↗

Globální ekonomický systém dostává pořádnou ťafku. Ilustrace Imad Sanouni, The Cartoon Movement

Co toto píšu, jsou školy i většina obchodů zavřené. Restaurace, divadla, galerie, dětské kroužky, přednášky jakbysmet. Nelze jít ke kadeřníkovi, na exkurzi, na hokej. Uzavřené jsou hranice a zakázaná jsou veřejná shromáždění. Ulice jsou téměř liduprázdné a lidé nosí na obličeji roušky.

Podobně je tomu v mnoha ostatních zemích a nejhorší je, že nevíme, jak dlouho to bude trvat a jaké budou dopady na hospodářství u nás i ve světě. A to všechno způsobil organismus tak malý, že vůbec není vidět v běžném mikroskopu.

Odkud k nám přicházejí patogeny?

Kde se vlastně vzal tento patogen, a jak je možné, že tak náhle zaplavil svět? Na první pohled vedou stopy na takzvaných mokrý trh (tradiční masný trh bez ledniček, kde se prodávají i živá zvířata) v čínském velkoměstě Wu-chan. Virus nejspíš pochází z divokých zvířat, která byla na tomto trhu na prodej. Když ale zahrabeme hlouběji, je odpověď komplikovanější a těžko můžeme vinit jen tradiční trhy. Podle Laury Spinneyové, autorky knížky o španělské chřipce v letech 1918 až 1920, vězí příčiny rostoucího množství patogenů, které přicházejí z Asie, v nástupu průmyslového zemědělství v posledních dekádách.

Milióny drobných zemědělců, vytlačených ze své půdy nově zakládanými plantážemi nadnárodních firem, se snaží uživit lovem a prodejem exotických zvířat, jako jsou luskouni či kaloni, a pronikají do zbytků lesů a pralesů, které jsou rezervoárem patogenů. Když k tomu přičteme rostoucí urbanizaci a koncentraci lidí na periferiích velkých měst, kde se trhy konají, a mnohonásobný nárůst letecké dopravy v posledním desetiletí, je neštěstí hotovo.

Než ale začneme vinit Číňany, je třeba říci — jak potvrzuje i evoluční biolog Rob Wallace — že čínský agrobyznys je financován do velké míry formou mezinárodních přímých investic a zahraniční kapitál podporuje i produkci „masa z buše“ (bushmeat), jak je maso divokých zvířat nazýváno.

Wallace, autor knížky Big Farms make Big Flu (Velké farmy vedou k velkým chřipkám) i řada dalších autorů poukazují na to, že průmyslové zemědělství, především živočišná výroba, jsou zásadními faktory při šíření nových nakažlivých nemocí, které přecházejí na člověka ze zvířat. Mezi lety 1960 a 2004 jich bylo kolem dvou stovek.

Velkochovy, na rozdíl od drobných chovatelů či biofarem, koncentrují velké množství hospodářských zvířat na malé ploše, což snižuje jejich obranyschopnost. Zvířata jsou navíc často geneticky homogenní, takže hůře odolávají nákaze. A pokud některé zvíře přece přežije, nepředá svou odolnost dalším generacím, protože chybí přirozené způsoby rozmnožování a chovu.

Navíc ekonomická expanze a likvidace přírodních stanovišť — lesních biotopů či pobřežních mokřadů — agrobyznysem, průmyslem, těžbou či developery nutí některé divoké druhy k přesunu svých aktivit do blízkosti člověka a jeho velkochovů či plantáží, kde opět může dojít k předání patogenů hospodářským zvířatům a potažmo člověku.

Nárůst epidemií může souviset i s pohybem živočichů v rámci adaptace na klimatickou změnu a úbytkem vyvážených a komplexních ekosystémů, které bývají přirozeně vybavené řadou zpětných vazeb, jež udržují nositele patogenů v mezích. Takže zdánlivě jednoduchá příčina — trh s exotickými zvířaty někde v Číně — se nám při bližším ohledání mění v soustavu systémových příčin s politickým a ekonomickým pozadím.

Za „centra nákazy“ lze stejně tak považovat finanční centra v Tokiu, Londýně či New Yorku, která financují developerské projekty a průmyslové zemědělství v zemích globálního Jihu.

Koronavirus spojuje. Koronavirus rozděluje

Zdraví ekosystémů a zdraví lidstva, jak se zdá, jsou neoddělitelně propojené. I to je možná jedno ze sdělení koronaviru. Podle britského novináře George Monbiota probudila koronavirová pandemie samolibý Západ z iluze, že už není závislý na biologickém světě. Vždy ale jsme a budeme součástí přírody, v dobrém i ve zlém: naše izolace od ní je podle něj bublina, jejíž membrána právě praskla.

