Všeobecné volební právo pro ženy zakotvila Československá ústava v roce 1920, před sto lety. Obsahovala mimo jiné ustanovení „Výsady rodu, pohlaví a zaměstnávání se neuznávají“. Tehdejší feministky v čele s Františkou Plamínkovou si byly dobře vědomy toho, že realita má k naplnění slov daleko. Úsilí ženských spolků, které započalo již před první válkou, tak pokračovalo. A v podstatě pokračuje dodnes.

Při příležitosti Mezinárodního dne žen vždy uveřejňujeme anketu, v níž odpovídají významné ženy veřejného života. V minulosti jsme je žádali o analytičtější příspěvky, letos je tomu trochu jinak. Položili jsme jim v zásadě snadnou otázku — jenže na snadné otázky se, jak známo, nemusí snadno odpovídat. 

Vybavíte si nějaký moment během své kariéry, kdy jste si řekla, že by bylo snazší, kdybyste byla muž?

Šestice političek napříč demokratickým politickým spektrem odpovídá v anketě, která si klade otázku, zda hraje „výsada pohlaví“ v dnešní politice ještě nějakou roli.

Magdalena Davis

Spolupředsedkyně Zelených

Párkrát už jsem si to během své politické kariéry v duchu pomyslela. K těm úsměvnějším momentům patří například, když mě na sociálních sítích někdo osloví „holčičko“. 

Nebo když se na mě nedůvěřivě dívá postarší důchodkyně se slovy „Starostka? A ještě k tomu taková mladá?!“, přestože už vůbec tak mladá nejsem. K těm méně úsměvným patřily ještě před pár lety poznámky o tom, že bych měla být doma se svými dětmi, místo abych dělala politiku. 

K těm běžným momentům patří situace, kdy ve skupině postarších mužů řešíme nějaký problém a já jsem nucena si nejprve rychle získat jejich důvěru a respekt. Jinak se totiž dál v komunikaci neposuneme a společné řešení nenajdeme. 

Není to tak všude a neděje se to pořád. Stává se to ale dostatečně často na to, aby ve mně přetrval pocit, že ženy na vedoucích pozicích nejen v politice zůstávají pro část české populace pomyslným červeným hadrem, který dráždí zavedené společenské stereotypy.

Jana Maláčová

Ministryně práce a sociálních věcí, členka ČSSD

Myslím si, že ženy ve vedoucích funkcích už jsou českou patriarchální většinou lídrů brány kapku méně „podezřele“, než tomu bývalo před pěti až deseti lety. Takže cítím ve vzduchu jistou naději. 

Přesto ve společnosti vnímám stále hluboké stigma: „Úspěšná žena nemůže být nikdy dobrou matkou.“ Řeší někdo u vrcholového manažera, jak moc obstojí v životní roli otce?

Jako máma, dcera své matky, vnučka, přítelkyně svých kamarádek vidím, že ačkoliv toho máme, my ženy, na bedrech hodně, musíme ještě pořád vyvinout dvojnásobnou energie co muži, abychom uplatnily své potřeby a touhy a abychom společensky obstály.