↗

„Ženy mají všechny talenty a intelektuální schopnosti jako muži; je to historicky potvrzeno a probádáno. Záleží jen na tom, aby nebyly z některých oborů vylučovány, explicitně i podprahově, jak se to děje třeba studentkám DAMU...“ Momentka z výstavy Civilizovaná žena: Ideál a paradox prvorepublikové vizuální kultury, která je od 7. října až do července 1922 k vidění v Moravské galerii v Brně. Foto Archív Moravské galerie v Brně

Když jsem jako dítě četla starořecké báje a pověsti, byla mojí nejoblíbenější olympskou bohyní Pallas Athéna. Imponovalo mi, že pro staré Řeky je moudrost zosobněna bytostí ženskou, narozenou rovnou z otcovy hlavy v plné zbroji a s veškerým věděním. Líbilo se mi také, že byla patronkou tkaní a vůbec textilního řemesla. A koneckonců — ochraňovala Athény, kde vzkvétala za Perikla úžasná kultura, v níž se dařilo filozofii i dramatu.

Milá Pallas Athéna měla samozřejmě všelijaké vrtochy, které se s moudrostí nesrovnávaly, a bohužel v těch nejrůznějších mýtech přála spíše mužům. Ale to nebylo nic divného, protože takový byl i svět, který mě obklopoval v šedesátých letech 20. století.

Znala jsem několik moudrých žen, které především podporovaly muže, patřila mezi ně ostatně i moje maminka, která vědomě zůstávala v podřízených pozicích, zatímco šéfovali muži, kteří jejích profesních kvalit zdaleka nedosahovali. Máma šila, pletla, vařila a měla o sobě v těchto ohledech docela vysoké mínění, zatímco já jsem viděla, že výsledky nejsou nijak nadprůměrné.

To, v čem nadprůměrná byla, tedy smysl pro logiku a organizaci, nebylo předmětem poptávky. Na téma ženských „zbraní“ natočila film Vražda inženýra Čerta Ester Krumbachová. Musím přiznat, že když ho onehdá dávali znovu v televizi, připomněl mi ty časy, kdy byla v módě manželská strategie a taktika a jejím veleknězem byl dr. Plzák, až nepříjemně.

V páté třídě — jsme tedy v roce 1965 — jsme měli za úkol napsat malý sloh o své mamince. Tehdy jsem byla poprvé překvapená, jak moji spolužáci maminku vidí: ty portréty ukazovaly nenápadnou paní, která se hlavně stará, vaří, nakupuje, děti jí pomáhají, ale vlastně se nezajímají o její povolání, natož pak o její zájmy. Opravdu mě zaskočilo, když můj soused v lavici byl vyzván, aby svou práci přečetl, a ta práce končila větou: „Moje maminka večer plete nebo zašívá.“

Žádná maminka se v těch slohovkách nevěnovala četbě, nestudovala, nezpívala ve sboru nebo nehrála ochotnické divadlo, necvičila v Sokole ani nechodila do sauny (která už tenkrát tam, kde jsme bydleli, byla), nepodnikala výlety. Dnes si myslím, že ty matky spolužáků nebyly tak konvenční a upozaděné, ale jejich děti převzaly obecné mínění, podporované školní četbou.