Ačkoli rudolstadtský festival folkové a etnické hudby poutá i jinými svými vlastnostmi nežli jen hudbou, jak jsme nedávno odvyprávěli, jezdí se tam samozřejmě především kvůli ní. Byť zažít si vše kolem, jak vypadá festival sám, jací tam jezdí lidé, jaká tam panuje atmosféra a v jakém se odehrává prostředí, se prostě nedá zapomenout, k ničemu u nás připodobnit.

Šestadvacátý ročník byl prvním, kterému chyběl ústřední nástroj, a tak se o to větší pozornost zkoncentrovala na zemi, jíž byl ročník zasvěcen. Tou byla tentokrát Kolumbie, což je země s mimořádně pestrou hudební tradicí. Je to dáno rozmanitostí země samé, sevřené mezi pobřežími Karibiku a Tichého oceánu, a trojicí kultur, jež se v ní mísí.

Rudolstadtský festival přivezl z Kolumbie směs umělců staršího věku, kteří střeží tradice, a mladé vlny, která z tradice sice vychází, leč rozvíjí ji po svém v nových prostředích, od klubové scény až po jazzové kluby v New Yorku. Lucía Pulidová letos v Rudolstadtu chyběla, ale štěstí z jejího vystoupení mohou prožít čeští návštěvníci malého Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou, kde vystoupí ve středu 27. července.

Na newyorské scéně se ale také pohybuje Edmar Castaňeda, virtuoz na kolumbijskou harfu. Lidové kolumbijské písně mu slouží jako výchozí bod, hraje ale jazz. V Rudolstadtu vystupoval se svým triem. Vypadalo to nějak takto. Je to jedinečné a krásné.

Zcela protichůdný, tradici dokonale věrný, pól vztahu ke kolumbijské lidové hudbě představuje Carmelo Torres (y su cumbia sabanera). Bylo to vystoupení jak vystřižené z filmu o pamětnících nějakého legendami opředeného kolumbijského společenského klubu Na Dobré vyhlídce, někde na předměstí Bogoty. Před pár dny se na YouTube objevil záznam fragmentu z jejich rudolstadtské performance.

Neměl by ale vzniknout dojem, že vše se točilo čistě kolem Kolumbie. Ta tu byla zastoupena sedmi, osmi čísly, a to i ještě výstřednějšími, než jsou obě popsaná, z celkové asi stovky kapel a písničkářů. Festival jinak vypadal po hudební stránce tak jako pokaždé: průhledy do všech koutů světa a do všech možných přístupů k tradici. Od romského souboru středoškoláků z východního Slovenska až po americkou fúzi folku a hardcore.

Svéráznou práci s tradicí předvádí finský vokální ženský soubor Me NaiSet. Zpívají a capella, velice krásně, ale nepokoušejí se prostě konzervativně uchovat tradiční formu, každé vystoupení je evidentně i pro ně dobrodružstvím a analyzují základ hlasů a písní až k tomu, že se třeba na chvíli jejich zpěv promění v kakofonii zvuků přírody. Během koncertu v kostele tak vcelku zdařile imitovaly les.

Záznam jejich zpěvu nejspravedlivěji odpovídající síle jejich rudolstadtského vystoupení jsme našli devět let starý, pochází z finské televize. Během rudolstadtského koncertu vlastně mimoděk prozradily, jakým zážitkem je festival i pro mnohé z interpretů: „Nejsme zvyklé, aby na naše koncerty přišlo tolik lidí, a navíc všichni poslouchali.“

Rudolstadtský festival pokaždé přináší několik průhledů do africké hudby. Letošek byl o krapet chudší než běžné ročníky a ghanský démon s dvoustrunnou loutnou King Ayisoba není v Evropě nijak neznámým zjevem. I tak, pokud ho vidíte poprvé, jeho vystoupení vás prostě uhrane. Ukazuje rafinovaně, kolik toho lze v Africe ještě objevit.

Nástroj, na nějž hraje, byl vždy jen doprovodný, on jej ale povýšil na sólový. Ayisoba pochází ze spíše opomíjeného regionu severní Ghany. V roce 2007 vyhrál v Ghaně anketu o píseň roku a také o folkovou píseň roku. Jeho album Moderní Ghaňané se stalo událostí, protože ačkoli skoro ničím moderní není a vychází z tradice, nijak otrocky na ni nelpí.

Nač je v Rudolstadtu naprosto spoleh: asi úplně pokaždé se tu zjeví nějaká vynikající hudba z USA a z Británie. Ani East Cameron Folkcore není v Evropě žádnou novinkou. Po Německu jezdí běžně.

Užívají si nápad, který dost možní spíš ocení publikum v Německu než v jejich rodném Texasu: syntézu folku a hardcore. Koncept působí celý velmi promyšleně, jak se třeba prozradí detailem, že v písni o jejich rodném Austinu — What Have You Done To My City? (Na internetu ji lze dohledat i v milé unplugged verzi.) — se už na druhém řádku zpívá o gentrifikaci.

Celý projekt působí víc hipstersky než syrově, ale promyšlené je až k tomu, že se hraje tak, až z kytar lítají struny, z frontmana cáká pot a z hráček odpadávají cvočky. Byli prý i v Ostravě: tam a na tom festivalu musel znít lament nad zlým osudem vlastního města zvlášť případně.

A konečně: v Rudolstadtu letos hrály britské muzikantky Anushka Shankarová a Emily Portmanová. Anushky jsme se mohli po jejím vystoupení jako novináři na improvizované neformální tiskovce i ptát: třeba na to, co pro ni znamená, že zrovna teď může zpívat o humanismu v Německu. Jak jsme chtěli slyšet, odpověděla, že to pro ni znamená moc, a ještě na nás zamrkala, neboť věděla, že otázka i odpověď jsou součástí jednoho a téhož britsko-českého spiknutí.

Emily Portmanová je další z předlouhé řady následnic Anne Briggsové, jež před padesáti lety osvobodila interpretaci lidových písní z akademických a folkloristických konvencí. Musí být těžké, mnohem těžší než třeba u nás, v Británii stále ještě hledat nové způsoby, jak tvořivě zacházet s tradicí, jistě silnou, ale ze všech stran už zpřevracenou.

Emily Portmanová to dělá tak, že sama tradiční hudbou inspirované písně píše a se starými baladami zachází jako moderní feministka. Skvěle zpívá, je ironická i sebeironická. Je součástí své tradice a v ničem jí nepůsobí křivdu, ač s ní zachází po svém. Vynikající je naživo i ve studiu. Třeba tady.

Rudolstadtský festival živé hudby představované způsobem a v prostředí, jako by na tom záleželo, se koná každý rok první víkend v červenci. Uvidíte tu tucet nezapomenutelných koncertů, místo, jež si oblíbíte, a potkáte tu lidi, na něž nikdy nezapomenete. V řece Sále, jež dělí festivalový prostor vedví, byly letos po mnohla letech pozorovány nutrie.

Cena, koupíte-li si lístky v dostatečném předstihu na netu, je rozumná (80 €). Příští ročník se koná od 6. do 9. července 2017 a zvláštní pozornost se tentokrát bude věnovat Skotsku.