Koronavirus nás ale spojuje i jinak: v jistém smyslu jsme všichni stejně ohrožení. Ve svém oficiálním prohlášení z března tohoto roku píší mexičtí Zapatisté: „Tento virus ohrožuje životy všech a nehledí na jejich národnost, pohlaví, rasu, jazyk, víru, politickou příslušnost, sociální vrstvu ani osobní historii.“

Vzájemná pomoc sousedů, solidární aktivity a dobrovolnictví, organizované často přes on-line platformy — to je další způsob, jímž nás nyní koronavirus spojuje. Podobné solidární sítě jako vidíme u nás vznikají i v dalších zemích, včetně Spojených států, známých donedávna důrazem na samostatného, nezávislého jedince.

Někdy jde o drobné aktivity, které přesto mohou mít velký význam. Rodiny na jednom americkém předměstí se například dohodly, že si společně určí každý týden jedno jednoduché téma, jako je rodina nebo jaro. Děti — které mají i zde zavřené školy — pak namalují na dané téma obrázky, které vyvěsí v oknech pro potěchu kolemjdoucích sousedů.

Koronavirus lidi ale i rozděluje, často bolestně. A nejde jen o nemožnost společných akcí a setkání, někdy i mezi blízkými příbuznými. Koronavirová krize rozkrývá a akcentuje dopady neřešených sociálních rozdílů a nerovností.

„Jak si máte pravidelně mýt ruce, když nemáte tekoucí vodu ani mýdlo? Jak se máte zdržet blízkého fyzického kontaktu, když žijete ve slumu nebo v centru pro uprchlíky? Jak můžete zůstat doma, když musíte být v práci, kde jste placeni od hodiny? A jak se máte nechat testovat na koronavirus, když je zdravotnictví privatizováno a vy si to nemůžete dovolit?“ ptá se ředitel analytického oddělení Lékařů bez hranic Jonathan Whittal.

Chudí jsou na tom v koronavirové krizi podstatně hůře. A stejně tak ti, kdo žijí v extrémně neoliberálních ekonomikách, jako jsou Spojené státy, kde má 29 milionů lidí nedostatečné zdravotní pojištění a dalších téměř 28 milionů — navzdory snahám Baracka Obamy — ho nemá vůbec.

A ještě jedním způsobem nás může koronavirová krize rozdělovat a izolovat. Jak upozorňuje nedávno založená skupina Coview, zaměřená na podporu solidarity a lidských práv: „Najednou jako bychom se v Evropě zanořili do koronavirového oparu. Ochabuje pozornost medií vůči krizím v řeckých uprchlických táborech, nic neslyšíme o válce v Sýrii, o klimatické krizi… Nesmíme zapomínat,“ připomínají lidé z Coview. Podobně i Zapatisté volají: „Pokračujte ve svých bitvách proti násilí na ženách, na obranu své půdy a matky Země, za zmizelé, zavražděné a uvězněné.“

Kolo se nám polámalo…

Ano, měli bychom pokračovat v našich bitvách, navzdory tomu, že koronavirová krize na chvíli odvrátila pozornost od dalších globálních problémů. A co víc: neměli bychom zapomínat, že v našem komplexním světě jsou problémy, jako je válka v Sýrii, změna klimatu a pandemie koronaviru těsně propojené. Všechny koření ve stejném neudržitelném socio-ekonomickém systému, založeném na stálé expanzi produkce, spotřeby, infrastruktur a staveb.

Tento stále složitější a stále zranitelnější systém teď dostal pořádnou ťafku. Globální ekonomika zpomaluje, ta čínská byla nedávno někde na čtyřiceti procentech běžného výkonu, komplexní dovozní řetězce se zadrhávají, spotřeba vázne, letadla nelétají a hotely jsou prázdné.

Firmy propouštějí zaměstnance, vlády se snaží pomáhat a ještě více se zadlužují. Ekonomové předvídají propad ekonomiky o deset, možná i výrazně více, procent. Závisí to na délce pandemie.

Pěkně to nedávno vyjádřil filosof Václav Němec: „V socio-ekonomického systému, do kterého jsme zapleteni, v němž běžíme krysí závod v nekonečném kolečku, se něco stalo. Najednou se to kolečko zastavilo.“ A jiní s nadějí píší o tom, jak si příroda oddychla, jak jsou v dříve těžce znečištěných oblastech náhle vidět hvězdy a podobně. Není tohle právě ten nerůst, po kterém volají radikálnější ochránci přírody a odpůrci kapitalistického samopohybu?

Bohužel, není. Skutečný nerůst, jak o něj usiluje nerůstové hnutí, sice také zahrnuje snížení výroby a spotřeby, ale postupné, plánované a sociálně spravedlivé. Skutečnému nerůstu musí předcházet reformy, které by omezily strukturální závislost našeho nestabilního a zadluženého ekonomického systému na ekonomickém růstu.

