Bezpochyby zajímavé téma, pane Václavů. Ale - dost možná není až natolik ezotericky "ujeté", jak se na první pohled může zdát.

Je nutno si uvědomit, že v případech tohoto druhu vždy především vyvstává zásadní potíž s užívanými pojmy. Potýkáme se zde s fenomény, pro které ještě vůbec nemáme vytvořeny adekvátní termíny; a proto se musíme pokoušet je uchopovat pojmy které jsou nám už známé, ale které pocházejí z principiálně jiného okruhu jsoucna. Miroslav Veverka ve svém monumentálním díle "Evoluce svým vlastním tvůrcem" v této souvislosti hovoří o konfliktu "staré a nové řeči". Klasický příklad: Einsteinova teorie relativity a Newtonova mechanika. Když se budeme pokoušet Einsteinovu teorii relativity vykládat, uchopovat prostřednictvím pojmů z Newtonovy mechaniky, pak se tímto způsobem nikdy nemůžeme dostat k samému jádru teoretické struktury Einsteinových modelů.

V našem případě když se pak použije například termín "panpsychologismus", pak je dost dobře možné že se tím označuje nějaký skutečně reálný fenomén, ale samotný použitý pojem ovšem svádí k velmi zavádějícím výkladům.

Ale k samotné věci: jako první bod je nutno si uvědomit, že opravdu není možné konstruovat nějakou absolutní propast mezi světem hmotným a mezi fenomény vědomí. (To pouze z našeho subjektivního pohledu se obojí zdá být naprosto neslučitelné.) Ve skutečnosti obojí (jak hmota tak vědomí) jsou součástí jednoho jediného, jednotného světa.

V čem spočívá tato niterná homogenita? - Připomeňme si, že už od Einsteina víme, že veškerá "hmota" vlastně není nic jiného nežli energie. Tato energie je pak nějakým způsobem strukturovaná, to jest - obsahuje určitou informaci o této své vnitřní strukturovanosti. Je tedy možno říci: vše co existuje je nakonec (jenom) energie a informace.

Ovšem forma této existence je vždy nějaký "subjekt"; tedy relativně ucelený soubor vztahů, které ve svém souhrnu vytvářejí určitou (alespoň relativně stabilní, trvající) entitu.

Tato entita vstupuje nevyhnutelně do interakcí s jinými entitami, naráží na ně, to jest: navzájem na sebe působí jak svými energiemi, tak svou informací.

Nyní se staví rozhodující otázka: když entita A takto vstoupí do interakce s entitou B - zanechá to na ní samé nějaké následky? Změní se tím nějakým způsobem její vlastní vnitřní struktura (systémová informace)? Pokud k takovémuto trvalému následku dochází - pak je z toho faktu nutno (nebo přinejmenším je legitimní) vyvodit závěr, že ona entita má něco jako "paměť". A jestliže má paměť - pak je možno i hovořit o tom (byť i velmi nepřesně, jak řečeno onou "starou řečí"), že má i něco takového jako "protovědomí".

Kteréžto "protovědomí" hmoty pak skutečně může vytvářet reálný, materiální základ toho faktu, že na vyšších úrovních komplexity pak vzniká "vědomé vědomí" - tedy nejen tato víceméně ryze fyzikální paměť, nýbrž zároveň i subjektivní uvědomování si oněch prožitých interakcí.

Hegel - jakožto vrcholný představitel německé idealistické filozofické školy - vycházel z předpokladu naprosté jednoty všeho jsoucího (tedy jednoty hmoty a vědomí), kde ovšem vědomí je primární, určující složkou. (Ne ovšem subjektivní lidské vědomí, nýbrž dejme tomu "metafyzické vědomí"; novodobou terminologií by bylo snad možno prostě říci, že podle jeho přesvědčení informace vládne hmotou, nikoli naopak.) A tento Hegel svého času postuloval docela zajímavou vývojovou linii evoluce forem pohybu - od forem nejjednodušších až k těm nejvyšším, nejkomplexnějším. Nejsem si zcela jist jestli tento jeho řetězec dokážu reprodukovat zcela přesně, ale v zásadě tato vzestupná linie vývoje (kosmického) pohybu je takováto:

Pohyb mechanický - pohyb fyzikální - pohyb chemický - pohyb biologický - pohyb společenský - pohyb duchovní (intelektuální, vědomý). Přičemž - a to je pro nás podstatné - každá z dalších, vývojově vyšších forem pohybu jde ruku v ruce s kvalitativně vyšší mírou s e b e r e f l e x e.

Musíme si uvědomit: právě tato sebereflexe je základním atributem (našeho) vědomí. My jsme si vědomi sami sebe, své existence, protože jsme schopni tuto svou vlastní existenci vědomě reflektovat, uvědomit si ji.

Na této Hegelově řadě je ovšem to podstatné, že on tyto zdánlivě zcela rozličné formy pohybu spojuje právě oním společným jmenovatelem schopnosti sebereflexe. Tato schopnost sebereflexe tedy existuje už na tom prvním, fyzikálním respektive mechanickém stupni či formě pohybu: není to zdaleka ještě sebereflexe vědomá, ale už zde je dán její základ.

Jinak řečeno: už Hegel postuloval prakticky to samé k čemu se začíná dopracovávat moderní fyzika: že i na nejnižších, to jest nejelementárnějších stupních existují určité momenty, které pak kontinuální evoluční linií vedou ke vzniku (našeho) vědomí.