelze zapomenout že i Aristoteles své v zásadě racionalisticky pojaté úvahy rozvíjel v rámci antického myšlení, kde platilo jako samozřejmost, že samotné bytí má exkluzivní, metafyzicko-teologický status, který tedy - ať už explicitně či pouze implicitně - vyjadřuje, že toto bytí je "dobré". - Ostatně připomeňme, že Aristoteles sám pro své metafyzické úvahy neužíval termín "metafyzika", nýbrž - teologie!

Sečteno a podtrženo: i když se na danou záležitost podíváme očima vždy střízlivě uvažujícího Aristotela, i tak se nám nakonec vyjeví, že dokonce i prostá "sebezáchovná reprodukce" živoucích organismů sama o sobě nijak neruší základní otázku po tom, zda tento svět je či není dobrý, respektive zda přinejmenším k dosažení dobra ze nesměřuje ze své nejvlastnější přirozenosti.

Věda předkládá teorie o vzniku a vývoji vesmíru a nachází důkazy o proměnách Země i organismů, které ji osídlovaly. Živočišné i rostlinné druhy procházely změnami, kterým říkáme evoluce. Obraz všech proměn není dokonalý, neustále se doplňuje a vylepšuje. Je skvělé, že věda je otevřená novým zjištěním. Já doufám, že nám připraví mnohá překvapení ještě za mého života.

Víra ve stvoření "všeho viditelného i neviditelného" žádná překvapení neslibuje, je neměnná, definitivní. Polemizovat s ní nelze. Takže mám pocit, že jsem k tomuto tématu řekla všechno, co jsem považovala za podstatné. Rozhodně jsem nechtěla nikoho urazit anebo naštvat. Howgh.

Striktně vzato, paní Zemanová, věda předkládá teorie o vývoji vesmíru, ale nikoliv teorie o jeho vzniku. Například teorie velkého třesku je teorie o raném vývoji vesmíru těsně PO jeho vzniku. Příčiny vzniku vesmíru ta teorie neřeší, není to teorie o jeho vzniku.

„Otázka, zda věřím v Boha? opravdu připouští jen odpověď Ano/Ne.“

-------------------------

Otázka, zda věřím v Boha připouští také odpověď nevím, protože „nevím“

nepřidává nic svévolně dodatečného k tomu, co existuje evidentně a nepochybně (jak zde v trochu jiné, či dokonce snad i opačné souvislosti podotkl pan Poláček).

Za "normální" v daném smyslu tedy musí být považováno NEVĚDĚT – nevědět, čemu přesně věřím a co již bezpečně vím. Člověk, který není sám schopen obsáhnout všechno lidské vědění, musí totiž nutně většině věcí jen věřit a mít důvěru v ty, kteří mu už „hotové“ vědění předkládají. Hranice mezi tím co vím a mezi tím, co je mi pouze předloženo, abych to vzal na vědomí a věřil tomu, není zcela ostrá a neprobíhá vždy ve vědomí – nejsme vždy schopni vědomě rozeznat, co víme a čemu pouze věříme, naše možnosti předkládané poznatky ověřit nebo jim rozumět nejsou neomezené. Jeden člověk nemůže obsáhnout všechno lidské vědění. Bez důvěry v pravdivost předkládaných poznatků se tedy neobejdeme, naprosté většině věcí můžeme totiž jen věřit, i když se třeba i domníváme, že „to víme“.

" Živočišné i rostlinné druhy procházely změnami, kterým říkáme evoluce" - možná že právě tady bude zakopaný pes, paní Zemanová.

Evoluční teorie totiž fakticky nedokáže nic více, nežli dokumentovat změny, ke kterým v průběhu času (a vývoje biologických druhů) dochází. To co se v tomto způsobu nazírání naprosto ztrácí, je otázka po tom, nestojí-li za všemi těmito změnami biologických forem přece jenom také něco stálého, konstantního.

