Co toto píšu, jsou školy i většina obchodů zavřené. Restaurace, divadla, galerie, dětské kroužky, přednášky jakbysmet. Nelze jít ke kadeřníkovi, na exkurzi, na hokej. Uzavřené jsou hranice a zakázaná jsou veřejná shromáždění. Ulice jsou téměř liduprázdné a lidé nosí na obličeji roušky.

Podobně je tomu v mnoha ostatních zemích a nejhorší je, že nevíme, jak dlouho to bude trvat a jaké budou dopady na hospodářství u nás i ve světě. A to všechno způsobil organismus tak malý, že vůbec není vidět v běžném mikroskopu.

Odkud k nám přicházejí patogeny?

Kde se vlastně vzal tento patogen, a jak je možné, že tak náhle zaplavil svět? Na první pohled vedou stopy na takzvaných mokrý trh (tradiční masný trh bez ledniček, kde se prodávají i živá zvířata) v čínském velkoměstě Wu-chan. Virus nejspíš pochází z divokých zvířat, která byla na tomto trhu na prodej. Když ale zahrabeme hlouběji, je odpověď komplikovanější a těžko můžeme vinit jen tradiční trhy. Podle Laury Spinneyové, autorky knížky o španělské chřipce v letech 1918 až 1920, vězí příčiny rostoucího množství patogenů, které přicházejí z Asie, v nástupu průmyslového zemědělství v posledních dekádách.

Milióny drobných zemědělců, vytlačených ze své půdy nově zakládanými plantážemi nadnárodních firem, se snaží uživit lovem a prodejem exotických zvířat, jako jsou luskouni či kaloni, a pronikají do zbytků lesů a pralesů, které jsou rezervoárem patogenů. Když k tomu přičteme rostoucí urbanizaci a koncentraci lidí na periferiích velkých měst, kde se trhy konají, a mnohonásobný nárůst letecké dopravy v posledním desetiletí, je neštěstí hotovo.

Než ale začneme vinit Číňany, je třeba říci — jak potvrzuje i evoluční biolog Rob Wallace — že čínský agrobyznys je financován do velké míry formou mezinárodních přímých investic a zahraniční kapitál podporuje i produkci „masa z buše“ (bushmeat), jak je maso divokých zvířat nazýváno.

Wallace, autor knížky Big Farms make Big Flu (Velké farmy vedou k velkým chřipkám) i řada dalších autorů poukazují na to, že průmyslové zemědělství, především živočišná výroba, jsou zásadními faktory při šíření nových nakažlivých nemocí, které přecházejí na člověka ze zvířat. Mezi lety 1960 a 2004 jich bylo kolem dvou stovek.

Velkochovy, na rozdíl od drobných chovatelů či biofarem, koncentrují velké množství hospodářských zvířat na malé ploše, což snižuje jejich obranyschopnost. Zvířata jsou navíc často geneticky homogenní, takže hůře odolávají nákaze. A pokud některé zvíře přece přežije, nepředá svou odolnost dalším generacím, protože chybí přirozené způsoby rozmnožování a chovu.

Navíc ekonomická expanze a likvidace přírodních stanovišť — lesních biotopů či pobřežních mokřadů — agrobyznysem, průmyslem, těžbou či developery nutí některé divoké druhy k přesunu svých aktivit do blízkosti člověka a jeho velkochovů či plantáží, kde opět může dojít k předání patogenů hospodářským zvířatům a potažmo člověku.

Nárůst epidemií může souviset i s pohybem živočichů v rámci adaptace na klimatickou změnu a úbytkem vyvážených a komplexních ekosystémů, které bývají přirozeně vybavené řadou zpětných vazeb, jež udržují nositele patogenů v mezích. Takže zdánlivě jednoduchá příčina — trh s exotickými zvířaty někde v Číně — se nám při bližším ohledání mění v soustavu systémových příčin s politickým a ekonomickým pozadím.

Za „centra nákazy“ lze stejně tak považovat finanční centra v Tokiu, Londýně či New Yorku, která financují developerské projekty a průmyslové zemědělství v zemích globálního Jihu.

Koronavirus spojuje. Koronavirus rozděluje

Zdraví ekosystémů a zdraví lidstva, jak se zdá, jsou neoddělitelně propojené. I to je možná jedno ze sdělení koronaviru. Podle britského novináře George Monbiota probudila koronavirová pandemie samolibý Západ z iluze, že už není závislý na biologickém světě. Vždy ale jsme a budeme součástí přírody, v dobrém i ve zlém: naše izolace od ní je podle něj bublina, jejíž membrána právě praskla.

