Turecké volby vzbudily velká očekávání konce Erdoğanovy éry. Bohužel se tak nestalo, ani se to reálně nedalo předpokládat. Opozice nebyla příliš stabilizovaná a hlavně absolutní mediální převaha a možnost využívat veškeré státní zdroje v kampani nahrávaly „sultánovi“.

Prezidentský kandidát opozice Kemal Kılıçdaroğlu označil volby za dosud nejnespravedlivější. Ani katastrofální zemětřesení, jehož tragické důsledky byly do značné míry vyvolané zkorumpovaností Erdoğanova režimu, neotřásly jeho postavením. V nejvíce postižených oblastech, které shodou okolností většinou patřily k jeho oporám, Erdoğanova podpora dokonce někdy i vzrostla. Opozice vítězila tradičně ve velkých městech a nejrozvinutějších oblastech podél západního pobřeží. Na vítězství ve volbách to však nestačilo.

Zdá se však, že volby přece jen uklidnily situaci, lépe řečeno uklidnily Erdoğana. Vyměnil téměř celou vládu, do klíčové funkce ministra financí jmenoval renomovaného ekonoma kurdského původu s britským občanstvím Mehmeda Şimşeka, guvernérkou centrální banky jmenoval ženu.

Jediná žena ve vládě, ministryně pro rodinu a sociální věci Mahinur Özdemir, je narozená v Belgii. Původně byla belgickou poslankyní, na svůj mandát ale rezignovala, když odmítla označit vyvražďování Arménů po první světové válce za genocidu. Ministrem zahraničí se stal dosavadní šéf rozvědky Hakan Fidan.

Vláda tedy získala novou podobu, nicméně bude-li to stačit ke změně ekonomické politiky, je otázka. Turecká lira reagovala na Erdoğanovo vítězství oslabením o jednu třetinu, k české koruně už je více méně paritní, zatímco s tureckou měnovou reformou na konci prvního desetiletí třetího milénia stála kolem 13 korun. Je třeba změnit ideologické klišé nezvyšování či dokonce snižování úroků při rostoucí inflaci a prudkém poklesu měny. Şimşek se o to bude snažit.

Erdoğan rovněž musel nasadit přívětivější tvář vůči Západu, především Evropské unii, protože turecká ekonomika nutně potřebuje ke svému zotavení návrat západních investic. Nevypočitatelné jednorázové injekce petrodolarů ze zemí Perského zálivu a z námluv se Saúdskou Arábií nestačí.

Ve vztahu k nejpalčivějšímu problému našich geopolitických souřadnic, brutální ruské agresi na Ukrajině, pokračuje Erdoğan ve svých zprostředkovatelských snahách. Nepodařilo se mu sice obnovit dohodu o vývozu ukrajinského obilí, dovolil si však rozzuřit Rusy tím, že propustil ukrajinské bojovníky z pluku Azov. Rusko totiž po pádu ukrajinského Mariupolu umožnilo těmto bojovníkům odchod do Turecka, avšak pod podmínkou, že se budou smět vrátit na Ukrajinu až po skončení války.

Erdoğan nadále podporuje územní celistvost Ukrajiny, a to samozřejmě včetně Krymu. Pro Turecko má Krym zvláštní význam, neboť je to území osídlené etnicky příbuznými krymskými Tatary, jež bylo až do dobytí poloostrova ruskou carevnou Kateřinou II. v roce 1783 vazalským státem Osmanské říše. Do Turecka poté postupně odcházely desítky tisíc krymských Tatarů, kteří se ke svému původu stále hlásí.

Nejhmatatelnějším příkladem Erdoğanova povolebního „uklidnění“ je souhlas s ratifikací vstupu Švédska do NATO, nepochybně především za slib dodávek modernizovaných amerických stíhaček F-16. Svou zprostředkovatelskou úlohou možná nabyl na významu i pro Putina, byť k avízované cestě ruského vládce do Turecka zatím nedošlo.

Zůstávají i původní třecí plochy v Sýrii, kde by Rusko rádo Erdoğana usmířilo se svou syrskou loutkou Asadem. Ten se však nejnověji vyjádřil, že dokud se Turecko nestáhne z okupovaných syrských území, žádné jednání s Erdoğanem nepřichází v úvahu.