Cesta domů z nepálského „lockdownu“

Majda Slámová

Přečkat pandemii v Nepálu chozením po horách se zdálo jako dobrý nápad. Vláda ale mezi tím uzavřela hranice i letiště. „Po dvanácti dnech „lockdownu“ jsem vděčně nasedla do českého repatriačního letadla,“ popisuje fotografka Majda Slámová.

Po dvou týdne v horách jsem našla úplně jiné Káthmándú, něž jaké jsem opustila. „Lockdown“ zde zastavil prakticky veškerý život. Foto Majda Slámová.

Hranice Nepálu jsem překročila začátkem března. Z České republiky to byla vzhledem k mému rozhodnutí vyhýbat se létání daleká cesta. Můj plán byl prostý: hory. Vypnula jsem internet a vyrazila vstříc majestátním hřebenům Himálají.

Naše reportáže pomáhají pochopit svět kolem nás takový, jaký skutečně je. Podpořte náš unikátní tým v další práci.
×

Po dvou týdnech se v euforické náladě vracím do hlavního města Káthmándú, odhodlaná pokračovat dalším trekem kolem Annapuren. K tomu je třeba získat povolení od turistické kanceláře, která mi je ale odmítá vydat — vše se zastavilo. Cesta do hor je uzavřená.

Nacházím úplně jiné Káthmándú, než které jsem o dva týdny dříve opustila. Velká část obchodů je zavřená, ulice poloprázdné, většina lidí si nasadila roušky. Při čtení zpráv na internetu mi hlavou běží otázky, zda v zemi nadále zůstávat. Vyčkat co bude, nebo rychle utíkat na letiště a sednout do prvního letadla? V té chvíli zemi nebylo možné opustit jinak než letecky, hranice byly zavřené.

Večer před lockdownem v malé restauraci potkávám dva české páry. Mají za sebou trápení s leteckými společnostmi a několikeré přeobjednání letenek. Většina leteckých společností totiž lety kvůli koronaviru zrušila. Cestovatelé doufají, že se jim v týdnu s novými letenkami podaří Nepál opustit. 

Na uzavření země se nestačím připravit, protože se o něm spolu s ostatním osazenstvem hostelu dozvídám v deset večer od Sebastiana, který informaci o lockdownu vyčetl v nějaké cestovatelské skupině na Facebooku. Druhý den ráno mne probouzí sms zpráva od českého ministerstva zahraničních věcí s výzvou k urychlenému opuštění země. Jak to udělat, když jsou všechny hranice uzavřené a letiště nefunguje, už ale nenapsali. 

Marně několik hodin po poledni se Sebastianem bloumáme centrem Káthmándú a snažíme se koupit něco k snědku. Vše je beznadějně zavřené a ulice prázdné. Se skupinkou Čechů z předchozího večera se potkáváme u prodejny s alkoholem. Jejich odlet opět padá kvůli uzavření letiště, jenž má trvat až do půlky dubna.

Život se přesunul na střechy domů. Foto Majda Slámová

Lihoviny jsou jediný otevřený obchod, co se nám během dvou hodin daří objevit. Ostatní turisté, které zde potkáváme, mají stejnou zkušenost — nikde není možné koupit jídlo. Kromě piva obchůdek disponuje také brambůrkami. Hladoví po těch hodinách hledání ceníme cokoliv.

Oči se nám ale skutečně rozzáří radostí v okamžiku, když na ulici spatříme kluka, který si spokojeně nese instantní polévky a ukáže nám, kde je sehnat. Dvacet minut na to sedíme v malém obchůdku spolu s místními, pijeme čaj a vychutnáváme si nudlovou polévku. A pak přichází varování, že se blíží policie. Prodavači stahují kovová vrata, všichni v obchůdku zůstáváme sedět potichu v přítmí. Další dny už je situace s nákupem jídla jednodušší a otevřených obchodů přibývá. 

Češi utekli na chalupy, Nepálci na střechy

Na doporučení Rudyho z České republiky, s nímž jsem se zkontaktovala přes sociální sítě, se stěhuji do nedalekého hostelu, který oproti mému původnímu útočišti disponuje kuchyní i restaurací. Ještě téhož večera na střeše mi Rudy svěřuje své cestovatelské plány. Vypuknutí pandemie mu je překazilo a nyní má trable se zrušenými lety. Letecké společnosti mu místo peněz nabízejí pouze vouchery s platností jednoho roku. Pár dní nato se mu podaří s asi dalšími dvaceti lidmi z domoviny dostat do německého repatriačního letadla. 

