Některé texty v člověku uzrávají celou věčnost. Nejsou to totiž ve skutečnosti jen texty, ale myšlenky a emoce zpracovávané na jejich pozadí. Občas to musí ven. Občas ale člověk pochybuje, zda to má vůbec smysl, zda se to hodí nebo zda to není až příliš osobní. Zda věci, o kterých chce psát, protože by možná mohly někoho zajímat či povzbudit, nebudou příliš banální, anebo naopak povýšené.

Nicméně ačkoliv určitý problém vyřešily v dějinách lidstva už miliony lidí, neupírá to nikomu právo prožívat jej, jako by to bylo vůbec poprvé. A nakonec — člověk taky může občas psát jen kvůli sobě, z vnitřní potřeby uspořádat si myšlenky. Tak se mi do plánované glosy o šťastném zážitku z hudebního festivalu prožitého s desetiměsíčním hošíkem začaly připlétat úvahy o rodičovství, svobodě, lásce, štěstí či zodpovědnosti.

V hlavě se mi ještě mísí obrazy tleskajícího batolete v parku Heinricha Heineho, siluety barokního Heidecksburgu s tóny muzikantů z východoafrického Džibuti, italskou tarantellou, feministickým rapem srbských Romek či dunivé dechovky Gorana Bregoviće, ale moje mysl, ta se neúprosně vrací na samý počátek toho všeho.

Nikdy jsem nestihla dospět do chvíle, kdy bych autenticky a silně toužila po dítěti. Ten pud ve mně jednoduše nedozrál. Příliš mě bavilo všechno, čím jsem žila a netrpěla jsem pocitem prázdného místa v životě.

Ale současně jsem někde hluboko v žaludku cítila, že kdybych dítě neměla, v mém životě by nepochybně nastala chvíle, kdy by mi to bylo líto. Možná je to zvláštní. Možná je ale strach dobrým — a častým — důvodem k tomu, aby se člověk stal rodičem. Jen se o tom moc nemluví.

Když už jsme se sžila — a vyrovnala — se svou rolí matky dítěte jednoho, přišlo druhé. Nečekaně, neplánovaně a v okamžiku, kdy se můj život začal konečně opět vracet do smysluplného rytmu. Můj život opět pozbyl otěže, kterými bych jej mohla řídit nezávisle na potřebách jiných. Jen to teď snáším mnohem lépe než poprvé.

Přemýšlím, co se změnilo. Síla zvyku? Možná zkušenosti. A docela určitě také vědomí, že každé období jednou pomine. Už teď vím, že po tom, co právě prožívám, mi jednou bude tíživě smutno.

To nejlepší, co jsem asi kdy od koho slyšela, byla během mého prvního očekávání povzbudivá slova mých přátel — vy víte, že mluvím o vás —, tehdy již zasloužilých rodičů: bude to skvělé, nejlepší z toho, cos dosud zažila. A říkali to tehdy tak přesvědčivě, že proměnili můj místy až paralyzujících strach v těšení.

Od té doby jsme se zařekla, že budu nadcházejícím rodičům říkat totéž. Vystříhám se řečí o nedostatku spánku a všem ostatním, co člověka po příchodu dítěte na svět nutně zaskočí způsobem, na který se stejně nedá nijak připravit. Nakonec je beztak nejdůležitější přivítat dítě ve svém životě bez paralyzujících strachů a determinujících očekávání.

A pak je tu ale jedna rada, kterou jsem si vzala za svou a osvědčila se mi tak, že ji ráda posílám dál. Co mě totiž před narozením dítěte skutečně děsilo, byla představa, že ztratím svůj život. Že všechno bude jinak a že už to nebudu já. Byl to děs z toho, že si sama sebe přestanu vážit.

Protože kdo by si vážil unavené a rozcuchané ženy s malým křiklounem v jedné a hadrem na podlahu v druhé ruce. Jak si má sama sebe vážit čerstvá matka, když ji společnost ocení mrzkou mateřskou, izolací a dalšími ústrky… Maminky a miminka milujeme jen potud, pokud neslyšíme křik nemluvňat a nářky nad tím, jak jsou na to ženy samy, jak jsou sociálně vyloučené a jak to mají těžké.

