Pohodička na home officu? S chválením digitálních technologií buďme opatrní

Kateřina Smejkalová

Karanténa přinesla boom práce z domova a dalších typů využívání digitálních technologií, jejichž popularita i objem využití skokově narůstá. Přehlížíme přitom závažná dlouhodobá rizika. Je třeba otevřít o nich kritickou debatu.

Toužíte po práci z domu? Představa a realita se od sebe mohou nakonec zásadně lišit. Foto Matt Crawford, flickr

Přes všechny nesnáze a omezení, které s sebou přinášejí opatření proti šíření koronaviru, se celkem hojně ozývá pochvalování si toho, jak nám krize alespoň pomohla odhodlat se a udělat rozhodující skok v používání digitálních technologií a že bez nich bychom nyní byli ztraceni zcela. To je samozřejmě na jednu stranu pravda, na druhou to ale není jen tak. Než si všechny naše digitální zvyklosti naučené za krize ponecháme i do pokrizové budoucnosti, měli bychom přinejmenším vzít v úvahu, jaké to vlastně má širší souvislosti.

Korporace stvořené k tomu nebýt pouhu firmou

Tou asi nejprincipiálnější je otázka mocenská. Digitální prostor není — až na výjimky — tak svobodný, jak by se nám mohlo zdát, když jím brouzdáme, jak se nám zachce. Je to prostor veskrze komerční, kde je o většině našich akcí a interakcí pořizován datový záznam, se kterým se dále obchoduje, abychom se nám nakonec zobrazila reklama co nejlépe nám šitá na míru. V digitálním prostoru jsme tak důkladně sledovaní a vytěžuje se to ekonomicky do takové míry, že celý systém přední expertka na politickou ekonomii internetu Shoshanna Zuboffová nazývá přímo surveillence capitalism — špehovací kapitalismus.

Zároveň neexistuje pouze jeden společný digitální prostor: digitální realita je čím dál tím individualizovanější. Moje facebooková zeď je zcela jedinečná stejně jako výsledky vyhledávání Googlu. Starají se o to algoritmy vycházející právě z dat o nás.

Jejich přesné fungování pro nás jako uživatele zůstává zahaleno tajemstvím. Mnohdy však posilují společenské nerovnosti a stereotypy, protože svá doporučení a predikce dovozují z dostupných dat, jež je nutně obsahují. Vyhledávací algoritmus například může mít tendenci ukazovat mi při hledání nové práce méně lukrativní pozice, protože jsem žena — a on to dobře ví. Stejně tak jako ví, že žen je v realitě vyšších pozicích daleko méně, a z toho si odvodí pravidlo.

Jde nadto o prostor rozparcelovaný mezi velké americké hráče, ať všeobecně známé, jako jsou Facebook, Google, Amazon nebo Netflix, či uplatňující svou moc v pozadí v podobě kontroly nad internetovou infrastrukturou typu obrovských cloudových úložišť. Světoznámá kanadská kritická sociální vědkyně Naomi Kleinová situaci, ve které jsme najednou všichni nuceni používat k naší sociální i politické interakci v podstatě výhradně popsané prostředí, příznačně nazývá „vlhkým snem“ Silicon Valley, známého amerického centra inovací v informačních technologiích, jež je proslulé svým specifickým přístupem ke světu, v němž se mísí povýšené mesiášství, libertariánství a sklony k technologickému totalitarismu.

Například citátů šéfu Facebooku Marka Zuckerberga, které uvedený postoj dokládají, je tolik, že by se jimi v podobě motivačních plakátů daly polepit celé open spacy. Patří k nim třeba dojemné: „Facebook nebyl stvořen k tomu být pouhou firmou. Vznikl jako společenská mise — s cílem udělat svět otevřenější a propojenější“.

Propisuje se ale i do jeho konkrétních činů — s pomocí svého produktu Internet.org chtěl přinést připojení i do odlehlých koutů světa. Ztroskotal ale jak na své megalomanii, tak na podezření, že by jednalo o úzkou bránu především ke službám jeho vlastního firemního impéria. 

Pokud člověk velmi cíleně nepoužívá speciální šifrované možnosti komunikace, pro korporace, jejichž platformy využívá, nic z jeho aktivit není tajemstvím. Kleinová konstatuje, že se to může ukázat jako fatální v situaci, kdy možná bude třeba z domácí karantény organizovat široký odpor proti postupu korporátní vlády Donalda Trumpa.

Uvedené komunikační kanály jsou totiž stejně tak dobře sledovatelné, jako ráz naráz znepřístupnitelné. Jednotliví uživatelé mohou být blokováni, platformy lze i zcela vypnout. Jakkoli člověk může snadno nabýt dojmu, že být na Facebooku je jeho nezcizitelné právo — není tomu tak. Nejde o infrastrukturu veřejnou, ale soukromou — což ovšem neznamená, že by se, když na to přijde, nemohla se státem spolčit.