Poté co historicky ztroskotala především marxistická teorie dějin, s jejím přesvědčením že tyto dějiny nezvratně směřují ke svému finálnímu bodu, totiž k instalování beztřídní, komunistické společnosti, se v současné době stal fakticky stejně závazným ideologickým dogmatem naprostý opak, tedy tvrzení že evoluce nemá žádný smysl a cíl, že vývoj biologických forem není prý ničím jiným nežli pouze sledem naprosto nahodilých změn a mutací. Aniž by si zastánci tohoto názoru jakkoli dávali práci toto své tvrzení jakkoli verifikovat. (Což je ostatně principiálně nemožné.)

Ano, napohled se nám náš svět ovšem ve svých jevových formách zdá být nekonečně rozmanitým; a tato rozmanitost se pak jeví být zcela nahodilá. Ovšem - od samotného počátku (evropského) filozofického myšlení bylo smyslem snažení velkých myslitelů právě to, aby za tímto zdánlivě neorganickým a nesouvislým chaosem jednotlivých fenoménů našli nějakého "společného jmenovatele"; nějaký princip, dnes bychom snad sterilní řečí moderní informatiky řekli "algoritmus", který je všem těmto jednotlivým fenoménům společný, a který teprve vytváří společný základ pro jejich individuální existence.

Hledání a určování základního vztahu mezi "Jedním" (společným principem všeho bytí) a mezi "Mnohým" (jevovými, empirickými formami předmětné existence) byl tedy od samotného počátku profilující zájem a téma antické filozofie. Teologie (monoteistická) se pak pohybuje v tom samém rámci, ovšem s tím rozdílem, že 1. na místo složitého, náročného, a pouze úzké vrstvě specialistů přístupného hledání staví čirou evidenci víry; a 2. že onen vztah mezi Jedním a Mnohým řeší jednostranně ve prospěch Jednoho. Tedy ve prospěch naprosté dominance jednoho ústředního Boha-Stvořitele.

V daném smyslu má tedy víra respektive teologie přinejmenším určitou část pravdy (přičemž ovšem i mnozí filozofové stejně tak jednoznačně preferovali status a roli "Jednoho", jmenovitě Parmenides).

Vraťme se teď ale k Vašemu výroku (respektive naději), že věda (o evoluci) nám chystá "ještě mnohá překvapení", zatímco "víra ve stvoření 'všeho viditelného i neviditelného' žádná překvapení neslibuje, je neměnná, definitivní".

Máte bezpochyby pravdu v tom, že víra v - monoteistického - Boha žádná dále jdoucí překvapení ani poznatky neumožňuje; vše je zde dáno jednou provždy, neměnně a bez vývoje. (Ovšem: vstup Ježíše Nazaretského do judaistické náboženské a teologické tradice představoval právě jeden takový naprosto zlomový "překvapivý" vývoj; je ovšem značně pochybné, že v rámci této teologické linie by bylo možno ještě nějaké další "překvapení" obdobného druhu.)

Ale na straně druhé: jaká "překvapení" je možno očekávat od empirických věd, jmenovitě od věd o evoluci? Bezpochyby je zde ještě velmi mnoho neprozkoumaných míst, a v daném smyslu zde na nás čeká ještě celá řada překvapivých objevů. Ovšem - staví se otázka po relevanci těchto překvapení. Když například člověk vstoupil na Měsíc - tento dávný sen lidstva - pak se nakonec ukázalo, že zde na něj nečekalo nic jiného nežli konec konců jenom hromada mrtvého kamení.

Pro mě osobně byl proto největším objevem současného výzkumu evoluce ten, který doložil, že evoluce neprobíhá zcela chaoticky, zcela náhodně, nýbrž že i v ní je možno objevit přinejmenším určité prvky determinace. To jest: že navzdory tvrzení naprosté většiny současných výzkumníků v daném oboru je možno za určitých okolností předem predikovat, jakým směrem se vývoj určitého druhu bude vyvíjet, v závislosti od vnějších podmínek jeho existence.

