Věci, ze kterých mám výčitky svědomí

Zuzana Válková

Už léta mě nebaví debaty o povaze posledních několika generací: stavět proti sobě boomery, mileniály a zástupce generací X, Y a Z se nám vymstí. Přesto je tu taková pitomina, kterou se svými vrstevníky sdílím. Hle: vina!

Páchám neviditelné škody jako lidská bytost, obyvatelka jistého koutu světa, občanka, matka, partnerka a kdo ví co ještě. Foto Zuzana Válková

Těžko říct, odkud se ten trénink vzal, ale byl důkladný. Ozývá se mi v hlavě jako dabér polských filmů, tlumený, samojediný hlas, který inertním tónem komentuje vraždu, vášeň i otázky zateplení výškových budov. Vždycky se mi ten princip líbil; protože jsem vyrostla przy granicy z Polską, už jako malá jsem dospěla k závěru, že průměrný hrdinný Polák se ničemu nediví a ve svém vztahování ke světu je všeobecně civilizovaný.

Žádná fakta ani zkušenosti s pobytem v Polsku už ten dojem příliš nezměnily; mám ráda Poláky — a občas se o ně bojím. Mám k nim vztah trochu jako polský novinář a spisovatel Mariusz Szczygieł k nám, Čechům — tedy minus jeho skvostné psaní.

Jeden konkrétní hlas — jména toho polského dabéra se už asi bohužel nedoberu — mi navíc léta připomíná, v jakých věcech denně selhávám, a to už od procitnutí. Páchám neviditelné škody jako lidská bytost, obyvatelka jistého koutu světa, občanka, matka, partnerka a kdo ví co ještě. Je to nekonečný monolog formovaný dekádami výchovného hřímání z různých stran: nejdřív zprava, až pak zleva, ale zato důkladně.

Téma komicky všudypřítomných výčitek svědomí jsem před časem otevřela s kamarádkou, novinářkou Zuzanou Vlasatou, a pobavilo mě, když mi řekla, že občas cítí to samé. Seděly jsme tehdy v cukrárně a vsadila bych se, že jen tím, že jsme se tam vyskytovaly, jsme něco dělaly špatně — přinejmenším jsme konzumovaly nějaký typ západního, středostavovského privilegia, za nějž bychom dostaly vynadáno v Alarmu, případně v Echu, tam ovšem za to, že nás vůbec něco podobného napadlo.

A možná, ale jen možná jsme kromě privilegia konzumovaly i kus dortu; to už nevím. Protože moc nejím čokoládu, natož tu kvalitní, tmavou, tak prales jsem v tu chvíli dost jistě neničila, natož abych vykořisťovala nějakého pěstitele kakaových bobů. O původ mouky a másla jsem se zajímat nestihla (Agrofert?).

Včera jsem si ovšem udělala odpolední vycházku po čtvrti, kde žiju, a sluneční paprsky mě kromě snesitelnější nálady zalily i množstvím prozření, jejichž povaha by se dala vztáhnout k pojmům jako guilt shaming, tedy vyvoláváním výčitek svědomí za účelem vyhnat dotyčného či dotyčnou z nepříjemně sebejistých pozic, anebo virtue signalling, okázalým upozorňováním na vlastní ctnostná stanoviska, bez nichž by se na sociálních sítích 21. století rozhostilo hrobové ticho.

Napadá mě taky ještě virtuous suffering, ctnostné utrpení, pragmatické upozorňování na vlastní nouzi a nedostatek příležitostí, které pramení ze systémových křivd, přičemž někdy z nich opravdu pramení, jindy ne — podstatné je vyvolávat pocit viny v každém, kdo si může dovolit něco, co my ne. Na druhé straně spektra by se měl objevit starý dobrý zásluhový systém podepřený dórskými sloupy meritokracie, jež nám slibuje, že kdo dře, tomu se to vyplatí, no a kdo něco nemá a něčím strádá, je vůl a může si za to sám, rozhodně by však neměl zapomenout se za to trochu stydět.

Mimochodem, v posledních letech se setkávám s čím dál výživnějšími historkami o tom, jak dřina negarantuje nikomu nic: třeba dekádu trvající vývoj nového léku se může ve finále zaseknout jen na tom, že vám někdo přestane odpovídat na e-mail, a to přesto, že do procesu už natekly miliony dolarů. Fakt, prostě vám někdo neodepíše a vy nevíte proč. Otázky, které si pak kladete, známe všichni: buď má ta osoba moc práce, je mrtvá („umřela jí babička“), anebo jsem se ho něčím dotkla. …a na scénu vstupují volitelné pocity viny.

