Kdo vyhraje, slon nebo drak?
Štěpán SteigerČína je často zmiňována jako budoucí světová velmoc. I když k tomu pravděpodobně dojde, dlouho jí toto postavení nevydrží. Je dost důvodů, proč ji do roku 2020 ekonomicky předstihne Indie — země, jež se s Čínou nemá ráda.
Indie a Čína žijí vedle sebe, jak to nedávno napsal švýcarský žurnalista, „v nepohodlném sousedství“ — chtě nechtě soutěží spolu také ekonomicky. V Indii je přitom odedávna zakořeněná sinofobie, jejíž hospodářské faktory ovšem spočívají do jisté míry i na geopolitických obavách — obklíčení, infiltrace, územní hrozba. Himálaj je překážkou nejen fyzickou, na obou stranách se hromadí i vzájemné předsudky.
Přesto, že společné hranice se táhnou téměř dva tisíce kilometrů, není žádné otevřené silniční spojení a pravidelné letecké spojení mezi Dillí a Pekingem obstarávají Ethiopian Airlines. Přitom nesmíme zapomenout, že roční obrat vzájemného obchodu obou zemí obnáší 30 miliard dolarů.
Z historie víme, že nejobsáhlejší zprávy o Indii před začátkem našeho letopočtu pocházejí od buddhistických mnichů, kteří putovali ke zdrojům svého vyznání. Předpokladem rozšíření buddhismu do Číny (a dále) byla výměna osob i zboží. Uzavřenost Číny a introverze Indie znamenaly, že v dějinách obou zemí prakticky nedocházelo k válkám.
Tím víc se Indie cítila rozhořčená (a ponížená), když v roce 1962 překročila čínská vojska na mnoha místech hranice a prorazila slabou indickou obranu. Čínská lidová armáda se však spokojila s demonstrací své síly a obsadila pouze území, jež považovala za část vlastního teritoria. Stejně jako vpadla, tak se také stáhla a trvale se Číňané usadili jenom v území na východ od Ladakhu a v severním Sikkimu (oblasti známé jako Aksai Chin ve východním Kašmíru).
Přízrak konfliktu tak pro Indii po měsíci sice skončil, zůstala v ní však nedůvěra (Nehru považoval Čínu do té doby za bratrský stát, s nímž společně zlomí nadvládu Západu) a podezření, že Čína financuje v Indii podvratná hnutí. 25 let tak zůstávaly vzájemné vztahy na bodě mrazu.
Nedůvěra byla ještě posílena čínskou podporou úhlavního indického nepřítele, Pákistánu — mimo jiné přímou i nepřímou čínskou podporou pákistánského jaderného zbrojení. Vláda v Dillí sledovala s nedůvěrou také čínské velmocenské ambice, jež se projevily výstavbou „náhrdelníku“ námořních opěrných základen od Myanmaru přes Srí Lanku až k Pákistánu a jež takto obkružují celý subkontinent. Symbol Indie, dobromyslný zvolna kráčející slon, tak čelí čínskému draku chrlícímu oheň.
Jestliže ovšem Indie ještě donedávna byla světovou jedničkou pokud šlo o smrt hladem, objem cizí pomoci a korupci, proměnila se během několika let ve významnou — a výraznou — hospodářskou velmoc. Teď jí ekonomové — hlavně pochopitelně domácí — předvídají vzestupnou dráhu, na níž by v roce 2020, tedy v budoucnosti nepříliš vzdálené, předstihla Čínu v oblasti, v níž tato země současnému světu vévodí: v ekonomice. Důvody lze shrnout do osmi bodů.
Především Indie poroste ekonomicky rychleji než Čína. Ta demograficky stárne a počet jejích pracovních sil začne klesat. Bude rovněž nucena — jak se v poslední době beztak stále více diskutuje — devalvovat svou měnu. Její růst se proto zpomalí (podobně jako Japonsko, jehož růst se zdál nezadržitelný v letech osmdesátých, zpomalilo v letech devadesátých).
Poté, co se Čína stala druhou největší světovou ekonomikou, bude se její model, orientovaný na vývoz, rozpadat: svět totiž už nebude s to vstřebávat její výrobky stejným tempem. Naproti tomu Indie se bude i nadále rozvíjet co do počtu pracovních sil, jež budou stále vzdělanější (kvalifikovanější). Chudší indické státy začínají dohánět bohatší, takže Indie poroste kolem roku 2020 ročně o 10%, zatímco čínský růst nedosáhne více než 7 - 8%.
Indie se stane největší anglicky mluvící zemí a předstihne tak USA. Do Indie se tudíž přesune výrazný podíl vydavatelského průmyslu. Odhaduje se, že dědici Ruperta Murdocha — patrně největšího současného mediálního a nakladatelského magnáta — odprodají jeho upadající impérium indickým zájemcům a New York Times — jež beztoho už dlouho finančně churaví — by se mohly stát druhotným produktem indického vydavatele.
Ke konci minulého století vstoupila Indie („konečně“, jak říkají v Indii) do jaderného klubu a sankce vůči ní byly odvolány. V roce 2020 budou indické společnosti vyvážet zařízení jaderných elektráren a země tak bude s to ukládat jaderná omezení zemím jiným. Spolu s USA a Kanadou vyvine Indie technologii k získávání zemního plynu z plynových hydrátů — ztuhlých forem plynu na dně oceánu. Indie totiž má světově největší zásoby hydrátů a stane se tak největším dodavatelem plynu. To jí umožní nahradit plynem uhlí ve výrobě energie, čímž podstatně sníží emise.