Koronavirus nás ale spojuje i jinak: v jistém smyslu jsme všichni stejně ohrožení. Ve svém oficiálním prohlášení z března tohoto roku píší mexičtí Zapatisté: „Tento virus ohrožuje životy všech a nehledí na jejich národnost, pohlaví, rasu, jazyk, víru, politickou příslušnost, sociální vrstvu ani osobní historii.“

Vzájemná pomoc sousedů, solidární aktivity a dobrovolnictví, organizované často přes on-line platformy — to je další způsob, jímž nás nyní koronavirus spojuje. Podobné solidární sítě jako vidíme u nás vznikají i v dalších zemích, včetně Spojených států, známých donedávna důrazem na samostatného, nezávislého jedince.

Někdy jde o drobné aktivity, které přesto mohou mít velký význam. Rodiny na jednom americkém předměstí se například dohodly, že si společně určí každý týden jedno jednoduché téma, jako je rodina nebo jaro. Děti — které mají i zde zavřené školy — pak namalují na dané téma obrázky, které vyvěsí v oknech pro potěchu kolemjdoucích sousedů.

Koronavirus lidi ale i rozděluje, často bolestně. A nejde jen o nemožnost společných akcí a setkání, někdy i mezi blízkými příbuznými. Koronavirová krize rozkrývá a akcentuje dopady neřešených sociálních rozdílů a nerovností.

„Jak si máte pravidelně mýt ruce, když nemáte tekoucí vodu ani mýdlo? Jak se máte zdržet blízkého fyzického kontaktu, když žijete ve slumu nebo v centru pro uprchlíky? Jak můžete zůstat doma, když musíte být v práci, kde jste placeni od hodiny? A jak se máte nechat testovat na koronavirus, když je zdravotnictví privatizováno a vy si to nemůžete dovolit?“ ptá se ředitel analytického oddělení Lékařů bez hranic Jonathan Whittal.

Chudí jsou na tom v koronavirové krizi podstatně hůře. A stejně tak ti, kdo žijí v extrémně neoliberálních ekonomikách, jako jsou Spojené státy, kde má 29 milionů lidí nedostatečné zdravotní pojištění a dalších téměř 28 milionů — navzdory snahám Baracka Obamy — ho nemá vůbec.

A ještě jedním způsobem nás může koronavirová krize rozdělovat a izolovat. Jak upozorňuje nedávno založená skupina Coview, zaměřená na podporu solidarity a lidských práv: „Najednou jako bychom se v Evropě zanořili do koronavirového oparu. Ochabuje pozornost medií vůči krizím v řeckých uprchlických táborech, nic neslyšíme o válce v Sýrii, o klimatické krizi… Nesmíme zapomínat,“ připomínají lidé z Coview. Podobně i Zapatisté volají: „Pokračujte ve svých bitvách proti násilí na ženách, na obranu své půdy a matky Země, za zmizelé, zavražděné a uvězněné.“

Kolo se nám polámalo…

Ano, měli bychom pokračovat v našich bitvách, navzdory tomu, že koronavirová krize na chvíli odvrátila pozornost od dalších globálních problémů. A co víc: neměli bychom zapomínat, že v našem komplexním světě jsou problémy, jako je válka v Sýrii, změna klimatu a pandemie koronaviru těsně propojené. Všechny koření ve stejném neudržitelném socio-ekonomickém systému, založeném na stálé expanzi produkce, spotřeby, infrastruktur a staveb.

Tento stále složitější a stále zranitelnější systém teď dostal pořádnou ťafku. Globální ekonomika zpomaluje, ta čínská byla nedávno někde na čtyřiceti procentech běžného výkonu, komplexní dovozní řetězce se zadrhávají, spotřeba vázne, letadla nelétají a hotely jsou prázdné.

Firmy propouštějí zaměstnance, vlády se snaží pomáhat a ještě více se zadlužují. Ekonomové předvídají propad ekonomiky o deset, možná i výrazně více, procent. Závisí to na délce pandemie.

Pěkně to nedávno vyjádřil filosof Václav Němec: „V socio-ekonomického systému, do kterého jsme zapleteni, v němž běžíme krysí závod v nekonečném kolečku, se něco stalo. Najednou se to kolečko zastavilo.“ A jiní s nadějí píší o tom, jak si příroda oddychla, jak jsou v dříve těžce znečištěných oblastech náhle vidět hvězdy a podobně. Není tohle právě ten nerůst, po kterém volají radikálnější ochránci přírody a odpůrci kapitalistického samopohybu?

Bohužel, není. Skutečný nerůst, jak o něj usiluje nerůstové hnutí, sice také zahrnuje snížení výroby a spotřeby, ale postupné, plánované a sociálně spravedlivé. Skutečnému nerůstu musí předcházet reformy, které by omezily strukturální závislost našeho nestabilního a zadluženého ekonomického systému na ekonomickém růstu.