V podmínkách rozpadu velkých impérií po první světové válce vzniklo i Atatürkovo národní a sekulární Turecko. Bylo první muslimskou zemí, která se oficiálně zcela odstřihla od náboženství. Zakladatel moderního Turecka, původně osmanský generál, považoval islám za brzdu pokroku a vytlačil ho z veřejného prostoru. Na stráži sekularismu stála mocná armáda, která v Turecku de facto vládla až do počátku třetího milénia.

V zemi se od roku 1946 pravidelně konaly volby. V roce 1950 se sice k moci dostala konzervativní strana, jež se opírala o agrární venkov s jeho sunnitskomuslimskými kořeny, sekulární charakter státu však přetrval až do roku 2002, kdy zvítězila islamistická strana AKP vedená současným autoritářským prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem.

Šlo tehdy sice především o reakci na katastrofální hospodářskou situaci, a nikoliv o příklon většiny voličstva k náboženství, ale Erdoğan se svou partají začali s plíživou likvidací sekulárního státu. Erdoğanova vláda se zprvu tvářila demokraticky, pochvalně kvitovala její počínání i Evropská unie, s níž dokonce začaly přístupové rozhovory. I Erdoğanova demontáž armádní dominance s pomocí jeho islamistických spojenců byla Unií přijímána jako demokratizační krok. Nicméně v Erdoğanově pojetí šlo o odstranění hlavní překážky k ovládnutí státu a postupné likvidaci sekularismu.

Volební manipulace

Jako zástěrka jeho autoritativní islamistické, zpočátku ještě parlamentní, později prezidentské vlády posloužilo zachování voleb. Ovšem jen potud, pokud jeho partaj ovládala parlament. Když po volbách v červnu 2015 hrozilo, že ztratí parlamentní většinu, Erdoğan volby prostě nechal opakovat, aby je jako „ochránce před rozpoutaným terorismem“ opět vyhrál.

Po takzvaném vojenském puči v roce 2016 zahájil tažení proti svým islamistickým spojencům. Potlačení armádní dominance využil jako záminku k likvidaci tisíců svých odpůrců, následně si nechal odhlasovat prezidentský systém a vlastní zvolení do jeho čela.

Trhliny v jeho zástěrkovém pojetí voleb se objevily po komunálních volbách v roce 2019, kdy největší a nejdůležitější města v čele s Istanbulem a Ankarou získala opozice. Erdoğana nejvíc popudilo vítězství opozičního kandidáta v jeho rodném Istanbulu. Zmanipulováním ústřední volební komise nechal tamní volby zopakovat, ale opoziční kandidát zvítězil s ještě větším rozdílem hlasů.

Sílící Erdoğanovo autoritářství a hlavně diletantské zásahy do ekonomiky, jež začaly prudce zhoršovat hospodářskou situaci Turecka, odrazují zahraniční investory, jejichž masivní investice byly dosud hnacím motorem rychlého rozvoje země.

Erdoğan se pustil do dobrodružné agresivní zahraniční politiky a posílil vztahy s Putinovým Ruskem. Ruská invaze na Ukrajinu mu poskytla příležitost hrát roli zprostředkovatele mezi válčícími stranami, a vylepšit si tak svůj obraz. Ale ani tím pozornost vlastního obyvatelstva od zhoršující se ekonomické situace neodvrátil.

Zúčtovat s Atatürkovým odkazem

Třebaže stále zcela ovládá mediální sféru a všechny silové a soudní složky státu, sjednocená opozice sílí. Letošní sté výročí Turecké republiky mělo být v Erdoğanově pojetí rokem vzniku takzvaného nového Turecka, tedy rokem konečné likvidace Atatürkova sekulárního dědictví. I proto vyhlásil volby na symbolické datum výročí první volební porážky původní Atatürkovy strany.

Zda tyto kritické volby, v nichž se rozhoduje o charakteru tureckého státu, navíc ještě s Putinovou podporou v zádech, vyhraje, není jisté. Jisté však je, že došlo-li by i přes předpokládané manipulace s hlasy v jeho prospěch skutečně k vítězství opozice, moci se jen tak nevzdá. Vždyť Erdoğan přece nepořádá volby proto, aby je prohrál. Slovy jednoho opozičního média nepatří k těm, kdo řekne s dovolením (turecky bana müsaade!) a odejde. Ostatně jeho výše zmíněné zásahy do dřívějších voleb tomu nasvědčují.

Jazýčkem na vahách se může stát prokurdská Strana lidové demokracie (HDP). Erdoğan ji zatím nenechal soudně zakázat, ale neučinil tak snad jen proto, že podobný zákaz kdysi pocítil na vlastní kůži od sekulárního režimu.

Bylo by jistě výrazem neúcty k Atatürkovu odkazu považovat shodně s americkotureckým politologem Sonerem Çağaptayem Erdoğana za Atatürka naruby — už jenom proto, že Atatürkovi osud v jeho modernizačních reformách nedopřál mnoho času a volby prohráli až jeho nástupci. Erdoğan na rozdíl od Atatürka táhne Turecko do středověku.