Tím chci říci: skutečná, opravdu zajímavá překvapení na poli (evolučních) věd nás čekají především tam, kde tyto se dokáží osvobodit od svých současných dogmat ryze nahodilého, chaotického vývoje, a kde za clonou zdánlivě nekonečně rozmanitého a vnitřně nesouvisejícího množství empirických jednotlivin dokáže znovu odhalovat stopy přítomnosti a působení nějakého společného "Jednoho", které vytváří společný rámec a řád pro existenci všech těchto jednotlivin.

Nutno přiznat - a uznat - to je zajímavá myšlenka, pane Nusharte. A v uvedeném smyslu i bezpochyby pravdivá.

V absolutní rovině skutečně nemáme jinou jistotu, nežli vědomí naší vlastní existence. Vše ostatní může být (a velice často také je) jenom klam, iluze buďto našich smyslů, nebo našeho vědomí.

Já už jsem tuto pasáž z Aristotela několikrát citoval: ve svých Topikách, kde zkoumal možnosti a meze lidského poznání, nakonec dokonce i tento velký myslitel rezignoval ohledně možností člověka dobrat se naprosto nepochybného poznání. Fakticky postuloval pouze možnost poznání relativního, a to sice v následujícím odstupňování. Podle Aristotela je za pravdivé nejspíše možno považovat to, co

- buďto říkají všichni

- anebo to říká většina

- anebo to tvrdí ti, kdo mají v daném oboru tu největší kompetenci.

Přičemž ovšem ani těmto osobám s největší kompetencí (tedy: odborníkům) není možno věřit stejnou měrou. I zde platí vlastně ta samá stupnice; i z tvrzení odborníků je za nejspíše pravdivé možno považovat to, co

- tvrdí všichni

- tvrdí většina

- nebo co tvrdí ti, kdo v daném oboru požívají největšího renomé.

Už Aristoteles tedy konstatoval: jsme odsouzeni k tomu, nic - nebo téměř nic - nemoci vědět s absolutní jistotou.

Na straně druhé Aristoteles nezavádí žádný svévolný relativismus; jestliže neexistují absolutní měřítka pravdivého poznání, pak nicméně existují měřítka sekundární, které nám umožňují určit, kde se s nejvyšší mírou pravděpodobnosti nachází pravda o daném předmětu či tématu.

To celé tedy jednou větou: ano, můžeme (a vlastně musíme!) pochybovat o všem; tato skutečnost ale na straně druhé není žádný blanko šek pro to, abychom mohli jako platné tvrdit cokoli, co se vynoří jako představa či názor v naší vlastní mysli.

"...navzdory tvrzení naprosté většiny současných výzkumníků v daném oboru je možno za určitých okolností předem predikovat, jakým směrem se vývoj určitého druhu bude vyvíjet, v závislosti od vnějších podmínek jeho existence."

Opravdu?

Dále je zde samozřejmě problém interpretace společného jazyka.

Ta otázka, zda „věřím v Boha“, se (v duchu doby) patrně ptá na to, zda věřím v existenci něčeho, co si tedy představuji pod slovem „Bůh“. Jenže například paní Zemanová si pod slovem „Bůh“ představuje něco úplně jiného než já. Samozřejmě, že nevěřím v existenci toho, co si pod slovem „Bůh“ představuje paní Zemanová. Navíc i samotné slovo „existence“ je problém: Paní Zemanová si pod tím slovem „existence“ může představit třeba existenci cihly ve zdi jejich domu, nebo existenci automobilu, který stojí pod okny bytu. Já si ale mohu pod tím slovem „existence“ představit zase třeba existenci čísla √2, nebo π, nebo nějakou úplně jinou existenci – třeba kouzelného dědečka. Jistě uznáte, že cihla existuje, ale existuje úplně jiným způsobem než číslo π.

Samozřejmě tedy nebudu věřit ani tomu, že Bůh „existuje“ způsobem, kterým si jeho existenci představuje paní Zemanová. A byl bych taky nerad, aby mi bylo podsouváno tvrzení, že „Bůh existuje tím stejným způsobem, jako existuje číslo π“. To bych už spíše souhlasil s Jiřím Suchým, že Bůh nemá vůbec potřebu existovat.

