Ve stínu prezidentských voleb proběhly 14. května v Turecku také volby parlamentní. Jejich výsledek se nesl ve znamení nacionalismu, což předvolební průzkumy nedokázaly spolehlivě podchytit.

Turecka jako mocnost světového významu

Nacionalismus je dlouhodobým prvkem turecké politiky a jedním ze základních kamenů ideologie ustavené zakladatelem republiky Kemalem Mustafou Atatürkem. Nebývalý vzestup nacionalistických stran způsobil ale až příliv uprchlíků, který učinil Turecko během krátkého období zemí s největším počtem uprchlíků na světě, spolu se změnou volebního zákona. To se v dalších letech pravděpodobně projeví na podobě turecké zahraniční politiky.

Turecký nacionalismus, vycházející z představy o turecké výjimečnosti, se od osmdesátých let dvacátého století začal spájet s tureckým islamismem. Ovšem až od roku 2015 se stal nacionalismus všudypřítomným na televizních obrazovkách i v novinách a dnes zásadním způsobem definuje tureckou politiku.

Je součástí politického projektu prezidenta Erdoğana, který neustále útočí na emoce občanů a volá po obnově zašlé slávy osmanského impéria v novém imperiálním Turecku. Poukazuje například na někdejší význam Turecka v mezinárodních vztazích a jeho schopnost postavit se světovým velmocem. Svébytná zahraniční a bezpečnostní politika v Erdoğaně podání má zaručit návrat Turecka jako mocnosti světového významu.

Dvacáté století bylo podle něj dobou poroby a ponížení. V jednadvacátém století se má pod jeho vedením Turecku a Turkům navrátit důstojnost a místo mezi velmocemi: nadchází prý „turecké století“. V novém imperiálním projektu hraje prim apel na národní identitu, která se v důsledku hluboké ekonomické krize a silné imigrační uprchlické vlny stává jedním z klíčových zdrojů sebeuvědomění a sebeúcty mnoha tureckých občanů.

Erdoğanovy grandiózní projekty, jako je třetí most přes Bospor, nové istanbulské letiště nebo plánovaný Istanbulský kanál propojující Černé moře a Marmarské moře, stejně jako stovky kilometrů nových dálnic, nové nemocnice, univerzity a obchodní komplexy mají symbolizovat velikost Turecka. Ukázky vyspělé techniky mají vyvolávat pocit, že Turecko je centrem technologií budoucnosti.

Důraz na vlastní zbrojní průmysl se snížením závislosti na Západu patří mezi klíčovou součást strategie. Tento směr ostatně hlásali oba prezidentští kandidáti — v projevech prosazovali takzvanou tureckou cestu, což není ani spojenectví s Ruskem, ale ani se Západem. Má jít o svébytnou pragmatickou politiku, která bude primárně hájit turecké zájmy a na jejich základě teprve vytvářet spojenectví v konkrétních případech.

Pyrrhovo vítězství?

Výrazným problémem zůstává po volbách špatná ekonomická situace země, která bude tureckého prezidenta směřovat k prohlubování zvláštních vztahů s ruským prezidentem Putinem. Erdoğan je popisuje jako důvod, proč dokázal dojednat dohodu o obilí, či propuštění některých ukrajinských vojenských zajatců. Velmi by si přál, aby Turecko hrálo klíčovou roli při mírových jednáních mezi Ukrajinou a Ruskem, a tím zpečetilo svou grandióznost.

Dodávky zbraní na Ukrajinu na druhou stranu dělají výraznou reklamu nastupujícímu zbrojnímu průmyslu a částečně utlumují kritiku, že se Turecko nepřipojilo k západním sankcím. Turecký prezident je ale přesto na Rusku stále více ekonomicky závislý, což odpovídá klasické ruské strategii podmaňování okolních zemí. Rusko-turecký obchod už dosahuje ročně dvaašedesáti miliard dolarů.

Putin Turecku před volbami odložil splátky za zemní plyn a může zprostředkovat dohodu mezi Tureckem a Sýrií nutnou pro přesídlení slíbeného jednoho milionu syrských uprchlíků do severní Sýrie. Odměnou bylo Putinovi Erdoğanovo prohlášení, že se nepřipojí k západním sankcím Turecko. A hlavně vítězství kandidáta, který Putina označuje za přítele, zatímco Erdoğanův soupeř Kemal Kılıçdaroğlu měl k Rusku výrazně kritičtější postoj.

Je otázkou, jak se tureckému prezidentovi podaří řešit ekonomické, institucionální, sociální, infrastrukturní a další problémy. Někteří turečtí nezávislí novináři označují jeho vítězství za Pyrrhovo.

Erdoğan před volbami a během nich bombardoval veřejnost nenávistným, diskriminačním a útočným jazykem a zdůrazňoval potřebu silného vůdce. Není však zdatný v každodenním řízení a zároveň není schopen vychovat svého následovníka. Každý z jeho kandidátů, které kdy postavil do voleb, prohrál — naposledy to bylo vidět v komunálních volbách v roce 2019.

Erdoğan je ovšem velmi dobrý rétor a dokáže sjednotit lidi kolem až mytických prvků turecké identity. Nemůže však nabídnout řešení komplexních problémů turecké ekonomiky a společnosti, a tak bude dále muset cílit na dojmy a pocity. Společnost v důsledku toho strádá všude tam, kde je potřeba spolupráce. Zaostává nejen umění, ale i vzdělávání, a vývoj nových technologií.

I proto budou komunální volby v roce 2024 pro osud Turecka zásadní. Pokud se opozici podaří získat více samospráv, může lépe čelit obrovské státní mašinérii, která podporuje současný stav. K tomu bude muset opozice pochopit, že posílit na místní úrovni a udržet si velká města jako Ankaru a Istanbul může jen změnou ve vedení hlavní opoziční Republikánské lidové strany (CHP) a silnou a dobře připravenou kontaktní kampaní.