Pamatuji si na ten večer v Santiagu de Cuba před patnácti lety jako by to bylo včera. Spali jsme v bytě česko-kubánských přátel, bylo to na předměstí, ve vyšším patře paneláku z časů socialistické výstavby.

Sídliště vypadalo trošku podobně jako to, na kterém jsem vyrůstal, jen vyhlíželo o dost opršeleji. A panelové domy socialistického střihu se zevnitř jevily pro kubánské horké podnebí uzpůsobeny ještě mnohem méně, než jak jsem si je pamatoval od nás — neměl jsem paneláky nikdy nijak zvláště rád; a žasnu, jak se z nich bytové ne-politice loupeživého českého kapitalismu podařilo učinit multimilionářské majetky.

V onom bytě v Santiagu bylo strašné horko, takže ani tolik nevadilo, že v něm netekla teplá voda. A s oběma hostiteli v něm bydlel ještě nesnesitelně přítulný dobrman Uracan. V bytě přesto panovala pamětihodně milá nálada.

A pak se někdy během podvečera stal malý zázrak. Zničehonic se z prostoru mezi domy začala linout hudba, velice pěkná a dosti hlasitá, střídavě hraná živě, střídavě z reproduktorů, někdy snad i dohromady. Když jsme vykoukli z okna, na hřišti mezi paneláky, přesně takovém asfaltovém s čárami vymezujícími hřiště pro různé míčové hry, jaká se stavěla na sídlištích i u nás, se konal večírek. Lidé tam popíjeli, zpívali, hráli na různé nástroje, pouštěli si hudbu — a především tančili.

Ptali jsme se našich hostitelů, co se to děje, jestli je to nějaká zvláštní slavnost. „Ne, ne,“ usmívali se, „to se tady takhle koná každý večer, z okolních domů přijde, kdo má zrovna čas a náladu.“

Vrylo se mi to do paměti jako jeden z nejsilnějších obrazů nakažlivé kubánské radosti ze života, projevované všem materiálním a politickým těžkostem navzdory. Hudba a s ní spřažený tanec jsou její podstatou. Jejím dokonalým a těžko překonatelným filmovým zachycením je šedesát let starý dokument Agnes Vardyové Salut les Cubains (je ke zhlédnutí za 65 Kč na dafilms).

Kubánské hudbě mnozí propadli v době, kdy se stal světovým fenoménem Wendersův film Buena Vista Social Club. Mě v něm tehdy uchvátil především pianista Ruben Gonzalez. Během svého kubánského pobytu o pár let později jsem se na tamější hudbu soustředil.

Od roku 1964 ji má pod patronátem státní vydavatelství Egrem. Firemní prodejna Egremu v Holguínu, jednom z nejpěknějších kubánských měst, mi tehdy připadala jako lunapark pro dospělé. Měli tam tehdy v podstatě všechno. Archivní nahrávky legend, osmicédéčkový průřez vývojem kubánské hudby, komplet nahrávek největší legendy kubánské hudby Bennyho Morého, který je na celém ostrově univerzálně milován — a ve městě Cienfuegos, v němž se narodil, má dokonce na hlavní třídě sochu.

Vzpomínám, jak mě zaskočilo, že když jsem se doptával na nahrávky autora jedné z nejpoutavějších skladeb na albu Buena Vista Social Club El Carretero Guillerma Portabalese, hleděli na mě v holguínském Egremu, ale i ve všech jiných kubánských obchodech s hudbou jak na mimozemšťana hovořícího cizím jazykem. Netušil jsem tehdy, že Portabales se jako emigrant ocitl na režimním blacklistu. Jak velkou odvahu představovalo od Eliadese Ochoy nahrát v rámci projektu Buena Vista Portabalesovu erbovní píseň El Carretero?

Každopádně, když Rudolstadtský festival etnické a světové hudby zasvětil svůj letošní ročník Kubě, odpovídalo spolehlivosti jeho vždy vytříbené dramaturgie, že dnes již poslední z výrazných postav Buena Visty, která ještě vystupuje, celý festival zahajovala. Než ale dáme prostor tradiční přehlídce šesti pozoruhodných hudebních čísel, která letošní ročník rudolstadtského festivalu představil, přičiňme stručnou poznámku k politické stránce věci.

Bylo upřímně řečeno veskrze osvěžující, že ve městečku, jež bývalo těsně na špatné straně hranice mezi NSR a NDR, ale které má dostatek sebevědomí, aby na dvorku místní knihovny vystavovalo velkou bustu Karla Marxe, nikdo nepovažoval za nutné jakkoli kubánskou politickou situaci řešit. Ba dokonce na různých místech se daly zaznamenat i projevy určitých sympatií, aniž by kohokoli viditelně znepokojovaly. Na místním fairtradovém obchodě visela kubánská vlajka a portrét Che Guevary.