Indie rovněž objeví obrovské zásoby plynu v živičných břidlicích, jejichž formace se táhnou planinami Gangu, Asámem, Radžastánem a Gudžáratem. Nová technologie učiní tuto těžbu plynu ekonomicky výhodnou, takže Indie se stane významným výrobcem a exportérem plynu.
Íránská teokracie bude do roku 2020 nahrazena novým demokratickým režimem, jenž nastartuje rychlý hospodářský růst, který posléze vyvolá v Íránu nedostatek plynu. Iránsko-indický plynovod bude v provozu opačným směrem ve srovnání s dneškem: dodavatelem bude pak Indie.
V Indii přibývá oblastí, jež se snaží dosáhnout postavení státu. Místo dnešních 28 se tak může Indie v roce 2020 skládat z 50 států, jež však nemusí být malé. S populací ve výši téměř 1,5 miliardy mohou indické státy v průměru mít 30 milionů obyvatel — státy USA mají dnes v průměru po 6 milionech.
Čína, vzestupem Indie znepokojená, zvyšuje podél himálajské hranice napětí. Pohrozí, že odvrátí vody Brahmaputry z Tibetu do severní Číny chudé na vodu. Indie odpoví hrozbou, že takový projekt bude bombardovat. Spor bude předložen Radě bezpečnosti.
Islámští fundamentalisté ovládnou Afghánistán a Pákistán. USA se z oblasti stáhnou, důsledky tak ponese Indie. V Indii samé se může rozšířit terorismus, ekonomika nicméně poroste. Jak je to možné? V Mumbaji umírá ročně 3.000 lidí jen tím, že spadnou z předměstských vlaků, přesto Mumbaj dál roste. Terorismus může Indii sice poškodit, ekonomický růst však nezastaví.
Zaměřili jsme se vědomě pouze na možnosti ekonomického soutěžení obou velkých zemí, bez přihlédnutí k dalším faktorům, které tento vývoj bezpochyby ovlivní (změny současného světového řádu např. jistě změní leccos i na daném výhledu). Naopak ovšem význam Indie a Číny může ve světě jenom stoupat, takže jak jejich případné spolupráci, tak i soutěži by země velikosti České republiky měla důsledně věnovat pozornost.
ač je můj pohled na čínsko-indické zápolení v zásadě shodný s vaším (včetně prognózy výsledku), s osmibodovým rozborem příčin, jež jste předložil, se ztotožnit nedovedu. Zde jsou mé námitky:
Za prvé, číselně vyjádřená předpověď vývoje indické, resp. čínské ekonomiky do roku 2020 předpokládá, že se hospodářství jedné či druhé velmoci strukturálně nepromění. To je však velmi nepravděpodobné. Čínské polostátní korporace vykazují již dnes rysy samostatné politiky, typické pro klasické nadnárodní společnosti. Indické podniky jsou v tomto ohledu ještě dále. Co vás vede k názoru, že třeba nový vlastník NYT odvede daně v Indii? Rovněž tak čínský sociální systém musí být do několika let zásadně zreformován. A tato reforma se neobejde beze změn v podmínkách podnikání. Nikdo dnes neví, zda zemi zliberalizují či nikoliv. Hovořit o stálém, byť zpomaleném růstu ve výši sedmi osmi procent v horizontu deseti let, je proto předčasné.
Za druhé, přestože také soudím, že změna íránského režimu přijde co nevidět a že se následně dostaví léta prosperity, nevím, co vás vede k názoru, že Íránu začne do dvaceti třiceti let docházet plyn. Podle mých informací je v Íránu v současnosti k vytěžení 24 bilionů kubíků zemního plynu. To je více než desetina celkových světových zásob (plynové hydráty nepočítám) a téměř polovina zásob Ruska. Musel by nastat dnes nepředstavitelný posun, aby Írán začal plyn dovážet. Dovoz by navíc musel jít přes Pákistán, který – dle jednoho z vašich dalších bodů – bude v té době ovládán islámskými fundamentalisty. Jestliže se stane Írán demokratickým a Indie zústane jaké je, těžko si předvídat, že jim islamisté začnou prostředkovat.
A za třetí, lze myslím s jistotou předpokládat, že v roce 2020 již bude Indie stálým členem v Radě bezpečnosti. Zároveň je krajně nepravděpodobné, že z ní Čína odejde. Myslíte, že se velmoci s případnými rozmíškami obrátí na orgán, kde budou obě mít postavení fakticky rovné právu veta? Proč? To už je lepší zabývat se možností, že Čína podpoří některé z komunistických guerill, jež se už dnes pokoušejí v několika indických státech o revoluci po vzoru komunistů v Nepálu.
Dle mého názoru Indie Čínu předstihne díky výhledově levnější a už dnes kvalifikovanější pracovní síle, dravější podnikatelské kultuře a dynamičtějšímu (a zároveň hůře zvladatelnému) populačnímu růstu. To myslím stačí.
Nicméně, díky za zajímavý esej.