Rok doma s dětmi: co si z něj jako ženy odnášíme?

Gaby Khazalová

Šestice veřejně činných žen a také matek popisuje v anketě při příležitosti MDŽ, co pro ně znamenal poslední rok poznamenaný zavřenými školami a školkami.

Co pro matky různých povolání poslední rok znamenal? Ilustrace Toybox

Anketu při příležitosti Mezinárodního dne žen připravujeme každoročně, letos ovšem poněkud ve zvláštním režimu. Ten vyplývá z prostého faktu, že v ní odpovídají ženy a připravuje ji žena, všechny matky. Co to v praxi znamená, si zřejmě dobře dovede představit každá, která se poslední rok pokouší skloubit své zaměstnání, péči o děti a domácnost s veřejně aktivním životem a přitom se nezbláznit.

Důsledky pandemie pro zastoupení žen na pracovním trhu již ukazují nejrůznější data: výsledky, jichž jsme v Evropě dosáhli za posledních třicet let, jako by měly být anulovány. Vracíme se zpět k tradičním rolím. O tom, že práce z domova má rozdílné dopady na ženy a muže, se vědělo již delší dobu, nyní to pociťuje více domácností než kdy dříve.

Jak toto období zvládají a reflektují, jsme se zeptali šestice žen, které slaďují práci s péčí již delší dobu: lékařky Anny Kšírové, mluvčí Filozofické fakulty UK Zuzany Válkové, politoložky Anny Pospěch Durnové, umělkyně Toybox, odborové právničky Šárky Homfray a senátorky Adély Šípové.

Anna Kšírová, lékařka

V osobní rovině byl březen 2020 pocitovým návratem do doby, kdy byly děti malé a celodenní péče o ně byla na mně. Jarní zavření škol a školek se totiž zkombinovalo s velkým pracovním nasazením mého manžela, jehož tým na Technické univerzitě Liberec vyráběl tehdy mimořádně nedostatkové nanoroušky.

Připomněla jsem si, jak je obtížné, když se člověk nemůže o tuhle zodpovědnost podělit. Nepříjemný byl i starý známý pocit degradace vyplývající z toho, že jsem to vždycky já, kdo je k dispozici, a kdybych náhodou být k dispozici nechtěla nebo nemohla, musím si to nějak zařídit.

Když zavřete školy a školky, odnesou to až na výjimky ženy mnohem víc než muži. Jsou to častěji ony, kdo je nucen zvládat trojboj „školní výuka, péče o domácnost a vlastní práce k tomu“. Jsou to ženy, koho více ohrožuje existenční nejistota a zadlužení, což se týká hlavně samoživitelek. Z rodičů jsou to matky, které současnou situaci častěji odnášejí depresí.

Přísloví praví, že k výchově jednoho dítěte je potřeba celá vesnice. U nás jsme schopni do role celé vesnice obsadit bez skrupulí jednoho člověka — matku.

Do funkcí, kde se rozhoduje, naopak ženy obsazujeme minimálně. Často se mluví o tom, že je to chyba, protože ženy jsou empatičtější, méně konfliktní a díky tomu kultivují prostředí. Data (za poslední rok o jejich významu něco víme!) ale ukazují, že je to nesmysl. Ženský mozek se od mužského v podstatě neliší, neliší se ani naše vrozené talenty a schopnosti. Co se ale liší zásadně, je ženská životní zkušenost. Potřebujeme, aby byl její hlas slyšet na všech rozhodovacích úrovních.

Zuzana Válková, mluvčí Filosofické fakulty UK

Vzpomínky na uplynulý rok u mě provázejí smíšené pocity. Ověřila jsem si, co už dávno vím: nenávidím pocit, že nemám čas na své dítě, a zároveň mám úzkost ze situací, kdy potřebuju s plným soustředěním pracovat, ale není to možné. Je to podprahový pocit selhávání na dvou frontách, aniž by člověk v něčem selhával pořádně.

