Ženy mají všechny schopnosti jako muži

Alena Zemančíková

Naše společnost po roce 1989 podlehla mocenské maskulinitě, začala adorovat autoritativní a přezíravé osobnosti, které „všechno vědí“, posadila si je do vládních pozic a dvakrát i na Pražský hrad. To se s novou generací naštěstí mění.

„Ženy mají všechny talenty a intelektuální schopnosti jako muži; je to historicky potvrzeno a probádáno. Záleží jen na tom, aby nebyly z některých oborů vylučovány, explicitně i podprahově, jak se to děje třeba studentkám DAMU...“ Momentka z výstavy Civilizovaná žena: Ideál a paradox prvorepublikové vizuální kultury, která je od 7. října až do července 1922 k vidění v Moravské galerii v Brně. Foto Archív Moravské galerie v Brně

Když jsem jako dítě četla starořecké báje a pověsti, byla mojí nejoblíbenější olympskou bohyní Pallas Athéna. Imponovalo mi, že pro staré Řeky je moudrost zosobněna bytostí ženskou, narozenou rovnou z otcovy hlavy v plné zbroji a s veškerým věděním. Líbilo se mi také, že byla patronkou tkaní a vůbec textilního řemesla. A koneckonců — ochraňovala Athény, kde vzkvétala za Perikla úžasná kultura, v níž se dařilo filozofii i dramatu.

Milá Pallas Athéna měla samozřejmě všelijaké vrtochy, které se s moudrostí nesrovnávaly, a bohužel v těch nejrůznějších mýtech přála spíše mužům. Ale to nebylo nic divného, protože takový byl i svět, který mě obklopoval v šedesátých letech 20. století.

Znala jsem několik moudrých žen, které především podporovaly muže, patřila mezi ně ostatně i moje maminka, která vědomě zůstávala v podřízených pozicích, zatímco šéfovali muži, kteří jejích profesních kvalit zdaleka nedosahovali. Máma šila, pletla, vařila a měla o sobě v těchto ohledech docela vysoké mínění, zatímco já jsem viděla, že výsledky nejsou nijak nadprůměrné.

To, v čem nadprůměrná byla, tedy smysl pro logiku a organizaci, nebylo předmětem poptávky. Na téma ženských „zbraní“ natočila film Vražda inženýra Čerta Ester Krumbachová. Musím přiznat, že když ho onehdá dávali znovu v televizi, připomněl mi ty časy, kdy byla v módě manželská strategie a taktika a jejím veleknězem byl dr. Plzák, až nepříjemně.

V páté třídě — jsme tedy v roce 1965 — jsme měli za úkol napsat malý sloh o své mamince. Tehdy jsem byla poprvé překvapená, jak moji spolužáci maminku vidí: ty portréty ukazovaly nenápadnou paní, která se hlavně stará, vaří, nakupuje, děti jí pomáhají, ale vlastně se nezajímají o její povolání, natož pak o její zájmy. Opravdu mě zaskočilo, když můj soused v lavici byl vyzván, aby svou práci přečetl, a ta práce končila větou: „Moje maminka večer plete nebo zašívá.“

Žádná maminka se v těch slohovkách nevěnovala četbě, nestudovala, nezpívala ve sboru nebo nehrála ochotnické divadlo, necvičila v Sokole ani nechodila do sauny (která už tenkrát tam, kde jsme bydleli, byla), nepodnikala výlety. Dnes si myslím, že ty matky spolužáků nebyly tak konvenční a upozaděné, ale jejich děti převzaly obecné mínění, podporované školní četbou.

Tehdy jsem začala „sbírat“ ženy, které vynikaly, ale nevíme to o nich. Tak například astronom Tycho de Brahe měl sestru Sophii, která mu v Dánsku dělala všechny výpočty, zatímco on se pohyboval na šlechtických dvorech. Amálie Mánesová prala otci i všem svým bratrům štětce (vedle toho, že jim vedla domácnost), takže jejích obrazů (spíš obrázků) máme jen několik, protože neměla čas. Ale dobré jsou stejně.

Zdenka Braunerová pomáhala literátům i malířům do francouzské společnosti a oni ji místo uznání pomlouvali — Vilém Mrštík tak, že ho ve společnosti jednou Julius Zeyer veřejně napomenul. Přeskočme teď Boženu Němcovou i Karolinu Světlou a podívejme se do dvacátého století: tam byly výtvarnice zcela rovné mužům, spisovatelky i novinářky, které nepsaly jenom do módních rubrik.

Křivda zapomenutí, spáchaná po léta na Františce Plamínkové, je snad už napravena, ale křivda na Jožce Jabůrkové, která psala do Rozsévačky, tištěné na tom nejhorším papíře, pro nejchudší proletářky články o tom, jak v bídných podmínkách aspoň trochu slušně vést domácnost, stále trvá. Její socha na Klamovce byla odstraněna (naštěstí ne zničena, najdeme ji na Olšanech), jako by tahle novinářka a odbojářka, zavražděná nacisty roku 1942 v Ravensbrücku (v lágru, kde na chybějící lékařskou péči a s podobnou diagnózou zemřela i Milena Jesenská), způsobila něco, co je třeba uklidit z dohledu.