Nakonec si tu otázku, zda věřím v Boha, mohu také interpretovat i způsobem, který je pro paní Zemanovou už úplně nedostupný: Mohu ji chápat jako dotaz, zda věřím Bohu (zda se s důvěrou odevzdávám do jeho rukou), zda jako zcela svobodný člověk s možností vlastního svobodného rozhodování považuji (třeba v intencích Otčenáše) jeho vůli za to nejlepší, co mě může potkat, zda tu spolupráci přijmu, zda ji tedy upřednostním před odmítnutím té nabídky, i před slepým podřízením se komukoliv (před poslušností, vedenou třeba strachem z konečnosti života, strachem z nějaké apokalyptické události – například strachem z toho, že tu „všichni shoříme“, naštěstí už dnes nikoliv v pekelném ohni).

Usia není smysl života, ale daného jsoucna. A to, proč jsem to celkem hnidopišsky připomněl, je kontaminace, kterou Pavel Kolařík pak ještě zdůraznil: V jeho otázce splývá smysl života, smysl světa a smysl lidského pobývání na světě. Ale zatímco to prvé může být předmětem vědeckého poznání a odpověď bude ta aristotelská,to druhé je vždy záležitost víry nebo rozhodnutí (nemohu nijak dokázat,že svět dává smysl, ale myslím a jednám tak jakoby smysl dával, protože k čemu by bylo jednat a myslet v absurdním světě -- jedna z nejodvážnějších a dodnes nepřekonaných Kantových myšlenek) a smysl své existenci musí člověk vždy dát sám, jakkoliv vždy činí jako společenská bytost a jakkoliv to muže být smysl osvojený nábožensky nebo z tradice.

Říkáte ve své argumentaci mnoho pravdivého a cenného, jen štěkáte na špatný strom.

Odpověď na otázku: Věřím v Boha? je vždy jen ano nebo ne.

Nemohu nevědět, zda věřím, a to ani v případě velmi hluboké krize víry.

Říct nevím, zda je Bůh, to je odpověď na jinou otázku. Pokud to osobně jako agnostik říkám, pak proto, abych řekl: "Víry mých bližních stojí mimo kriterium pravdivá/mylná." Ale mohou se vyskytovat i ti, kteří tím nevím říkají: "Případná existence Boha není nic, co bych považoval za podstatné či jen zajímavé."

opravdu nemusíte řešit, jak si představuju Boha. Klidně vám prozradím, že nijak.

Otázku víry pro účel této debaty nespojuju s jakoukoli představou Boha, tedy s čímkoli, o čem oprávněně prohlásíte, že v to nevěříte taky. Podstatné je, co zde o víře v Boha píše pan Kolařík: nelze ji oddělit od víry ve stvoření "všeho viditelného i neviditelného". Jestli vyznáváte totéž, vaše představa Stvořitele není důležitá. Jste bezpochyby věřící člověk. Na rozdíl ode mne.

Nemyslím si, že takové věci, jako například smysl života, jsou v kompetenci vědy. To bychom se tedy klidně mohli vrátit třeba k náboženskému státu, který lidem jejich smysl života předepisoval. Takový stát by ale byl v principu totalitní.

To je právě ta obtíž. V kompetenci vědy nebyla například Darwinova téze o slepé náhodě -- jenomže on se bez nějakého předpokladu prostě nemohl obejít. a aby to bylo ještě složitější,ten předpoklad nemohl poctivě vzít ani z filosofie, ani z náboženství.

Se smyslem života je to podobné. Biologické vědy se neobejdou bez pojetí smyslu života jako rozšířené sebezáchovy a reprodukce -- nemusí to nutně říkat, ale je to pro ně nutný předpoklad (nebo předsudek, ono je to v tomto případě totéž), tak jako musí ekonom nutně a vlastně kontrafakticky předpokládat,že lidé jsou inteligentní jedinci, kteří vědomě sledují svůj zištný zájem.

