Titulek této úvahy se napohled může zdát být poněkud příliš chytlavý, snad až bulvární; nicméně právě tato otázka se jeví být skutečně klíčovou, a myšlenky Patricie Churchlandové v tomto směru snad vůbec nemohou být dostatečně doceněny. Je možno směle říci, že po feurbachovsko-marxistické materialistické revoluci ohledně pochopení determinace člověka jeho sociálním prostředím se jedná o další zlomový krok v tom samém směru: tedy v pochopení reálného stavu, jak dalece je naše vědomí (a tedy i naše morální normy) předurčené, preformované faktory, které leží mimo dosah naší vlastní autonomní vůle.

V kostce je možno konstatovat tento základní vzorec:

- jakákoli teorie společnosti, která je založena na axiomu naprosto svobodné vůle člověka, je od základu mylná, a její téze jsou chimérické

- současná teorie "svobodného" demokratického společenského uspořádání stojí právě na této představě zcela autonomně, svobodně, nepodmíněně jednajícího individua

- je tedy možno bez dalšího konstatovat, že tato teorie "svobodné demokratické" společnosti je zásadně vadná, že pracuje s fiktivními axiómy, které nemají oporu v realitě. V důsledku této své pomýlenosti tato teorie "svobodných demokracií" vytváří projekty budoucnosti ("konec dějin"), které se nacházejí v zásadním rozporu s reálným během evoluce.

Emancipujme se tedy pro chvíli od této zaslepenosti současného dominantního chápání člověka a společnosti, a zkusme se podívat nezaujatěji na reálné faktory, které předurčují stav lidských myslí, a tedy i stav a vývoj samotné společnosti.

Srovnejme si tedy blíže právě Marxe a Churchlandovou: podle Marxe je člověk (a to i se svými etickými, politickými, filozofickými a jinými představami) zásadně determinován, preformován reálnými, to jest materiálními podmínkami ve kterých musí žít (a přežít); především tedy konkrétní formou jeho (společenské) produkční činnosti. Právě tato téze je centrálním sloupem celé marxistické teorie společnosti a dějin; ale většinou podnes není správně chápána. To jest: většinou bývá naprosto dezinterpretována, redukována na vulgární lineárně-mechanický materialismus. (Před nedávnem tuto míru naprostého nepochopení demonstroval v Salonu/Právo právní filozof J. Přibáň.)

Ovšem: Marx z tohoto - o sobě naprosto správného - pochopení preformovanosti člověka materiálními podmínkami jeho existence odvodil velmi problematický závěr, který pak byl východiskem a příčinou jeho víry v komunismus: podle Marxova tvrzení má materiální produkce kooperativní, tedy společenský charakter; a proto tedy dějiny ve svém evolučním vývoji prý nezadržitelně směřují ke komunismu, založeném právě na pospolité činnosti a společném vlastnictví produkčních prostředků.

Tato Marxova téze je jak řečeno v určité rovině naprosto správná a přelomová; ale Marx zde zároveň naprosto vytěsnil druhou, protikladnou stránku celé věci. Totiž pochopení člověka jako individua. Které je ze své samotné své podstaty vždy ne-li přímo egoistické, pak přinejmenším egocentrické.

Respektive my můžeme Marxovo pojetí zkritizovat imanentně, z jeho samotného modelu: produkční činnost nikdy není natolik společenská/pospolitá, jak tvrdil Marx, nýbrž má vždy i svou ryze individuální, a individualistickou stránku. Kdy tedy dotyčný pracovník hledí především na svůj vlastní individuální zájem, a nikoli na zájem celku. Kooperativnost v produkci ještě neznamená automaticky prosociální, altruistické jednání.

Respektive jednou větou: může být, že moderní PRODUKCE skutečně má kooperativní, společenský charakter; nicméně PRÁCE jako vydávání určité pracovní, osobní energie má stále ještě nevyhnutelně charakter v prvé řadě individuální.

Marx tedy akcentuje společenskou (rámcovou) podmíněnost člověka, ale zcela opomíjí jeho determinaci individuální. A to je přesně to pole, ten úhel pohledu který odkrývá Churchlandová. Ona - stejně jako Marx - hledí na člověka důsledně materialisticky; ale na rozdíl od Marxe zkoumá podmíněnost lidského jednání danou evolučně, tedy primárními podmínkami jeho individuální (respektive rodové) schopnosti žít a přežít.

Přičemž - a to je další krajně pozitivní moment náhledů Churchlandové - ona zde neshledává ani jednostranně pojímaný egoismus (na rozdíl od Dawkinse), ale ani jednostranně pojatý altruismus (na rozdíl od Marxe); nýbrž ona vidí oba faktory, v jejich vzájemné ambivalenci.

Zde není prostor na podrobnější rozbor celé problematiky; nicméně i tak je možno podle všeho plným právem dát první předběžnou odpověď na otázku položenou v titulku této úvahy, tedy kterým směrem se vlastně ubírá samotná evoluce: zda k neoliberalismu či k socialismu.

Na základě předcházejících úvah je tedy možno konstatovat: evoluce jako taková směřuje k obojímu. Je v ní objektivně obsažen jak moment individuálního egocentrismu (tedy: "neoliberalismu"), tak ale stejně tak i moment vzájemnosti, pospolitosti, solidarity.

Je tedy naprosto stejnou iluzí nejen víra v komunismus, čili ve společnost naprosto a nezkaleně solidární a pospolitou, ale stejně tak i víra v "neoliberalismus", tedy víra že budoucnost patří výhradně aktivnímu, autonomnímu individuu hledícímu v prvé řadě na své vlastní zájmy.

Je možno říci: celé dosavadní dějiny v daném smyslu nebyly ničím jiným nežli neustálou oscilací mezi těmito dvěma póly, mezi těmito dvěma extrémními pojetími; klíčová otázka do budoucnosti je, zda se lidstvo i nadále nechá slepě vláčet tímto mechanickým samopohybem evoluce, anebo zda bude schopno si tuto svou evoluční podmíněnost uvědomit, a cíleně a vědomě provést pozitivní syntézu obou těchto základních evolučních faktorů. Kterážto syntéza jako jediná by mohla mít potenciál vytvořit historicky (i evolučně) novou, komplexnější, kvalitativně vyšší skutečnost, nežli jakou byla a je ta dosavadní.