Nima a její děti

Jsou tři týdny po prvním a čtyři dny po posledním velkém zemětřesení v Nepálu. Právě jsme se vrátili do Káthmandú po měsíční pouti krásnými horami na východě země, plní hlubokých zážitků. Měli jsme štěstí, že jsme si vybrali oblast, kterou pohroma nepostihla. Dorazily tam jen velmi překroucené zprávy, líčící Nepál jako zemi v sutinách. Bylo nám jasné, že až se dostaneme z hor dolů, budeme pomáhat. Nepál milujeme a naše profese a zkušenosti jsou pro to jako stvořené.

Na ulici nás oslovila povědomá tvář: „Obdivuji vás, jak klidně si jdete. Já jsem stále vystrašená.“ Poznali jsme recepční z hotýlku. Asi čtyřicet let, krátké černé vlasy a temné moudré oči. Jako spousta Nepálců se sama od sebe navzdory hrozným zážitkům i ztrátám hned pustila do pomoci druhým: „Kamarád z Indie nám přivezl plachty na přístřešky, tam jsou ještě za normální cenu. Na víc než padesátku jsem ale i tak neměla peníze. Pronajaly jsme si se sestrou auto a vezly je do zničené oblasti Sindupalchok. Zastavily jsme před vesnicí, dál to nešlo. Rozdávaly jsme plachty lidem. Jenže vtom se začala země zase třást. Bylo to ve stráni a kolem nás lítaly obrovské kameny. Utíkaly jsme na kryté místo. Přímo před námi padaly domy, některé sjížděly dolů po svahu. Když to konečně skončilo, vesnice ležela v troskách. Také auto bylo poničené, ale dalo se s ním odjet. Ještě teď se třesu, když o tom vyprávím.“

Nima se obléká moderně, ale pouze v temně červené a hnědé barvě, jako buddhističtí mniši. Spřátelili jsme se, měla čas si povídat. Hotely byly prázdné, turisté z Nepálu odjeli. Někdy se starala o skupinu malých dětí. Byly nezvykle čisté, klidné.

„Čí jsou to vlastně děti?“ zeptali jsme se jednou ráno poté, co se hotýlkem nesly mantry zpívané zvonivými hlásky. „Jsou to sirotci, tak se o ně starám,“ odpověděla Nima. „Teď po zemětřesení?“ vyzvídali jsme dál. „Ne, už rok. Normálně chodí do školy, ale teď se nevyučuje, tak jsme tady. Náš byt má trhliny, je neobyvatelný, budu muset hledat nový podnájem.“

Nima je mniška. „Dříve jsem byla mniška poutnice, chodila jsem od kláštera ke klášteru, nic jsem neměla ani nepotřebovala. Ale teď se starám o děti. Můj život se změnil. Tento hotel patří mé rodině, ta mi pomáhá.“

Příště nám sdělila novinu: „Mám kamaráda v jedné vesnici, kde spadlo hodně domů. Ptala jsem se ho, není-li tam nějaké dítě, kterému při zemětřesení zahynuli rodiče, že bych si je vzala. A opravdu, sourozenci z jedné rodiny osiřeli. Chlapce si vezmou příbuzní, děvče mi brzy přivezou!“ A tak bude mít Nima, statečná mniška, která o sobě tvrdila, že je vystrašená, osm dětí.

Nima kolem sebe šířila spousty láskyplné energie, a nebyla zdaleka sama. Nepálci jsou lidé s dobrým a otevřeným srdcem, po staletí soběstační horalé. Ve vyhroceném období po zemětřesení nám byli obrovskou inspirací v solidaritě a občanské svépomoci.

Mediální ruiny

Do Káthmandú jsme se vraceli s obavami. Přijedeme do města v ruinách, kde není voda a šíří se infekce? Budeme tam schopni přežít, natož pomáhat? Na místě ale zjišťujeme, že domy stojí a město normálně žije — až na stany na volných prostranstvích (lidé mají dosud strach spát v domech, země se opakovaně třese) a prázdnou turistickou čtvrť.

Na internetu jsme zjistili, že zprávy v horách nebyly překroucené tichou poštou horalů, ale médii, která líčila Nepál i jeho hlavní město jako ruiny. Byl to nesmysl. Hlavní město ve srovnání s některými venkovskými oblastmi zůstalo prakticky nedotčené (řada domů může být však staticky poškozená a proto neobyvatelná). Ne že by jej zemětřesení nezasáhlo — přátelé nám líčili, jak to s nimi házelo v pokoji ode zdi ke zdi a schodiště, po kterém prchali ven, se kroutilo jako vzteklý had. Ovšem díky kvalitnějším budovám Káthmandú přetrvalo. Úřady i novináři to museli vědět. Vinu na dezinformacích mohla nést i vláda. Podle nepálských přátel měla zájem soustředit zahraniční pomoc v hlavním městě, aby s ní mohla lépe manipulovat.

Po návratu jsme však neměli čas polemizovat. Horečně jsme sháněli kontakty, kde a jak můžeme být nejužitečnější. Naši přátelé z Káthmandú pomáhali ve vesnicích, odkud pocházejí, tak jsme si museli poradit sami — jako Nepálci.

A šlo to bezvadně, i když docela jinak, než jsme si představovali. Taková je Asie, pružná, stále proměnlivá, přizpůsobivá, tvořivá. Vše plyne jako řeka. Člověk s manažerským přístupem a rigidním plánováním by tu byl ztracen. Které dveře se otevírají, zatímco jiné zavírají? Právě tato pozornost a nelpění dovede člověka bezpečně k cíli — možná jinému, než chtěl, ale nakonec k lepšímu, než by sám vymyslel.

