Některé texty v člověku uzrávají celou věčnost. Nejsou to totiž ve skutečnosti jen texty, ale myšlenky a emoce zpracovávané na jejich pozadí. Občas to musí ven. Občas ale člověk pochybuje, zda to má vůbec smysl, zda se to hodí nebo zda to není až příliš osobní. Zda věci, o kterých chce psát, protože by možná mohly někoho zajímat či povzbudit, nebudou příliš banální, anebo naopak povýšené.

Nicméně ačkoliv určitý problém vyřešily v dějinách lidstva už miliony lidí, neupírá to nikomu právo prožívat jej, jako by to bylo vůbec poprvé. A nakonec — člověk taky může občas psát jen kvůli sobě, z vnitřní potřeby uspořádat si myšlenky. Tak se mi do plánované glosy o šťastném zážitku z hudebního festivalu prožitého s desetiměsíčním hošíkem začaly připlétat úvahy o rodičovství, svobodě, lásce, štěstí či zodpovědnosti.

V hlavě se mi ještě mísí obrazy tleskajícího batolete v parku Heinricha Heineho, siluety barokního Heidecksburgu s tóny muzikantů z východoafrického Džibuti, italskou tarantellou, feministickým rapem srbských Romek či dunivé dechovky Gorana Bregoviće, ale moje mysl, ta se neúprosně vrací na samý počátek toho všeho.

Nikdy jsem nestihla dospět do chvíle, kdy bych autenticky a silně toužila po dítěti. Ten pud ve mně jednoduše nedozrál. Příliš mě bavilo všechno, čím jsem žila a netrpěla jsem pocitem prázdného místa v životě.

Ale současně jsem někde hluboko v žaludku cítila, že kdybych dítě neměla, v mém životě by nepochybně nastala chvíle, kdy by mi to bylo líto. Možná je to zvláštní. Možná je ale strach dobrým — a častým — důvodem k tomu, aby se člověk stal rodičem. Jen se o tom moc nemluví.

Když už jsme se sžila — a vyrovnala — se svou rolí matky dítěte jednoho, přišlo druhé. Nečekaně, neplánovaně a v okamžiku, kdy se můj život začal konečně opět vracet do smysluplného rytmu. Můj život opět pozbyl otěže, kterými bych jej mohla řídit nezávisle na potřebách jiných. Jen to teď snáším mnohem lépe než poprvé.

Přemýšlím, co se změnilo. Síla zvyku? Možná zkušenosti. A docela určitě také vědomí, že každé období jednou pomine. Už teď vím, že po tom, co právě prožívám, mi jednou bude tíživě smutno.

To nejlepší, co jsem asi kdy od koho slyšela, byla během mého prvního očekávání povzbudivá slova mých přátel — vy víte, že mluvím o vás —, tehdy již zasloužilých rodičů: bude to skvělé, nejlepší z toho, cos dosud zažila. A říkali to tehdy tak přesvědčivě, že proměnili můj místy až paralyzujících strach v těšení.

Od té doby jsme se zařekla, že budu nadcházejícím rodičům říkat totéž. Vystříhám se řečí o nedostatku spánku a všem ostatním, co člověka po příchodu dítěte na svět nutně zaskočí způsobem, na který se stejně nedá nijak připravit. Nakonec je beztak nejdůležitější přivítat dítě ve svém životě bez paralyzujících strachů a determinujících očekávání.