Takže ta rada: Jestliže se bojíš, že tě dítě připraví o tvůj „starý život“, jestliže nechceš být „jen“ máma na mateřské, nezbývá ti než dítě uvést do svého života, jak jsi zvyklá jej žít. Od té doby je prakticky vše, co dělám, nepřetržitým experimentem s touto radou. Zapojuji děti do aktivit, které jsou mi drahé, ale i do těch obyčejných, které k životu úplně obyčejně patří. Do své práce, svých zálib, mezi své přátele, kolegy i do společnosti v širším smyslu.

Připravuje to občas nečekané zážitky všem zúčastněným. Mně, dětem, okolí. Třeba jednomu starostovi, jemuž jsem tuhle přišla klást nepříjemné otázky s miminem v nosítku. Dokud kojím, nemůžu na delší čas nechat dítě s otcem či babičkou — takhle jednoduché to je. Příroda to tak zařídila.

Co si z těchto experimentů odnáším? Naučila jsem se selektivní slepotě a hluchotě vůči pochybovačným pohledům a otázkám. Vlastně ani nevím, zda se kolem mě ještě vůbec vyskytují, či nikoliv. Jenom já — a pochopitelně můj muž a otec dětí, který je toho nedělitelnou součástí — jsem tím člověkem, který ví nejlépe, co moje dítě a já sneseme a co je pro nás dobré a vhodné.

Kdybych to měla zkrátit: zatím jsou u nás doma všichni zdraví a spokojení. Děti totiž vydrží skoro všechno, když jim věříme. To jenom my, rodiče, kteří jsme se rozhodli zapojovat je do svých aktivit, musíme být připravení obětovat svůj komfort.

Ať už podnikám s dětmi cokoliv, myslím na to, jestli jsou zdravé, v teple, suchu, nakrmené, v bezpečí, zda mají dobrou náladu a cítí, že mám kontrolu nad situací. Výhodou pak samozřejmě je, máte-li kolem sebe lidi, kteří pomohou. Rodinu, kamarády, případně pokud si umíte o pomoc říct i neznámým lidem — anebo zda je společnost nastavená tak, že automaticky podává dětem a lidem s malými dětmi úsměv a pomocnou ruku. S láskou vzpomínám na pobyty se svými dětmi v zemích, jako je Itálie, Španělsko, ale především Turecko.

Rudolstadtský world music festival se koná od roku 1991. Pro své návštěvníky se za tu dobu stal srdeční záležitostí, o čemž svědčí například i to, že lidé, kteří na něj jezdili v devadesátých letech, se vracejí dodnes i se svými dětmi a vnoučaty. Subjektivně hodnoceno navštěvuje něco mezi pětinou až čtvrtinou lidí festival s dětmi — a to včetně úplně malých miminek. Právě tady jsme poprvé viděla budku typu TOI TOI, v níž byl namísto záchodu přebalovací stolek.

V Rudolstadtu jsme pochopila, že „baby friendly“ neznamená jen něco jako bezbariérový koncept, ale že je to žitá zkušenost. Společnost dospělých, která bere děti jako sobě rovné.

Právě tady, když jsem tlačila kočár se synem do kopce na místní překrásný hrad, kde se nacházejí dvě festivalová pódia, se ke mně beze slov přidala úplně neznámá žena, aby mi pomohla. Vyměnily jsme si úsměv, a to bylo vše.

Nemůžu si při té příležitosti nevzpomenout na jednu nedávnou akci ekologických organizací, již jsem také absolvovala s miminem, ale kde jsem měla většinu času problém, navzdory tomu, že většinu účastníků už roky osobně znám, odskočit si na WC nebo se najíst. O sprše ani nemluvím… Děkuji všem, kdo si všimli a pomohli. Však vy víte.

