Nima a její děti

Jsou tři týdny po prvním a čtyři dny po posledním velkém zemětřesení v Nepálu. Právě jsme se vrátili do Káthmandú po měsíční pouti krásnými horami na východě země, plní hlubokých zážitků. Měli jsme štěstí, že jsme si vybrali oblast, kterou pohroma nepostihla. Dorazily tam jen velmi překroucené zprávy, líčící Nepál jako zemi v sutinách. Bylo nám jasné, že až se dostaneme z hor dolů, budeme pomáhat. Nepál milujeme a naše profese a zkušenosti jsou pro to jako stvořené.

Na ulici nás oslovila povědomá tvář: „Obdivuji vás, jak klidně si jdete. Já jsem stále vystrašená.“ Poznali jsme recepční z hotýlku. Asi čtyřicet let, krátké černé vlasy a temné moudré oči. Jako spousta Nepálců se sama od sebe navzdory hrozným zážitkům i ztrátám hned pustila do pomoci druhým: „Kamarád z Indie nám přivezl plachty na přístřešky, tam jsou ještě za normální cenu. Na víc než padesátku jsem ale i tak neměla peníze. Pronajaly jsme si se sestrou auto a vezly je do zničené oblasti Sindupalchok. Zastavily jsme před vesnicí, dál to nešlo. Rozdávaly jsme plachty lidem. Jenže vtom se začala země zase třást. Bylo to ve stráni a kolem nás lítaly obrovské kameny. Utíkaly jsme na kryté místo. Přímo před námi padaly domy, některé sjížděly dolů po svahu. Když to konečně skončilo, vesnice ležela v troskách. Také auto bylo poničené, ale dalo se s ním odjet. Ještě teď se třesu, když o tom vyprávím.“

Nima se obléká moderně, ale pouze v temně červené a hnědé barvě, jako buddhističtí mniši. Spřátelili jsme se, měla čas si povídat. Hotely byly prázdné, turisté z Nepálu odjeli. Někdy se starala o skupinu malých dětí. Byly nezvykle čisté, klidné.

„Čí jsou to vlastně děti?“ zeptali jsme se jednou ráno poté, co se hotýlkem nesly mantry zpívané zvonivými hlásky. „Jsou to sirotci, tak se o ně starám,“ odpověděla Nima. „Teď po zemětřesení?“ vyzvídali jsme dál. „Ne, už rok. Normálně chodí do školy, ale teď se nevyučuje, tak jsme tady. Náš byt má trhliny, je neobyvatelný, budu muset hledat nový podnájem.“

Nima je mniška. „Dříve jsem byla mniška poutnice, chodila jsem od kláštera ke klášteru, nic jsem neměla ani nepotřebovala. Ale teď se starám o děti. Můj život se změnil. Tento hotel patří mé rodině, ta mi pomáhá.“

Příště nám sdělila novinu: „Mám kamaráda v jedné vesnici, kde spadlo hodně domů. Ptala jsem se ho, není-li tam nějaké dítě, kterému při zemětřesení zahynuli rodiče, že bych si je vzala. A opravdu, sourozenci z jedné rodiny osiřeli. Chlapce si vezmou příbuzní, děvče mi brzy přivezou!“ A tak bude mít Nima, statečná mniška, která o sobě tvrdila, že je vystrašená, osm dětí.

Nima kolem sebe šířila spousty láskyplné energie, a nebyla zdaleka sama. Nepálci jsou lidé s dobrým a otevřeným srdcem, po staletí soběstační horalé. Ve vyhroceném období po zemětřesení nám byli obrovskou inspirací v solidaritě a občanské svépomoci.

Mediální ruiny

Do Káthmandú jsme se vraceli s obavami. Přijedeme do města v ruinách, kde není voda a šíří se infekce? Budeme tam schopni přežít, natož pomáhat? Na místě ale zjišťujeme, že domy stojí a město normálně žije — až na stany na volných prostranstvích (lidé mají dosud strach spát v domech, země se opakovaně třese) a prázdnou turistickou čtvrť.