Paní Zemanová, o tom že je možno - přinejmenším za určitých rámcových podmínek - predikovat příští vývoj určitého druhu, jsem celkem nedávno dost podrobně referoval na webu "Humanistické dialogy"; opíral jsem se přitom o americkou televizní dokumentaci s názvem "Ještěří zákony": https://www.ceskatelevize.cz/porady/12887086448-jesteri-zakony/

(Video ovšem nelze přehrát, jelikož se jedná o zahraniční produkci.)

Pane Nusharte, Boha je samozřejmě možno si představovat různým způsobem (například jako onu proslulou čajovou konvici na oběžné dráze Jupitera). A i věřit na něj je možno různým způsobem.

Nicméně, pokud je mi známo, Vy věříte v Boha ve specifické křesťanské tradici; a tím jsou možnosti variability Vašich představ o Bohu i způsobu jeho vyznávání značně redukovány. Ledaže byste si sám "ušil" svou vlastní variantu křesťanského Boha (i takové případy jsem už zažil); ale pak by se z pohledu křesťanství (i křesťanského Boha) jednalo ze všeho nejspíše o docela obyčejnou herezi.

Pane Profante, četl jste - opět jednou - zřejmě dost nepozorně mé předešlé vstupy; proto na mě útočíte argumenty, které se víceméně shodují s mými vlastními úsudky a soudy.

Připomínám proto ještě jednou výrok onoho německého psychiatra: "Život nemá smysl. Tento smysl si člověk musí sám vytvořit."

Ano, z hlediska člověka, z hlediska lidského individua je tomu skutečně tak: nikdo a nic nám nemůže dát záruku smyslu naší existence. A už vůbec ne smysl našeho vlastního, ryze individuálního života. Tento smysl si musíme vždy vytvářet a hledat my sami; zčásti ve své vlastní odpovědnosti, zčásti - jak sám uvádíte - v neustálé výměně a součinnosti s ostatními členy naší komunity (ať živými či už zemřelými).

To je tedy jedna stránka věci. Ovšem druhá stránka na kterou jsem poukázal je ta, že toto - lidsky subjektivní - hledání a vytváření smyslu vlastního žití má mnohem příznivější vyhlídky na úspěch, když se pohybuje v takovém ontologicko-metafyzickém respektive teologickém rámci, který sám tento zrod či přítomnost smyslu implikuje.

Můžeme vyjít k mezního pojmu metafyziky, tedy ze samotného Bytí. To nemůže (reálně) existovat jinak nežli v pohybu (což věděl také už Aristoteles); tato skutečnost ale nutně znamená, že v tomto neustálém pohybu bude neustále docházet ke vzájemným interakcím jednotlivých součástí tohoto bytí, a tedy - s nejvyšší pravděpodobností - i k tendenciálnímu, trvalému nárůstu komplexity. Kterýžto nárůst komplexity na určitém stupni přivodí vznik vědomí; a toto vědomí na určitém stupni svého dalšího vývoje nevyhnutelně generuje i otázku po smyslu. A kde je otázka po smyslu, tam je - přinejmenším jako cíl - přítomen i smysl sám.

V daném smyslu je tedy možno - troufám si tvrdit - postulovat, že samotné Bytí vykazuje základní tendenci směřování ke smyslu, nebo přinejmenším k otázce po smyslu.

-----------------------------

Co se pak Kanta týče, pak způsob jeho uvažování o jsoucím světě byl jednou provždy určen jeho bezmála až posedlostí vycházet jenom z toho, co je absolutně dokazatelné. Z daného stanoviska měl pak se svými dalšími vývody bezpochyby pravdu; nicméně kdo postaví na svět takto absolutní nárok, ten se sám staví mimo jsoucí realitu, a sotva k ní už nalezne (imanentní) cestu zpět.

Co se pak pojmou ousía týče, přes všechnu jeho mnohoznačnost bych soudil, že on sám nezakládá smysl (dané jsoucnosti), nýbrž (pouze) podstatnou jsoucnost daného fenoménu respektive entity. Jestli pak z této jsoucnosti vyplývá (vyšší) smysl - k tomu viz výše.

Obecně ke vztahu nahodilosti a determinovanosti v procesech, jmenovitě v procesu evoluce.