Současný náhlý celosvětový výpadek může vést k destabilizaci současných ekonomik a k dlouhodobé recesi, případně i k akutní finanční krizi, která by mohla mít vážné sociální dopady a vést k silné politické a sociální nestabilitě. Co když zbankrotují celé státy? Státy podstatně větší, než je Řecko? Proto je nutné v současné chvíli naslouchat i ekonomům středního proudu, kteří vnímají ekonomiku jako stroj — něco jako auto, které je třeba opět „nastartovat“ tak, aby opět začalo „šlapat“.

Pokud se ale „stroj“ podaří nahodit a globálnímu kolapsu zabránit, ideálně i prostřednictvím zelených veřejných investic, neměli bychom spokojeně usnout na vavřínech. Naopak. Měli bychom se usilovně snažit jej opět, tentokrát cíleně a systematicky, zpomalovat a proměňovat tak, aby byl odolnější, spravedlivější a méně destruktivní pro život. Na základě změn priorit společnosti, které by se promítly do konkrétních veřejných politik.

Nové brýle

Už i vrabci na střeše si totiž cvrlikají o tom, že současný ekonomický model je neudržitelný. Nejenom kvůli ohrožení života na Zemi klimatickou změnou. Nejenom kvůli úbytku biodiverzity a nebezpečí pandemií, z nichž tato nemusí být poslední.

Problém je i vnitřní — samotné ekonomice dochází palivo, na kterém je závislá. A opravdu hrozí, že se kolečko nejen zastaví, ale i poláme, pokud se nepodíváme na svět novými brýlemi.

Takové nové brýle by nám umožnily ještě lépe vidět těsná propojení mezi lidským a mimolidským světem, které nám poodhalil již koronavirus. Včetně těsného propojení mezi ekonomikou a docházejícími fosilními zdroji.

Během pár generací se nám podařilo — pod praporem ekonomické „racionality“ — vyplýtvat zásoby snadno dostupné a energeticky vysoce výtěžné ropy, klíčové složky fosilních zdrojů energie, která v posledním století umožňovala rychlou expanzi ekonomiky (a blahobytu pro některé).

Ekologický ekonom Nate Hagens v nedávném rozhovoru proto současnou energetickou situaci lidstva přirovnává k situaci geparda, který donedávna honil antilopy. Antilop je ale čím dál méně a tak musí začít honit zajíce. Vynaloží na to téměř stejnou energii, ale kalorií ze zajíce má podstatně méně, než z antilopy. V podobné situaci je i dnešní lidstvo.

Ropa, která se dnes těží, má často velmi nízkou energetickou výtěžnost, u většiny severoamerických nalezišť to i dosud bylo na hranici ekonomické únosnosti. V koronavirové krizi, kdy nikdo necestuje, rychle klesá cena ropy a severoamerickým firmám se už vůbec nevyplácí ropu těžit.

Pokud se ale podaří nadcházející ekonomickou krizi zažehnat a zároveň bude ropy méně — třeba i proto, že se mezitím přestane vyplácet hledat nová ložiska —, bude ropa najednou zase o dost dražší, což může nastartovat další finanční krizi. Takovéto kolísání cen ropy je další faktor — vedle mnohočetných důsledků klimatické změny či dalších epidemií — který bude čím dál víc destabilizovat naši ekonomiku a s ní společnost.

Signály, které nám dává příroda, již opravdu nelze přehlédnout. Další expanze zkrátka není možná a je třeba zatroubit na — pokud možno spořádaný — ústup.

Může koronavirus zachránit svět? V jistém smyslu ano. Pokud pojmeme tuto krizi jako lekci o tom, co nefunguje a jako šanci, jak změnit kurz. Vedle snah o omezení ekonomické expanze, založené na fosilní energii, je to i podpora ekonomické lokalizace, která, jak doufám, i u nás silně naroste. Zkracování výrobně obchodních řetězců, zdanění leteckého benzinu, podpora místní produkce pro místní spotřebu — to jsou jen některé strategie, které se nabízejí.

Na mikroúrovni pak budou iniciativy typu komunitně podporovaného zemědělství, zahrádkářských a farmářských obchodů či komunitních měn jistě více oceněny pro své mnohačetné benefity, které zahrnují i větší místní odolnost a možnost důstojnějšího přežití v případě další destabilizace křehkého globálního systému.

V iniciativách podporujících lokální ekonomiku se mohou vydatně angažovat například místní samosprávy. Klíčové tu je i vzájemné propojování a mezinárodní výměna zkušeností. U nás už něco takového zahájila Národní síť Místních akčních skupin. Hleďme tedy do budoucna s nadějí a snažme se vnímat krizi jako šanci. V osobní, místní, pracovní i celostátní rovině. I na nás záleží.

Psáno pro Deník Referendum a Sedmou generaci