Bohatství zdrojů, z nichž se dá čerpat multimodální vina, jsem si s sebou vzala i na zmíněnou procházku. Narodila jsem se v malém, bizarními historkami pronásledovaném městě v Moravskoslezském kraji, v Bruntále. Dnes žiju v pražském Karlíně, čtvrti z nejroztomilejších — ona se snaží být světová a nad věcí, ale v principu je hlavně roztomilá; ano, ten mateřinsky opatrovací příznak v mém hodnocení vnímáte správně. Onen kontrast Bruntálu a Karlína mě neustále staví před srovnání nesrovnatelného — asi jako když se obyvatel někdejší britské kolonie dostane do Londýna a diví se, jak snadno tam zapadl, přestože to teoreticky nemělo být možné.

Teď mám výčitky svědomí, protože bych měla dostat čoud za použití nepřiměřeného srovnání — omlouvám se, světe, ale chodila jsem na Brity zaplavenou střední školu, kde jsme se o kolonizaci i dekolonizaci učili už na konci 90. let 20. století, a tak mám tendenci soucítit s cizími kulturami a společnostmi, na což ovšem nemám nárok, protože jsem nikdy srovnatelně netrpěla. Ale to odbočuji; naštěstí hle, výčitka, takže jsem zpátky u tématu.

Došourala jsem se do Kasáren Karlín, což je místo, které mi nepřestává brát dech tím, jak je nám, běžným lidem, dostupné, přestože by nám mělo být, soudě dle nejlepších tradic českého veřejného prostoru, naprosto nedostupné — monstrózní vojenský areál by se měl rozpadat kvůli neschopnosti státu sehnat příslušný počet miliard na jeho údržbu, o znovuoživení nemluvě; o prodeji do známé miliardářské familie už se jednalo, překvapivě neprošel.

Buzerplacu vévodí drátěný jednorožec, u kterého mě vždycky napadne to samé — kdyby sem přišel nějaký zapálený soudruh, který tu za socialismu velel, muselo by ho, s prominutím, okamžitě jebnout. To bych chtěla vidět, ten kolaps v kakánkově zelené uniformě. Foto Zuzana Válková

Namísto toho tudy vůlí občanské iniciativy už šestým rokem courají davy sympatických lidí s děcky, páry na rande, strejdové i tety tu posedávají kolem kovových kotlů sloužících jako improvizovaná ohniště, opékají první jarní buřty, kdosi dává koncert, zrovna obstojně zpívá Zombie od Cranberries, na který se dá jít zadarmo.

Buzerplacu vévodí drátěný jednorožec, u kterého mě vždycky napadne to samé — kdyby sem přišel nějaký zapálený soudruh, který tu za socialismu velel, muselo by ho, s prominutím, okamžitě jebnout. To bych chtěla vidět, ten kolaps v kakánkově zelené uniformě.

V tu ránu mnou projede tradiční výčitka: to někomu přeju smrt? Nepřeju, nepřeju!

Každopádně, jestli tohle není zhmotnění nějakého typu privilegia, pak už nevím, co. Tohle v Bruntále není, a tam by to zrovna udělalo obrovskou službu. V Kasárnách Karlín všechno funguje, lidi mají dobrou náladu, jsou tu čisté záchody, kde mají kromě toaletního papíru dokonce i mýdlo, a všechno je relativně levné — na Prahu rozhodně.

Abych si trochu přitížila, objednávám si v baru, odkud na hosty shlíží Havlova podobizna, červenou limonádu ve skle. Vysolím za ni i s dýškem 60 korun — je to nesmyslná částka, ano, říká můj vnitřní bruntálský četník, na druhou stranu, tohle je lokální značka, sklo je zálohované, a já navíc nejsem spořivý typ, takže co je komu do toho.

Drink mi podává čarokrásný, tmavooký mladík s porcelánovými rysy rámovanými kaskádou černých kudrlin, což ovšem konstatuji bez výčitek, protože mé pozorování je zcela prosto predátorského sexuálního podtónu. Klukovi je nejvýš šestnáct a je renesančně bezchybný.

Beru pití a vydávám se na obchůzku kunstovně oprýskaným nádvořím: v duchu se vracím na střední školu a připomínám si, jaké jsem mívala výčitky svědomí, že na rozdíl od předchozí generace můžu číst E. M. Forstera v originále, nudit se u něj, a pak ho rozebírat s Anglánem, jako kdyby ho člověk vystřihl z učebnice anglánštiny. Na druhou stranu jsem už v pubertě občas cítila výčitky svědomí, že potenciál plynoucí ze změny poměrů možná promarním.

Doteď nevím, jestli jsem ho promarnila, anebo nepromarnila.

V dospělosti se, pochopitelně, dostavily výčitky z vědomí, že nemám žádný osobní podíl na režimní změně — dlouho jsem se kvůli tomu zdráhala jakkoli stavět k veřejnému dění, protože přeci nemůžu nic vědět, když jsem nezažila X, natožpak Y, jak mi říkali lidé, kteří zvonili klíči na Václavském náměstí, ale často vykonali mnohem víc.