Digitální infrastruktura má překvapivě vysoké ekologické dopady

Další velkou otázkou spjatou s digitální infrastrukturou je, do jaké míry je její rozmach a čím dál intenzivnější využívání škodlivé pro ovzduší a klima. Jednou věcí jsou — z části vzácné — suroviny a energie na výrobu elektroniky, které se často získávají za ekologicky i sociálně neakceptovatelných podmínek.

Druhou, mnohem méně známou, ale o to zásadnější stránkou celé věci, je provoz infrastruktury, která schraňuje, vyhodnocuje a posílá digitální data. Kupříkladu současný vývojový stupeň umělé inteligence využívá technologii tak zvaného hlubokého učení: simulovaná neuronová síť podobná lidskému mozku automaticky prochází nepřeberné množství dat, ze kterých si sama odvozuje pravidla a vzorce strukturující tu kterou doménu, o kterou zrovna jde (například se může na rentgenových snímcích postupně naučit rozpoznat nádor). Jenže natrénování jednoho takového běžného modelu umělé inteligence na datech může vypustit až tolik emisí, jako pět aut za celou dobu své životnosti.

Jiný příklad: užívání přechodně populární digitální měny Bitcoin, za kterou stojí technologie zvaná blockchain, o níž se hovoří jako o potenciálně klíčové pro budoucí uspořádání digitálního prostoru, by zase údajně jen samo o sobě stačilo v následujících třech dekádách k ohřátí atmosféry o víc než dva stupně celsia, pokud se stane podobně rozšířeným jako jiné digitální technologie. A dále: jedním z nejvíce energeticky náročných procesů je zřejmě datový streaming, který ve formě služeb, jako jsou Netflix nebo Youtube, zažívá obrovský nárůst právě i v současné krizi.

Je to otázka ekologické udržitelnosti takzvaného „internetu věcí“. Vzniká tím, že donedávna obyčejné přístroje a předměty v domácnostech typu pračky, mixeru či ledničky, jsou opatřeny počítačovými čipy a připojeny na internet. Tak jsou najednou takzvaně „smart“ a často v nepřetržitém stand-by módu čekají na povely svého obsluhovatele, jež mohou přijít přes aplikaci. Má se za to, že u takto vybavených smart homes spotřeba energie v datových úložištích v úhrnu vynuluje veškerou energetickou úsporu, kterou by jinak efektivnější řízení představovalo.

Digitální procesy včetně pouhého schraňování dat jsou zkrátka enormně energeticky náročné. Tím jsou v situaci, kdy energii zdaleka ještě neprodukujeme výhradně z udržitelných zdrojů, škodlivé pro klima. Některé celkové odhady říkají, že by mohla internetová infrastruktura přispívat k oteplování planety až čtyřprocentním podílem — a tedy například dvakrát více než široce propíraná letecká doprava.

Všechna uvedená čísla byla sice částečně rozporována, údajně staví na zastaralých datech a nezohledňují nedávné pokroky v efektivitě. Jenomže ty na druhou stranu vedou obvykle k takzvaným „rebound efektům“, tedy k navýšení celkového objemu spotřeby ospravedlňované konejšením, že teď „už je přece šetrnější“.

Při ztrojnásobení internetového provozu od roku 2015 a zdvojnásobení kapacity datových serverů a při obřím současném rozmachu digitální sféry, který do celkové bilance ještě vůbec není započítaný, to v daném případě jistě nebude jinak. V každém případě platí, že by si člověk při pohodičce na home officu měl u svého počítače představit malý výfuk.

Home office a zaměstnanecká práva

Home office patří nyní vůbec k nejvychvalovanějším věcem — panuje po něm u nás dlouhodobě vysoká poptávka. A nyní se z mnoha stran ozývá spokojené „Tak přece to jde!“. Jenže tento digitálními technologiemi umožněný způsob práce s sebou nese řadu problematických aspektů.

Kromě popsaní skryté energetické náročnosti jsou tu i další potíže, týkající se právě ochrany soukromí — kupříkladu na velmi oblíbenou platformu pro telekonference Zoom zrovna nedávno prasklo, že zřejmě sdílí informace o svých uživatelích s Facebookem. Mnoho lidí by se asi také velmi divilo, kdyby zjistili, že jejich firemní cloud na konci delšího řetězce provozuje třeba Amazon.

Další potíže jsou spíše praktického rázu — odbory dlouhodobě bezúspěšně upozorňují, že práce z domova s sebou nese nároky na odpovídající technické vybavení, zajištění zdravotně vhodného pracovního místa i funkční úpravy práva na nezastižitelnost a vykazování odpracované doby. Do současného dobrodružství jsme se pustili bez toho, aby cokoli z daných zaměstnaneckých práv bylo ošetřeno závaznými pravidly.

