Hranice Nepálu jsem překročila začátkem března. Z České republiky to byla vzhledem k mému rozhodnutí vyhýbat se létání daleká cesta. Můj plán byl prostý: hory. Vypnula jsem internet a vyrazila vstříc majestátním hřebenům Himálají.

Po dvou týdnech se v euforické náladě vracím do hlavního města Káthmándú, odhodlaná pokračovat dalším trekem kolem Annapuren. K tomu je třeba získat povolení od turistické kanceláře, která mi je ale odmítá vydat — vše se zastavilo. Cesta do hor je uzavřená.

Nacházím úplně jiné Káthmándú, než které jsem o dva týdny dříve opustila. Velká část obchodů je zavřená, ulice poloprázdné, většina lidí si nasadila roušky. Při čtení zpráv na internetu mi hlavou běží otázky, zda v zemi nadále zůstávat. Vyčkat co bude, nebo rychle utíkat na letiště a sednout do prvního letadla? V té chvíli zemi nebylo možné opustit jinak než letecky, hranice byly zavřené.

Večer před lockdownem v malé restauraci potkávám dva české páry. Mají za sebou trápení s leteckými společnostmi a několikeré přeobjednání letenek. Většina leteckých společností totiž lety kvůli koronaviru zrušila. Cestovatelé doufají, že se jim v týdnu s novými letenkami podaří Nepál opustit. 

Na uzavření země se nestačím připravit, protože se o něm spolu s ostatním osazenstvem hostelu dozvídám v deset večer od Sebastiana, který informaci o lockdownu vyčetl v nějaké cestovatelské skupině na Facebooku. Druhý den ráno mne probouzí sms zpráva od českého ministerstva zahraničních věcí s výzvou k urychlenému opuštění země. Jak to udělat, když jsou všechny hranice uzavřené a letiště nefunguje, už ale nenapsali. 

Marně několik hodin po poledni se Sebastianem bloumáme centrem Káthmándú a snažíme se koupit něco k snědku. Vše je beznadějně zavřené a ulice prázdné. Se skupinkou Čechů z předchozího večera se potkáváme u prodejny s alkoholem. Jejich odlet opět padá kvůli uzavření letiště, jenž má trvat až do půlky dubna.