Anketa: Bylo by to snazší, kdybych byla muž?

Gaby Khazalová

Šestice političek napříč demokratickým politickým spektrem v anketě, která odpovídá na otázku, zda ženy zažívají v politice jiné věci než muži.

Všeobecné volební právo pro ženy zakotvila Československá ústava v roce 1920, před sto lety. Obsahovala mimo jiné ustanovení „Výsady rodu, pohlaví a zaměstnávání se neuznávají“. Tehdejší feministky v čele s Františkou Plamínkovou si byly dobře vědomy toho, že realita má k naplnění slov daleko. Úsilí ženských spolků, které započalo již před první válkou, tak pokračovalo. A v podstatě pokračuje dodnes.

Co se v politice pro ženy změnilo od dob senátorky Františky Plamínkové? Foto Neznámý autor

Při příležitosti Mezinárodního dne žen vždy uveřejňujeme anketu, v níž odpovídají významné ženy veřejného života. V minulosti jsme je žádali o analytičtější příspěvky, letos je tomu trochu jinak. Položili jsme jim v zásadě snadnou otázku — jenže na snadné otázky se, jak známo, nemusí snadno odpovídat. 

Vybavíte si nějaký moment během své kariéry, kdy jste si řekla, že by bylo snazší, kdybyste byla muž?

Šestice političek napříč demokratickým politickým spektrem odpovídá v anketě, která si klade otázku, zda hraje „výsada pohlaví“ v dnešní politice ještě nějakou roli.

Magdalena Davis

Spolupředsedkyně Zelených

Párkrát už jsem si to během své politické kariéry v duchu pomyslela. K těm úsměvnějším momentům patří například, když mě na sociálních sítích někdo osloví „holčičko“. 

Nebo když se na mě nedůvěřivě dívá postarší důchodkyně se slovy „Starostka? A ještě k tomu taková mladá?!“, přestože už vůbec tak mladá nejsem. K těm méně úsměvným patřily ještě před pár lety poznámky o tom, že bych měla být doma se svými dětmi, místo abych dělala politiku. 

Zelení mají po vzoru svých západních kolegů letos vůbec poprvé předsedu i předsedkyni. Foto FB Magdaleny Davis

K těm běžným momentům patří situace, kdy ve skupině postarších mužů řešíme nějaký problém a já jsem nucena si nejprve rychle získat jejich důvěru a respekt. Jinak se totiž dál v komunikaci neposuneme a společné řešení nenajdeme. 

Není to tak všude a neděje se to pořád. Stává se to ale dostatečně často na to, aby ve mně přetrval pocit, že ženy na vedoucích pozicích nejen v politice zůstávají pro část české populace pomyslným červeným hadrem, který dráždí zavedené společenské stereotypy.

Jana Maláčová

Ministryně práce a sociálních věcí, členka ČSSD

Myslím si, že ženy ve vedoucích funkcích už jsou českou patriarchální většinou lídrů brány kapku méně „podezřele“, než tomu bývalo před pěti až deseti lety. Takže cítím ve vzduchu jistou naději. 

Přesto ve společnosti vnímám stále hluboké stigma: „Úspěšná žena nemůže být nikdy dobrou matkou.“ Řeší někdo u vrcholového manažera, jak moc obstojí v životní roli otce?

Jako máma, dcera své matky, vnučka, přítelkyně svých kamarádek vidím, že ačkoliv toho máme, my ženy, na bedrech hodně, musíme ještě pořád vyvinout dvojnásobnou energie co muži, abychom uplatnily své potřeby a touhy a abychom společensky obstály. 

Jana Maláčová chce ve své ministerské funkci cílit na voličky. Foto FB Jany Maláčové

Navíc tu stále máme nerovné odměňování mužů a žen. A to až o dvaadvacet procent! Proč má v roce 2020 stejně kvalifikovaná žena se stejnými profesními zkušenostmi jako muž pořád ještě o tolik méně? 

Rodičovská dovolená, neplacení výživného, nízké důchody — to vše jsou témata, která se snažím řešit. Jsem ráda, že mohu využít své současné práce k tomu, aby české ženy měly nejen stejné životní šance, ale i spravedlivé materiální podmínky jako muži.