Teď jsem ve věku, kdy bych mohla nezasloužená selhání naznačovat někomu mladšímu, ale vzhledem k tomu, že mi řečené generace připadají v lecčem chytřejší, než jsem byla já, nemůžu na nic obhajitelného, případně dostatečně pasivně agresivního přijít. O rozdělování společnosti, místo nějž bychom si prokazatelně měli najít lepší zábavu, jsem už psala.

V Kasárnách Karlín všechno funguje, lidi mají dobrou náladu, jsou tu čisté záchody, kde mají kromě toaletního papíru dokonce i mýdlo, a všechno je relativně levné — na Prahu rozhodně. Foto Zuzana Válková

A tak mířím z Kasáren domů, chystám si večeři, vybaluju ji z plastu — a opravdu mám výčitky, kolik ho je. Na tyhle pocity viny si nenechám sáhnout. Na druhou stranu, hummus se, pokud vím, do misek na váhu zatím běžně neprodává; nebo ne tak blízko, abych si pro něj zvládla zajít, když mi devítiměsíční břicho nařizuje okamžitě zvednout hladinu cukru v krvi. Snad ho aspoň nepřepravovali z moc veliké dálky.

Pak se na internetu pozastavím nad planetárním děním a položím si otázku, jakým závažným kauzám jsem dnes nevěnovala pozornost, a zdali bych měla mít výčitky kvůli tomu, že jsem se vůči nim veřejně nevymezila. Připouštím si, že na to nemám energii. Do porodu mi teoreticky zbývá deset dní a snažím se šetřit emocemi — ty mě stejně vysávají jako smrtonoši z Harryho Pottera, a to samovolně.

Myslím na přátele, muže, kteří nikdy nezkřivili vlas žádné ženě ani schválně neutrousili blbou poznámku, a na povinná korporátní školení o sexuálním harašení, která museli absolvovat a stydět se za to, čím se narodili, anebo na známé, kteří se v práci musejí jednou za čas legitimovat růžovým oblečením, aby dokázali, že skutečně, ale skutečně nemají nic proti LGBT+.

Pozor, kdo by v tuto chvíli jásal, že si snad myslím, že ženy a menšiny mají na tomto světě vyhráno, tak to si skutečně nemyslím. Jde mi znovu jen o jemnou psychologickou práci s vinou vyvolávanou tam, kde nic nenapraví, nic nezlepší a nikoho o ničem nepřesvědčí.

Pak krátce přemýšlím o tom, jakou kolonku výčitek svědomí jsem pro dnešek nechala prázdnou, a je mi jasné, že třeba v oblasti péče o dítě (ve smyslu jeho cíleného rozvoje) jsem selhala epochálně — snad se můj chlapeček i tak dožije nového dne. Připomenu si ovšem, že po pracovní stránce mám pocit selhání posledních zhruba osm měsíců, a z toho mám výčitky, protože se mi patrně nepodařila žádná z věcí, o kterou jsem stála, přestože jsem se opravdu strašně snažila, a tím svou denní dávku výčitek vyčerpám.

Venku naštěstí svítí slunce. Jdu se ještě na chvilku opalovat a nemyslet na to, že to se taky nemá. Žiju v zahradě zakázaných potěšení. Představuju si, jak mi konečně jednoho dne přeskočí, dospěju k závěru, že svět je tu od toho, aby si ze mě sednul na zadek (to bych fakt chtěla jednou zažít! šampaňské a skandál v Trump Tower!) — a zcela bez výčitek svědomí si vyrazím koupit pytlíček se startovní špetkou heroinu.

No jo, vlastně, heroin!

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse

Jestli jsem to dobře pochopil, tak vám váš v podstatě maloměšťácký život sice přináší trochu vzrušujících výčitek svědomí, ale toužíte po něčem větším a intenzivnějším, než strach o dělníky na kakaových plantážích...

Přesto bych být vámi nežertoval o heroinu, protože evidentně nemáte ponětí, co je zač.

JP
April 30, 2023 v 12.51
Heroismus minulosti a maloměšťáctví současnosti

Velice trefná poznámka, pane Morbicere. Mám teď na mysli především onu pasáž o tom že "maloměšťácký život sice přináší trochu vzrušujících výčitek svědomí".

Nicméně je holým faktem, že zde hovoří, své pocity vyjadřuje příslušnice generace, která už nezažila éru totality. Tedy ony časy sice velice hnusné, nicméně přesto svým způsobem heroické. (Alespoň pro ty kdo se vůči panujícímu režimu postavili do nějakého druhu opozice.)