I u nás se objevil z Guardianu přeložený článek o jedné španělské učitelce, která vytvořila interaktivní mapu, na níž jsou uvedeny skladatelky po celém světě. Samozřejmě tam nejsou všechny, Českou republiku reprezentuje Vítězslava Kaprálová, ale třeba Ivu Bittovou tam nenajdeme. Současná hudební věda se skladatelkám systematicky věnuje, na koncertech už se běžně hraje Klára Schumannová, ale kdo ví, že Antonín Dvořák se v Americe setkal se skladatelkou Amy Beachovou, která jako první žena uspěla tvorbou náročných symfonických děl?

„Hudba je jedinečným výrazem životní zkušenosti,“ řekla Amy Beachová (a já to vím od muzikoložky Dity Hradecké) — a je v tom víc pravdy, než by se zdálo. Životní zkušenost člověka, předurčeného k veřejnému úspěchu, je jiná než životní zkušenost jeho bližní(ho), určené(ho) k péči, službě a podbízení.

Ostatně: v současném Rakousku působí skladatelka Olga Neuwirthová (doufejme, že se podaří, aby byla hostem Pražského jara 2022), pro kterou píše libreta Elfriede Jelineková. Studentky pražské DAMU upozornily svou performancí (Ne)musíš to vydržet na to, že generace pedagogů nad šedesát let se chová nepřijatelně.

Zdálky to vypadá na snadno rozpoznatelné sexuální obtěžování, ale tak prosté to není. Jde spíš o až urážlivě přezíravé jednání, o prosazování výhradně vlastní vize světa a divadla, ale také třeba vzhledu. O stereotypních názorech na vdavky, těhotenství a mateřství ve vztahu ke kariéře. Na přesvědčení o tom, že ženy chtějí být zajištěny — jako kdyby to muži nechtěli.

Sama jsem to zažila — a to nejsem v podřízené pozici studentky: pánové mají nutkání mluvit autoritativně, říci všechno, i to, co nevědí, nereagovat na názor spoludiskutující ženy (a to se týká i pedagogických kolegyň), užívat si moci i třeba v podobě blahosklonné přízně vůči jen některým studentům nebo podřízeným... Vidíme to v nejrůznějších debatách, sama jsem to zažila mnohokrát a zažívám vlastně až do současnosti.

Problém souvisí s tím, jak naše společnost po roce 1989 podlehla mocenské maskulinitě, jak začala adorovat autoritativní a přezíravé osobnosti, které „všechno vědí“, posadila si je do vládních pozic a dvakrát i na Pražský hrad. Generace, které je dnes kolem šedesáti let — spíš o něco víc — je generací, která se cítila v roce 1989 vítězně: stihla ještě před převratem něco proti tehdejšímu režimu dělat a získala ještě dost času užít nabyté svobody.

Sebepotvrzování v postojích a pozicích k tomu patří a vlastně není divu, že z toho vznikla manýra, kterou sami její nositelé u sebe nevnímají a její kritiku tedy nechápou. Z těch, kteří se poměrům reálného socialismu vzpírali a všelijak je — ku prospěchu díla, bezpochyby! — obcházeli se stali strůjci poměrů nových, které, po třiceti letech trvání, jsou stejně hodné kritiky, jako ty předchozí: to si ale nechtějí připustit.

Ženy mají všechny talenty a intelektuální schopnosti jako muži; je to historicky potvrzeno a probádáno. Záleží jen na tom, aby nebyly z některých oborů vylučovány, explicitně i podprahově, jak se to děje třeba studentkám DAMU, které jsou rovnou odrazovány od režisérské orientace a odsouvány k dramaturgii, což je křivda hned dvojnásobná — jako by se jednalo o méněcenný obor, vhodný jako odkladiště domněle neschopných režisérek.

Na cestě k moudrosti nevyhnutelně stojí i neúspěch: však Pallas Athéna nedá svou přízeň každému. Generace mužů „Listopadu 89“ prožila třicet let s pocitem vítězství: společnost skutečně klape podle nich. V takové situaci snadno vznikne dojem, že to tak je spravedlivé a bude to tak pořád.

Ale nové generace se už cítí jinak a mají jiné potřeby. V umění vypovídají o jiných stavech a pocitech ze světa. Třeba i o fyziologických aspektech ženského organismu, jichž se veřejnost stále ještě děsí — podívejme se třeba na náš nekončící spory o porody.

Svět se velice proměnil, člověk každou chvíli jen zírá. Příslušníci mladších generací, sem počítám i současné čtyřicátníky, nechtějí být účelově zařazováni, ač se jim to stále vnucuje.

Je skoro nepředstavitelné, že by dnes dítě v páté třídě vykreslilo ve slohovce svou maminku, jak večer zašívá. Skoro každé dítě by ale napsalo, jak maminka ovládá nějaký „mužský“ stroj: auto, počítač, sekačku na trávu, robot, vrtačku. My jsme se ve škole učili, jak stroje ulehčí život i maminkám — no, ulehčily jim práci, život ne.

V technickém ohledu společnost emancipaci docela dobře zvládá (s každým novým strojem jde přece o to, aby našel dostatek kupců), ale v tom humánním vázne. Výkřiky jako #MeToo nebo (Ne)musíš to vydržet jsou toho důkazem.

Dovětek: ženami ve vizuální kultuře 20. století se soustavně zabývá Martina Pachmannová z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a filmová historička Kateřina Svatoňová z FF UK. Spolu připravily výstavu a současně publikaci Civilizovaná žena: Ideál a paradox prvorepublikové vizuální kultury, která je od 7. října až do července 1922 k vidění v Moravské galerii v Brně. Stejnojmenná kniha je běžně k dostání.

Diskuse