Nudu v hostelu zabíjím péčí o koťata, která je třeba dokrmovat, hraním kulečníku a zvedáním činek ve skromně vybavené tělocvičně. Tak jako česká „evoluční výhoda“ v době pandemie spočívá v chalupaření, Káthmándú disponuje střešními prostory. Hodně času trávím tím, že sedím na střeše, čtu si, anebo pozoruji lidi. Občas si s někým zamávám. Děti na střechách pouštějí draky, jezdí na kole nebo trénují parkour. Dospělí se zabavují meditací, posilováním, jógou, chůzí sem a tam. Koukám se, jak dědečkovi z protější střechy rodina umývá záda a jak nějaká paní krmí holuby. Chvíli na to je pro změnu neurotický pán odnaproti s klackem v ruce vztekle odhání.

Otevřené zůstaly jen obchody s potravinami a lékárny. Foto Majda Slámová

Hostel se den za dnem plní novými navrátilci z treků i z těch nejvzdálenějších koutů Nepálu. Dostat se do Káthmándú je obtížné, protože nefunguje žádná doprava, a tak jsou pro tyto cestovatele za asistence ambasád vypravovány speciální autobusy nebo letadla. 

Ve chvíli, kdy ubytování praská ve švech, svolají zaměstnanci schůzi a apelují na nás, abychom nakupovali jídlo jednotlivě nebo ve dvojicích a pouze v šest večer. Potraviny jsou otevřené jen dvě hodiny brzy ráno a dvě hodiny večer. Další výzva se týká nošení roušek. Sice to není povinné, ale s ohledem na místní nás personál nabádá, abychom je používali.

Přes sociální sítě sleduji vlnu solidarity zaplavující domovinu a těší mne, že i v Nepálu vidím, jak si lidé v obtížné situaci pomáhají. Kvůli lockdownu jsou zavřené restaurace. Některé se ale rozhodly vydávat zdarma jídlo pro potřebné — jedna čínská restaurace například daruje denně kolem tří set obědů a večeří. A takových solidárních akcí je tu mnoho.

Namísto apríla příslib návratu domů

České velvyslanectví nemá v Nepálu svou ambasádu, je tu pouze honorární konzulát. Všechny potřebné záležitosti řeší Velvyslanectví České republiky v Dillí, které na nově vzniklou situaci reaguje poměrně rychle a na základě informací z Drozdu — Dobrovolné registrace občanů České republiky při cestách do zahraničí — zakládá ke komunikaci skupinu na WhatsAppu. Do ní jsou postupně přidáni zástupci všech Čechů a Češek toužících po repatriaci a lidé z ambasády nám jsou prostřednictvím tohoto kanálu neustále k dispozici. Podobného servisu se až na výjimky cestovatelům z ostatních zemí nedostává.

Prvního dubna pak namísto aprílových žertíků přichází z velvyslanectví zpráva, že nám vyjednalo repatriační let do Prahy, které startuje o čtyři dny později. Čtvrtého dubna spolu s dalšími čtyřiadvaceti Čechy a Češkami nasedám do letadla částečně obsazeného čtyřicítkou lidí ze Srí Lanky a z Nepálu, přibíráme ještě téměř osmdesát cestujících z Evropy. Za německým, francouzským a holandským letadlem odváží „uvězněné“ cestující český letoun.

Ve snaze dostat se z Nepálu ještě před uzavřením, přišla většina lidí o peníze opakovaným nákupem letenek za lety, které se neuskutečnily. Letecké společnosti většinou tyto peníze nevrací a namísto toho zákazníkům udělují vouchery s platností jednoho roku. Současný vývoj pandemie jim je však jen sotva umožní využít. Mnohým tak velmi pomohlo, že repatriační let byl zdarma.

Spousta cestovatelů se nedočkala zdaleka takové podpory, jakou zajistila Česká republika. Mnohé ambasády komunikovaly jen omezeně a s repatriací příliš nepomohly. 

O to víc oceňuji naše velvyslanectví a ministerstvo zahraničí za jejich efektivní a profesionální přístup.

    Diskuse