Přes všechny nesnáze a omezení, které s sebou přinášejí opatření proti šíření koronaviru, se celkem hojně ozývá pochvalování si toho, jak nám krize alespoň pomohla odhodlat se a udělat rozhodující skok v používání digitálních technologií a že bez nich bychom nyní byli ztraceni zcela. To je samozřejmě na jednu stranu pravda, na druhou to ale není jen tak. Než si všechny naše digitální zvyklosti naučené za krize ponecháme i do pokrizové budoucnosti, měli bychom přinejmenším vzít v úvahu, jaké to vlastně má širší souvislosti.

Korporace stvořené k tomu nebýt pouhu firmou

Tou asi nejprincipiálnější je otázka mocenská. Digitální prostor není — až na výjimky — tak svobodný, jak by se nám mohlo zdát, když jím brouzdáme, jak se nám zachce. Je to prostor veskrze komerční, kde je o většině našich akcí a interakcí pořizován datový záznam, se kterým se dále obchoduje, abychom se nám nakonec zobrazila reklama co nejlépe nám šitá na míru. V digitálním prostoru jsme tak důkladně sledovaní a vytěžuje se to ekonomicky do takové míry, že celý systém přední expertka na politickou ekonomii internetu Shoshanna Zuboffová nazývá přímo surveillence capitalism — špehovací kapitalismus.

Zároveň neexistuje pouze jeden společný digitální prostor: digitální realita je čím dál tím individualizovanější. Moje facebooková zeď je zcela jedinečná stejně jako výsledky vyhledávání Googlu. Starají se o to algoritmy vycházející právě z dat o nás.

Jejich přesné fungování pro nás jako uživatele zůstává zahaleno tajemstvím. Mnohdy však posilují společenské nerovnosti a stereotypy, protože svá doporučení a predikce dovozují z dostupných dat, jež je nutně obsahují. Vyhledávací algoritmus například může mít tendenci ukazovat mi při hledání nové práce méně lukrativní pozice, protože jsem žena — a on to dobře ví. Stejně tak jako ví, že žen je v realitě vyšších pozicích daleko méně, a z toho si odvodí pravidlo.

Jde nadto o prostor rozparcelovaný mezi velké americké hráče, ať všeobecně známé, jako jsou Facebook, Google, Amazon nebo Netflix, či uplatňující svou moc v pozadí v podobě kontroly nad internetovou infrastrukturou typu obrovských cloudových úložišť. Světoznámá kanadská kritická sociální vědkyně Naomi Kleinová situaci, ve které jsme najednou všichni nuceni používat k naší sociální i politické interakci v podstatě výhradně popsané prostředí, příznačně nazývá „vlhkým snem“ Silicon Valley, známého amerického centra inovací v informačních technologiích, jež je proslulé svým specifickým přístupem ke světu, v němž se mísí povýšené mesiášství, libertariánství a sklony k technologickému totalitarismu.

Například citátů šéfu Facebooku Marka Zuckerberga, které uvedený postoj dokládají, je tolik, že by se jimi v podobě motivačních plakátů daly polepit celé open spacy. Patří k nim třeba dojemné: „Facebook nebyl stvořen k tomu být pouhou firmou. Vznikl jako společenská mise — s cílem udělat svět otevřenější a propojenější“.

Propisuje se ale i do jeho konkrétních činů — s pomocí svého produktu Internet.org chtěl přinést připojení i do odlehlých koutů světa. Ztroskotal ale jak na své megalomanii, tak na podezření, že by jednalo o úzkou bránu především ke službám jeho vlastního firemního impéria. 

Pokud člověk velmi cíleně nepoužívá speciální šifrované možnosti komunikace, pro korporace, jejichž platformy využívá, nic z jeho aktivit není tajemstvím. Kleinová konstatuje, že se to může ukázat jako fatální v situaci, kdy možná bude třeba z domácí karantény organizovat široký odpor proti postupu korporátní vlády Donalda Trumpa.

Uvedené komunikační kanály jsou totiž stejně tak dobře sledovatelné, jako ráz naráz znepřístupnitelné. Jednotliví uživatelé mohou být blokováni, platformy lze i zcela vypnout. Jakkoli člověk může snadno nabýt dojmu, že být na Facebooku je jeho nezcizitelné právo — není tomu tak. Nejde o infrastrukturu veřejnou, ale soukromou — což ovšem neznamená, že by se, když na to přijde, nemohla se státem spolčit.

Digitální infrastruktura má překvapivě vysoké ekologické dopady