Erdoğanovo lavírování mezi Evropou a Ruskem je primárně motivováno snahou o to, aby svět vnímal Turecko jako regionální velmoc, aby bylo vidět a slyšet, a tím si zajišťovalo výhody. Tato déle trvající snaha o strategickou autonomii však krutě nevyšla, a Turecko se postupně stalo jen více závislé na Rusku. Tomu se během války v Sýrii podařilo Turecko přesvědčit, že Západ „mu nerozumí“ a politikou cukru a biče navýšilo jeho energetickou a ekonomickou závislost na Rusku.

Válka na Ukrajině ovšem Turecku nabídla možnost velmi špatnou reputaci na Západě napravit. Jelikož má Turecko užší obchodní vazby na Ukrajinu než většina evropských zemí, poskytlo zemi vojenskou, politickou a humanitární podporu. Oba státy mají dobré vztahy již od vzniku nezávislé Ukrajiny a od roku 2011 pořádají pravidelná bilaterální setkání tzv. strategické rady.

Turecké limity

Erdoğan opakovaně podpořil ukrajinskou územní integritu. Prohlubovali i vojenskou spolupráci — obě země se společně účastnily vojenských cvičení NATO v Černém moři a spolupracovaly na celé řadě iniciativ v oblasti obranného průmyslu a vojensko-technické kooperace s cílem vyvážit vojenskou převahu Ruska v Černém moři.

Otevřenější protiruskou politiku, než zastává nyní, si ale Turecko dovolit nemůže. Rusko totiž hrozí, že do země, která již teď stojí na hraně svých absorpčních kapacit (pravděpodobně je vlastně již za ní), ze Sýrie vyšle další statisíce uprchlíků. Důsledkem je tak ještě větší ekonomická, politická a sociální nejistota.

Turecko souží extrémně vysoká inflace (podle nezávislých ekonomů dosahuje meziročně až 170 %), velmi vysoká je i nezaměstnanost, zadlužení státu a domácností. Příští rok budou parlamentní a prezidentské volby, a Erdoğan si tudíž nemůže dovolit další ekonomický propad. Rusko je ostatně jeho důležitý obchodní partner. V roce 2021 dosáhl obchod mezi Ruskem a Tureckem hodnoty 37,7 miliard dolarů. Rusko Turecku zajišťuje 45 % spotřeby zemního plynu.

Turecko nutně potřebuje zabránit další destabilizaci své ekonomiky, která je každou krizí v regionu přímo a hluboce zasažena. Znovu a znovu se proto pokouší vytvořit tzv. bezpečné zóny v severní Sýrii, kam by podle něj mohli syrští uprchlíci ze země přesídlit.

Kurdský motiv

A v kontextu celé této situace je potřeba vnímat i turecký postoj k finské a švédské žádosti o vstup do NATO. Erdoğanova strana AKP je závislá na podpoře nacionalistické a protikurdské Strany národní akce, MHP. Švédsko patří mezi země, které byli velmi vstřícné k poskytování azylu kurdským uprchlíkům a spolu s Finskem velmi hlasitě kritizovalo turecké intervence proti kurdským jednotkám YPG v Sýrii — Sýrie totiž dlouhá léta již v době Studené války tolerovala na svém území existenci výcvikových táborů Kurdské strany pracujících (PKK), kterou Evropská unie i USA mají na seznamu teroristických organizací.

Podle Turecka je YPG syrskou pobočkou PKK. Ač protikurdská rétorika zvyšuje prezidentovu popularitu u tureckých nacionalistů, postoj, podle něhož země, které uvalily zbrojní embargo na členskou zemi NATO, musí tuto politiku změnit, pokud chtějí jeho souhlas se vstupem do NATO, podporují i mnozí představitelé turecké opozice. Poukazují přitom na Řecko, které roky vetovalo vstup Severní Makedonie kvůli bilaterálním sporům.

Erdoğan není demokratický politik, ale ani orientální despota. Je proto krátkozraké označovat diplomatická jednání s ním za handlování na tureckém bazaru. Jako plnohodnotná členská země NATO má Turecko právo k rozšíření zaujmout rezervovaný postoj. A pokud obě skandinávské země opakovaně kritizovaly tureckou zahraniční politiku, a uvalily na něj dokonce vojenské embargo, bylo zcela očekávatelné, že je Turecko nebude v NATO vítat s otevřenou náručí.

Vzájemná důvěra

Finsko i Švédsko mají s ohledem k Rusku velmi zranitelnou geopolitickou pozici, pro Turecko to však platí také, a to hned na několika úrovních. Silnější NATO totiž není jen NATO s více členskými zeměmi, ale především se zeměmi, které spolu dokáží spolupracovat a důvěřují si. A vztahy Turecka a Aliance dnes definuje hlavně nedůvěra. Turecké elity i veřejnost například viní USA z destabilizace Středního východu.

Uvidí-li Turecko, že NATO bere jejich obavy vážně, a jednání najdou kompromis přijatelný pro všechny strany, bude silnější i NATO. NATO bez Turecka by pro obranu Evropy naopak mělo jen velmi omezené možnosti. Spíše než postoj ke vstupu Finska a Švédska by NATO mělo kritizovat stav turecké demokracie včetně potlačování lidských práv, ke kterému často dochází „ve jménu bezpečnosti“. Volby v roce 2023 se blíží a turecká opozice musí jasně vědět, že Západ o demokratické Turecko stojí.