↗

Komplikovanost indické pozice vystihuje i heslo z protestní demonstrace tamějších mírových aktivistů: zastavme válku na Ukrajině, zastavme rozšiřování NATO. Foto Noah Seelam, AFP

Rusko podle očekávání v Radě bezpečnosti OSN v pátek 25. února vetovalo rezoluci Spojených států a Albánie, podporovanou dalšími devíti členskými státy, která měla odsoudit ruskou invazi na Ukrajinu. Úplné izolaci Ruska zabránily tři země, které se hlasování zdržely: celkem nepřekvapivě Čína, ale rovněž Indie a Spojené arabské emiráty. Tedy všichni asijští členové Rady bezpečnosti.

V mnoha ohledech se může jejich shodné neutrální stanovisko vůči rusko-ukrajinskému konfliktu jevit jako paradoxní. Lze je ale také číst jako symptom přesunu těžiště světového geopolitického dění z euroatlantického prostoru do oblasti indicko-tichomořské.

Řada významných světových politiků, od americké viceprezidentky Kamaly Harrisové, přes francouzského prezidenta Emmanuela Macrona po bývalého německého ministra zahraničí Heiko Maase označila v minulém roce Indicko-tichomořský region (zkráceně Indo-Pacifik) za oblast, v níž se bude rozhodovat o budoucím uspořádání světa. Čína a Indie proti sobě staví statisícové armády v Himálaji, opakovaně řeší vojenské potyčky menšího rozsahu i územní spory rozsahu značného.

Indie je součástí bezpečnostního uskupení QUAD spolu se Spojenými státy, Austrálií a Japonskem, jehož hlavním cílem je zabránit čínské hegemonii v Indickém oceánu a Tichomoří, zvláště pak v úzkých koridorech, které tyto oceány spojují. Procházejí tudy nejfrekventovanější obchodní trasy.

Před několika měsíci se zrodila myšlenka na mnohem méně pravděpodobné, analogické uskupení QUAD II, jehož členy by byly USA, Indie, Spojené arabské emiráty a Izrael. V rámci geopolitického soupeření mezi USA a Čínou jsou Indie i Spojené arabské emiráty spojenci Západu.

Naopak Rusko a Čínu sbližuje společný zájem na revizi současného uspořádáni světa, které se zrodilo z konce studené války. Jak tedy číst situaci, kdy dvě asijské jaderné velmoci, každá s populací přesahující miliardu a čtvrt obyvatel, které stojí proti sobě na svém kontinentu v klinči, zaujímají podobné stanovisko k válce v Evropě, jež do značné míry stojí na půdorysu starého mocenského soupeření mezi Moskvou a Washingtonem, jež určovalo řád světa v době studené války?

Čína se sice kriticky vyjadřovala k rozšíření NATO na východ, zatímco indickou lítost nad tím, že byla opuštěna cesta diplomacie, lze číst jako implicitní kritiku ruského postupu. Ale přesto hlasovaly shodně, nikoliv podle logiky svých antagonismů a partnerství v Indo-Pacifiku.

Indická neutralita v této věci nemá na domácí politické scéně s výjimkou několika osobností Indického národního kongresu vážné kritiky. Indie je největším světovým importérem zbraní a Rusko dlouhodobě jejím největším a spolehlivým dodavatelem. A jak ani v souvislosti s pátečním hlasováním neopomněli někteří indičtí komentátoři dodat: narozdíl od USA, které spolupráci zatěžují sankčními režimy.

Naposledy Indii hrozil sankcemi prezident Trump za nákup ruského protiletadlového systému S-400. A Rusko je dále pro Indii klíčovým partnerem v oblasti jaderného a kosmického průmyslu.

Indie tak z čistě pragmatického hlediska nemá důvod kritizovat svého stabilního partnera. Mezitím se ruský narativ snaží indickou veřejnost přesvědčit, že vztah Ruska k Ukrajině je analogický vztahu Indie k Pákistánu. A to nehledě na skutečnost, že pákistánský ministerský předseda Imran Chán zahájil návštěvu Moskvy poněkud nevhodně v předvečer invaze.

Lze jistě namítnout, že Čína i Indie jsou výjimečně silné státy, velmoci nového multipolárního světa, a proto si mohou dovolit se rozhodovat s mimořádnou mírou suverenity, která není odvozena od zájmů jejich nejdůležitějších geopolitických partnerů. Ale stejné stanovisko zaujaly i Spojené arabské emiráty, země středního významu, s odůvodněním, že je rezoluce předem odsouzena k neúspěchu a je třeba spíše nechat otevřené dveře dialogu než invazi silnými slovy odsoudit.

Nutno říci, že tento postoj je napříč asijskými zeměmi spíše typický. Dokonce i takoví spojenci Západu jako Turecko a Izrael s jednoznačným odsouzením ruské invaze váhali a k žádným sankcím dosud nepřistoupili. Zpřísňující se sankce proti Rusku jsou tak politikou Evropy, USA, Kanady a Austrálie, k nimž se částečně přidaly Japonsko a Tchaj-wan.

Jiní významní partneři jako Jižní Korea se zavázali sankce euro-atlantických zemí ve vztahu k Rusku dodržovat, ale k svým vlastním buď nepřistupují vůbec nebo jen s největší opatrností. Rezervované jsou rovněž země jihovýchodní Asie.

Pouze Singapur invazi jednoznačně odsoudil a sankce pravděpodobně zavede. Indonésie se omezila na odsouzení eskalace násilí a kroků porušujících suverenitu a teritoriální integritu jakékoliv země, aniž by však přímo jmenovala Rusko.

Další země regionu vysloveně nestály o diplomatickou roztržku s Moskvou kvůli Ukrajině, a proto se omezily na obecné volání po diplomatickém řešení, nebo se zcela soustředily na evakuaci svých občanů z prostoru konfliktu. Myanmarská junta naopak Rusko podpořila.

Rezistence vůči tlaku zaujmout k ruské invazi jasné stanovisko a vyvodit z toho náležité diplomatické i ekonomické důsledky je tak, zdá se, většinovým postojem asijských zemí vůči válce ve východní Evropě. Zatímco změny siločar v indicko-tichomořském regionu vyvolávají silné odezvy v euro-atlantickém prostoru — například vznik nového bezpečnostního uskupení pro oblast Indo-Pacifiku AUKUS (Austrálie, Velká Británie a USA) vyvolal na podzim loňského roku hluboký rozkol mezi těmito zeměmi a Francií — opačně to, zdá se, až tolik neplatí. Může to znamenat, že se indicko-tichomořský region stává gravitačním centrem, vůči němuž je euroatlantický prostor stále větší měrou sekundární.