Už Aristoteles konstatoval, že "je sotva myslitelné, aby se něco dělo bez příčiny".

Tato napohled nepatrná větička antického myslitele má až nekonečně závažné důsledky. Nesděluje totiž nic jiného, než je v daném rámci zbývá jen naprosto nepatrný prostor pro nahodilost jakéhokoli druhu.

Pokud bychom totiž i za daných okolností chtěli tvrdit nahodilost v (materiálních) procesech, pak by to bylo možné jenom za jednoho z dvou předpokladů:

- něco se děje bez příčiny (což ovšem Aristoteles vyloučil)

- anebo ta samá příčina může vést ke zcela rozdílným výsledkům. Což by ovšem velmi odporovalo elementární logice.

Jak řečeno, za daných okolností pro - objektivní - existenci náhody v rámci našeho vesmíru existuje jenom velice nepatrný postoj. Vše co my nazýváme "náhodou", je tedy daleko spíše pouze výrazem našeho vlastního nepoznání, naší - subjektivní, lidské - neschopnosti pojmout daný fenomén v celé komplexitě všech příčin na jeho pohybu účastných.

Smyslem života je život sám. (To nemám ze sebe. Zajisté jsem to četl, snad o člověku, ale platí to především obecně). Žití jednobuněčných se může podle všeho obejít celkem bez jakékoli ztráty, v případě organismů se specializovanými buňkami, třeba našem, tomu však takhle, k naší individuální (pocitové) škodě, není. Nástup nových a nových generací (mírně odchylného) potomstva, postupem evoluce ovšem už za cenu zanikajících starých "já", zprostředkovává ohromný nárůst komplexity života a jeho atributů.

Specifickým smyslem života člověka se nejspíš asi stalo ...hledání smyslu života. Smyslem života konkrétního jedince pak může být skoro cokoli. Zřejmě také nic. Nebo něčemu věřit. Nebo třeba inspektorské místo (jistě nejen v knize Fjodora Sologuba).

V reakci na posledně uvedenou neuspokojivou a protikladnou realitu shrnul Pavel z Tarsu avantgardní dobové učení v nad jiné vlivný, nový koncept smyslu života, spočívající v prostém vyjádření (sui generis) víry, naděje a lásky.

Přibližme si to na nějakém konkrétním příkladu. Kdyby třeba pan Profant chtěl ve spojitosti s evolucí tvrdit, že život stejnopohlavních párů nemá žádný „smysl“ [ve významu „rozmnožovací pud nevede k rozmnožování“], tak by mi tam prostě taková interpretace „smyslu života“ vůbec neseděla, protože s tou větou jednoduše nesouhlasím. Smysl života tedy pro mě musí znamenat něco jiného než rozmnožovací pud. To je ostatně ten zde již zmíněný problém interpretace společného jazyka.

Ale ne, četl jsem Vás docela pozorně. Jen jsem četl to, co jste napsal, a ne to, co chtěl napsat.

Pane Horáku, tady je zásadní problém v tom, že my onen "život" nedokážeme v dostatečně uspokojivé míře definovat. Ona téze by pak musela v modifikované podobě znít nějak takto: "Smyslem života je něco, o čem nevíme, co to vlastně je."

Já ale v těchto souvislostech používám poněkud jiný (nutno přiznat, do jisté míry náhražkový) termín; a to sice "životnost".

Tato "životnost", to není pouhá (živá) existence; a dokonce ani živá existence nadaná vědomím. Zcela nevědecky (i nefilozoficky) by se dalo říci, že tato "životnost" je prostě radost ze života. Tuto životnost v její nejspontánnější, a zároveň nekrásnější podobě můžeme pozorovat především u mláďat, jak lidských tak i u ostatních (evolučně vyspělejších) živočichů. Jejich spontánní, jakýmkoli teoretickým uvažováním nekontaminovaná hravost osmysluje bezprostředně každé jejich konání, je oslavou života samého. Je negentropií v její nejryzejší podobě; tedy absolutní negací, protikladem entropických, k nižší rovině komplexity směřujících tendencí.