Kromě toho fyzická izolace kolegů omezuje možnost vyměnit si informace o tom, s čím třeba vůči vedení panuje nespokojenost, a domluvit se na společném postupu. Již v minulosti mnohé firmy home office místy používaly také k šetření nákladů za provoz kanceláří.

Pokud se současný režim osvědčí, mohly by — i jako prostředek pro překonání krize — na něj najet standardně a velkoplošněji. To by bylo bez další patřičné úpravy fatální ještě z jednoho dalšího důvodu vedle všech již popsaných: ukazuje se totiž, že daleko větší preferenci pro home office vykazují ženy, na kterých leží hlavní odpovědnost za péči o děti a organizaci domácnosti — často se o tomto nástroji dokonce vyloženě referuje jako o „možnosti pro ženy lépe slaďovat své role“.

Nejenže je sporné, zda to vůbec platí: studie německého think-tanku Hans-Böckler-Stiftung ukazuje, že ženy s flexibilními pracovními úvazky včetně práce z domova pracují víc jak pro svého zaměstnavatele, tak v péči o děti, a volného času pro sebe nemají ani o trochu víc. Nadto se ale prohlubují všechny v uvedené souvislosti sledované nerovnosti mezi muži a ženami, a to ať srovnávaní muži zůstanou pracovat normálně na pracovišti či také mají flexibilní pracovní uspořádání.

Kromě toho platí, že pokud se ženy houfně pro nynější „velký úspěch“ odeberou na home office stabilně, půjde o protipohyb k tomu, oč feminismus usiloval po dekády: totiž o účast žen ve veřejném životě mimo čistě domácí sféru. Ženy zkrátka zase v nejhorším případě nebudou vidět víc než jen jako řádka v odesílateli mailu. Z očí tak mohou mizet i všechny problémy, které jsou nyní pokládány za hlavně „ženské“, včetně času na péči, na nějž nyní zaměstnavatelé alespoň jakž takž museli brát zřetel.

Ještě v jednom ohledu by se současné blahořečení digitálních technologií mohlo ženám vymstít: od home officu a práce s různými sofistikovanými softwary a nástroji není zas tak daleko k úplné automatizaci kancelářské a administrativní práce. Již delší dobu se počítá s tím, že příští vlna racionalizace práce bude takzvaně algoritmická a zasáhne právě administrativní a kancelářské práce, které jsou na segregovaném trhu práce zastávány především ženami.

Současná krize by uvedený pohyb mohla dál uspíšit. Firmy dost možná budou mít tendenci ekonomické problémy řešit jednorázovým zainvestováním do softwaru ve snaze dlouhodoběji tak ušetřit na pracovní síle.

Technologie nejsou neutrální

A konečně se současné chvalozpěvy digitálního prostoru hojně týkají také rozmachu donáškových služeb a internetového obchodování. Samozřejmě, že za stávající situace jde o věc, která jednak může ochránit rizikové skupiny obyvatelstva před potenciálně nebezpečnými kontakty s ostatními, jednak pomoci dočasně zavřeným obchodům a restauracím udržet si alespoň nějaký obrat.

I v daném případě se ale v současné podobě jedná o poměrně problematický fenomén: v některých konstelacích může zvyšovat objem emisí a škodit klimatu a zacpávat dodatečnou dopravou již tak ucpaná města. Celá branže, ať už jde o poslíčky či zaměstnance skladů, je kromě toho notoricky známá špatným finančním ohodnocením a pracovními podmínkami.

K tomu se přidává fakt, že si celý segment postupně monopolizují velké digitální platformy, jako je opět Amazon nebo Uber (Eats). Pokud si na stávající situaci příliš zvykneme, aniž by se hledělo, jak na emisní bilanci, tak na kvalitu pracovních podmínek v něm, nebude se jednat o žádný pokrok, který by zavdával důvody k oslavě.

Pojďme tedy aktuální dění vzít spíše jako podnět ke kritické debatě o digitálních technologiích: které aspekty jsou skutečně přínosné? Pro koho jsou přínosné? A pro koho naopak? Čí moc vzrůstá a čí klesá? Jaký to vše má dopad na planetu, práci, rovnost žen a mužů?

Digitální — stejně jako žádné jiné — technologie zkrátka nejsou samy o sobě neutrální, ani se nevyskytují ve společenském vzduchoprázdnu. Budou vždy nějak nakonfigurované, někým vlastněné, někomu víc k užitku než jinému, někdo k nim nebude mít přístup vůbec. A vždy se budou promítat do charakteru společenského uspořádání.

Je důležité o tom mluvit zvláště u nás, kde doposud panuje jakýsi naivní volnotržní technooptimismus. Není na místě.

        Diskuse