Skupina dvaceti největších ekonomik světa označovaná jako G20 vznikla na přelomu tisíciletí jako vedlejší produkt globalizace, když státy G7 po několika fiskálních krizích konce devadesátých let naznaly, že řešení problémů globální ekonomiky samy nezvládnou. Její význam pak vzrostl během ekonomické krize roku 2008. G7 tak nadále na mezinárodní scéně představuje hlas Západu, zatímco dialog o důležitých otázkách světového vývoje se přesunul na tuto širší platformu.

Podobně jako Rada EU má i G20 rotující předsednictví. V prosinci minulého roku jej tak od Indonésie na rok převzala Indie. Listopadový summit na Bali, který indonéské předsednictví završil, pak přinesl jisté diplomatické průlomy i v otázce konfliktu na Ukrajině.

Vystoupili na něm totiž jak ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov, tak (na dálku) ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Hlavním indonéským úspěchem ale bylo přijetí společného komuniké celé G20, které odsoudilo invazi a požadovalo stažení ruských vojsk z Ukrajiny. Zároveň ale uznalo, že některé státy skupiny hodnotí situaci odlišně.

Téma na obtíž?

Přestože Indie se jako mediátor mezi znesvářenými stranami ukrajinského konfliktu nabízí také, na setkání ministrů zahraničí G20, které proběhlo minulý týden v Dillí, se jí v tomto ohledu příliš nedařilo. Jako jistý úspěch si může připsat snad jen krátký neformální rozhovor mezi ministry USA a Ruska, který po dlouhé pauze zapříčiněné ruskou invazí proběhl na okraji setkání.

Konflikt na Ukrajině navíc z indického pohledu až příliš zastiňuje jiná témata, která by jako předsednická země G20 chtěla zvýraznit: prudký růst inflace a zadluženosti států, klimatickou změnu, energetickou a potravinovou bezpečnost. Tyto problémy trápí především méně vlivné země globálního jihu a Indie chce využít svého předsednictví i k tomu, aby se na světové scéně postavila do role nositele jejich zájmů.

Indie zároveň doufala, že důraz na tato témata posílí celkovou motivaci ke spolupráci a konsensu. A že do jisté míry obrousí hrany i mezi těmi členy G20, které v otázce ukrajinského konfliktu pojí nesmiřitelné nepřátelství. Tato naděje však vyprchala rychleji než pára nad šálkem dárdžilingského čaje. Západní členové G20 se totiž postarali o to, aby konflikt, v němž hrají o svou budoucnost, zůstal v centru pozornosti.

Rusko a Čína zase odmítaly i ty indické návrhy, které vycházely z dřívějšího komuniké z Bali. Indická neutralita tak narazila na své objektivní limity. Jednání nedospělo ke společnému prohlášení ohledně Ukrajiny, přestože tento konflikt zabral významnou část debaty. Rozpory mezi stranami byly natolik velké, že je nedokázaly překonat ani duch Mahátmy Gándhího ani buddhistický odkaz nenásilí, na něž se indický premiér Naréndra Módí odkazoval.

Takový výsledek lze na jedné straně vnímat jako jistý neúspěch na samém počátku indického předsednictví. Avšak Indie hraje mnohem vyšší hru, v níž je podoba budoucího uspořádání mezi Ruskem a Ukrajinou podružná. Probíhající konflikt v ní působí spíše jako katalyzátor kreativní destrukce.

Výhodná pozice

Destrukce systému mocenské rovnováhy, v němž se i vbrzku nejlidnatější země světa mohla jen s větší či menší ostýchavostí přiklánět na jednu ze stran globálního konfliktu. A Indie se nastalé situaci dokázala velmi dobře přizpůsobit.

Západ a zejména USA potřebují v důsledku eskalujícího konfliktu s Čínou Indii více než kdykoliv předtím. Harašení protiindickými sankcemi za pokračující diplomatickou a obchodní spolupráci s Ruskou federací, které bylo na jaře loňského roku slyšet ze strany některých amerických představitelů, proto velmi rychle utichlo.

Pokud jde o Rusko, pro jehož velmocenské postavení může být invaze na Ukrajinu labutí písní, obrat mocenské rovnováhy je ještě markantnější: v důsledku nákladné války a odvetných sankcí je v rusko-indickém vztahu Indie poprvé v historii tím silnějším partnerem. Což ostatně dokládá i smích indického publika při Lavrovových slovech o „válce, kterou se snažíme zastavit“.