Na internetu jsme zjistili, že zprávy v horách nebyly překroucené tichou poštou horalů, ale médii, která líčila Nepál i jeho hlavní město jako ruiny. Byl to nesmysl. Hlavní město ve srovnání s některými venkovskými oblastmi zůstalo prakticky nedotčené (řada domů může být však staticky poškozená a proto neobyvatelná). Ne že by jej zemětřesení nezasáhlo — přátelé nám líčili, jak to s nimi házelo v pokoji ode zdi ke zdi a schodiště, po kterém prchali ven, se kroutilo jako vzteklý had. Ovšem díky kvalitnějším budovám Káthmandú přetrvalo. Úřady i novináři to museli vědět. Vinu na dezinformacích mohla nést i vláda. Podle nepálských přátel měla zájem soustředit zahraniční pomoc v hlavním městě, aby s ní mohla lépe manipulovat.

Po návratu jsme však neměli čas polemizovat. Horečně jsme sháněli kontakty, kde a jak můžeme být nejužitečnější. Naši přátelé z Káthmandú pomáhali ve vesnicích, odkud pocházejí, tak jsme si museli poradit sami — jako Nepálci.

A šlo to bezvadně, i když docela jinak, než jsme si představovali. Taková je Asie, pružná, stále proměnlivá, přizpůsobivá, tvořivá. Vše plyne jako řeka. Člověk s manažerským přístupem a rigidním plánováním by tu byl ztracen. Které dveře se otevírají, zatímco jiné zavírají? Právě tato pozornost a nelpění dovede člověka bezpečně k cíli — možná jinému, než chtěl, ale nakonec k lepšímu, než by sám vymyslel.

Hledání Červeného kříže

Pavla je praktická lékařka se zkušenostmi s léčením v rozvojových zemích. Od přátel jsme věděli, kde bychom mohli účelně pomáhat, ovšem potřebovali jsme zdravotnický materiál a léky. Internet nám prozradil, že v Nepálu působí český zdravotní tým a dokonce zde právě přistálo letadlo naložené tunami materiálu Českého červeného kříže. „To máme ale štěstí, přece nám pár krabic dají!“ radovali jsme se.

Začalo však martyrium. Sehnat o víkendu někoho na centrále Českého červeného kříže je nemožné, na webu není ani mobilní číslo. Na e-mail odpověděli až po několika dnech. Konzulát nechtěl jednat telefonicky, vyžadoval písemnou žádost. Číslo na nepálský tým Českého červeného kříže, které nám poskytla mluvčí Hasičského záchranného sboru v Praze, nefungovalo. Telefon nepálské centrály červeného kříže vzal jejich pracovník v terénu: „Seberte se a zajeďte tam osobně,“ poradil nám znale. Stejně jako Ongchhu Sherpa, náš nový kamarád a nejbližší spolupracovník, kterého nám poslalo samo nebe. Horský vůdce ze Solo Khumbu, jenž vylezl pětkrát na Mount Everest a další osmitisícovky, se stal pro příští týdny naším blízkým přítelem, organizátorem, tlumočníkem i zdravotní „sestrou“.

Poté, co jsme si takto připomněli, že se má cestovatel pokorně řídit místními zvyky, v tomto případě osobní komunikací, už šlo vše jak na drátkách. Otevřely se správné dveře a pak rychle a snadno všechny další za nimi. Nepálské centrum červeného kříže připomínalo mezinárodní mraveniště, přesto jsme se za pět minut dostali k těm, které jsme den hledali — k nepálské doktorce Ikche Ladyr žijící v Praze a k Richardu Smejkalovi, dobrovolníkovi červeného kříže.

