Velké zemětřesení, jež v pondělí 6. února zasáhlo jih Turecka a severozápad Sýrie, je co do počtu obětí pohromou dekády. Vyplývá to ze zpřesněných odhadů celkového počtu mrtvých zveřejněných v posledních dnech. K pondělí 13. únoru evidovaly turecké orgány oficiálně 29 605 zemřelých, syrské pak 5320. Znalci z agentur OSN předpovídají, že podle dosavadních indicií přesáhne konečný počet mrtvých padesát tisíc.

Ve vlastním Turecku se o zemětřesení mluví jako katastrofě století, neboť počet obětí přerostl rychle proslulé izmitské zemětřesení (rok 1999, přes 17 tisíc mrtvých) a postupně i staré severoturecké (rok 1939, 33 tisíc mrtvých). Globálně vzato se v předminulých dekádách stalo ještě několik horších katastrof — například apokalyptické zemětřesení na Haiti v roce 2010 (přes 250 tisíc mrtvých) či zemětřesení u Sumatry v roce 2004 (přes 230 tisíc mrtvých). I tak jde ale o živelnou pohromu, jež se ve světě nestala už dvanáct let.

„V Turecku jsou zemětřesení poměrně častá. To aktuální je ale mimořádné svým rozsahem a také tím, že zasáhlo oblast, která měla už tak dost svých problémů,“ přiblížil na France 24 Eric Randolph, oblastní zpravodaj APF.

Aktuální pohroma postihla v Turecku zejména oblasti, které se dlouhodobě potýkají se syrskou uprchlickou vlnou. Podle ředitelky odboru katastrof v Mezinárodní federaci Červeného kříže a Červeného půlměsíce Caroline Holtové dopadnou přímé důsledky v té nebo oné formě až na dvacet milionů lidí. Vedle ztrát na životech a zranění přišly statisíce Turků v nejzasaženější zóně o bydlení a obživu.

Systém poskytování záchranné i humanitární pomoci je přitom v Turecku přísně centralizován, takže na řadu míst dorazili záchranáři až s velkým zpožděním, občas dokonce až po dvou dnech. Ještě v pondělí, to jest po týdnu od vlastní události, nebyl v nouzových centrech dostatek dek, o stanových přístřešcích ani nemluvě.

„Zatím tu nikdo moc neřeší, co bude dál. Popravdě neřeší ani moc, kde vzít čisté oblečení. Většina přeživších se snaží především najít příbuzné, a pak střechu nad hlavou,“ hlásila v závěru minulého týdne do vysílání France 24 reportérka Šona Báttačaryjová.

Režim tureckého prezidenta Erdogana vyhlásil v oblasti tříměsíční výjimečný stav. Slíbil se o zasažené postarat a každé postižené rodině vyplatit mimořádnou dávku deset tisíc lir (asi jedenáct tisíc korun). Za zkostnatělost záchranného systému je nicméně postiženými dle zpravodajů silně kritizován.

Připomíná se přitom, že právě Erdogan měl po velkém izmitském zemětřesení ještě jako istanbulský starosta zlehčovat význam bezpečnostních opatření. I později navíc dnešní prezident spoluvytvářel systém, v rámci něhož se v Turecku sice závratně rychle staví, ale nedodržují se všechny předpisy.

„Na mnoha záběrech je vidět, že domy spadly jako domečky z karet (…), že neměly podpůrnou ocelovou konstrukci, která se v tektonicky aktivních oblastech doporučuje (…) Z politického hlediska je potom velkou otázkou, jak se vše podepíše na letošních kombinovaných prezidentských a parlamentních volbách, které se mají konat 14. května,“ shrnuje známá novinářka specializující se na katastrofy Ana Navarrová Pedrová.

Ještě úplně jiné váhy je pak dopad katastrofy na zasažený cíp sousední Sýrie. Jedná se o oblast, která je zčásti pod režimní, zčásti pod povstaleckou a zčásti pod tureckou okupační správou. V určité míře zde dosud trvá občanská válka. I té nejnutnější pomoci v kamionech OSN tak trvalo několik dní, než se přes kontroly a zátarasy dostala na místo určení.

Syrský diktátor Bašar Assad svedl obratem všechny těžkosti na západní sankce, jejichž platnost byla obratem pozastavena. Přesto na místě převládá obecný pocit zoufalství a opuštěnosti. Pozorovatelé se shodují, že i za příznivějšího politického klimatu by se oblast vzpamatovávala z pohromy několik let.