↗

Současnou ruskou agresi Turecko odsoudilo jako protiprávní, porušující zásadu teritoriální nedotknutelnosti, ovšem ani tentokrát se k sankcím nepřipojilo. Obě země pojí řada těsných zájmů a oba autokraty, kteří se spolu setkali naposledy vloni v září v Soči, pojí také hluboká zášť vůči Západu. Foto Vladimir Smirnov, AFP

Pořekadlem „Aby se vlk nažral a koza zůstala celá“ by se dal lapidárně vyjádřit postoj členské země NATO Turecka ovládaného islamistou Erdoganem k ruské agresi na Ukrajině. Ukrajina je dlouhodobým objektem Erdoganovy neoosmanistické politiky. Ve vztahu k ní je však jen pokračováním politiky sekulárního režimu zaměřené na regionální spolupráci pobřežních zemí Černého moře. Uvedená spolupráce má dokonce institucionální charakter.

Ukrajina je z tureckých partnerů na pobřeží Černého moře po Rusku největší. Vyznačuje se navíc zvláštním objektem tureckého zájmu, a sice etnickou menšinou krymských Tatarů — původních vládců Krymu do jeho připojení k Rusku v roce 1783. Krymské Tatary brutálně vysídlil diktátor Stalin a jejich částečný návrat jim povolil až Michail Gorbačov.

Z toho lze vyčíst, že Turecko neuznalo ruskou anexi Krymu, ani faktickou ruskou anexi takzvaných separatistických území na východě Ukrajiny. Nicméně k sankcím proti Rusku se tehdy nepřidalo.

Současnou ruskou agresi Turecko odsoudilo jako protiprávní, porušující zásadu teritoriální nedotknutelnosti, ovšem ani tentokrát se k sankcím nepřipojilo. Rusko je pro něj mnohem důležitějším hospodářským partnerem, obchodní výměna obnáší 7,4 miliard dolarů a je téměř pětinásobná proti ukrajinské.

Z Ruska jde do Turecka zemní plyn, Rusko také staví v Turecku jadernou elektrárnu. A Turecko navzdory Američanům a svému členství v NATO také nakoupilo ruské rakety. Nesmírně důležité, za situace, kdy tradiční západní klientela přestala do Turecka jezdit, jsou pro Turecko také turisté z Ruska a Ukrajiny.

Přes afinitu k Ukrajině a také přes nálady turecké veřejnosti proti ruské agresi musí tedy Turecko našlapovat po špičkách. Konfliktní zájmy mají obě země v Sýrii, kde Rusko podporuje Asadův režim, zatímco Turecko místní islamisty — byť s tichým souhlasem Ruska vpadlo do příhraničních oblastí Sýrie, aby se vypořádalo s tamními Kurdy. Opačné strany konfliktu podporují Turecko a Rusko také v Libyi.

Tureckou politikou je využívat příležitostí k rozšiřování svého vlivu — a v případě Sýrie i územní expanzi. Takovou příležitost Turecku tedy poskytla nestabilní situace na Blízkém Východě, v Sýrii pak pod ruským protektorátem. Vzhledem k Erdoganově zášti vůči Západu, jak Spojeným státům, tak Evropské unii, nelze od Turecka očekávat nic jiného než obojakost, byť ruská agrese na Ukrajinu jeho vztahy s oběma severním sousedy ztíží a vztahy s NATO může zlepšit.

Nic na tom nezmění ani úspěch Ukrajinou dovážených tureckých dronů v likvidaci ruské vojenské techniky. Za pozornost stojí, že nebýt ruského vpádu se dokonce počítalo i s jejich výrobou na Ukrajině. Nic na tom nezmění ani uzavření Bosporu a Dardanel pro cizí vojenská plavidla Tureckem, neboť Rusko má stejně svoji flotilu do značné míry soustředěnou v černomořských přístavech. A návratu ruských vojenských lodí, která jsou mimo, do domovských přístavů nelze podle smlouvy z Montreux bránit.