V dané rovině tedy trvalým smyslem lidské existence zůstává tato naprosto přirozená, spontánní "negentropie", tedy způsob existence který prostřednictvím vlastní kreativity vytváří nová, překvapivá, a strhující a zajímavá pole a možnosti lidské existence, lidské tvořivosti. Základním, konstitutivním znakem lidského života a jeho smyslu se tedy jeví nikdy neustávající pohyb vpřed, k novým horizontům; protože jakmile by život člověka (respektive společnosti) ustrnul na stálém opakování už dosažených forem (společenských či kulturních), pak by tím byl ztracen právě onen moment (trvalé) negentropie.

Bylo by možno v daném ohledu říci: člověk bez kreativity přestává být člověkem. Lidská společnost, která přestala hledat nové, progresivnější formy své existence, ztratila základní smysl a důvod svého bytí.

-------------------------

Tolik tedy k oné "životnosti" z hlediska samotného člověka, respektive lidstva. Vždy je zde ale přítomna i mnou opakovaně zmiňovaná druhá stránka věci, kterou je ale vždy nutno zároveň brát v úvahu: totiž vlastní dynamika samotného bytí. Neboť jak jsem uvedl minule, toto samotné bytí nikdy není strnulé, nýbrž se nachází v neustálém pohybu; a je tedy samo v určitém smyslu "živoucí". Tento jeho samopohyb spontánně (pokud nenastanou nějaké exogenní překážky) směřuje k vytvoření života v užším, biologickém a kulturním slova smyslu. "Životnost" vesmíru se tedy nakonec potkává s životností samotného člověka.

Jde tedy především o to, nezůstat stát na místě. Nepropadnout - tak velice lákavé - iluzi respektive sebeklamu, že "my jsme přece už dosáhli vrcholu"; že ten náš současný způsob existence je přece "ten nejlepší ze všech možných". Je pak lhostejno jakými ideologickými konstrukcemi si tuto svou pohodlnou stagnaci odůvodňujeme: ať vládou "panovníka z boží milosti", ať "socialismem na věčné časy", anebo stejně tak údajně "definitivně svobodnou" společností liberálně demokratického typu.

V daném kontextu ještě jedna poznámka ke vztahu Boha a evoluce. Bylo už řečeno, že evoluci je s případnou existencí Boha-Stvořitele možno bez zásadního rozporu sloučit jedině tehdy, když by tento Bůh sám stanovil zákony evoluce. Ovšem - tato "božská evoluce" by fakticky postrádala smyslu.

Evoluce je jenom proto evolucí, že je procesem hledání nových, optimálnějších, tedy dokonalejších forem existence (biologického) života. Ten pojem "dokonalejší" je zde klíčový. Pokud by totiž svět stvořil Bůh, pak když by součástí tohoto stvořeného světa byla i evoluce, pak by to muselo znamenat dvojí:

- buďto Bůh stvořil nedokonalý svět (neboť jenom nedokonalé životní formy se mohou vyvíjet k formám dokonalejším)

- anebo Bůh stvořil dokonalý svět, ale pak je přítomnost evoluce logický nonsens, neboť principiálně není možno usilovat o dosažení jakési "ještě dokonalejší dokonalosti", než té která zde byla na samotném počátku.

Byli určitě lidé, kteří tu božskou evoluci brali vážně a smysl v ní viděli. Například Leibniz.

A s Bohem už to tak je, že svým nedostatečným lidským rozumem nemůžeme dohlédnout jeho cesty -- alespoň to tvrdí tací jako Tomáš Akvinský.

Domnívám se, že přechod od newtonovské k einsteinovské fyzice je skutečně odmítnutím jedněch a přijetím jiných tvrzení. Myslím, že věda se skutečně vyvíjí a že nahrazuje dřívější omyly pravdivým poznáním.

