Co toto píšu, jsou školy i většina obchodů zavřené. Restaurace, divadla, galerie, dětské kroužky, přednášky jakbysmet. Nelze jít ke kadeřníkovi, na exkurzi, na hokej. Uzavřené jsou hranice a zakázaná jsou veřejná shromáždění. Ulice jsou téměř liduprázdné a lidé nosí na obličeji roušky.

Podobně je tomu v mnoha ostatních zemích a nejhorší je, že nevíme, jak dlouho to bude trvat a jaké budou dopady na hospodářství u nás i ve světě. A to všechno způsobil organismus tak malý, že vůbec není vidět v běžném mikroskopu.

Odkud k nám přicházejí patogeny?

Kde se vlastně vzal tento patogen, a jak je možné, že tak náhle zaplavil svět? Na první pohled vedou stopy na takzvaných mokrý trh (tradiční masný trh bez ledniček, kde se prodávají i živá zvířata) v čínském velkoměstě Wu-chan. Virus nejspíš pochází z divokých zvířat, která byla na tomto trhu na prodej. Když ale zahrabeme hlouběji, je odpověď komplikovanější a těžko můžeme vinit jen tradiční trhy. Podle Laury Spinneyové, autorky knížky o španělské chřipce v letech 1918 až 1920, vězí příčiny rostoucího množství patogenů, které přicházejí z Asie, v nástupu průmyslového zemědělství v posledních dekádách.

Milióny drobných zemědělců, vytlačených ze své půdy nově zakládanými plantážemi nadnárodních firem, se snaží uživit lovem a prodejem exotických zvířat, jako jsou luskouni či kaloni, a pronikají do zbytků lesů a pralesů, které jsou rezervoárem patogenů. Když k tomu přičteme rostoucí urbanizaci a koncentraci lidí na periferiích velkých měst, kde se trhy konají, a mnohonásobný nárůst letecké dopravy v posledním desetiletí, je neštěstí hotovo.

Než ale začneme vinit Číňany, je třeba říci — jak potvrzuje i evoluční biolog Rob Wallace — že čínský agrobyznys je financován do velké míry formou mezinárodních přímých investic a zahraniční kapitál podporuje i produkci „masa z buše“ (bushmeat), jak je maso divokých zvířat nazýváno.

Wallace, autor knížky Big Farms make Big Flu (Velké farmy vedou k velkým chřipkám) i řada dalších autorů poukazují na to, že průmyslové zemědělství, především živočišná výroba, jsou zásadními faktory při šíření nových nakažlivých nemocí, které přecházejí na člověka ze zvířat. Mezi lety 1960 a 2004 jich bylo kolem dvou stovek.

Velkochovy, na rozdíl od drobných chovatelů či biofarem, koncentrují velké množství hospodářských zvířat na malé ploše, což snižuje jejich obranyschopnost. Zvířata jsou navíc často geneticky homogenní, takže hůře odolávají nákaze. A pokud některé zvíře přece přežije, nepředá svou odolnost dalším generacím, protože chybí přirozené způsoby rozmnožování a chovu.

Navíc ekonomická expanze a likvidace přírodních stanovišť — lesních biotopů či pobřežních mokřadů — agrobyznysem, průmyslem, těžbou či developery nutí některé divoké druhy k přesunu svých aktivit do blízkosti člověka a jeho velkochovů či plantáží, kde opět může dojít k předání patogenů hospodářským zvířatům a potažmo člověku.

Nárůst epidemií může souviset i s pohybem živočichů v rámci adaptace na klimatickou změnu a úbytkem vyvážených a komplexních ekosystémů, které bývají přirozeně vybavené řadou zpětných vazeb, jež udržují nositele patogenů v mezích. Takže zdánlivě jednoduchá příčina — trh s exotickými zvířaty někde v Číně — se nám při bližším ohledání mění v soustavu systémových příčin s politickým a ekonomickým pozadím.

Za „centra nákazy“ lze stejně tak považovat finanční centra v Tokiu, Londýně či New Yorku, která financují developerské projekty a průmyslové zemědělství v zemích globálního Jihu.

Koronavirus spojuje. Koronavirus rozděluje