Volby do dolní komory indického parlamentu, Sněmovny lidu (Lók sabha), probíhají podle britského vzoru systémem relativní většiny. Poslancem se stává kandidát, který v jednomandátovém obvodě dostane v jednokolové volbě nejvyšší počet hlasů. Takto je zvoleno 543 poslanců z celkového počtu 545, zbývající dva nominuje prezident ze zástupců angloindické komunity.

V Indii tento systém zvýznamňuje nejen osobnost kandidáta vůči ideologii strany, ale i jeho náboženskou, kastovní a etnickou identitu. Je určitým paradoxem indické demokracie, že diskriminace podle víry, kasty, etnické příslušnosti a pohlaví je ústavou zakázána, avšak většinový volební systém vede politické strany k tomu, aby nominovaly kandidáty s ohledem na převládající kolektivní identity v jednotlivých obvodech nebo aby přímo cílily kampaně například na bloky vybraných hinduistických kast. Typické složení indické dolní komory pak zahrnuje kromě zástupců několika velkých stran s celoindickou působností i velké množství jednotlivých poslanců malých regionálních stran a nezávislé kandidáty.

Probíhající volby se konají v devíti fázích od 7. dubna do 12. května a zúčastnit se jich může až 814,5 milionu voličů. Od posledních voleb v roce 2009 jich přibylo více než 100 milionů. Vedle tradičně vysokého podílu hlasů mladých voličů (celých 47 procent jich je v kohortě 18-35 let) se novým významným faktorem stává rostoucí podíl střední třídy v celkové populaci.

Indický národní kongres: nepotismus mezi státem a trhem

První čtyři desetiletí po dosažení nezávislosti (1947) s krátkým intermezzem v letech 1977-1980 vládní politice dominoval Indický národní kongres, nejstarší politická strana v zemi (založena 1885), jejíž představitelé stáli v popředí národně-osvobozeneckého boje proti britské nadvládě. Volební vítězství jí v tomto období vždy stačila k vytvoření pohodlné jednobarevné parlamentní většiny.

Symbolickým vrcholem a jednotícím svorníkem této strany zůstává dodnes néhrúovsko-gándhíovská dynastie, z níž se rekrutovala většina stranických předsedů i premiérů Kongresu. Příjmení Gándhí sice ztělesňuje aureolu slavného Mahátmy, avšak ve skutečnosti pochází od méně známého a s Mahátmou pokrevně nespřízněného kongresového předáka Féróze Gándhího, jehož si vzala Indira, dcera a politická nástupkyně prvního premiéra nezávislé Indie Džaváharlála Néhrúa. Po Indiře Gándhíové se stal premiérem zas její syn Rádžív a její vnuk Ráhul je současným volebním lídrem Kongresu. Nepotismus a s ním spojená korupce také vždy byly hlavním tématem oponentů této strany.

Zatímco do počátku devadesátých let Kongres uplatňoval umírněně socialistickou politiku, po rozpadu sovětského bloku změnil kurz. Současný kongresový premiér a uznávaný ekonom Manmóhan Singh se jako ministr financí ve vládě Narásimhy Ráa (1991-1996) stal hlavním realizátorem reforem směřujících k liberalizaci trhu a privatizaci státních podílů ve velkých společnostech. Reforem, jimž je připisován pozdější ekonomický růst země. Jako jistou kontinuitu z předchozího období si však Kongres zachoval důraz na sekularismus i určitý ohled na gándhíovský ideál rozvoje všech složek společnosti. Jeho praktickým vyústěním je například zákon z roku 2005, který zaručuje vesničanům z ekonomicky znevýhodněných oblastí právo na sto dnů placených veřejných prací ročně. Na druhou stranu i za Kongres kandidují magnáti korporátního světa. Například Nandan Nílékani, který jako zakladatel globální firmy Infosys ztělesňuje světový úspěch indického IT průmyslu. Nílékani ovšem spolupracoval už s předchozí kongresovou vládou, mimo jiné jako předseda Úřadu pro nezaměnitelnou identifikaci, jehož hlavní úkol byl identifikovat během posledního sčítání lidu (2011) všechny obyvatele Indie pomocí otisků všech prstů rukou a skenu duhovky a následně jim rozdat, poprvé v historii země, univerzální identifikační průkazy s těmito biometrickými údaji.

Devadesátá léta však byla pro Indii přelomová i z jiného hlediska: od voleb v roce 1989 už žádná strana nedosáhla parlamentní většiny a indická politika vstoupila do období vyjednávání obtížných vládních koalic, na nichž se podílejí strany s celoindickou i regionální působností. Menší partneři přitom často uzavírají koalice podle svých momentálních zájmů střídavě s oběma dominantními stranami. V probíhajících volbách tedy vládní pozici obhajuje Kongresem vedená Spojená pokroková aliance (United Progressive Alliance). Jejím soupeřem je Národní demokratická aliance (National Democratic Alliance) vedená nejsilnější opoziční Indickou lidovou stranou (BJP).