Současná situace na Kubě je podle všech věrohodných zpráv otřesná. Nicméně politický režim, který tam panuje, skutečně nelze posuzovat zdejší lacině antikomunistickou optikou. Mluvil jsem s mnoha Kubánci, kteří ostrov opustili z politických či ekonomických důvodů, kteří nicméně trvají na tom, že proti ve všech směrech obludnému režimu Fulgencia Batisty, který Castrova revoluce v roce 1958 nahradila, představovala nejen pouze politický, ale doslova civilizační pokrok. A také ze srovnání s jinými obdobnými latinskoamerickými či karibskými zeměmi, od Hondurasu přes El Salvadoru po Guatemalu, o Haiti snad ani nemluvě, vychází kubánský pokus o socialismus v principu s převahou.

V tom se tamější experiment liší od toho československého, který zaostával jak ve srovnání v čase — s první republikou, tak ve srovnání v prostoru — s Rakouskem či západním Německem. Právě relativní úspěšnost v rámci regionálních a časových srovnání kubánskému režimu, byť jej provázejí mnohé z otřesných neduhů, jež si pamatujeme v méně vyostřené podobě z Husákovy éry i odsud, dává určitou legitimitu.

A odolnost Kuby vůči vcelku brutální snaze obrovského souseda položit zemi na lopatky jí vcelku pochopitelně obstarává v zemích s otevřenější mentalitou, než jaká dnes panuje u nás, určité sympatie. To bylo v ulicích Rudolstadtu cítit. Kubánskou politiku tam každopádně nikdo nijak viditelně neřešil. Zato všude se všichni naplno obdivovali její hudební a taneční tradici.

1. Eliades Ochoa

Mistru Eliadesu Ochoovi je letos už sedmasedmdesát let, ale vydal novou, podle recenzí dosud nejosobnější, desku. V Rudolstadtu hrál se svým Cuarteto Patria všechny slavné skladby z Buena Vista a samozřejmě ze svého nového alba Guajiro, o kterém nadšený kritik John Barlass píše: „Eliades hraje na kytaru přes sedmdesát let, je skutečným mistrem akustické kytary v její šestistrunné i osmistrunné podobě a zaposloucháte-li se do alba Guajiro, uvědomíte, že ani jeden den jeho zkušeností tu nepřišel nazmar.“

Na albu Guajiro Ochoa šest z jedenácti písní sám napsal, jedná se dílem o vyznání lásky ke kubánskému venkovskému životu, dílem o osobní glosy k světu a životu. Na albu je i tato vcelku unikátní spolupráce s Charliem Musselwhitem. Ten v Rudolstadtu samozřejmě nebyl, nicméně vystoupení přesto jako celek představovalo velmi zdařilou poctu tradici Buena Visty.

2. Telmary y Habanasana

Samozřejmě novější generace kubánských muzikantů využívají dokonalý rytmický a muzikální základ vlastní tradice k modernějšímu pojetí. Telmary Diaz vystupující jen pod svým křestním jménem sama sebe charakterizuje jako „pouliční básnířku“ a do své hudby zahrnuje kromě kubánských vlivů i inspirace hip-hopem, funkem či jazzem.

Během vystoupení vzdala hold své matce, která byla novinářkou v Radio Rebelde, i profesi jako takové, jíž sama na havanské univerzitě studovala. O svém vztahu k matce, která jí zemřela při autonehodě, když malé Telmary bylo jen devět let, o tom, proč se na Kubě nakonec nechtěla stát novinářkou, ač se jedná o její vytouženou profesi, jak jí tuto aspiraci nahazuje hudba a kde a proč je na ostrově nejsladší rum mluví v tomto dosti zdařilém rozhovoru s Nathanem Thornburghem.

3. Cimafunk

Zřejmě nejdivočejším živlem na současné kubánské scéně, mísícím kubánské rytmy s funkem a hip-hopem, s bohatou rytmickou a all-female žesťovou sekcí je Erik Rodriguez vystupující pod jménem Cimafunk. Americká veřejnoprávní rozhlasová stanice National Public Radio si ho vloni pozvala na oslavy patnácti let vysílání svého hudebního kanálu. Při té příležitosti jí poskytl rozhovor, ve kterém dost působivě popisuje, jak zásadní je pro něj ukotvení v afro-kubánské hudební tradici.