Pokud případně bylo míněno, že dnes v makroskopickém kontextu platí newtonovská fyzika a na úrovni "mikroskopické", tedy spíš částicové platí Einsteinova obecná teorie relativity, tak přece fyzicky prokazatelně platí relativita i v makrorzměrech. Čas běží jinak u povrchu Země a jinak na geostacionárních satelitech, které slouží navigaci. Při kazdodenní navigaci se ten rozdíl času musí přepočítávat, jinak by navigace nefungovala.

Čili newtonovské pojetí času je odmítnuto a nahrazeno einsteinovským. Podobně některé Darwinovy domněnky o vývoji organismů mohou být doplněny novými, ale jiné mohou být odmítnuty a nahrazeny.

Potíž je ve otázce, zda považujeme za smysluplné provozovat vědu a přiznáváme ji schopnost pravdivých výpovědí. To není samozřejmé a i v moderních západních společnostech žijí lidé, kteří na tuto otázku odpovídají: Ne -- a uvádějí přitom důvody hodné respektu.

Pokud odpovíme: Ano, pak už lze argumentovat poměrně nerozporně. Každá vědecká pravda je omylná a platí jen do té doby, než bude překonána lepším poznáním.

Překonání a odmítnutí není totéž. To první se odehrává v rámci určitých pravidel, nezbytných pro vytvoření vědecké pravdy. Einstein by bez newtonovské fyziky nemohl ani vyjádřit svou teorii tak, jak to učinil, ani by ji nemohl diskutovat s odbornou veřejností a bez této diskuse se vytvoření vědecké pravdy neobejde.

Omyl ve vědeckém poznání je například flogiston (ačkoliv to byl omyl produktivní a chemie s jeho pomocí udělala několik poznatků platných dodnes). Oproti tomu Newtonovy zákony nejsou omyl, ale překonaná pravda, která nepřestala platit, jen se dostala do širšího kontextu, který omezil rozsah její platnosti.

Oproti tomu pouhé odmítnutí vědeckých výpovědí nevyžaduje složitou proceduru překonání, event. (případech jako byl flogiston) vyvracení -- stačí estetické nebo morální pobouření: Odmítám, že bych se vyvinul z něčeho tak ošklivého (hloupého, animálního atd.) jako je opice (a nemusím přitom ani vědět, že odmítám něco, co u Darwina a už vůbec ne v současném poznání vývoje člověka nenajdeme).

Nejde o to, že by Einsteinova teorie relativity neplatila v makrosystémech. Ale jedná se o to, že v dané rovině fyzikálních objektů je prostě irelevantní. Ano, i v mnohých předmětech naší (dnešní) každodenní potřeby je už přítomna i reálná aplikace teorie relativity; nicméně pro vyměření nábytku do našeho pokoje si stále ještě vystačíme se "starým dobrým" Newtonem. Aniž by proto naše úvahy a výpočty v daném smyslu byly "nepravdivé".

Je nutno vždy mít na paměti, že už sofista Protagoras naprosto přesně trefil jádro věci, když vyhlásil, že "měřítkem všech věcí je člověk". To jest: výrok o "pravdivosti" toho či onoho výroku je vždy nevyhnutelně činěn z perspektivy konkrétního pozorovatele/člověka. (Protagoras tímto svým konstatováním vlastně o dvě tisíciletí předjal nálezy moderní kvantové mechaniky.)

Pokud tedy hovoříme o tom, zda ten či onen výrok je "pravdivý", pak musíme vždy konkrétně určit, v jakém rámci, v jaké souvislosti.

Nakonec ani Einsteinova teorie relativity (respektive kvantová mechanika) naprosto nemusí být posledním stadiem poznání; je spíše pravděpodobné že časem budou vystřídány jinou teorií, která pronikne ještě hlouběji do tajemství hmoty, aniž bychom proto teorii relativity či kvantovou mechaniku prohlásili za "nepravdivé".

Za omylnou je Newtonovu fyziku možno právem prohlásit pouze tam, kde se ji pokoušel aplikovat na celý vesmír; a protože sám poznal že to není v jejích možnostech, pak tento její imanentní deficit nahradil (respektive kamufloval) působením Boha v procesech nebeské mechaniky.