Těžko říct, odkud se ten trénink vzal, ale byl důkladný. Ozývá se mi v hlavě jako dabér polských filmů, tlumený, samojediný hlas, který inertním tónem komentuje vraždu, vášeň i otázky zateplení výškových budov. Vždycky se mi ten princip líbil; protože jsem vyrostla przy granicy z Polską, už jako malá jsem dospěla k závěru, že průměrný hrdinný Polák se ničemu nediví a ve svém vztahování ke světu je všeobecně civilizovaný.

Žádná fakta ani zkušenosti s pobytem v Polsku už ten dojem příliš nezměnily; mám ráda Poláky — a občas se o ně bojím. Mám k nim vztah trochu jako polský novinář a spisovatel Mariusz Szczygieł k nám, Čechům — tedy minus jeho skvostné psaní.

Jeden konkrétní hlas — jména toho polského dabéra se už asi bohužel nedoberu — mi navíc léta připomíná, v jakých věcech denně selhávám, a to už od procitnutí. Páchám neviditelné škody jako lidská bytost, obyvatelka jistého koutu světa, občanka, matka, partnerka a kdo ví co ještě. Je to nekonečný monolog formovaný dekádami výchovného hřímání z různých stran: nejdřív zprava, až pak zleva, ale zato důkladně.

Téma komicky všudypřítomných výčitek svědomí jsem před časem otevřela s kamarádkou, novinářkou Zuzanou Vlasatou, a pobavilo mě, když mi řekla, že občas cítí to samé. Seděly jsme tehdy v cukrárně a vsadila bych se, že jen tím, že jsme se tam vyskytovaly, jsme něco dělaly špatně — přinejmenším jsme konzumovaly nějaký typ západního, středostavovského privilegia, za nějž bychom dostaly vynadáno v Alarmu, případně v Echu, tam ovšem za to, že nás vůbec něco podobného napadlo.

A možná, ale jen možná jsme kromě privilegia konzumovaly i kus dortu; to už nevím. Protože moc nejím čokoládu, natož tu kvalitní, tmavou, tak prales jsem v tu chvíli dost jistě neničila, natož abych vykořisťovala nějakého pěstitele kakaových bobů. O původ mouky a másla jsem se zajímat nestihla (Agrofert?).

Včera jsem si ovšem udělala odpolední vycházku po čtvrti, kde žiju, a sluneční paprsky mě kromě snesitelnější nálady zalily i množstvím prozření, jejichž povaha by se dala vztáhnout k pojmům jako guilt shaming, tedy vyvoláváním výčitek svědomí za účelem vyhnat dotyčného či dotyčnou z nepříjemně sebejistých pozic, anebo virtue signalling, okázalým upozorňováním na vlastní ctnostná stanoviska, bez nichž by se na sociálních sítích 21. století rozhostilo hrobové ticho.

Napadá mě taky ještě virtuous suffering, ctnostné utrpení, pragmatické upozorňování na vlastní nouzi a nedostatek příležitostí, které pramení ze systémových křivd, přičemž někdy z nich opravdu pramení, jindy ne — podstatné je vyvolávat pocit viny v každém, kdo si může dovolit něco, co my ne. Na druhé straně spektra by se měl objevit starý dobrý zásluhový systém podepřený dórskými sloupy meritokracie, jež nám slibuje, že kdo dře, tomu se to vyplatí, no a kdo něco nemá a něčím strádá, je vůl a může si za to sám, rozhodně by však neměl zapomenout se za to trochu stydět.

Mimochodem, v posledních letech se setkávám s čím dál výživnějšími historkami o tom, jak dřina negarantuje nikomu nic: třeba dekádu trvající vývoj nového léku se může ve finále zaseknout jen na tom, že vám někdo přestane odpovídat na e-mail, a to přesto, že do procesu už natekly miliony dolarů. Fakt, prostě vám někdo neodepíše a vy nevíte proč. Otázky, které si pak kladete, známe všichni: buď má ta osoba moc práce, je mrtvá („umřela jí babička“), anebo jsem se ho něčím dotkla. …a na scénu vstupují volitelné pocity viny.

Bohatství zdrojů, z nichž se dá čerpat multimodální vina, jsem si s sebou vzala i na zmíněnou procházku. Narodila jsem se v malém, bizarními historkami pronásledovaném městě v Moravskoslezském kraji, v Bruntále. Dnes žiju v pražském Karlíně, čtvrti z nejroztomilejších — ona se snaží být světová a nad věcí, ale v principu je hlavně roztomilá; ano, ten mateřinsky opatrovací příznak v mém hodnocení vnímáte správně. Onen kontrast Bruntálu a Karlína mě neustále staví před srovnání nesrovnatelného — asi jako když se obyvatel někdejší britské kolonie dostane do Londýna a diví se, jak snadno tam zapadl, přestože to teoreticky nemělo být možné.