Ikcha mluví stejně dobře nepálsky, anglicky i česky a je neobyčejně výkonná. Právě její zkušenosti nejvíc pomohly majiteli jazykové školy a dobrovolníku Richardovi, aby se z veřejné sbírky Českého červeného kříže nakoupily ty správné léky a zdravotní materiál. Vyjednal v extrémně krátkém čase jejich vývoz a vše se naložilo do letadla právě směřujícího do Káthmandú. Pan Smejkal však nenechal náklad na letišti, kde se vršily hory materiálu z mezinárodní pomoci. Osobně doručoval barevně označené krabice do městských nemocnic, které trpěly nedostatkem léků — musely totiž podle protokolu pokorně žádat vládu o příděly zdravotnického materiálu. Richard svými dary dojal k slzám dokonce muže, u nějž by je nikdo nečekal, hlavního lékaře policejní nemocnice. Léky od červeného kříže se dostaly i do odlehlých oblastí. Poprvé po měsíci v Nepálu jsme byli hrdí, že jsme Češi.

Peníze pro nepálského premiéra

Letiště v Káthmandú se vůbec stalo místem mnoha dramat. Jako jedno z prvních tam prý po zemětřesení přistálo obří americké vojenské letadlo. Jenže nepřivezlo potřebný materiál, nestačili je vybavit. Zablokovalo jen plochu, vojáci chodili po městě s holýma rukama a pak zase odletěli.

Nejvíce však letiště blokovala neschopnost nepálské vlády využít hromadící se materiál z mnoha zemí světa. Pár dní po zemětřesení jej tam podle očitých svědků bylo tolik, že na letadla nezbylo skoro místo. I první české letadlo s krizovým týmem a zdravotnickým vybavením nemohlo hned přistát v Káthmandú, ale muselo se vrátit a čekat v Dillí.

Nepálská vláda vyřešila problém s přeplněným letištěm po svém — prostě humanitární pomoc odmítala. Žádala pouze peníze s tím, že sama ví nejlépe, co za ně pořídit. Toto opatření v kombinaci s pokynem, aby veškeré finance putovaly pouze na účet premiéra, však vyvolalo takové protesty, že je vláda odvolala.

Neúnavná doktorka Maya

Z materiálu červeného kříže pro nemocnice jsme nemohli dostat ani kousek náplasti. Ikcha ale po chvilce mnohojazyčného telefonování řekla, že její kamarádka, doktorka Maya, odjíždí ráno do terénu s dobrovolnickým týmem. Lékařské vybavení má. Může nás k ní hned zavézt. Vyskočili jsme radostí!

Maya je nepálská neuroložka s japonskými rysy. Stejně jako Ikcha mluví do několika mobilů několika jazyky. Normálně pracuje pro řadu nemocnic v hlavním městě. Ty ovšem nyní nemohou fungovat a léčí jen akutní případy ve stanech rozložených v městských parcích. Městská specialistka se pružně proměnila v terénní dobrovolnici — lékařku, organizátorku, distributorku humanitární pomoci, dárkyni peněz a neúnavnou aktivistku.

Maya se nás ptá jen na tři věci: „Můžete vyrazit hned ráno a zaplatit za dopravu dalším autem? A jste smířeni s rizikem sesuvů, které hrozí na přístupových cestách?“ Vysvětluje, že míří do těžce poškozené horské oblasti Dolakha. Vše ostatní je tak jako s doktorkou Ikchou a panem Smejkalem otázkou okamžité důvěry. Velmi motivující, očistný přístup, bez jakýchkoli formalit. Samozřejmě okamžitě souhlasíme.

My jsme dobrovolníci!

S Mayou a mladou zdravotní sestřičkou Manjyoti se scházíme v centru Yellow House. Hostel, který se nyní proměnil v dobrovolnické centrum pomoci, slouží jako sklad zdravotnického i humanitárního materiálu i kancelář. Pracují tu Nepálci i cizinci, všude perfektní systém, na stěně velký rozpis práce. Při loučení chci dát najevo obdiv zdejší „paní domácí“ Nayantaře: „Děkujeme, jste úžasní, klape to tu jako v dobře zavedené neziskové organizaci!“ Její reakce nás překvapila: „Nejsme žádná organizace, ale dobrovolníci!“

Pochopili jsme ji až později. Nepálci nedůvěřují organizacím. Jejich rozhádaní politici v krizové situaci selhali a velké mezinárodní organizace, které s vládou musejí spolupracovat, tu také nemají dobrou pověst.