Možná jsou společnosti, které neizolují matky na dlouhou a špatně placenou mateřskou do osamělých domácností, lépe vybavené vnímavostí k jejich reálným potřebám. Ano, i matka malých dětí má své vlastní potřeby, nejen potřeby svých potomků.

Všimla jsme si, že čas, kdy jsem se svými dětmi takzvaně spořádaně doma, je ten, kdy se jim věnuji nejméně. Nemyslím, že bych je zanedbávala. Ale společný čas v domácnosti je vždy zatížený myšlenkami na přípravu jídel, nákupy, vaření, uklízení, praní.

Neustále ně mě padá něco, co není hotové, mysl těká mezi povinnostmi, malý člověk se motá pod nohami, z frustrace propukává v pláč a loví nitky mé roztříštěné pozornosti… nakonec oba vysvobodí pohádka v počítači.

Jsou to naopak společné cesty za prací a zábavou, kdy jsme skutečně spolu. Kdy vzájemně ohledáváme své možnosti, limity, svůj charakter. Kdy si užíváme legraci, dlouze si povídáme a já neunikám k sociálním sítím a myšlenkám na to, co ještě nemám hotovo. Jsou to chvíle, kdy jsme napojení jeden na druhého.

Nikdy si proto nepřestanu děkovat za rozhodnutí odjet na letošní festival do Rudolstadtu s desetiměsíčním batoletem. Pochybnosti, že si to neužiju, že to pro něj i pro mě bude náročné, že je to prostě zbytečné, se rozplynuly hned, co se mi pro nás podařilo postavit — drobnému mrholení navzdory — veliký a pohodlný stan. Potom už bylo vše hodinu od hodiny jen lepší.

Nikdo a nic mi ze vzpomínek nevymaže, jak spontánně dokáže batole tleskat při projevu radosti z hudby anebo z čirého bytí na tak magickém místě či z mojí společnosti. Jak dychtivě navazuje kontakt s dalšími malými lidmi. Jak klidně se ke mně tiskne v nosítku, když se s ním pohupuji do rytmu hudby. Jaká je to legrace, když spolu jen tak lelkujeme na dece a zpovzdálí se k nám nesou různorodé tóny z možných i nemožných koutů světa. Jak dokáže tvrdě prospat živelný koncert Gorana Bregoviće a dopřát mi tak šťastné sólo chvíle pod pódiem.

V Rudolstadtu potkáte během čtyř dní tisíce dětí. Ale jejich pláč zaslechnete jenom výjimečně.

Obhájci tradičních rolí ve společnosti říkají, že dítě potřebuje být s matkou. Jenomže často nechápou, že dítě potřebuje být matkou nejen dozorováno po tři až čtyři roky v deprimující samotě domácnosti.

Být spolu znamená čelit spolu všemožným situacím: od těch, kdy se vás průvodčí snaží vyhodit z uličky ve vlaku, neboť je to první třída a vy máte zakoupenou druhou, kde ale není místo na kočárek. Nebo těch, kdy se pokusíte muži s pleškou a neonacistickými doplňky vysvětlit, že by měl po svém psovi uklízet.

Znamená to vydržet spolu a pomáhat si, když je jeden nebo druhý nemocný a je mu zle. Nebo třeba taky být u toho, když máma přebírá ocenění za svou práci. Ale vůbec neúžasnější je, když spolu můžete prožívat fantastická dobrodružství. Ať už na hudebních festivalech nebo v divočině nebo jakkoliv jinak.

Na počátku jsem se bála, že se můj život změní. A to se samozřejmě stalo. Ale mám pocit, že jsem to stále já.

Jistě je i moje pojetí rodičovství otázkou častých ústupků a obětí. I tady narážíme na frustrace a chvíle, kdy není spokojený vůbec nikdo. Je to moje cesta, kterou nikomu nenutím. Ale třeba je tady někdo, koho moje zkušenost rozhoupe k životnímu zážitku. Kdy jindy než o prázdninách.