Na netu lze dohledat řadu vystoupení překypujících živelnou energií jeho bandu, například právě půlhodinový set při oslavách NPR, klipy rozmanité kvality, mezi nimiž asi za doporučení stojí El Potaje, který je explicitním přihlášením k tradici Buena Visty, či komornější vystoupení s bandem v rámci programu NPR Tiny Desk Concert.

4. Leyla McCalla

Jakkoli by bylo možné celé štěstí z šesti z letošního Rudolstadtu poskládat čistě z kubánské hudby, byla by to i tentokrát škoda, protože tak jako každý rok festival představuje ve své tradičně skvělé dramaturgii i výběr pozoruhodných přístupů k živé lidové hudbě ze všech možných koutů světa. Jako obvykle se tu objevilo i několik hudebníků z USA, kteří zpravidla v českých zemích zůstávají stranou pozornosti.

Leyla McCalla, která se hrdě hlásí ke svým haitským kořenům, o svém metodickém, až badatelském, přístupu ke své tvorbě poutavě mluví právě také během svého vystoupení v programu Tiny Desk Concert. Oba Leyliny rodiči byli haitskými aktivisty hnutí za lidská práva, což má na její přístup k hudbě zřetelný a přiznaný vliv. Její poslední album se jmenuje Capitalist Blues. Vedle cella, na nějž byla klasicky hudebně vzdělána, tu hraje na elektrickou kytaru, ale i banjo — jako třeba ve vynikajícím remaku starého calypsa Growling Tigera Money is King; v doprovodu jazzového tria, s nímž vystupovala i v Německu.

5. Josh Okeefe

Ještě blíže k aktivismu má svým písničkářstvím Josh Okeefe, který okázale navazuje na tradici protestních písničkářů v linii Woodyho Guthrieho a Peta Seegera. Když jsem se ho v krátkém rozhovoru ptal, zda ho netrápí, že tehdejší písničkáři byli součástí masového sociální hnutí, které jejich písně bralo za své, zatímco dnes je hudbou podobných sociálně zranitelných skupin spíš hip-hop nebo rap, odpověděl mi, že to ví, ale že prostě dělá nejlíp, jak umí, hudbu v tradici, která mu učarovala a kterou pokládá za svou.

V jeho vystoupení je cosi antikvárního, jako by to byl dochovaný obraz z minulých časů. Během koncertu v parku si jej někdo fotil starou analogovou flexaretkou, patřilo to k sobě.

Okeefe se ještě evidentně hledá a nebojí se to přiznat, pendluje mezi Amerikou, Británií a svým rodným Irskem, o elektrické kytaře a doprovodném bandu zatím nepřemýšlel („Vždyť ještě pořádně neumím ani to, co dělám teď.“) Ale přesto mu nelze upřít naléhavost a ve vší oné snaze být hodným následovníkem svých vzorů i určité kouzlo.

6. Ustad Núr Bachš

Takřka každý rok v Rudolstadtu přinese nějaký zcela mimořádný zážitek, objev. Letos to byl Ustad Núr Bachš, osmasedmdesátiletý virtuóz na bandžu — balúčistánský nástroj podobný citeře, Chris Menist v Songlines jej popisuje jako „slide kytaru s klapkami z psacího stroje“. Bachšovu neuvěřitelnou story od jeho loňského „objevení“ u polámané motorky na kraji silnice v pákistánském Balúčistánu až po letošní koncerty v Evropě popisuje skvělý profil v Guardianu.

Jeho letošní vůbec první cestě do Evropy předcházela skvostná videa zachycující Bachšovo unikátní mistrovství a smysl pro improvizaci v přírodních scenériích jeho domovské krajiny. A koncert v rudolstadtském divadle, na němž ho doprovázel jeho přítel Dušanbe na tamburu, byl přesně tím magickým momentem, pro které se do Duryňska všichni každý rok vracíme. Záznam z jeho druhého rudolstadtského koncertu je dokonce kompletní na netu.

* * *

Přestože inspirace rudolstadtským festivalem se dovolávají ostravské Colours, jako festival, který dal přednost velikosti před autenticitou, už s ním nemají prakticky společného. Cosi z jeho atmosféry lze tak zažít na Folkových prázdninách v Náměšti.

Ale zážitku z místa, které je nejen každý první víkend v červenci prostoupeno strhující hudbou, ale které se celé jakoby vnitřně rozsvítí slavnostní radostí z krásy, jež snad opravdu může přetvářet svět k lepšímu, se v naší zemi nevyrovná nic. Z Prahy je to do Rudolstadtu blíže než do Ostravy. Takže se každý o tom může jet sám přesvědčit. Příští ročník se tam bude konat od 4. do 7. července 2024.