Tak jako Nayantara je srdcem centra, její na Nepálce hromotlucký bratr je duší terénního týmu. Distribuuje humanitární pomoc (plachty na přístřešky, deky, rýži, dětskou výživu…) a pomáhá, kde třeba, například s rozebráním polozřícených domů a vytříděním materiálu.

Naším cílem je odlehlá vesnice Katakuti, rozptýlená v malých zemědělských osadách po horách středovýchodního Nepálu. Právě v této oblasti udeřilo poslední zemětřesení, od nějž neuplynul ani týden, nejsilněji. Sto dvacet kilometrů cesty překonáváme celý den, obáváme se sesuvů, které by nás mohly ještě více zpozdit nebo i úplně zastavit. Do této těžce přístupné oblasti míříme záměrně. Velké organizace pomáhají tam, kam vede silnice. Jenže v Nepálu je většina obcí těžko přístupných, do mnoha lze dojít jen pěšky.

Zůstaly jen kadibudky

Kus cesty za Káthmandú začínají první pobořené domy a postupně jich přibývá. Míjíme hotel, jehož název Last Dream Resort někdo přepsal na Lost Dream. Potkáváme také humanitární vozidla, mezi nimiž se vymyká čínský konvoj. Vpředu džíp s majáčkem a amplionem, na každém náklaďáku slogan o přátelství Číny s Nepálem na věčné časy a nikdy jinak. Naši spolucestující o tom vedou vzrušený hovor. Nepál je vklíněný mezi dva miliardové obry, Indii a Čínu. Nebýt Himálaje, už by se do sebe zřejmě pustili a zemi spolkli jako pralinku. Nepálci geograficky, historicky, jazykově i ekonomicky inklinují k Indii. Ovšem mocnější Čína roztahuje v Nepálu drápy i přes hřeben Himálaje, jako by jí okupovaný Tibet nestačil.

Opravdová katastrofa začíná za hranicí oblasti Sindupalchok. Silnici lemují jen zříceniny. Pokud nějaký dům stojí, je tak poškozený, že se musí strhnout. Lidé vyklízejí ruiny a třídí drahocenný materiál — kámen, dřevo, plech. Nepálci nemají na recyklaci špatné zákony tak jako my, nejspíš nemají žádné, ale třídí dokonale.

Kamenné vesnické domy jsou pobořené téměř všechny, stát zůstaly jen ojedinělé domy bohatších lidí — zachránil je železobetonový skelet. I bez stavařského vzdělání hned rozpoznáváme přímý vztah mezi ekonomikou domácnosti, pevností zdiva a poškozením domů. Nejhůř dopadli ti nejchudší. Pokud zdivo obsahovalo víc bláta než kamenů, zbyly z jejich příbytků jen hromádky. V chudinské vesnici u řeky Indrawadi — a zdaleka nejen tam — zůstaly stát jen kadibudky.

Pacifista smeká před armádou

Máme štěstí. Navečer se celá naše výprava — dva džípy a náklaďák — přibližuje k cíli. Právě včas, cesta je na hranici sjízdnosti i bez zemětřesení. A Maye už musí z neustálého telefonování hořet uši. Po chvíli vzrušenějších rozhovorů s lídrem dobrovolníků a vesničany se kus vracíme a ke svému úžasu nekončíme ve vesnici, ale v přírodě u zbořené školy a mezi stany vojáků.

Je to prý nejbezpečnější místo v okolí. Vojáci mají také nejlepší informace, takže nám pomohou. Navíc o nás skvěle pečují. Než jsme se stačili rozhlédnout po místech na stany, už stály. Než jsme vytáhli vařič, už přinášeli čaj. Ukázalo se, že budeme jejich hosty. Vařili nám na zdejší primitivní podmínky přepychově. V mžiku stloukli stoly z prken z ruin školy a rozdělali oheň. Nepálci jsou mistry v improvizaci.

