Všeobecné volby v Indii
Martin HříbekTeoreticky teď o své politické budoucnosti rozhododuje šestina obyvatel planety. Za odlišnou estetikou kampaní však krystalizuje především známá volba mezi různou intenzitou neoliberálních politik a rychlostí ústupu sociálně liberálních hodnot.
Volby do dolní komory indického parlamentu, Sněmovny lidu (Lók sabha), probíhají podle britského vzoru systémem relativní většiny. Poslancem se stává kandidát, který v jednomandátovém obvodě dostane v jednokolové volbě nejvyšší počet hlasů. Takto je zvoleno 543 poslanců z celkového počtu 545, zbývající dva nominuje prezident ze zástupců angloindické komunity.
V Indii tento systém zvýznamňuje nejen osobnost kandidáta vůči ideologii strany, ale i jeho náboženskou, kastovní a etnickou identitu. Je určitým paradoxem indické demokracie, že diskriminace podle víry, kasty, etnické příslušnosti a pohlaví je ústavou zakázána, avšak většinový volební systém vede politické strany k tomu, aby nominovaly kandidáty s ohledem na převládající kolektivní identity v jednotlivých obvodech nebo aby přímo cílily kampaně například na bloky vybraných hinduistických kast. Typické složení indické dolní komory pak zahrnuje kromě zástupců několika velkých stran s celoindickou působností i velké množství jednotlivých poslanců malých regionálních stran a nezávislé kandidáty.
Probíhající volby se konají v devíti fázích od 7. dubna do 12. května a zúčastnit se jich může až 814,5 milionu voličů. Od posledních voleb v roce 2009 jich přibylo více než 100 milionů. Vedle tradičně vysokého podílu hlasů mladých voličů (celých 47 procent jich je v kohortě 18-35 let) se novým významným faktorem stává rostoucí podíl střední třídy v celkové populaci.
Indický národní kongres: nepotismus mezi státem a trhem
První čtyři desetiletí po dosažení nezávislosti (1947) s krátkým intermezzem v letech 1977-1980 vládní politice dominoval Indický národní kongres, nejstarší politická strana v zemi (založena 1885), jejíž představitelé stáli v popředí národně-osvobozeneckého boje proti britské nadvládě. Volební vítězství jí v tomto období vždy stačila k vytvoření pohodlné jednobarevné parlamentní většiny.
Symbolickým vrcholem a jednotícím svorníkem této strany zůstává dodnes néhrúovsko-gándhíovská dynastie, z níž se rekrutovala většina stranických předsedů i premiérů Kongresu. Příjmení Gándhí sice ztělesňuje aureolu slavného Mahátmy, avšak ve skutečnosti pochází od méně známého a s Mahátmou pokrevně nespřízněného kongresového předáka Féróze Gándhího, jehož si vzala Indira, dcera a politická nástupkyně prvního premiéra nezávislé Indie Džaváharlála Néhrúa. Po Indiře Gándhíové se stal premiérem zas její syn Rádžív a její vnuk Ráhul je současným volebním lídrem Kongresu. Nepotismus a s ním spojená korupce také vždy byly hlavním tématem oponentů této strany.
Zatímco do počátku devadesátých let Kongres uplatňoval umírněně socialistickou politiku, po rozpadu sovětského bloku změnil kurz. Současný kongresový premiér a uznávaný ekonom Manmóhan Singh se jako ministr financí ve vládě Narásimhy Ráa (1991-1996) stal hlavním realizátorem reforem směřujících k liberalizaci trhu a privatizaci státních podílů ve velkých společnostech. Reforem, jimž je připisován pozdější ekonomický růst země. Jako jistou kontinuitu z předchozího období si však Kongres zachoval důraz na sekularismus i určitý ohled na gándhíovský ideál rozvoje všech složek společnosti. Jeho praktickým vyústěním je například zákon z roku 2005, který zaručuje vesničanům z ekonomicky znevýhodněných oblastí právo na sto dnů placených veřejných prací ročně. Na druhou stranu i za Kongres kandidují magnáti korporátního světa. Například Nandan Nílékani, který jako zakladatel globální firmy Infosys ztělesňuje světový úspěch indického IT průmyslu. Nílékani ovšem spolupracoval už s předchozí kongresovou vládou, mimo jiné jako předseda Úřadu pro nezaměnitelnou identifikaci, jehož hlavní úkol byl identifikovat během posledního sčítání lidu (2011) všechny obyvatele Indie pomocí otisků všech prstů rukou a skenu duhovky a následně jim rozdat, poprvé v historii země, univerzální identifikační průkazy s těmito biometrickými údaji.
Devadesátá léta však byla pro Indii přelomová i z jiného hlediska: od voleb v roce 1989 už žádná strana nedosáhla parlamentní většiny a indická politika vstoupila do období vyjednávání obtížných vládních koalic, na nichž se podílejí strany s celoindickou i regionální působností. Menší partneři přitom často uzavírají koalice podle svých momentálních zájmů střídavě s oběma dominantními stranami. V probíhajících volbách tedy vládní pozici obhajuje Kongresem vedená Spojená pokroková aliance (United Progressive Alliance). Jejím soupeřem je Národní demokratická aliance (National Democratic Alliance) vedená nejsilnější opoziční Indickou lidovou stranou (BJP).