Markéta Pekarová Adamová

Předsedkyně TOP 09

TOP09 je v současnosti jediná sněmovní strana, která má ve svém čele předsedkyni. Foto FB Markéty Pekarové Adamové

Nemám ve zvyku přemýšlet nad tím, co by kdyby. Některé věci prostě nezměním, stejně jako nezměním například svůj věk, tak ani své pohlaví. Nedává mi smysl takhle uvažovat. 

Útoky na ženy jsou sice častěji sexistické, a to může mnohé odrazovat od toho, aby do politiky šly, ale nejlépe tomu budeme čelit, když se tím odradit nenecháme. Zkrátka se musíme na veřejném dění podílet co nejvíce.

Olga Richterová

Poslankyně za Pirátskou stranu

Když se nad tím zamyslím s trochou nadsázky, tak si vybavím moment, kdy bylo potřeba nosit v rámci kampaně stánky — tehdy by se mužská síla hodila. Sama tímto způsobem nicméně neuvažuji, neřeším, co by kdyby. Jsem vděčná za to, kým jsem. 

Naopak jsem ráda, že mohu do politiky přinášet ženský pohled na věc. Pohled zaměřený na dlouhodobou soudržnost společnosti, hledání shody, pohled zaměřený na vztahy a reálné podmínky péče o lidi na začátku i konci života a možnosti lidí s nerovnými výchozími podmínkami. 

Slaďující poslankyni Olgu Richterovou zachytil na momentce předseda Ivan Bartoš. Foto FB Olgy Richterové

Samozřejmě, že v mužském těle by byl život jiný. Asi bych byla soutěživější, míň smířlivá. Měla by na mě vliv jiná společenská očekávání. Ovšem některé problémy — například musím být do noci na jednání, přestože bych raději ukládala děti — neřeším jen já, ale spousta rodičů, třeba těch, kteří pracují na směny. 

Dělicí linie pro mě neleží mezi muži a ženami, ale mezi těmi, kdo pečují, poskytují zázemí a myslí na všechny „neviditelné věci“ - třeba co všechno musím zařídit, když jdeme na narozeninovou oslavu spolužáka vašeho dítěte. Nebo když musím zajistit obědy pro nemocnou babičku. 

Taková práce zabere nejen čas, ale i mentální kapacitu. A ovlivňuje to rozhodnutí věnovat se, nebo nevěnovat věcem, které nenesou jasné výsledky. A taková je i politika. Nepředvídatelná, ale důležitá.

Olga Sehnalová

Bývalá poslankyně Evropského parlamentu za ČSSD

Měla jsem štěstí, že jsem svou politickou kariéru zakončila v Evropském parlamentu. Tělesu, které na rovné zastoupení žen a mužů v politice dbalo víc, než jak je v kraji zvykem. 

Trvalo se na poměrném zastoupení ve výborech i ve vedení Parlamentu, tlak na členské státy ohledně nominací na komisaře také přinesl své výsledky v historicky nejvyšším zastoupení žen, ale i v první předsedkyni Evropské komise. Tahle snaha nebyla nahodilá, ale velmi cílená. 

Byla jsem členkou také dopravního výboru, kde se dá asi očekávat, že budou převážně muži, ale naopak, ženy zde byly zastoupeny téměř z poloviny, včetně předsedkyně výboru a příslušné komisařky. Proto i pro někoho zdánlivě měkčí témata jako práva cestujících, přístupnost dopravy pro osoby s postižením nebo bezpečnost dopravy zaměřená na zranitelné účastníky, jako jsou chodci nebo cyklisté, byla v agendě zastoupena velmi výrazně a podporována byla všemi bez ohledu na to, zda to byli muži či ženy. 

A naopak ženy ve výboru se nijak nevyhýbaly debatám o tématech více, řekněme, silových, ať už šlo o transevropské dopravní sítě, rozpočet, emisní limity nebo liberalizaci železnice. Nikoho ani nenapadlo, že by to mělo být jinak.