Hledání Červeného kříže

Pavla je praktická lékařka se zkušenostmi s léčením v rozvojových zemích. Od přátel jsme věděli, kde bychom mohli účelně pomáhat, ovšem potřebovali jsme zdravotnický materiál a léky. Internet nám prozradil, že v Nepálu působí český zdravotní tým a dokonce zde právě přistálo letadlo naložené tunami materiálu Českého červeného kříže. „To máme ale štěstí, přece nám pár krabic dají!“ radovali jsme se.

Začalo však martyrium. Sehnat o víkendu někoho na centrále Českého červeného kříže je nemožné, na webu není ani mobilní číslo. Na e-mail odpověděli až po několika dnech. Konzulát nechtěl jednat telefonicky, vyžadoval písemnou žádost. Číslo na nepálský tým Českého červeného kříže, které nám poskytla mluvčí Hasičského záchranného sboru v Praze, nefungovalo. Telefon nepálské centrály červeného kříže vzal jejich pracovník v terénu: „Seberte se a zajeďte tam osobně,“ poradil nám znale. Stejně jako Ongchhu Sherpa, náš nový kamarád a nejbližší spolupracovník, kterého nám poslalo samo nebe. Horský vůdce ze Solo Khumbu, jenž vylezl pětkrát na Mount Everest a další osmitisícovky, se stal pro příští týdny naším blízkým přítelem, organizátorem, tlumočníkem i zdravotní „sestrou“.

Poté, co jsme si takto připomněli, že se má cestovatel pokorně řídit místními zvyky, v tomto případě osobní komunikací, už šlo vše jak na drátkách. Otevřely se správné dveře a pak rychle a snadno všechny další za nimi. Nepálské centrum červeného kříže připomínalo mezinárodní mraveniště, přesto jsme se za pět minut dostali k těm, které jsme den hledali — k nepálské doktorce Ikche Ladyr žijící v Praze a k Richardu Smejkalovi, dobrovolníkovi červeného kříže.

Ikcha mluví stejně dobře nepálsky, anglicky i česky a je neobyčejně výkonná. Právě její zkušenosti nejvíc pomohly majiteli jazykové školy a dobrovolníku Richardovi, aby se z veřejné sbírky Českého červeného kříže nakoupily ty správné léky a zdravotní materiál. Vyjednal v extrémně krátkém čase jejich vývoz a vše se naložilo do letadla právě směřujícího do Káthmandú. Pan Smejkal však nenechal náklad na letišti, kde se vršily hory materiálu z mezinárodní pomoci. Osobně doručoval barevně označené krabice do městských nemocnic, které trpěly nedostatkem léků — musely totiž podle protokolu pokorně žádat vládu o příděly zdravotnického materiálu. Richard svými dary dojal k slzám dokonce muže, u nějž by je nikdo nečekal, hlavního lékaře policejní nemocnice. Léky od červeného kříže se dostaly i do odlehlých oblastí. Poprvé po měsíci v Nepálu jsme byli hrdí, že jsme Češi.

Peníze pro nepálského premiéra

Letiště v Káthmandú se vůbec stalo místem mnoha dramat. Jako jedno z prvních tam prý po zemětřesení přistálo obří americké vojenské letadlo. Jenže nepřivezlo potřebný materiál, nestačili je vybavit. Zablokovalo jen plochu, vojáci chodili po městě s holýma rukama a pak zase odletěli.

Nejvíce však letiště blokovala neschopnost nepálské vlády využít hromadící se materiál z mnoha zemí světa. Pár dní po zemětřesení jej tam podle očitých svědků bylo tolik, že na letadla nezbylo skoro místo. I první české letadlo s krizovým týmem a zdravotnickým vybavením nemohlo hned přistát v Káthmandú, ale muselo se vrátit a čekat v Dillí.

Nepálská vláda vyřešila problém s přeplněným letištěm po svém — prostě humanitární pomoc odmítala. Žádala pouze peníze s tím, že sama ví nejlépe, co za ně pořídit. Toto opatření v kombinaci s pokynem, aby veškeré finance putovaly pouze na účet premiéra, však vyvolalo takové protesty, že je vláda odvolala.

Neúnavná doktorka Maya

Z materiálu červeného kříže pro nemocnice jsme nemohli dostat ani kousek náplasti. Ikcha ale po chvilce mnohojazyčného telefonování řekla, že její kamarádka, doktorka Maya, odjíždí ráno do terénu s dobrovolnickým týmem. Lékařské vybavení má. Může nás k ní hned zavézt. Vyskočili jsme radostí!

Maya je nepálská neuroložka s japonskými rysy. Stejně jako Ikcha mluví do několika mobilů několika jazyky. Normálně pracuje pro řadu nemocnic v hlavním městě. Ty ovšem nyní nemohou fungovat a léčí jen akutní případy ve stanech rozložených v městských parcích. Městská specialistka se pružně proměnila v terénní dobrovolnici — lékařku, organizátorku, distributorku humanitární pomoci, dárkyni peněz a neúnavnou aktivistku.

Maya se nás ptá jen na tři věci: „Můžete vyrazit hned ráno a zaplatit za dopravu dalším autem? A jste smířeni s rizikem sesuvů, které hrozí na přístupových cestách?“ Vysvětluje, že míří do těžce poškozené horské oblasti Dolakha. Vše ostatní je tak jako s doktorkou Ikchou a panem Smejkalem otázkou okamžité důvěry. Velmi motivující, očistný přístup, bez jakýchkoli formalit. Samozřejmě okamžitě souhlasíme.

My jsme dobrovolníci!