Náš vztah k armádě není právě pozitivní. Tady je to ale jiné. Nepál má armádu profesionální. Nejenom že je složená z placených vojáků, ale má i profesionální přístup. Spolu s policií to je jediná státní složka, která se postavila celonárodnímu neštěstí čelem. Vojáci jsou rozptýleni v malých skupinách po celé zemi — pomáhají a chrání. Je třeba rozebrat tisíce pobořených budov v obtížném horském terénu.

Zde v Katakuti začali školou. Z ruiny vznikly hromady kamení, trámů a vlnitého plechu. Vojáci nám také pomáhali udržet systém při rozdělování humanitárního materiálu a zajišťovali příjem pacientů. Svou prací v postižených místech získali mezi lidmi dobrou pověst. Vládě, která se nedostala dál než k handrkování, kam poslat pomoc napřed, se to prý přestává líbit. Armáda proto nesmí oficiálně spolupracovat s lidmi a organizacemi poskytujícími pomoc, vojáci to ale přesto dělají. Může se tedy stát, že vláda armádu stáhne do kasáren.

U ohně poblíž voňavého lesa jsme si pak připadali málem jako na letním táboře, jen kytara chyběla. Víc než dobře ji však nahradila nevídaná schopnost rozhovoru. Nepálci nejrůznějšího původu (v zemi je na šedesát svébytných etnických skupin), věku, profesí a bydliště, z nichž většina se zde viděla poprvé v životě, si vyprávěli kolem ohně několik hodin prakticky bez přestávky, velmi živě a vyrovnaně. Nikdo nedominoval, nebyl tu žádný lídr či hospodský žvanil. Bavili se všichni, od Mayi po řidiče, od velitele jednotky po nejmladšího dobrovolníka. Nerozuměli jsme jim a o to víc vnímali zázrak živého autentického rozhovoru, jeho sílu a krásu. Uvědomili jsme si o to silněji scestnost „sociálních sítí“, které vedou spíš k osamění a asociálnosti. Pro člověka, jehož profesí je komunikace, to byla skutečná magie. Tak jako v občanské aktivitě, i zde máme co dohánět — pokud je to vůbec možné.

Lékařský koncert s Mayou

Bylo týden po posledním zemětřesení. Mrtví pohřbeni, těžce zranění hospitalizováni, konečně přišla řada na menší zranění. Maya a Pavla se pustily v Katakuti do práce. Staré ženě spadla zeď na hrudník, muži trám na rameno, dítě mělo zhmožděné zápěstí, jak jím zemětřesení smýklo o zeď. Vedle toho spousta naražených kolen z pádů na zem. Lidé již tři týdny žijí pod plachtami, pakliže je mají. Přibývá nachlazení či zánětů průdušek. K tomu posttraumatické šoky, nejčastěji proměněné v bolest hlavy nebo žaludku. A starší lidé jsou sedření z práce na poli a nošení těžkých nákladů.

Rozhodovat o diagnóze bez rentgenu, laboratoře a zástupu odborníků za zády, navrhovat léčbu bez znalosti místních zvyklostí a názvů léků je náročné. Pavla dělá, co může, naštěstí sdílí „ordinaci“ s doktorkou Mayou, která vždy ochotně poradí a pomůže. Vážená neuroložka šila rány, přikládala dlahu na zlomenou ruku, ošetřovala kojence, nezastavila se ani před gynekologickým vyšetřením.

Ve vedru, těžkém vzduchu v uzavřené místnosti, hluku, prachu, bez vody, s desítkami čekajících za dveřmi to byla práce hodně odlišná od té doma. Někdy i úsměvná. Třeba když paní s pohmožděným předloktím neústupně vyžadovala, ať její paži doktorka také poslechne „sluchátky“.