Pokud jde o takzvanou kariéru, jsem trochu střelec — příliš nelpím na postech ani institucích, ale vloni, s nástupem pandemie, jsem nechtěně překonala i svůj vlastní práh ochoty riskovat. Z jednoho náročného postu, kde jsem nechtěla zklamat, jsem během jara 2020 přecházela na jiný, kde jsem nechtěla zklamat už vůbec. Do poslední chvíle jsem přitom neměla jistotu, že práce, na niž spoléhám, nakonec vyjde. A když vyšla, tak jsem se strachovala: bude mít moje okolí znovu pochopení pro to, že mám dítě? Naštěstí ho má víc, než jsem si mohla přát.

Čím jsem starší, tím bezpečněji se cítím ve světě obývaném otci a matkami. Už jsem vyrostla z pocitu, že když mám dítě, jsem pro pracovní trh „vadná“. A že v počátcích byl tenhle pocit silný, překvapivý a vzbuzoval ve mně ohromný vztek. Upřímně ovšem přiznávám, že cesta k současné rovnováze byla dlouhá a pocit klidu, že je „normální mít děti a starat se o ně, aby to někoho v práci neobtěžovalo“, je křehký. Je lemovaný alejí vstřícných gest od kolegů a nadřízených, na která nemusí mít štěstí každý.

A přiznám ještě jednu věc: nevadí mi, že můj syn netráví tolik času v institucích, ale je víc s námi doma. Je ještě ve věku, kdy s námi být chce. A my jsme s ním šťastní. Takže mi pandemie dala šanci víc si ho užít. Budu ho do systému zase těžko odevzdávat.

Toybox, umělkyně

Z posledního roku si odnáším to, že rodina je pro mě nejdůležitější. Zuby nehty se snažíme minimalizovat škody, které na děti pandemie má — a to má přednost před vším, i před prací. V něčem je to samozřejmě i dobré: začala jsem s dětmi pravidelně cvičit, otužovat se a meditovat, což jsem před pandemií nedělala.

Samozřejmě péče o dvě děti ve střídavé péči a vlastní dvojčata jde často na úkor mého spánku nebo volného času — který v podstatě neexistuje. Obvykle do noci pracuju, abych se mohla přes den starat o děti nebo o domácnost. S dvojčaty je to ale moje realita posledních pěti let, takže je to trochu smutné, ale myslím, že my rodiče malých dětí jsme v lockdownu tak nějak přirozeně už dlouho.

Před tím, než jsem měla děti, bych zřejmě takovou nálož nevydržela, ale teď zkrátka musím zatnout zuby a snažit se být dobrá. Nehodlám zničit to málo z lidského kontaktu a okolního světa, který dětem zbyl.

Šárka Homfray, odborová právnička

Mým poznatkem a bolestivou zkušeností je zjištění, že i přes leckdy velmi hlasité proklamace rodina ve skutečnosti u nás nemá relevantní lobby. Nikdo ze subjektů, které se rodinám a pomoci rodinám věnují, nemá tak silný hlas, aby mu bylo nasloucháno.

Nebudu ze sebe dělat epidemioložku a hodnotit účinnost zavřených škol a školek. Při jejich vyhlašování ve všech vlnách pandemie, co už jsme stihli, ale nikdy nebyl brán v potaz dopad, který toto opatření má na děti, jejich současnou situaci, blízkou i dlouhodobou budoucnost.

Co to znamená pro rodiny jako celek, co pro rodiče? Proč jsou to matky, které s nimi většinou zůstanou doma, jaké sociální, psychické, ekonomické dopady to pro ně bude mít? A co všechny tyto dopady budou znamenat pro společnost jako celek, pro národní ekonomiku, pro budoucnost našeho pracovního trhu, pro podobu naší vzdělanosti?

Ne že bychom neměli expertízu, naopak. Zjištění, výzkumů a doporučení máme dost, měli jsme je brzo a jsou kvalitní. Jen jim bohužel ti, kdo o našich životech rozhodují, na rozdíl od zlatého telete průmyslu vůbec nenaslouchají.

