Rudolstadtský festival 2023 se poklonil Kubě jako velmoci živé hudby
Jakub PatočkaLetošní ročník rudolstadtského festivalu, pořádaný jen pár hodin cesty od Prahy, opět přinesl průřez živou hudbou celého světa v atmosféře a podmínkách, jaké u nás nelze zažít. Letos byl zasvěcen Kubě — její jedinečné hudební tradici.
Pamatuji si na ten večer v Santiagu de Cuba před patnácti lety jako by to bylo včera. Spali jsme v bytě česko-kubánských přátel, bylo to na předměstí, ve vyšším patře paneláku z časů socialistické výstavby.
Sídliště vypadalo trošku podobně jako to, na kterém jsem vyrůstal, jen vyhlíželo o dost opršeleji. A panelové domy socialistického střihu se zevnitř jevily pro kubánské horké podnebí uzpůsobeny ještě mnohem méně, než jak jsem si je pamatoval od nás — neměl jsem paneláky nikdy nijak zvláště rád; a žasnu, jak se z nich bytové ne-politice loupeživého českého kapitalismu podařilo učinit multimilionářské majetky.
V onom bytě v Santiagu bylo strašné horko, takže ani tolik nevadilo, že v něm netekla teplá voda. A s oběma hostiteli v něm bydlel ještě nesnesitelně přítulný dobrman Uracan. V bytě přesto panovala pamětihodně milá nálada.
A pak se někdy během podvečera stal malý zázrak. Zničehonic se z prostoru mezi domy začala linout hudba, velice pěkná a dosti hlasitá, střídavě hraná živě, střídavě z reproduktorů, někdy snad i dohromady. Když jsme vykoukli z okna, na hřišti mezi paneláky, přesně takovém asfaltovém s čárami vymezujícími hřiště pro různé míčové hry, jaká se stavěla na sídlištích i u nás, se konal večírek. Lidé tam popíjeli, zpívali, hráli na různé nástroje, pouštěli si hudbu — a především tančili.
Ptali jsme se našich hostitelů, co se to děje, jestli je to nějaká zvláštní slavnost. „Ne, ne,“ usmívali se, „to se tady takhle koná každý večer, z okolních domů přijde, kdo má zrovna čas a náladu.“
Vrylo se mi to do paměti jako jeden z nejsilnějších obrazů nakažlivé kubánské radosti ze života, projevované všem materiálním a politickým těžkostem navzdory. Hudba a s ní spřažený tanec jsou její podstatou. Jejím dokonalým a těžko překonatelným filmovým zachycením je šedesát let starý dokument Agnes Vardyové Salut les Cubains (je ke zhlédnutí za 65 Kč na dafilms).
Kubánské hudbě mnozí propadli v době, kdy se stal světovým fenoménem Wendersův film Buena Vista Social Club. Mě v něm tehdy uchvátil především pianista Ruben Gonzalez. Během svého kubánského pobytu o pár let později jsem se na tamější hudbu soustředil.
Od roku 1964 ji má pod patronátem státní vydavatelství Egrem. Firemní prodejna Egremu v Holguínu, jednom z nejpěknějších kubánských měst, mi tehdy připadala jako lunapark pro dospělé. Měli tam tehdy v podstatě všechno. Archivní nahrávky legend, osmicédéčkový průřez vývojem kubánské hudby, komplet nahrávek největší legendy kubánské hudby Bennyho Morého, který je na celém ostrově univerzálně milován — a ve městě Cienfuegos, v němž se narodil, má dokonce na hlavní třídě sochu.
Vzpomínám, jak mě zaskočilo, že když jsem se doptával na nahrávky autora jedné z nejpoutavějších skladeb na albu Buena Vista Social Club El Carretero Guillerma Portabalese, hleděli na mě v holguínském Egremu, ale i ve všech jiných kubánských obchodech s hudbou jak na mimozemšťana hovořícího cizím jazykem. Netušil jsem tehdy, že Portabales se jako emigrant ocitl na režimním blacklistu. Jak velkou odvahu představovalo od Eliadese Ochoy nahrát v rámci projektu Buena Vista Portabalesovu erbovní píseň El Carretero?
Každopádně, když Rudolstadtský festival etnické a světové hudby zasvětil svůj letošní ročník Kubě, odpovídalo spolehlivosti jeho vždy vytříbené dramaturgie, že dnes již poslední z výrazných postav Buena Visty, která ještě vystupuje, celý festival zahajovala. Než ale dáme prostor tradiční přehlídce šesti pozoruhodných hudebních čísel, která letošní ročník rudolstadtského festivalu představil, přičiňme stručnou poznámku k politické stránce věci.
Bylo upřímně řečeno veskrze osvěžující, že ve městečku, jež bývalo těsně na špatné straně hranice mezi NSR a NDR, ale které má dostatek sebevědomí, aby na dvorku místní knihovny vystavovalo velkou bustu Karla Marxe, nikdo nepovažoval za nutné jakkoli kubánskou politickou situaci řešit. Ba dokonce na různých místech se daly zaznamenat i projevy určitých sympatií, aniž by kohokoli viditelně znepokojovaly. Na místním fairtradovém obchodě visela kubánská vlajka a portrét Che Guevary.
Současná situace na Kubě je podle všech věrohodných zpráv otřesná. Nicméně politický režim, který tam panuje, skutečně nelze posuzovat zdejší lacině antikomunistickou optikou. Mluvil jsem s mnoha Kubánci, kteří ostrov opustili z politických či ekonomických důvodů, kteří nicméně trvají na tom, že proti ve všech směrech obludnému režimu Fulgencia Batisty, který Castrova revoluce v roce 1958 nahradila, představovala nejen pouze politický, ale doslova civilizační pokrok. A také ze srovnání s jinými obdobnými latinskoamerickými či karibskými zeměmi, od Hondurasu přes El Salvadoru po Guatemalu, o Haiti snad ani nemluvě, vychází kubánský pokus o socialismus v principu s převahou.
V tom se tamější experiment liší od toho československého, který zaostával jak ve srovnání v čase — s první republikou, tak ve srovnání v prostoru — s Rakouskem či západním Německem. Právě relativní úspěšnost v rámci regionálních a časových srovnání kubánskému režimu, byť jej provázejí mnohé z otřesných neduhů, jež si pamatujeme v méně vyostřené podobě z Husákovy éry i odsud, dává určitou legitimitu.
A odolnost Kuby vůči vcelku brutální snaze obrovského souseda položit zemi na lopatky jí vcelku pochopitelně obstarává v zemích s otevřenější mentalitou, než jaká dnes panuje u nás, určité sympatie. To bylo v ulicích Rudolstadtu cítit. Kubánskou politiku tam každopádně nikdo nijak viditelně neřešil. Zato všude se všichni naplno obdivovali její hudební a taneční tradici.