Maya s Pavlou ošetřily během dne 175 pacientů. Po celý den se venku na školním hřišti tísnil barevný zástup žen, hlouček mužů a houf dětí. Dospělí čekali na příjem a pak u polní lékárny. Děti malovaly obrázky domů i přírody a nadšeně se s nimi nechávaly vyfotit. Naše lékařky netušily, že příští další den bude pacientů neméně.

Nepálská lekce v soběstačnosti

Ráno týmová tykadla rozšířila po okolí zprávu, že dnes se bude ordinovat a rozdávat materiál přímo v kempu, který sdílíme s vojáky. Záhy přišli vesničtí vyjednavači, sesedli se s Mayou, pár vojáky i dobrovolníky a brzo se dohodli na postupu lékařské péče i humanitární pomoci. Žádné předpisy, formuláře, facilitátoři, podpisy.

V jediné nezbořené budově školy vznikla ordinace, pod plachtou evidence a lékárna, u stolů zachráněných ze školy dětský výtvarný atelier. Vše skvěle zorganizované: dvě lékařky, tři sestry, dva vojáci-zdravotníci a Jan jako asistent a kamarád malých kreslířů. Kemp se během chvíle naplnil ženami v šatech všech odstínů červené, muži v nepálských čapkách i dětmi od kojenců až po náctileté. Opět se kreslily jen samé hezké domy, zahrady, lidi, zvířata a hory. Žádná zemětřesná traumata, která některé děti pronásledují ve snech.

Dobrovolníci s vojáky rozebrali zničenou školu. Byla to v horku a prachu pořádná fuška. Pomáhala při ní vydatně i nová členka týmu, mladá blond Kanaďanka, takže místní snědí muži pracovali o to víc. Vše vydatně dokumentovala jihoafrická fotografka. Lékařskému týmu došly na sklonku dne léky i zdravotní materiál, budeme muset zpět do Káthmandú pro nový. Přesto Maya léčila i během zpáteční cesty. A po celou dobu telefonovala ohledně další pomoci.

Vláda národního rozdrobení

U večerního ohně jsme se dozvěděli řadu věcí. Lidé prý po zemětřesení čekali, že jim vláda podle svých prohlášení pomůže. Jak dny míjely a nic se nedělo, začali si věci k přežití opatřovat sami. Nepálci jsou zvyklí na soběstačnost, po staletí žijí rozptýleně po horách na rodinných usedlostech. Přesto prý hrozí, že se nechají postupně nahlodat různými vládní sliby a tuto svou schopnost časem zapomenou.

Podle Nepálců je jejich mladá demokracie nefunkční. Rozhádané strany se nedokážou na ničem dohodnout. Měli tři sta poslanců a nešlo to, nyní jich mají šest set a nejde to zas. Stále je to příliš málo na to, aby se dostaly peníze z hlavního města do každé vesnice. Jednou z hlavních příčin, proč distribuce pomoci po zemětřesení vázne, jsou prý klanové a stranické neshody.

Všeobecná nedůvěra lidí vůči centrální vládě a státní správě je spolu s tradiční soběstačností lidí z hor hlavním motorem zdejší obdivuhodné občanské aktivity. Nepálci v praxi dokazují, že přirozené vztahy a komunity jsou mnohem životaschopnější než centralizovaný stát. Zemětřesení se stalo v zemi katalyzátorem — a pro nás inspirací v  době odumírání starého politického a ekonomického systému ve světě.

Nepálci nemají však ani důvěru v mezinárodní organizace a dokládají to příběhy z praxe, nad nimiž zůstává rozum i srdce stát. Nejmenovaná velká humanitární organizace prý rozdává staré zkažené potraviny, z nichž lidé onemocní. A nedělá to poprvé. Jiná organizuje neefektivní velká setkání a plánovaní bez zřejmého výsledku a třetí blokuje svým ústředím přímé kontakty a převody peněz mezi národními sekcemi a nepálskou.

Témata občanské společnosti, participace, aktivismu, dobrovolnictví, komunitního života atd. se u nás často diskutují — od hospod až po univerzity, od občanských iniciativ až po parlament. Nepálci o nich nediskutují, ale každodenně je žijí.