Anna Pospěch Durnová, politoložka

Co si z posledního roku odnáším? Že privátní je veřejné, a že jsme se s tím stále nenaučili žít. A že bychom potřebovali více lidskosti ve veřejném prostoru.

Barvu naší knihovny a kostkovaný župan na věšáku znají i na univerzitě Yale. Studenti manželova kurzu sociologie vědí, jak vypadá naše dcera a jak umí žadonit, když chce ještě jednu pohádku. Univerzitní a výzkunmné prostředí se nám přesunulo do ložnice — do jediného zamykatelného pokoje, kam se vešel psací stůl.

Byla jsem na veřejných debatách, na přednáškách v zámoří a v jiných časových zónách, moderovala panelové diskuze, rozhodovala o směřování pracoviště. Občas s vypnutou kamerou abych u toho mohla poskládat prádlo, vyčistit dětem zuby nebo si oholit nohy. To stejné mimochodem dělal můj muž (bez těch nohou samozřejmě).

Asi vrcholným zážitkem pro mě bylo, když se přesunul dceřin muzikálový kurz na zoom a já si jaksi neuvědomila, že časově konkuruje s mým projektovým setkáním. Naštěstí jsme mohly být samy doma, a tak měla dcera tablet, já telefon, ve kterém jsem vždy poctivě vypnula mikrofon i kameru, když jsem zrovna dceři musela pomoct zazpívat její part. Za celou hodinu jsem to ani jednou nespletla — v obýváku do tabletu zpěv, v ložnici do telefonu seriózní vnímavý pohled.

Unavená večer jsem se bavila představou, jak by skupina vážných vědců ze všech koutů světa reagovala, kdybych jim místo otázky na metodologii výzkumu prostě zazpívala Knihu džunglí.

V tomto roce mi nejvíce chybí lidskost: umět si přiznat, že jsme jenom lidé, že máme emoce, že na ně máme právo a že máme svoji privátní sféru, a byť o ní nepotřebujeme každému vykládat na potkání, nemůžeme se tvářit, že není. I protože náš privátní prostor a jeho emotivita bude tím hlavním zdrojem, jak se s pandemií vypořádáme. Mluvme o něm i za cenu kostkovaného županu na věšáku v záběru videohovoru.

Adéla Šípová, senátorka

Každá krize ukazuje na chyby v systému. Jak ve zdravotnictví, tak ve školství. Já sama si odnáším poznatek o tom, jak moc jsou matky zatížené stresem kolem vzdělávání dětí. Nyní, pracují-li na home office, to mají ještě těžší tím, že musí učit, vařit a děti zabavit. Je to obrovský test pro partnerské vztahy. Ty páry, které mají rovnoměrně rozdělené úkoly v péči o rodinu, jsou na tuto krizi rozhodně lépe vybaveny.

Já osobně jsem v tomto ohledu asi zářným příkladem a snažím se v situaci co nejlépe pohybovat tak, aby byla pro celou rodinu co nejúnosnější. S otcem dětí prakticky denně řešíme jednotlivosti a není to jednoduché. Snažíme se zlepšovat naší komunikaci a měnit zažité zvyklosti. Já sama jsem byla dříve tou, která zajišťovala v podstatě veškerý servis dětem a domácnosti. To postupně vedo k mému vyčerpání. Nyní se snažíme věci dělat jinak a lépe. I pro děti je to vlastně nezvyk. Ale jde to změnit a u nás se tomu tak děje.

Velký nezvyk je to ale i pro učitelky, které se se svými dotazy vždy obracejí na mě. Bylo by dobré, kdyby učitelé také trochu napomohli změně tím, že budou kontaktovat i otce. Zažité vzorce musíme měnit. Napomůžeme tak lepší atmosféře v rodinách.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

Active Citizens Fund (logo)

Nadace OSF (logo)

Skautský institut (logo)

Výbor dobré vůle (logo)

Diskuse