Složitou koaliční politikou byla oslabena i akceschopnost kongresových vlád posledních deseti let, přestože ekonomika rostla úctyhodným tempem kolem sedmi procent. V posledních letech se však růst zpomalil, naopak inflace rostla do dvojciferných čísel a klesala hodnota rupie. Vládou navíc zmítaly mohutné korupční skandály, mezi nimiž vyniká levný výprodej frekvencí 2G sítě (tzv. 2G Scam) a přidělování licencí na těžbu uhlí bez aukcí (Coalgate) s odhadovanou ztrátou pro státní rozpočet až 33 miliard dolarů. To vše nahrává očekávanému vítězství opozice.

Indická lidová strana: neoliberální hinduistický nacionalismus

BJP (založena 1980) je hlavním představitelem antisekulárního proudu v politice nezávislé Indie. Je stranou sociálně konzervativní opírající se o ideologii hinduistického nacionalismu (hindutva) a ve svých kampaních propojuje politickou agitaci s estetikou a rituálem hinduistické praxe. BJP je v současné době nejsilnější opoziční strana, která byla v Indii u moci pouze v letech 1998-2004 a prohloubila liberalizační kurz kongresové vlády z devadesátých let, zejména v otevírání Indie zahraničním investicím a zboží. Její program tak trochu ztělesňuje kandidát na premiéra, kontroverzní gudžarátský hlavní ministr Naréndra Módí.

Módí představuje typický model silného vůdce — selfmademana. Narodil se do chudých poměrů, živil se jako pouliční prodavač čaje a za svůj vzestup vděčí militantní a polovojensky organizované hinduistické organizaci Národní svaz dobrovolníků (RSS), jejímž členem se záhy stal. Kvůli vyššímu poslání se rozhodl pro doživotní celibát. Postupně stoupal v hierarchii jak RSS, tak později spřízněné politické strany BJP, které ve vícero volbách pomohl k vítězství. Když v roce 2001 postihlo Gudžarát katastrofální zemětřesení a organizace humanitární pomoci gudžarátskou vládou se ukázala být další katastrofou, BJP nahradila svého hlavního ministra (chief minister) tohoto státu Naréndrou Módím. Ten, ačkoliv neměl zkušenosti s exekutivou, jako vždy neváhal přijmout stranický úkol a břímě politické zodpovědnosti.

O rok později přišla největší kontroverze jeho kariéry. 27. února 2002 byl u města Gódhra vypálen vlak, v němž zahynulo 58 lidí včetně vracejících se hinduistických poutníků. Vina byla okamžitě připsána „muslimům“ a příslušná fáma podnítila vlnu brutálního komunalistického násilí s více než tisícovkou převážně muslimských obětí. Policie se držela stranou a nezasahovala. Módí byl hlavním ministrem gudžarátské vlády a násilí nezastavil. Pozdější vyšetřování prokázalo systematičnost a připravenost postupu útočníků a jejich napojení na prostředí hinduistických militantních organizací, z něhož Módí vzešel. Módímu osobně žádná konkrétní vina prokázána nebyla. Pod politickým tlakem z centra ale rezignoval, aby v nových gudžarátských volbách v témže roce zvítězil drtivou většinou.

Během následujících dvanácti let proměnil Gudžarát v makroekonomický zázrak i doutnající sociální katastrofu. Tento svazový stát jakoby v intenzivnější podobě ukazoval rozpory indického rozvoje. Módí uplatňoval neoliberální politiky důsledněji, než Kongresem vedené centrum. Otevřel dveře businessu a daňovým, sociálním i ekologickým dumpingem a odstraňováním administrativních překážek nalákal investory z jiných částí Indie i ze zahraničí, což se projevilo vyšším hospodářským růstem, než byl i tak výborný indický průměr, a rychlým rozvojem zejména té části infrastruktury, kterou průmysl potřebuje. Vděčná střední třída zažila prudký rozmach, zatímco stagnující masa chudé populace zůstala paralyzována latentním mezináboženským konfliktem a hrozbou komunalistického násilí. Módí úspěšně propojuje neoliberální politiku s hinduistickým nacionalismem, a tím jí dodává auru transcedence individuálního zájmu. Zejména hinduistům zase předkládá „model Gudžarát“ jako vizi Indie, v níž není rozpor mezi tradičními hodnotami a hyper-modernitou, vizi, která v postkoloniálním prostředí rezonuje.

