Anketu při příležitosti Mezinárodního dne žen připravujeme každoročně, letos ovšem poněkud ve zvláštním režimu. Ten vyplývá z prostého faktu, že v ní odpovídají ženy a připravuje ji žena, všechny matky. Co to v praxi znamená, si zřejmě dobře dovede představit každá, která se poslední rok pokouší skloubit své zaměstnání, péči o děti a domácnost s veřejně aktivním životem a přitom se nezbláznit.

Důsledky pandemie pro zastoupení žen na pracovním trhu již ukazují nejrůznější data: výsledky, jichž jsme v Evropě dosáhli za posledních třicet let, jako by měly být anulovány. Vracíme se zpět k tradičním rolím. O tom, že práce z domova má rozdílné dopady na ženy a muže, se vědělo již delší dobu, nyní to pociťuje více domácností než kdy dříve.

Jak toto období zvládají a reflektují, jsme se zeptali šestice žen, které slaďují práci s péčí již delší dobu: lékařky Anny Kšírové, mluvčí Filozofické fakulty UK Zuzany Válkové, politoložky Anny Pospěch Durnové, umělkyně Toybox, odborové právničky Šárky Homfray a senátorky Adély Šípové.

Anna Kšírová, lékařka

V osobní rovině byl březen 2020 pocitovým návratem do doby, kdy byly děti malé a celodenní péče o ně byla na mně. Jarní zavření škol a školek se totiž zkombinovalo s velkým pracovním nasazením mého manžela, jehož tým na Technické univerzitě Liberec vyráběl tehdy mimořádně nedostatkové nanoroušky.

Připomněla jsem si, jak je obtížné, když se člověk nemůže o tuhle zodpovědnost podělit. Nepříjemný byl i starý známý pocit degradace vyplývající z toho, že jsem to vždycky já, kdo je k dispozici, a kdybych náhodou být k dispozici nechtěla nebo nemohla, musím si to nějak zařídit.

Když zavřete školy a školky, odnesou to až na výjimky ženy mnohem víc než muži. Jsou to častěji ony, kdo je nucen zvládat trojboj „školní výuka, péče o domácnost a vlastní práce k tomu“. Jsou to ženy, koho více ohrožuje existenční nejistota a zadlužení, což se týká hlavně samoživitelek. Z rodičů jsou to matky, které současnou situaci častěji odnášejí depresí.

Přísloví praví, že k výchově jednoho dítěte je potřeba celá vesnice. U nás jsme schopni do role celé vesnice obsadit bez skrupulí jednoho člověka — matku.

Do funkcí, kde se rozhoduje, naopak ženy obsazujeme minimálně. Často se mluví o tom, že je to chyba, protože ženy jsou empatičtější, méně konfliktní a díky tomu kultivují prostředí. Data (za poslední rok o jejich významu něco víme!) ale ukazují, že je to nesmysl. Ženský mozek se od mužského v podstatě neliší, neliší se ani naše vrozené talenty a schopnosti. Co se ale liší zásadně, je ženská životní zkušenost. Potřebujeme, aby byl její hlas slyšet na všech rozhodovacích úrovních.

Zuzana Válková, mluvčí Filosofické fakulty UK

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.