Olga Sehnalová strávila v Evropském parlamentu deset let. V čem se tamější politická kultura liší od české? Foto FB Olgy Sehnalové

A doma, v České republice? Můj první střet se světem profesních předsudků o ženách a mužích, na který si pamatuji, přišel během přijímaček na vysokou školu. Pan docent mi tehdy znechuceně sdělil, že jsme s ostatními uchazečkami sice se svými vědomostmi uspěly, ale jinak to stojí za houby, protože jsme tam samé ženské. „Panebože, to zas bude feminizace zdravotnictví,“ odfrkl si. Na výsledek to sice nemělo vliv, ale jakási pachuť mi z toho zůstala. 

Když jsem školu končila, už bylo po revoluci, ale poměry se nijak nezměnily. Spíš naopak. Na nástěnce s informacemi pro studenty se to tehdy, stejně jako dnes, hemžilo nabídkami zaměstnání. Prakticky každý inzerát ale obsahoval podmínku, že je nabídka určena pouze pro absolventy, tedy muže. Tady pro mne začala politika.

Uplynulo pár let, které jsem strávila ve zdaleka ne tak feminizovaném zdravotnictví, jak se obával pan docent. Odtud si odnáším historku, kdy jeden z kolegů standardně odcházel z práce o pár hodin dřív, aby ji za něj musely udělat jeho mladší kolegyně. 

Když se ohradily, dostalo jim odpovědi, že on živí rodinu a nemá čas hrát si na doktorky jako ony. Zkušený lékař je k nezaplacení, a tak se prostě mladší kolegyně musely smířit s realitou. Někdo zkrátka pacienty ošetřit musel.

Když jsem potom byla na radnici, neměla jsem na starosti žádná vysloveně „ženská“ témata, a tím pádem ani problémy s prosazením své agendy. Dám tedy k dobru příhodu o hřišti a basketbalu, ale tu přisuzuji spíš touze politických matadorů vychutnat si nováčka. 

Prosazovala jsem výstavbu dětského hřiště na sídlišti a na tomtéž zastupitelstvu se hlasovalo také o městských financích pro profesionální basketbal. Nehlasovala jsem pro peníze pro basketbal a za to kolegové nehlasovali pro výstavbu dětského hřiště. Tuhle logiku jsem tehdy nechápala a uštědřenou lekci z reál politiky, kterou mi pak s úšklebkem mezi dveřmi na odchodu vmetl jeden služebně starší zastupitel, jsem obrečela.

Pokud chtějí ženy v politice, lhostejno zda komunální či celostátní, hrát rovnocennou roli, musí se podle mne zabývat všemi tématy a neschovávat se pouze do ulity takzvaných témat ženských. Musí mít co říct ke všemu, co je na stole, a pak také vyžadovat stejnou pozornost k tomu, co je jim, tedy každé z nás, třeba trochu bližší. 

Je to těžká a rozhodně ne pohodlná cesta, ale podle mne je to cesta ke vzájemnému respektu, který je v politice tak důležitý. A týká se i mužů a žen v ní.

Kristýna Zelienková

Bývalá poslankyně za hnutí ANO, dnes za TOP09

Kristýna Zelienková opustila hnutí ANO v roce 2016. Foto FB Kristýny Zelienkové

V klubu ANO jsem jako žena zažila mnohé. Vzpomínám třeba na situaci, jak se mi po velkých bojích na klubu ANO podařilo prosadit změnu zákona o lichvě a těsně před rozhodujícím hlasováním za mnou přišel Jaroslav Faltýnek a řekl mi, že exekuce a lichvu bude dělat Karel Reis. Exekuce prý jsou pro ženu nevhodné téma. 

Paradoxní přitom bylo, že šlo navíc o pouhou lacinou záminku. Jeho cílem bylo, aby si pánové v ANO mohli upravovat zákony o exekutorech tak, jak se to hodí Agrofertu. Dobře tehdy věděli, že sama bych na prosazování jejich firemních zájmů nepřistoupila. 

Běžný byl ostatně i nevybíravý jazyk vůči ženám. Nejednou se předseda Andrej Babiš na klubu ANO vyjadřoval o ženách vulgárně. Když jednou nazval novinářku Zlámalovou „kun*a“, musela jsem z jednacího sálu zkrátka odejít. Nešlo to už poslouchat. Okamžitě za mnou tehdy vyběhl píárista Vladimír Vořechovský s dotazem, zda mi to stojí za to. Stálo.

    Diskuse