Korporace, dynastie, alternativy

Korporace a „trhy“ doufají, že se tzv. model Gudžarát rozšíří na celou Indii. Módího milují a svou náklonnost neváhají stvrdit investicemi. Nejen do kampaně. Milují ho natolik, že v očekávání jeho drtivého vítězství posílila indická rupie a bombajská burza SENSEX od poloviny února do minulého pátku před zahájením voleb posílila o více než deset procent. Média spekulují, zda Národní demokratická aliance vedená BJP získá absolutní většinu. Kampaň je soustředěna na jeho osobu jako budoucího premiéra a dokonce i v řadách vlastní strany vyvolává obavy jeho rostoucí kult osobnosti.

Módí je silný a rozhodný vůdce a po deseti letech nikoliv zcela neúspěšné, ale koaličními tahanicemi a korupčními skandály oslabené vládě Kongresu si silného a přesvědčivého premiéra přeje i mnoho indických voličů. Ráhul Gándhí působí jako jeho pravý opak. Synek z nejprominentnější rodiny v zemi, kosmopolitní liberál s titulem z Cambridge, ale minimem charismatu. Do politiky vstoupil jen váhavě a stejnou váhavost projevoval před každou další politickou rolí, do níž ho rodinný osud dotlačil. Roku 2004 se nechal poprvé zvolit poslancem ve stejném volebním okrsku, který kdysi „patřil“ jeho otci Rádžívovi a který pro něj do té doby „držela“ jeho matka Sonia.

Jaké jsou tedy volební alternativy? Jednou z nich je tzv. třetí fronta, účelová koalice devíti levicových a regionálních stran, které mají společně ve stávajícím parlamentu 92 mandátů. Pohromadě ji drží zejména odpor k oběma velkým stranám a naděje, že bude třetí a rozhodující silou, pokud aliance velkých stran nezískají nadpoloviční většinu mandátů. Zaštiťuje se bojem proti útokům na sekulární charakter státu a politikou, která bude v zájmu lidu. Zatím se ale zdá, že tato koalice byla v poločase rozpadu už před zahájením voleb.

Nutno podotknout, že například Komunistická strana Indie — marxisté (CPI-M), jedna z vůdčích stran této koalice, po rozpadu sovětského bloku tak dlouho tápala, jakou cestou se vydat, až se shlédla v čínském modelu. V indickém svazovém státě Západní Bengálsko, kde se po dlouhá desetiletí držela u moci, jsme tak roce 2007 mohli sledovat zajímavý vývoj. Komunistická vláda se rozhodla vytvořit speciální ekonomickou zónu a nalákat do ní indonéskou chemičku. Zemědělci, na jejichž půdě měl tovární komplex vyrůst, však nebyli s tímto rozvojovým záměrem zcela srozuměni. Konflikt se rozrostl do malé občanské války. Na jedné straně ozbrojeného konfliktu stáli místní rolníci podporovaní maoistickou guerillou i největší západobengálskou opoziční stranou a na druhé ozbrojené kádry vládnoucí komunistické strany, bojující za právo nadnárodní firmy postavit si chemičku na úrodných rýžových polích. Potud tedy alternativa. Čínský model rozvoje však v podmínkách indické demokracie neuspěl a CPI-M byla v Západním Bengálsku po 35 letech odvolena z vládní zodpovědnosti.

Existuje ale ještě jedna nová alternativa. Zvětšující se podíl střední třídy na indické populaci a její rostoucí politické sebevědomí spolu s rozšířením virtuálních sociálních sítí proměňuje i indickou politiku. Nikoliv příslibem virtuálních revolucí, ale vznikem nových politických platforem organizovaným na jiném základě, než tradiční politické strany, jimž se stávají pozoruhodnými konkurenty. V roce 2011 se zformovalo protikorupční hnutí Anna Hazárého. V prosinci 2012 masové občanské protesty následovaly po neslavném případu hromadného znásilnění třiadvacetileté studentky medicíny. O rok později překvapivě vyhrála volby v Dillí nová protikorupční Strana obyčejného člověka (Ám ádmí pártí) Arvinda Kédžrívála. Přestože její působení v dillíské vládě mělo zejména kvůli politické nezkušenosti jen krátké trvání, pustila se velmi ofenzivně i do voleb všeobecných. Kromě korupce tematizuje otázky koluze ekonomické a politické moci, potřebu decentralizace moci a komunitního rozvoje nebo neokoloniální vztah indické elity k obyvatelům vlastní země. Zda tato strana vyroste v autonomní alternativu schopnou se prosadit v regionálním i celonárodním měřítku nebo zda se stane hříčkou vlivu etablovaných aktérů či dokonce obětí vlastní nejednotnosti, je zatím těžké odhadnout.

V každém případě nedávná modifikace volebního zákona nabízí uvědomělým voličům poprvé ještě jednu systémovou možnost: zvolit „žádného z uvedených kandidátů.“

Další informace:

Les Echos.fr L'ex-patron d'Infosys se lance dans la politique

Al-Džazíra India's election: what's at stake?

Les Echos.fr Euphorique, la Bourse parie sur Modi

FrontLine.in A tale of two campaigns

APP National Manifesto