Zatímco dnes? - Já jsem v době listopadového převratu už byl v emigraci, znal jsem způsob existence západní společnosti; a proto mi bylo už tehdy jasné, že s oním převratem nepřichází pravá lidská svoboda, nýbrž daleko spíše skok do nicoty. Do onoho víceméně pohodového (pokud daný jedinec zrovna není vystaven akutní existenční nouzi), nicméně maloměšťáckého způsobu existence, kde jsou zdánlivě otevřeny všechny možnosti pro svobodný rozvoj jak jednotlivce tak i celé společnosti, ale kde z jakýchsi podivných důvodů sotva kdo tento prostor využívá ke směřování ke skutečným hodnotám.

V této zdánlivě naprosté svobodě není nic - totiž nic opravdového - co by stálo za to o to usilovat, pro co se angažovat. Není zde (naštěstí) už zapotřebí aktů heroického odporu; ale zároveň je sotva možno nalézt nějakou pozitivní alternativu k tomuto heroismu vzdoru.

A tak dnešní generace nakonec může být fakticky vděčná tomu, že existuje alespoň něco jako ekologická krize; boj proti klimatické zkáze celé planety může poskytnout alespoň určitý pocit vlastní významovosti. I když třeba - jak píšete - jenom ve formě "špatného svědomí".

Dost těžko ale můžeme obviňovat dnešní, popřevratovou generaci, pane Morbicere, že se v tomto stavu ideové nicoty nachází. Ona žije v tom světě, jaký jsme pro ni vytvořili my, staří. Zásadní chyba se stala už v roce osmdesátém devátém; jakým směrem, jakou cestou se vydala tehdejší společnost, za to neseme - ať tak či onak - odpovědnost právě my, kdo tu tehdejší dobu tvořili.

PM
May 1, 2023 v 11.46
odpovědnost ať tak či onak

Generace 89. přebírala liberální demokracii v troskotající neoliberální kondici, kdežto generace 68 v kondici troskotajícího sociálního pojetí.

Tudíž generace 89 je konfrontovaná s dominancí globálně zažitého egoismu, tedy estetických projevů kdy možnostem uplatnění osobního talentu se nabízí i umění tetování, kovového šrotu na rtu a selfie blamující prázdnotou.

Tak 89, onak Make love not war ....bych dodal.

Ano pane Poláčku. Myslím, že hodně frustrující je v éře individualismu poznání, že sám člověk nic nezmění. Že s tím vším nejde nic udělat, že je to příliš velké, složité, nedostupné...

Přesto si dovolím zopakovat, že ten odkaz na heroin je hloupý a nebezpečný. Vím o drogách dost, viděl jsem úplné trosky jíst vlastní lejno a smát se u toho štěstím, heroin zničí každého bez výjimky ................ jestli někdo pokukuje po takových řešeních, ať si koupí pytlík trávy, ta ještě nikdy nikoho nezabila...

JP
May 2, 2023 v 10.25

Pane Morbicere, ohledně oné zmínky o heroinu podle mého soudu autorce křivdíte. Ona tuto představu samozřejmě nemyslela vážně, nýbrž naopak tímto extrémním příkladem chtěla poukázat na postoje současné generace, která místo odpovědného přístupu k problémům světa hledá pouze lacinou únikovost ("až mi přeskočí...").

JP
May 2, 2023 v 11.00

Pane Petrasku, ten příměr s "kovovým šrotem na rtu" je skutečně kouzelný! :-D

To ve mně opět jednou vybudilo vzpomínku na onu malou skupinku anarchisticky smýšlejících studentů, kteří se jednou náhle objevili na marxistickém semináři mnichovské univerzity. Tedy skupinka - dva mladíci a jedna slečna. Ta slečna byla vymóděná přesně podle vašeho příměru, tedy s "kovovým šrotem na rtu" (a v uších a tuším že ještě i jinde), a z oněch dvou mladíků byl především jeden z nich oplechovaný ze všech stran, bezmála jako onen maršál z "Císařova pekaře", kterého sám vladař charakterizoval jako "pochodující železářství".

Ovšem - tato revolta prostřednictvím anarchistického vzhledu i anarchistického jednání se ukázala být velmi krátkodechou: poté co tito velice autonomní duchové zjistili, že na onom semináři - byť i marxisticky orientovaném - se žádá systematická práce podložená důkladným studiem, ho po dost krátkém čase opět opustili. Zůstal po nich pouze obrovskými literami nastříkaný nápis na průčelí univerzitní budovy: "Studenten! Zerschlagt die Verblödungsmaschine!"

Ovšem musím přiznat, že co se této jejich výzvy týče, mohl bych s nimi docela souznít. Z celého univerzitního provozu to byl právě tento marxistický seminář, který jako jeden z velice mála nebyl jenom prázdnou akademickou abstrakcí, nýbrž se vyznačoval snahou o společenskou angažovanost.